Ministerstvo zahraničních věcí ČR

   česky      english     

rozšířené vyhledávání

Přejít na menu

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

1989: Sametová revoluce na MZV

 

V pátek 17. listopadu 1989 začala tzv. sametová revoluce, která ukončila více než čtyřicetiletou vládu komunistického režimu a podnítila znovuobnovení pluralitní demokracie v Československu. 10. prosince složili slib členové vlády „národního porozumění“, která nahradila poslední komunistickou vládu a měla dovést republiku k prvním svobodným volbám v roce 1990. Ministrem zahraničních věcí v nové vládě se stal Jiří Dienstbier, který ve funkci vystřídal Jaromíra Johanese.

Jaromír Johanes

Ministerstvo zahraničních věcí mělo před listopadem oprávněnou pověst jedné z nejpevnějších bašt komunistické moci. Bylo to dáno rolí, kterou Československo hrálo v globální politice. Jako satelit Sovětského svazu se v zahraniční politice přímo podřizovalo jeho instrukcím. V období studené války představovalo důležitou část aktivit na mezinárodním poli i provádění špionážní činnosti v zemích tzv. kapitalistického bloku a šíření propagandy do tzv. rozvojových zemí. Hlavním vykonavatelem československé zahraniční politiky bylo pochopitelně Ministerstvo zahraničních věcí. V praxi to znamenalo, že zde působili režimu zcela oddaní lidé, což zajišťovala důsledná kádrová politika instituce. V době, kdy se diplomacie do značné míry prolínala se špionáží, z toho vyplývala i skutečnost, že řada zaměstnanců ministerstva působila jako agenti rozvědky.

Personální změny na MZV
Užší okruh spolupracovníků, jimiž se Jiří Dienstbier při nástupu do funkce obklopil, představovali jeho kolegové z disentu. Mezi nimi dominovali hlavní ministrův poradce Jaroslav Šedivý, který sám v letech 1997–1998 působil jako šéf české diplomacie, a Luboš Dobrovský, tiskový mluvčí ministerstva zahraničních věcí. Nové vedení ministerstva potřebovalo instituci přizpůsobit novým cílům, které si kladla československá zahraniční politika. V této souvislosti bylo nutné provést rozsáhlé personální změny. Již před listopadovou revolucí nicméně odešli z funkcí někteří vedoucí představitelé totalitní moci, kteří zde působili od nástupu normalizace. Bohuslava Chňoupka tak v prosinci 1988 nahradil ve funkci ministra zahraničí Jaromír Johanes.

Zásadní přeměnu personální struktury české diplomacie musel ovšem provést nový tým v čele s Dienstbierem. Neznamenalo to okamžité rozvázání pracovního poměru se všemi pracovníky spjatých s komunistickou érou. V některých případech šlo o profesně kvalitní úředníky, bez nichž by nebylo možné zajistit bezproblémové fungování instituce. Prvořadé bylo očištění diplomatického sboru od napojení na špionáž. Z přibližně 2500 zaměstnanců ministerstva, kteří pracovali přímo v Černínském paláci nebo na zahraničních ambasádách, bylo po Dienstbierově nástupu do funkce odhaleno neuvěřitelných 168 agentů rozvědky, kteří byli do léta 1990 propuštěni. Později pokračovalo prověřování pracovníků ze spolupráce s StB – tzv. lustrace. Podle vládní „Zprávy o stavu české společnosti“ (1989–1998) z 2. 3. 1999 odešlo v letech 1989–1991 z tehdejšího federálního MZV kolem 700 pracovníků, 520 nových pracovníků bylo přijato, téměř všichni ředitelé odborů byli vyměněni a bylo jmenováno 53 nových velvyslanců. Bývalý ministr Jaromír Johanes byl v roce 1990 vyslán jako rada vyslanec a chargé d'affaires na velvyslanectví v Ankaře. Ve službách ministerstva zůstal až do svého odchodu do důchodu v roce 1994.

Jiří Dienstbier

Ministerstvo zahraničních věcí demokratického Československa bylo budováno ze tří základních zdrojů. V diplomatických službách zůstali převážně mladí zaměstnanci předlistopadového ministerstva, kteří kromě profesních schopností splňovali zákonné podmínky (lustrace) a požadavky bezpečnostních prověrek. Druhý zdroj představovali bývalí zaměstnanci propuštění během čistek po roce 1968. Z asi 700 propuštěných bylo zpět do diplomatických služeb přijato přibližně 100 lidí. Jednalo se o osoby nespjaté s normalizací, kteří přitom měli odpovídající profesní zkušenosti i znalosti týkající se fungování ministerstva jako instituce. Vzhledem k jejich pokročilému věku nebylo ale možné počítat s jejich službami v dlouhodobém časovém horizontu. Třetím a početně nejvýznamnějším zdrojem se stal nábor nových zaměstnanců, kteří do té doby neměli s prací na ministerstvu zkušenosti. Při náboru se kladl důraz na odborné předpoklady, aby nedocházelo k nešvarům z komunistické éry, kdy někteří diplomaté, kteří sice měli vyhovující kádrový profil, ale už ne jazykové znalosti a odpovídající etiketu, způsobovali na mezinárodním poli vážná nedorozumění. Znalost cizích jazyků se stala pro působení v diplomatických službách podmínkou, a ne důvodem k osobnímu příplatku jako za předešlého režimu. Další vzdělávání špičkových diplomatů zajišťuje v rámci ministerstva Diplomatická akademie, založená v roce 1997 za působení ministra Josefa Zieleniece. 87 % současných zaměstnanců (diplomatů i administrativně technického personálu) vstoupilo do služeb Ministerstva zahraničních věcí po roce 1989.

Nová zahraniční politika
Mnohem zřetelněji než řešení vnitřních záležitostí se z aktivit ministerstva projevila celková změna koncepce zahraniční politiky. Hlavní cíle, na které se polistopadové vedení ministerstva zaměřilo, představovala obnova samostatné zahraniční politiky Československa, vymanění se z vlivu SSSR a struktur komunistického bloku, snaha o aktivní zapojení do evropské integrace a budování nových principů globální bezpečnosti. Úplně první úkol, který si vytyčil ministr Dienstbier se svými spolupracovníky, byl odsun sovětských vojsk z území republiky. Řešení této otázky naráželo na problémy nejen na sovětské straně, ale pro nezasvěcené překvapivě i na straně západních mocností, které ve stažení armády viděly narušení dosavadní bipolární rovnováhy mezi komunistickým a demokratickým blokem. Přesto se Dienstbierovu týmu v čele se Šedivým a Dobrovským podařilo dosáhnout podpisu smlouvy o odchodu sovětských vojsk z Československa už v únoru 1990 a do konce června 1991 zajistit její úplnou realizaci. Rychlé a bezproblémové zajištění odsunu sovětských vojsk znamenalo první velký úspěch polistopadové diplomacie, která se tak dokázala vyhnout problémům, jež se stažením sovětských jednotek měly později další středoevropské státy včetně Německa.

pamětní deska ke zrušení Varšavské smlouvy

Tento úspěch byl povzbuzením pro další aktivity československé a později české diplomacie. Československá diplomacie významným způsobem přispěla ke zrušení Varšavské smlouvy 1. 7. 1991. Ukončení činnosti Varšavské smlouvy bylo podepsáno na konferenci ve Velkém sále Černínského paláce na MZV ČR. Po zániku Rady vzájemné hospodářské pomoci roku 1990 se tak Československo i oficiálně vymanilo z někdejšího komunistického bloku. Naše zahraniční politika se tak mohla plně zaměřit na zakotvení republiky v evropském a světovém kontextu.

Návrat do světového společenství
V roce 1991 se Československo stalo členem Rady Evropy a podepsalo asociační smlouvu s Evropským společenstvím, která se stala předpokladem pozdějšího vstupu do EU. V československých polistopadových aktivitách pokračovala od roku 1993 samostatná zahraniční služba nové České republiky. Roku 1995 se Česká republika stala členem OECD. K právně zakotvenému vymezení vztahů se sousedními státy přispěla Česko-německá deklarace podepsaná v roce 1997. Roku 1999 se Česká republika stala řádným členem NATO. Cíle, které si zahraniční politika vytyčila po pádu komunistického režimu, byly završeny vstupem České republiky do EU roku 2004.

Ministr Dientsbier (Československo) a Genscher (Západní Německo) stříhají železnou oponu, foto ČTK

Změny v počtu a struktuře zastupitelských úřadů
Zásadní změna zahraniční politiky po roce 1989 se promítla i do charakteru a rozložení českých zastupitelských úřadů. Nedošlo k výraznější kvantitativní změně. V roce 1989 mělo Československo v zahraničí 91 zastupitelských úřadů, 16 generálních konzulátů a 8 stálých a vojenských misí. V současnosti má Česká republika ve světě 90 zastupitelských úřadů, 21 generálních konzulátů, 6 stálých misí, 1 stálé zastoupení, 1 stálou delegaci, 1 ekonomickou a kulturní kancelář a 1 styčný úřad. Došlo ale k poměrně zřetelné změně jejich sítě. Na základě usnesení československé vlády vydaných od listopadu 1989 do rozpadu federace bylo zrušeno 18 zastupitelských úřadů. Byla uzavřena velvyslanectví především v těch socialistických rozvojových zemích, kde se Československo angažovalo v rámci sovětských aktivit na podporu místních komunistických sil usilujících o moc (Nikaragua, Kambodža, Laos, Barma, Mozambik) nebo v zemích, kde vykonávalo především špionážní činnost (Island s významnou vojenskou základnou NATO). Byly otevírány nové zastupitelské úřady v důležitých zemích, s nimiž komunistický režim neudržoval diplomatické styky (Vatikán, Izrael, Chile, Jižní Korea). Nová velvyslanectví musela být zřízena v nových státech, které vznikly rozpadem SSSR a Jugoslávie. Posilována byla síť diplomatických zastoupení v zemích, s nimiž chtělo Československo a posléze Česká republika udržovat intenzivnější kontakty. Do této kategorie spadá i otevření generálního konzulátu v New Yorku roku 1997.

Zdroje: Archiv MZV
Dienstbier, Jiří, Od snění k realitě (vzpomínky z let 1989–1999). Praha 1999.
Šedivý, Jaroslav, Černínský palác v roce nula (ze zákulisí polistopadové zahraniční politiky). Praha 1997.

www.mzv.cz/historie
publikováno 2005
koordinátor projektu: Jan Vytopil
Text: Robert Janás, Ph.D.

 

 

.