Každá lidská bytost touží být nějak definována. Být něčím zvláštní, rozpoznatelná, unikátní. Částečně takovou definici každý dělá sám za sebe během života a v konci naší cesty jsou to ti okolo nás, kteří shrnou, jací jsme v jejich očích byli. Jiří Dienstbier o sobě řekl ve svém „blogu“: „Moje stručná vizitka může znít: Jiří Dienstbier, Čech, Evropan, novinář a politik.“  Když v sobotu 8.1.2011 podlehl dlouhé a těžké nemoci, zaznělo z úst jeho generačních souputníků, přátel i ideologických konkurentů a odpůrců, že Jiří Dienstbier byl především slušný člověk, odvážný gentleman a představitel skupiny českých intelektuálů a politiků, které - bez ohledu na jejich jednotlivé názory - charakterizovala nenahraditelná lidská noblesa.

V lednu 2010 napsal J. Dienstbier článek s titulkem „Smrt na cestě Alberta Camuse“. Vyznal se z toho, jak jeho a jemu podobné v mládí šokovala autonehoda a následná předčasná smrt velkého francouzského spisovatele:„ Plný dosah nehody u Fontainebleau nám docházel stále důrazněji, když jsme se mohli konečně seznamovat se šíří Camusova díla, ukončeného na půli cesty v jeho pouhých 46 letech. Nicméně jeho přesvědčení, že naše problémy si už nemůžeme vybírat, že si nás volí samy, jeden za druhým,  a že záleží jen na nás, jak se s nimi vypořádáme, že velikost člověka je v jeho rozhodnutí být silnější než jeho prostředí, zůstalo pro mnohé z nás oporou, která nám pomáhala uchovat si integritu bez ohledu na to, kam nám dějiny právě zahýbaly. „

Jen těžko lze říci něco přesnějšího o charakteru Jiřího Dienstbiera, nežli je jeho reflexe myšlenek Camusových. Jiří Dienstbier se ocitl během života na několika těžkých existenciálních a v konkrétním smyslu také existenčních rozcestích tak, jak náš národ k těmto křižovatkám vedla rozbouřená historie střední Evropy ve 20. a na počátku 21. století. Dějiny okolo nás zahýbají a problémy si nás volí a nacházejí samy a Jiří Dienstbier se k nim dokázal charakterně postavit v roce 1968, poté v dobách odporu hrstky aktivních disidentů proti molochovi totality a inerci většinové společnosti v dobách Charty 77 a také v roce 1989 a během překotných kroků k obnově naší demokracie a prestiže naší země. Platí pro něj ono Camusovské krédo, že „velikost člověka je v jeho rozhodnutí být silnější než jeho prostředí“. Byl mluvčím Charty 77, za činnost ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných byl v roce 1979 odsouzen na tři roky do vězení. V závěru roku 1989 se stal ministrem zahraničních věcí a místopředsedou vlády.  

Asi největšímu počtu občanů u nás i v zahraničí utkvěl v paměti Jiří Dienstbier s nůžkami v rukou, jak před dvaadvaceti lety jako ministr zahraničí s představiteli Spolkové republiky Německo symbolicky přestřihl drátěné zátarasy „železné opony“. Spolu s německým kolegou Hansem-Dietrichem Genscherem 23. prosince 1989 symbolicky odstranil ostnatý drát na československo-německé hranici. Podobně likvidoval ostnatý plot i na hranicích s Rakouskem. V určitém smyslu bude pro mnoho z nás navždy tento obraz našeho prvního ministra zahraničí po roce 1989 symbolizovat naše osvobození zpoza „železné opony“ a návrat do prostoru západní Evropy, kam jsme vždy intelektuálně patřili.

Od března 1998 byl J.Dienstbier zvláštním zpravodajem OSN pro lidská práva v bývalé Jugoslávii. V této funkci si vysloužil mezinárodní uznání. Na podzim roku 2008 byl zvolen senátorem. Až do konce života se Jiří Dienstbier aktivně účastnil politického dění u nás, ale vždy u toho zůstával přesvědčeným Evropanem. Opakovaně ve svých článcích připomínal, že Česká republika by měla uskutečňovat aktivní a „proevropskou“ zahraniční politiku. Byl přesvědčen, že „od druhé světové války, kterou drasticky vyvrcholily staleté náboženské a národnostní nenávisti, Evropa pracně, konfliktně ale vytrvale směřuje k součinnosti evropských národů a států“.

Úlohu České republiky ve zmíněné nové úrovni mírové součinnosti Evropy a demokratických zemí světa viděl Jiří Dienstbier jakožto důstojnou a samostatnou, v srpnu 2008 to formuloval takto: “ Nemáme-li být jen trpným vykonavatelem cizích rozhodnutí, máme jen jedinou možnost. Zalezeme-li do kouta české malosti, ostatní nás tam nechají a vytvoří si silný evropský klub bez nás. Naším vítězstvím svobody a rozumu bude, staneme-li se jedním z předních tahounů společné evropské politiky.“  

Jiří Dienstbier odešel uprostřed plné práce jako velký a galantní Čech a velký Evropan v nejlepším smyslu toho slova.