Ministerstvo zahraničních věcí ČR

Přejít na menu

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo Twitter

Aleš Hrdlička

 

(29. 3. 1869 Humpolec - 5. 10. 1943 Washington, USA). K 70. výročí úmrtí největšího českoamerického vědce předválečného období.

5. října 1943 probíhal v Chicagu druhý jednací den III. sjezdu Českého národního sdružení v Americe, tehdy nejvýznamnější krajanské organizace v USA. Delegáti jednotlivých odboček informovali o sbírkách na podporu odbojové akce, když jejich vystoupení náhle přerušil čestný host – dr. Ján Papánek, ředitel Československé informační kanceláře v New Yorku a zástupce dr. E. Beneše v USA. Přítomným delegátům oznámil čerstvě obdrženou smutnou zprávu, že v ranních hodinách zemřel dr. Aleš Hrdlička, světově proslulý antropolog, ředitel Smithsonian Institute ve Washingtonu, D.C. a jedna z největších osobností české Ameriky. „Sotva že ohromující tato zpráva byla vyslechnuta“, popisuje událost chicagský Denní Hlasatel, „jako na povel povstali všichni přítomní a setrváním v pohnutém, bolestném mlčení vzdali čest památce muže, který, jak později dr. Papánek nastínil, vykonal více pro československou věc, než kdykoliv bude veřejnosti známo.“ Sjezd pak přijal dvě rezoluce týkající se A. Hrdličky – jednu, která byla zaslána Smithsonian Institute, druhou, určenou jeho pozůstalé choti Míně, v níž krajané sdělovali, že „s pýchou pokládali p. Dra. Alše Hrdličku za jednoho ze svých nejvýznamnějších representantů.“Oprávněná hrdost na svého krajana měla přinejmenším dva důvody: žádný z Čechů do té doby nedosáhl takového vědeckého věhlasu ve světě, jako právě Hrdlička. Druhým důvodem bylo jeho bezpříkladné vlastenectví.

Aleš Ferdinand Hrdlička se narodil v Humpolci 29. března 1869. Aby jeho otec uživil početnou rodinu (Aleš byl nejstarší ze sedmi dětí), odjel v roce 1882 se synem Alešem do USA, kde jako mnozí z příchozích Čechů v New Yorku našli obživu v doutníkářské dílně. Po práci Aleš studoval střední školu a učil se angličtinu, avšak jeho mladý organismus takový nápor nemohl dlouho vydržet. V roce 1888 onemocněl tyfoidní horečkou a lékař rodičům doporučil, aby talentovaného mladíka dali na studium medicíny. K prospěchu světové antropologie si však Hrdlička nakonec nezvolil dráhu lékaře, ale stále více se věnoval antropometrii a tehdy novému vědnímu oboru - fyzické antropologii.

Svá studia prohloubil v Paříži a po návratu do USA vybudoval antropologickou laboratoř, kde se zaměřil na výzkum fyzických znaků Američanů. Jeho terénní antropologická činnost se poprvé naplno rozvinula v roce 1898, kdy se stal členem mexické expedice norského antropologa C. Lumholtze. Následující rok přijal bezplatné místo terénního antropologa v Přírodovědeckém muzeu ve Washingtonu a opět absolvoval několik expedic na americký jihozápad a do Mexika. Na tyto výzkumu pak navazovala řada dalších náročných expedic nejen na území obou Amerik, ale i do Ásie, Afriky a Austrálie. Systematickým zkoumáním původních obyvatel těchto kontinentů hledal odpověď na otázku vývoje lidstva a procesu jeho rasové diverzifikace. Ve své studii o neandertálské fázi (1927) dokazoval, že lidské rasy mají jednotný původ a tudíž jsou si rovné. Jako první přesvědčivými důkazy též doložil i tezi - dodnes přijímanou, že k zalidnění Ameriky původním obyvatelstvem došlo přes Beringovu úžinu. Během svých výzkumných cest provedl obrovské množství antropometrických měření a sběru kosterního materiálu. Tyto výzkumy mu usnadnila skutečnost, že od roku 1903 získal pevné místo v oddělení fyzické antropologie při Národním muzeu ve Washingtonu, v tzv. Smithsonian Institute, a v roce 1910 se stal hlavním kurátorem tohoto oddělení. V této funkci setrval až do důchodu v roce 1941. Vybudoval zde špičkové antropologické pracoviště a vytvořil zde i největší kosterní sbírku na světě. Stal se určující osobností tehdejší fyzické antropologie. V roce 1918 založil a editoval nejprestižnější časopis fyzické antropologie American Journal of Physical Anthropology, o deset let později z jeho iniciativy vznikla Americká asociace fyzických antropologů. Zanechal po sobě přes 350 odborných studií a publikací.

Aleš Hrdlička po celý život zůstal oddaným českým vlastencem a k podpoře politických aspirací svého národa využíval jak svého renomé a postavení, tak  řady odborných článků, v nichž v době amerikanizačních a protipřistěhovaleckých tendencí během první světové války a po ní dokazoval loajalitu Čechů vůči Spojeným státům a jejich kulturní přínos pro Ameriku. V projevech a studiích bojoval proti negativním stereotypům rozšířeným v USA o Češích a Slovácích, kteří byli zahrnováni do kulturně méně vyspělé skupiny přistěhovalců, hanlivě označované zkratkou PIGS (angl. prasata - Poles, Italians, Greeks and Slavs), která byla stavěna do opozice vůči preferovaným „bílým anglosaským protestantům“ (WASP). V práci Old Americans (1925) dokazoval, že díky prostředí si už druhá generace přistěhovalců z Evropy vytváří tělesné znaky, které je přibližují Američanům, a že tudíž není důvod obávat se přistěhovalectví ze zemí střední, jižní a východní Evropy. Americké veřejnosti vysvětloval, kdo jsou Evropané a zvláště Češi a Slováci. Už v roce 1915 otiskl v The National Geographic Magazine článek o Slovácích. V únoru 1917 pak v tomtéž časopise zveřejnil obsáhlý článek „Bohemia and the Czechs“, kde mj. zdůraznil i požadavek samostatnosti Čechů a Slováků.

Díky svému postavení měl široké kontakty nejenom s nejvýznamnějšími představiteli amerických Čechů a Slováků, ale především s americkou vědeckou a politickou elitou – s Th. Rooseveltem, s tehdejším ministrem zahraničí R. Lansingem, s vysokými představiteli vojenských kruhů i s prezidentem F.D. Rooseveltem ad. To mu umožnilo otvírat cestu do vysokých politických kruhů představitelům našeho odboje, ať už to byl M.R. Štefánik v roce 1917 nebo T.G. Masaryk o rok později. S ním se Hrdlička poprvé setkal v květnu 1918 ve Washingtonu a od té doby se mezi nimi vyvinulo vřelé přátelství, plné vzájemné úcty a obdivu. Hrdlička propagoval Masarykovy názory, americkým přátelům jej představoval jako velikého státníka a humanistu. Pracoval nejen ve prospěch samostatnosti Československa, nemalý byl i jeho podíl na formování hranic nového státu. Když speciální skupina expertů prezidenta W. Wilsona, zvaná The Inquiry, připravovala podklady pro mírová jednání americké delegace, právě Hrdlička jí dodal etnografická data, která získal od svého přítele, českého slavisty a archeologa Lubora Niederleho. Přitom Niederle byl členem československé mírové delegace, takže touto shodou okolností byly podklady k etnické podobě střední Evropy, o které se ve Versailles opírala americká delegace, téměř identické s návrhy delegace československé.

Po válce, kdy Spojené státy začaly ovládat silné protiimigrační nálady, nepřestal široké veřejnosti vysvětlovat, v čem by mohl být přínos Čechů pro Ameriku. Na toto téma publikoval např. dva obsáhlé články v prestižním The National Geographic Magazine a v roce 1933 otiskl ve sborníku vydaném u příležitosti světové výstavy v Chicagu anglickou studii s názvem „Jací jsou Čechoslováci“. Jeho výčet kladných vlastností a předností musel u Američanů nutně budit dojem, že Amerika si jen stěží mohla představit lepší přistěhovalce! Jeho další přínos staré vlasti spočíval v obrovských finančních darech na budování oboru antropologie, na výchovu mladých vědců a na vybudování antropologického muzea - jeho dar 1 milionu korun na tzv. muzeum člověka je patrně největší soukromý dar, jaký Československo kdy obdrželo.

Hrdlička byl i jeden z prvních, kdo americkou veřejnost varoval před blížícím se nebezpečím nacistické expanze. 9. dubna 1938 rozhlasová stanice Columbia Broadcasting System odvysílala jeho přednášku, kde upozornil na ohrožení Československa, poslední to výspy demokracie a přítele Spojených států. Text projevu pak poslal prezidentu F.D. Rooseveltovi a nelze vyloučit, že Hrdličkova výzva přispěla k tomu, že Roosevelt 26. září 1938 oslovil Hitlera a Beneše se žádostí o smírné řešení sudetského problému. Později prostřednictvím svých přátel i veřejných vystoupení Hrdlička žádal americké představitele a veřejnost o pomoc pro okupované Československo, dokonce naléhal na prezidenta Roosevelta, aby schválil vojenský zásah Ameriky. V dubnu 1941 ve spolupráci s Československo–americkým klubem ve Washingtonu přispěl k vybavení dvou sanitek, které pak byly odeslány našim vojákům do Anglie. 28. září 1941 přednesl další významný rozhlasový projev, který začínal slovy „Velká část tohoto světa je nemocná, hrozně nemocná… Ideály, jejichž dosažení či vybudování trvalo věky, jsou otřeseny a spoutány.“ Člověk se nerodí dokonalým či civilizovaným, Civilizaci si musí teprve osvojit, ale k tomu potřebuje výchovu a vzdělání. Až bude znovu nastolen mír, musí vzniknout nejenom politická Společnost národů, ale taková, která bude dohlížet na humanistickou výchovu dětí. „V tom spočívá cesta k opravdové a trvající svobodě.“

O mimořádném významu, jaký svému rodákovi přikládali američtí krajané, svědčí mj. i skutečnost, že na jejich návrh jedno z amerických nákladních plavidel budovaných v průběhu druhé světové války k převozu válečného materiálu do Velké Británie a Sovětského svazu, tzv. Liberty Ships, bylo pojmenováno jeho jménem.

Aleš Hrdlička nezanechal potomky. Jeho první žena Marie Strickler Dieudonnée, s níž se oženil v roce 1896, zemřela v roce 1918. Druhou věrnou životní družkou se mu stala Češka Vilhelmína Mansfeldová pocházející ze Mšece, se kterou se oženil v roce 1920. Ale snad právě proto mohl svou lásku věnovat celému svému národu a mimořádně štědrými finančními dary přispět k rozvoji české antropologie.

Aleš Hrdlička (první zleva) se zástupci českých a slovenských krajanů během setkání s M. R. Štefánikem 18. 7. 1917Aleš Hrdlička (první zleva) se sanitkami určenými pro naše jednotky ve Velké Británii a odeslanými v roce 1941

Text: Ivan Dubovický, etnolog, pracovník Ministerstva zahraničních věcí ČR

Originál článku byl otištěn v Lidových novinách, 7. 9. 2013

 

.