Ministerstvo zahraničních věcí ČR

česky   english  

rozšířené vyhledávání

Přejít na menu

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo Twitter

Gustav Sigmund hrabě Kálnoky z Köröspataku

 

20.11.1881 - 15.5.1895 - 10. ministr zahraničí Rakousko - Uherska. Pocházel z původně maďarského rodu, který sídlil v transylvánské části Uher, dnešním Rumunsku. Jedna z větví rodu Kálnoky se začátkem 19. století usadila na Moravě. Jejím hlavním sídlem se stal zámek Letovice.

Kalnoky Gustav

Gustav Kálnoky se narodil 29.12.1832 na zámku v Letovicích a zemřel 13.2.1898 v Brodku u Prostějova. Kálnokyové žili na Moravě ještě po komunistickém puči. V 60. letech opustili Československo, aby se do něj po listopadové revoluci vrátili. Z rodu Kálnoky pocházela také Tereza Kalnokyová, matka hraběte Richarda Belcrediho, který v letech 1994 - 1998 působil jako český velvyslanec ve Švýcarsku. Velvyslanec Belcredi získal roku 1992 v restituci kalnokyovský zámek v Brodku u Prostějova jako dědictví po matce.

Gustav hrabě Kálnoky se zpočátku věnoval vojenské kariéře. Roku 1871 vstoupil do habsburských diplomatických služeb. Nejdříve pracoval na rakousko - uherské ambasádě v Římě, od roku 1874 pak na vyslanectví v Kodani. V letech 1880 -1881 působil jako velvyslanec v St. Peterburgu. Kálnoky zastával post velvyslance v Rusku v době, kdy se prudce ochlazovaly vztahy mezi Habsburskou monarchií a carskou říší. Obě mocnosti soupeřily o získání vlivu nad Balkánem, který se právě vymanil z turecké nadvlády. Rakousko - Uhersko proto roku 1879 uzavřelo tajnou smlouvu s Německem, jejímž cílem bylo omezit růst ruského vlivu.

V této situaci byl hrabě Kálnoky jmenován roku 1881 ministrem zahraničí. Diplomatické aktivity na Balkáně mu usnadňovala skutečnost, že v Srbsku vládla prorakousky orientovaná dynastie Obrenovičů. Kromě narůstající rivality s Ruskem tak představovala pro Habsburskou monarchii nebezpečí jen Itálie. Italské království vzniklo sjednocením Apeninského poloostrova, jehož část do té doby patřila Rakousku. Početná italská menšina stále žila v jižním Tyrolsku a v oblasti Terstu. Itálie chtěla tato tradičně rakouská území získat, což se jí ostatně ve 20. století podařilo. Sjednocená Itálie navíc výrazně omezovala politickou moc papeže, což vadilo katolickým Habsburkům. Ministr Kálnoky stál ve vztahu k Itálii před složitým problémem. Rostoucí moc Italské monarchie představovala pro Rakousko vážné nebezpečí. Její oslabení by ale zároveň přineslo posílení republikánských nálad v Itálii. Případná italská republika by pokračovala v protirakouských i protipapežských aktivitách a přinesla by i posílení demokratických nálad v Habsburské monarchii. Rakousko na jihu sousedilo s nepřítelem, jehož posílení i oslabení ho mocensky ohrožovalo.

Zámek Letovice na Moravě

Sebevědomá Itálie se chtěla stát koloniální velmocí, a tak se snažila získávat území v severní Africe. Tam se ovšem střetla s podobnými zájmy Francie. Poté, co Francie roku 1881 obsadila Tunis, hledala Itálie silného spojence. Gustav hrabě Kálnoky využil situace k tomu, že se z potenciálního nepřítele snažil udělat spojence. Vyjednávání Rakousko - Uherska s Itálií přišlo vhod i německému kancléři Bismarckovi, který chtěl dostat do politické izolace Francii. 20. května 1882 podepsal ve Vídni za Rakousko - Uhersko ministr Kálnoky spojeneckou smlouvu s představiteli Německa a Itálie. Smlouva vstoupila do historie pod označením Trojspolek. Jejím hlavním cílem byla společná obrana proti Francii. Itálie chápala smlouvu jako čistě účelovou. Nechovala se jako spolehlivý spojenec. Z dlouhodobého hlediska byl Trojspolek nestabilní aliancí. V krátkodobém horizontu ale k stabilizaci poměrů v Evropě přispěl. Rovnováhu sil na kontinentu do značné míry posilovala politika kancléře Bismarcka získat Německu co nejvíce spojenců a zároveň je mezi sebou udržovat ve stálém napětí. Bismarckovu přístupu odpovídala skutečnost, že vedle protiruské obranné aliance, kterou uzavřel s Rakousko - Uherskem, se snažil prohlubovat spojenectví i s Ruskem. Roku 1890 odvolal Bismarcka z funkce nový německý císař Vilém II. Vilémova zahraniční politika byla silně individualistická, plná nevyzpytatelných akcí, které provokovaly ostatní velmoci. Od druhé poloviny 90. let 19. století tak začalo napětí na evropském kontinentu opět narůstat.

Gustav hrabě Kálnoky vykonával ministerský úřad v době relativní mezinárodní stability, kdy nemusel čelit vážnějším diplomatickým krizím a mohl z něj roku 1895 v poklidu odejít. Ve své funkci tak vydržel nejdéle ze všech ministrů zahraničí Rakouského císařství, kteří působili před ním i po něm. Roku 1897 byl jmenován členem Panské sněmovny, horní komory rakouského parlamentu. Nicméně již následujícího roku zemřel a byl pohřben v klášterním kostele sv. Václava v Letovicích.

Historie Ministerstva zahraničních věcí
www.mzv.cz/historie
Vedoucí projektu: Jan Vytopil
Text: Robert Janás, Ph.D.
Publikováno: 2005

.