Ministerstvo zahraničních věcí ČR

česky   english  

rozšířené vyhledávání

Přejít na menu

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo Twitter

1945: Obnova diplomacie nezávislého Československa

 

Po osvobození v květnu 1945 přistoupila Československá republika k obnově zahraniční služby. I po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava 15. března 1939 působila na okupovaném území vláda, která se nadále opírala o jednotlivá ministerstva. U státu, který ztratil všechny znaky vnější suverenity, však mezi nimi chybělo ministerstvo zahraničí.

Francie ruší svůj podpis pod Mnichovskou dohodou

Po osvobození v květnu 1945 přistoupila Československá republika k obnově státní správy a tím i vlastní zahraniční služby. Československá diplomacie se nacházela v poněkud odlišné situaci než ostatní sektory státní správy. I po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava 15. března 1939 působila na okupovaném území vláda, která se nadále opírala o jednotlivá ministerstva. U státu, který ztratil všechny znaky vnější suverenity, však mezi nimi pochopitelně chybělo ministerstvo zahraničí.

Dvě centra zahraničního odboje
Ústředí československé diplomacie se přeneslo do dvou hlavních center zahraničního odboje, Londýna a Moskvy. Oficiálním uznáním československých představitelů v Londýně za plnoprávné reprezentanty samostatného státu došlo nejen k opětovné legitimizaci Československé republiky, ale i k potřebě vytvoření plnohodnotné vlády. Československá prozatímní vláda byla v Londýně ustavena 21. července 1940. Její součástí bylo i ministerstvo zahraničních věcí v čele s Janem Masarykem. Londýnské ministerstvo se snažilo zachovat kontinuitu s předválečným úřadem. Působilo ve skromnějších podmínkách. Před válkou pracovalo v Černínském paláci 1268 zaměstnanců, na činnosti londýnského úřadu se podílelo 433 pracovníků. Z nich celých 171 zaměstnanců působilo už na předválečném ministerstvu zahraničí.

Problémem, který předznamenal československý poválečný vývoj, byly dva směry zahraničního odboje. V Londýně se soustředili především představitelé nekomunistických stran, v Moskvě pak komunisté. Ke spojení obou skupin došlo vytvořením tzv. košické vlády 5. dubna 1945. I v nové vládě zůstal ministrem zahraničí Jan Masaryk. Nicméně už od začátku vliv komunistů na ministerstvu efektivně posilovalo jmenování Vladimíra Clementisestátním tajemníkem. Státní tajemník, představoval po ministrovi druhou nejvýznamnější funkci v úřadě, jejíž nositel disponoval značnými pravomocemi. Stav, kdy v čele ministerstva stál po boku ministra Masaryka státní tajemník Clementis, trval až do komunistického převratu v únoru 1948.

Obnovení MZV po válce
Ministerstvo zahraničí po návratu do Prahy navázalo na předválečnou tradici. Vedle pracovníků, kteří se vrátili z exilu, byli znovu zaměstnáni lidé, kteří na ministerstvu působili už před válkou a poté zůstali v Protektorátu. Řada původních zaměstnanců za války zemřela, byla z věkových důvodů penzionována nebo obviněna z kolaborace s nacisty. Na jejich místo byli po válce nabíráni noví lidé. Nábor postupoval poměrně rychle, a tak bylo rozhodnutím ministra Masaryka už v lednu 1946 přijímání nových zaměstnanců zastaveno. Z celkového počtu 1256 pracovníků jich během války a po válce do služeb ministerstva vstoupilo 654. Přibližně polovina zaměstnanců tedy v Černínském paláci pracovala už za první republiky. S přihlédnutím k lidským ztrátám, které přinesla válka, to znamenalo zřetelné zachování kontinuity prvorepublikového ministerstva.

28. říjen 1943 - Edvard Benes a Jan Masaryk (v pozadí) s diplomatickym sborem

Rekonstrukce sítě diplomatických misí v cizině
Vedle obnovy struktury a chodu ministerstva zahraničí v Praze, bylo potřeba rekonstruovat síť diplomatických zastoupení v cizině. Vzhledem k tomu, že ministr Chvalkovskýihned po nacistické okupaci v březnu 1939 vydal příkaz, na jehož základě měla být celá tato síť odevzdána Německu, nešlo o tak jednoduchý úkol jako v případě obnovení samotného ministerstva. Situaci ovšem usnadnila skutečnost, že ze 74 československých prvorepublikových zastupitelských úřadů (vyslanectví, generální konzuláty a konzuláty) jich 18 nepřetržitě fungovalo v průběhu celé války. Šlo např. o úřady ve Velké Británii a jejich koloniích, USA, Francii a jejich koloniích a v Polsku. V době okupace Francie a Polska úřady působily při exilových vládách těchto států.

K vydání zastupitelských úřadů představitelům nacistického Německa došlo i v řadě zemí, které zaujímaly k okupaci Československa rezervované nebo dokonce odmítavé stanovisko. Když s nimi londýnská exilová vláda zahájila jednání o obnově diplomatických styků, došlo k nim bez výraznějších komplikací. Ještě před samotným osvobozením republiky v květnu 1945 tak v zahraničí aktivně působilo už 45 československých zastupitelských úřadů. Do konce roku pak jejich počet stoupl na 55.

Odezva druhé světové války se ještě dlouho odrážela v československých diplomatických stycích. Československo tak ani několik let po válce nemělo svá vyslanectví v Německu a Japonsku. Úřad v Berlíně byl znovu otevřen v roce 1949 jako obchodní mise v souvislosti se vznikem Německé demokratické republiky (a jako velvyslanectví v roce 1953). Diplomatické styky s Japonskem Československo opět navázalo až v roce 1957 a se Spolkovou republikou Německo dokonce roku 1973. O obnovení československého vyslanectví v Madridu se jednalo už koncem války. Ovšem vzhledem k tomu, že Československo uznalo španělskou exilovou vládu ustavenou roku 1946 v Paříži, došlo k otevření velvyslanectví v Madridu až po pádu frankistického režimu v roce 1977. Z tradičních zastupitelských úřadů přestal po válce působit úřad v Chile, protože chilská vláda přerušila s Československem v letech 1947 - 1968 diplomatické styky.

Radikální změnu struktury sítě československých diplomatických misí v zahraničí, k níž došlo po roce 1945, nezpůsobila druhá světová válka, ale rozpad koloniálního systému. Kolonie postupně získávaly samostatnost a především v Asii a Africe vzniklo velké množství nových států. Zatímco v období první republiky úřady pokrývaly všech pět kontinentů, největší část československých zastupitelských úřadů se soustředila do Evropy. Po válce se rovnoměrněji rozšířily po celém světě. Přestože nové úřady vznikaly ve větší míře až v 50. a 60. letech, první z nich byly otevřeny ještě před únorovým převratem v roce 1948 (Indie, Irsko, Libanon či Kongo).

Očista úřadu od kolaborantů s nacisty
Principiální otázkou, kterou chtělo poválečné ministerstvo zahraničí vyřešit, představovala očista úřadu od kolaborantů s nacisty. Vedle zkoumání morálního profilu uchazečů o zaměstnání v diplomatických službách, byla v září 1945 ustavena speciální komise, která se zaměřila na mediálně nejpalčivější problém. Tím bylo jednání vyslanců a konzulů, kteří po okupaci Československa v březnu 1939 vydali své úřady německým představitelům. Ze 74 zastupitelských úřadů bylo odevzdáno 53. Vyšetřovací komise stála před složitým úkolem. K vydání misí došlo na přímý pokyn ministra Chvalkovského, který koncem války zahynul a nemohl být volán k odpovědnosti. Výchozí situace, v níž se v březnu 1939 nacházeli jednotliví diplomaté, se značně lišila. Úřady na území Německa zabraly místní orgány, beztoho že by českoslovenští diplomaté měli jakoukoli možnost do celé akce zasáhnout. Naproti tomu ve Velké Británii, Francii, USA a SSSR neměli vyslanci a konzulové vážnější problémy si své postavení udržet. V problematických pozicích se nacházeli diplomaté ve státech, které neměly k okupaci Československa vyhraněný postoj nebo patřily mezi spojence nacistického Německa.

Činnost vyšetřovací komise
Vyšetřovací komise projednávala 38 případů vydání úřadu. Okolnosti zabrání 10 diplomatických misí, které se nacházely v Německu, se neřešily. Pochopitelně ani případy, kdy hlavní aktér předání během války zemřel. Určit míru provinění jednotlivých diplomatů bylo poměrně obtížné. Řada z nich se nacházela v situaci, kdy obdržela příkaz ministra Chvalkovského a přitom neměla přesné informace o tom, co se v Československu 15. března 1939 vlastně stalo. Poté co se zorientovali v situaci, snažili se mnozí z nich fungování úřadu v provizorních podmínkách opět obnovit nebo se přímo zapojili do zahraničního odboje. Vyšetřovací komise tak nakonec uložila nepodmíněný trest 9 bývalým vedoucím úřadů, který spočíval v jejich propuštění z diplomatických služeb nebo trvalém zaražení služebního postupu. Mezi potrestané patřil např. vyslanec Veverka, který při předávání úřadu v Bukurešti nechal vyvěsit nacistickou vlajku a proběhnout slavnostní ceremonii. Vyslanec Ibl předal vyslanectví v Kodani včetně všech tajných kódů a informací a pokusil se vstoupit do německých diplomatických služeb. Podobný zájem projevil i generální konzul Toušek v Kalkatě, který ovšem po válce působil v soukromém sektoru, a tak propuštěním z ministerstva potrestán být nemohl. Potrestán nemohl být ani konzul Moravec, protože zemřel během kárného řízení. Moravec se pokusil předat konzulát v Lille, přestože ho situace ve Francii k ničemu podobnému netlačila. Organizační nesrovnalosti a další okolnosti vedly dokonce k tomu, že se mu celá akce nezdařila a úřad přes veškerou Moravcovu snahu zůstal v československých rukou.

Nástup komunistů
Ministerstvo zahraničních věcí navázalo po roce 1945 na prvorepublikovou tradici. Jako instituce, jejíž jádro se během války účastnilo zahraničního odboje, se nemusela vypořádat s vlastní nacistickou minulostí. Nicméně již tehdy se začaly pozvolna vytvářet předpoklady pro nástup dalšího totalitního režimu. Do důležitých funkcí na ministerstvu postupně pronikali komunisté jako G. Sekaninová, K. Mikuláš nebo V. Hajdů, kterému se zde podařilo založit komunistickou buňku. Komunista Dr. Karel Mikuláš také k 1. červnu 1946 nahradil dosavadního přednostu osobního oddělení Bohumíra Tomsu. Aktivity komunistů měly silnou oporu ve vlivném státním tajemníkovi Vlado Clementisovi (viz foto vlevo).

>>> Pokračování: Komunistický puč v únoru 1948 na MZV >>>.

Další články:

V sekci Historie MZV najdete i životopisy všech ministrů zahraničí Československa i ČR, a také životopisy ministrů zahraničí habsburské monarchie, pocházejících z českých zemí. Vše na adrese www.mzv.cz/historie.

Fotografie:

1) Zrušení francouzského podpisu pod Mnichovskou dohodou - Podle archivu smluv zaslal De Gaulle dopis o nerespektování Mnichova Msgr. Šrámkovi s datací "Londýn 29.9.1942". Prohlášení exilové fr. vlády o neplatnosti Mnichova bylo podepsáno de Gaullem, Šrámkem a Masarykem v Londýně 17.8.1944 (tedy situace na fotografii).
2) Státní svátek v exilu - Edvard Beneš a Jan Masaryk (v pozadí) s diplomatickým sborem v Londýně . Kliknutím si otevřete zvětšenou fotografii

.