Ministerstvo zahraničních věcí ČR

česky   english  

rozšířené vyhledávání

Přejít na menu

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo Twitter

Edvard Beneš

 

14.11.1918-18.12.1935 - 1. ministr zahraničí Československa (za Československou stranu národně socialistickou, v letech 1921 - 1922 zároveň předsedou vlády Československa).
V letech 1935-1948 prezident republiky

Beneš

Edvard Beneš
1884 - 1948

Edvard Beneš se narodil 28. května 1884 v Kožlanech jako desáté dítě v rodině drobného rolníka. Po absolvování gymnázia v Praze studoval od roku 1904 na univezitě v Praze, v Paříži, v Dijonu, v Londýně a v Berlíně. Na základě svých vědeckých prací z filozofie, sociologie, historie a práva se v roce 1913 stal docentem pro obor filozofie se zvláštním zřetelem k sociologii na pražské filozofické fakultě, v roce 1914 i na České vysoké škole technické a roku 1922 byl jmenován na Univerzitě Karlově řádným profesorem sociologie.

Ihned po vypuknutí první světové války se Edvard Beneš začal podílet po boku pozdějšího československého prezidenta T. G. Masaryka na přípravách k vytvoření samostatného československého státu. Stal se vedoucím představitelem ilegální organizace tzv. Maffie a v roce 1915 odešel za Masarykem do zahraničí. Jako generální sekretář Národní rady československé v Paříži významně přispěl k organizování zahraničního odboje a dosáhl již v průběhu roku 1918 mezinárodního uznání tvořícího se Československa.

Jako československý ministr zahraničních věcí(1918-1935) se významně podílel na vzniku Společnosti národů, iniciativně přispíval k prosazení zásad kolektivní bezpečnosti a k vytvoření mechanismů zajišťujích mír. Byl mimo jiné v roce 1924 spoluautorem mírového tzv. ženevského protokolu, 1923-27 členem Rady Společnosti národů, 1927-28 členem jejího bezpečnostního výboru, 1932-34 generálním zpravodajem odzbrojovací konference.

V rámci Společnosti národů zapojil Československo do demokratické politické struktury Evropy. Hlavní oporou byly spojenecké svazky s Francií a s Malou dohodou (spojenectví s Jugoslávií a Rumunskem), které byly v průběhu dvacátých let doplněny smlouvami téměř se všemi dalšími evropskými zeměmi. Situace se zásadně změnila nástupem Hitlera k moci v Německu v roce 1933. Na obranu před vzrůstající agresivitou nacistického Německa sjednal v roce 1935 československo-sovětskou spojeneckou smlouvu, která byla propojena se smlouvou francouzskou-sovětskou.

Po svém zvolení prezidentem republiky v prosinci 1935 se Edvard Beneš podílel na užším seskupení demokratických sil v republice. Podporoval a jako ministr zahraničí otevřel hranice Československa pro německé a rakouské demokraty a vystupoval proti Henleinově Sudetoněmecké straně (SdP), která spolupracovala s Hitlerem. Dal podnět k upevnění armády a k výstavbě pohraničních opevnění.

V letech 1937-38 sváděl Edvard Beneš usilovný zápas na obranu republiky proti stupňujícím se územním a politickým požadavkům Henleinovy sudetoněmecké strany. V té době se zhoršilo i mezinárodní postavení Československa, neboť okolní státy (Maďarsko, Polsko, Rakousko) navázaly spolupráci s Německem. O dohodu s Hitlerem usilovala i anglická politika tzv. appeasementu - usmiřování - podporovaná Francií. 29. září 1938 se uskutečnila v Mnichově dohoda čtyř velmocí (Anglie, Francie, Německo, Itálie) o připojení pohraničních oblastí republiky k Německu. Edvard Beneš, kterého Hitler pokládal za svého úhlavního nepřítele, byl z těchto jednání vyloučen. Smlouva vstoupila v platnost v okamžiku, kdy byla čtyřmi velmocemi podepsána. Československá vláda se pod pohrůžkou osamocené války rozhodnutí podřídila. Na nátlak z Berlína byl Edvard Beneš přinucen 5. října 1938 abdikovat ze svého prezidentského úřadu a opustit republiku. Za práci ve prospěch míru ve Společnosti národů a postoje v mnichovské krizi byl opakovaně navržen (mj. budoucím britským premiérem Churchilem a mexickým parlamentem) na Nobelovu cenu za mír. Návrh byl postoupen do nejužšího výběru, cena však nebyla po vypuknutí války v roce 1939 udělena.

Do nové politické akce se zapojil v okamžiku, když Německo 15. března 1939 vojensky okupovalo zbytek českých zemí a včlenilo jej do německé třetí říše jako protektorát Čechy a Morava a ze Slovenska vytvořilo německý vazalský stát. Den poté vystoupil Edvard Beneš s mezinárodním prohlášením zaslaným Spojeným státům, Anglii, Francii, Sovětskému svazu a Společnosti národů, v němž označil německou agresi jako mezinárodní zločin spáchaný na českém a slovenském lidu a zahájil boj za osvobození Československa.

V letech 1939-1945 vytvořil v Londýně mezinárodně uznané československé exilové státní zřízení. Jako prezident ustavil exilovou vládu a Státní radu zastupující parlament, navázal spojení s odbojovými organizacemi ve vlasti a vybudoval československou zahraniční armádu. Opatření vlády se uskutečňovala formou prezidentských dekretů. Poté, co Anglie a Francie v roce 1942 odvolaly mnichovskou dohodu (Itálie v roce 1944), otevřela se cesta k obnově republiky v předmnichovských hranicích. Podpisem Atlantické charty uzavřené Spojenými státy, Anglií a Sovětským svazen v roce 1941 se Československo stalo součástí spojenecké aliance bojující proti Německu, Itálii a Japonsku.

Po vojenských vítězstvích sovětské armády na východní frontě bylo zřejmé, že Sovětský svaz se stane novým velmocenským činitelem ve střední a východní Evropě. Tato skutečnost byla potvrzena i na spojeneckých konferencích v Teheránu, na Jaltě a v Postupimi. Byl si jí vědom i Edvard Beneš, a proto se snažil zabezpečit právní postavení budoucího Československa ve vztahu k Sovětskému svazu. Při své cestě do Moskvy v prosinci 1943 uzavřel proto československo-sovětskou smlouvu, která navazovala na anglicko-sovětskou smlouvu z roku 1942 a potvrzovala spolupráci obou zemí ve válce proti Německu i v poválečném období. Ustanovením o "nevměšování do vnitřních záležitostí druhého státu" měla současně zabránit zasahování Sovětského svazu do vnitřních záležitostí Československa. Benešovou návštěvou u francouzské exilové vlády generála de Gaullea v Alžíru v lednu 1944 byla zahájena příprava budoucí československo-francouzské smlouvy, která měla vytvořit protiváhu ke smlouvě se Sovětským svazem.
V roce 1945 se Edvard Beneš vrátil do vlasti jako vítěz s cílem navázat na demokratický politický vývoj první republiky. Sovětské vojenské vítězství, ale i válečné strádání a brutalita nacistické okupace, vedly však k výrazné radikalizaci obyvatelstva a k posílení pozic Komunistické strany Československa, která byla řízena Moskvou.

V roce 1947 se Edvard Beneš pokusil využít amerického Marshallova plánu obnovy poválečné Evropy a zapojit Československo do evropské ekonomiky a podpisem smlouvy s Francií i do evropské politiky. Sovětský zásah však tento program zmařil a po porážce demokratických sil v únoru 1948 se vlády v republice zmocnili komunisté.

V průběhu únorového převratu byl prezident Beneš vystaven soustředěnému tlaku komunistické strany, proti kterému se nemohl opřít o účinnou podporu demokratických sil. Ze svého prezidentského úřadu odstoupil v červnu 1948 poté, co odmítl podepsat novou, komunistickou ústavu. Střežen státní bezpečností zemřel ve své vile v Sezimově Ústí 3. září 1948.

Po smrti Edvarda Beneše byly jeho knihy zničeny a pouze malá část se uchovala v nepřístupných odděleních knihoven jako libri prohibiti. Jeho činnost byla zamlčována a skandalizovaná. Uchování tradice demokratického Československa se ujal Ústav dr. Edvarda Beneše pro hospodářské a sociální dějiny, který působil v Londýně v letech 1950-1964 pod vedením Jaromíra Smutného. Na činnost Ústavu navázala v roce 1990 v Praze Společnost Edvarda Beneše.

Pro MZV ČR zpracovala Prof. PhDr. Věra Olivová, DrSc, předsedkyně Společnosti Edvarda Beneše


Dílo Edvarda Beneše
Podrobně viz Edvard BENEŠ, Soupis publikací. Praha 1994. Viz i Knižnice Společnosti Edvarda Beneše. Praha 1992-2002, sv. 1-25

Hlavní práce

  • Světová válka a naše revoluce. Vzpomínky a úvahy z bojů za svobodu národa. 1-3, Praha 1927-1928. Stejnojmenný výbor Praha 1994
  • Mnichovské dny. Londýn 1955, 1958, Praha 1968
  • Šest let exilu a druhé světové války. Řeči, projevy a dokumenty z r. 1938-45. Londýn 1945, Praha 1946 a 1947 (pět vydání)
  • Demokracie dnes a zítra. Anglicky New York 1939, Londýn 1939, 1940, česky Londýn 1942, Praha 1946-1948 (šest vydání), 1999 (tam i přehled 15. cizojazyčných vydání)
  • Úvahy o slovanství. Hlavní problémy slovanské politiky. Londýn 1944, Praha 1947 a 1948
  • Paměti. Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství. Praha 1947 a 1948 (pět vydání)
.