Ministerstvo zahraničních věcí ČR

česky   english  

rozšířené vyhledávání

Přejít na menu

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo Twitter

Výstava Praha – Vídeň – Bratislava v diplomacii 1920–2005

Kdy: 01.01.2005 , Kde: Praha, Vídeň, Bratislava

Archiv MZV připravil putovní výstavu Praha – Vídeň – Bratislava dokumentující nejdůležitější okamžiky vzájemných diplomatických styků.

Tato výstava, pořádaná ve spolupráci archivu Ministerstva zahraničních věcí České republiky, Rakouského státního archivu a archivu Ministerstva zahraničních věcí Slovenské republiky, byla příležitostí k prezentaci řady unikátních originálů, opouštějících jen zřídka klid a bezpečí archivních trezorů a depozitářů. Díky značnému množství dochovaných dokumentů se podařilo zachytit nejdůležitější momenty vzájemných diplomatických vztahů mezi našimi zeměmi. Expozice přispěla k přiblížení dobové atmosféry a k detailnějšímu poznání některých událostí.

Expozice byla slavnostně zahájena v Rakouském státním archivu ve Vídni velvyslancem Rudolfem Jindrákem. V pražském Toskánském paláci ji slavnostně otevřela rakouská velvyslankyně Margot Klestil-Löffler a náměstek MZV Jaroslav Bašta. Uzavřena byla v létě 2006 na slovenském ministerstvu zahraničí v Bratislavě státní tajemnicí Magdou Vašáryovou.

Poprvé v novodobé historii se Archiv MZV ČR stal spolupořadatelem výstavy, která vznikla v mezinárodní spolupráci.

 

Úvodní slovo ministra zahraničních věcí České republiky
Dne 2. června 1919 přebírala rakouská delegace na zámku v St. Germaine-en-Laye z rukou vítězných dohodových mocností podmínky mírové smlouvy. Všeobecnou pozornost vzbudil tehdy československý ministerský předseda Karel Kramář, který se při tomto aktu ostentativně k rakouským delegátům otočil zády. Resentiment byl ještě příliš tíživý - jen necelé tři roky uplynuly od chvíle, kdy seděl ve vídeňské cele smrti, čekaje na popravu.

I z této scény, známé dnes již pouze zasvěceným historikům, by se dalo soudit, že vztahy obou mladých republik, vzniklých na troskách habsburské monarchie, budou ještě dlouho zajatcem minulosti. Velmi rychle se však mělo ukázat, že nad Vltavou i Dunajem začíná postupně převažovat jiný duch - duch rozumu, duch politického realismu. Hned následující rok měl přinést v tomto směru důležitý zlom. Již počátkem ledna navštívil Prahu kancléř Karl Renner - mimochodem - rodák z jihomoravských Dolních Dunajovic. Československo se v této těžké době stalo pro svého jižního souseda předním dodavatelem uhlí a potravin - byť jich samo nemělo nazbyt. Oficiální styky, realizované doposud na úrovni vládních zmocněnců, byly modifikovány v řádné diplomatické vztahy na úrovni vyslanectví. V prosinci téhož roku se československá diplomacie, vedená Edvardem Benešem, významnou měrou zasadila v Ženevě o přijetí Rakouska do Společnosti národů. Lánskou dohodou z prosince 1921 a Ženevskou dohodou ze září 1922 poskytlo Československo Vídni nemalé finanční úvěry. To vše v době, kdy rakouský „stát, který nikdo nechtěl" (abychom použili titulu známé histo-rické práce H. Andicse) nepovažovali někteří za životaschopný - byť již tehdy mohlo být leckomu jasné, že životaschopnost se neměří rozlohou země, ale politickou vůlí jejích občanů.


Na formování poměru obou zemí se přitom podílely skutečné osobnosti - ve Vídni reprezentoval české zájmy mimo jiné Vlastimil Tusar, Kamil Krofta či - po roce 1945 - František Bořek-Dohalský, v Praze pak hájil rakouské zájmy dnes již téměř legendární dr. Ferdinand Marek. Zejména pro starší generaci Čechů nebyla přitom ještě dlouho po roce 1918 Vídeň žádnou cizinou. V jisté míře to platilo i obráceně. Neboť právě v Československu našly po únoru 1934 stovky rakouských exulantů záchranu před autoritář-ským Dollfussovým režimem - stejně tak, jako po únoru 1948, po srpnu 1968, o post-chartistickém exilu ani nemluvě, hledaly tisíce Čechů a Slováků azyl v Rakousku. Pro mnohé z nich se stalo nikoli stanicí přestupní, nýbrž konečnou. Jejich vlasti - na rozdíl od Rakouska - zůstal totiž po více než čtyři desetiletí návrat do lůna vyspělých evropských demokracií odepřen.

A byl to teprve pád železné opony, jenž umožnil naše opětovné setkání pod jednou evropskou střechou, ve světě integrované Evropy, který nám všem poskytl šanci k novému, časem již pozapomenutému „Miteinander".

Neboť Česko a Rakousko nejsou pouze dvě země v srdci Evropy. Jsou zeměmi společných dějin - a společných zájmů. Ty nelze vysvětlit pouhou „geografickou blízkostí", skutečností, že z Vídně do Brna je blíže než do Štýrského Hradce či Lince. Jsou zeměmi, formovanými podobným životním stylem, kulturou, mentalitou, zvyky a tradicemi.

I to je důvod, proč na onen symbol Kramářových zad ze St. Germaine-en-Laye pohlížím dnes již jen jako na pouhou historickou anomálii. Tím spí-še, že právě tehdy se začínalo čím dál více ukazovat, že společné dějiny Čechů a Rakušanů rokem 1918 neskončily. Změnil se pouze jejich kontext. Jeho neodmyslitelnou součástí se stalo i navázání diplomatických vztahů, jehož 85. výročí si právě připomínáme.

Dovolte mi, abych v této souvislosti poděkoval všem tvůrcům výstavy a tohoto katalogu za výjimečnou příležitost připomenout si novodobé peripetie vztahů obou našich národů.

Dr. Cyril Svoboda
ministr zahraničních věcí České republiky

.