S úmrtím Václava Havla
zrodil se v Česku zvláštní den,
říkáme: škoda ho, pravda,
sami se přitom litujem.

 Náhle se budíme
v podivném vzlyku:
nechal nám Havel
těžkou republiku …!

Čtvrtou adventní neděli tohoto zvláštního roku 2011 zemřel ve věku 75 let občan Václav Havel.

Byl spisovatelem, předním disidentem, prezidentem Československa, prezidentem České republiky a především velkým Evropanem, přesvědčeným demokratem, který naši zemi nespatřoval pouze jako most mezi Západem a Východem, ale jako součást Evropy a západní kultury se všemi přednostmi i závazky. Zároveň se cítil být občanem celého světa a citlivě vnímal svou zodpovědnost za jeho vývoj. Byl státníkem s vizí, která přesahovala horizonty volebních kampaní i národní hranice naší země.

Zásluhy Václava Havla o nenásilnou formu vítězství nad totalitním komunistickým režimem, o sametovou revoluci, která umožnila, aby naše země v citlivém okamžiku transformace neupadla do sebezničujících extrémů msty a destrukce – to vše bude plně doceněno nejspíše až s určitým historickým odstupem. Podobně jako jeho podíl na spořádaném rozdělení Československa.

Přínos Václava Havla pro českou společnost i světovou veřejnost byl ale podstatně rozmanitější, než aby jej bylo možno zredukovat pouze na oblast politiky, literatury či občanské statečnosti. Havel politik svým způsobem  navazoval na prezidenta Masaryka, Havel filozof na svého učitele Jana Patočku, Havel dramatik na otce absurdního dramatu Ionesca či Becketta. Havel smiřovatel pak mohl svým nenásilným odporem vyvolávat asociace s Dalajlámou či Ghándím. To vše postihuje ale pouze jednotlivé aspekty, které navíc možná vypovídají daleko více o tom, kdo se jimi snažil Havla charakterizovat, než o Havlovi samotném. S určitým nadhledem, který byl Havlovi v každé situaci vlastní, lze o něm říci, že možná všemi uvedenými charakteristikami tak trochu byl i nebyl, ukrýval se do ostýchavosti, aby o to více mohl být sám sebou.

Tradičně se uvádí, že Václav Havel významným způsobem napomohl, aby se česká společnost vrátila na mapu demokratické Evropy a otevřeného světa. Trochu se však opomíná zásadní skutečnost, že Václav Havel v průběhu celého života, a zejména od momentu svého prvního zvolení československým prezidentem, uvedl celé generace českých občanů zpět do veřejného života - tedy alespoň ty, kteří se do něj chtěli vrátit, kteří pochopili, že heslo o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí je výzvou ke sledování ideálu, nikoliv slibem, na jehož naplnění lze pasivně čekat. Tento proces oživení veřejného prostoru a svobodného působení v něm nazýval „občanským fórem“ či později „občanskou společností“. Jeho účinkování v čele státu částečně rehabilitovalo v očích tradičně skeptické české společnosti státní instituce a inspirovalo zejména na počátku 90. let zejména mladší generaci ke vstupu do veřejné správy. Těžko si představit, jak dlouho by trvalo navrátit hodnověrnost nejen České republiky v zahraničí ale též českých institucí doma, kdyby prezidentem republiky nebyl v 90. letech Václav Havel.

 Empatický člověk Václav Havel po celý život cítil s ostatními. Znal pocity bezmocných, ale i jejich sílu a kde jsou slabiny těch mocných, když se přestanou řídit morálními principy a zapomenou na úctu k těm, z nichž vzešli. Sám odmítal plně přijmout, že se z něj stal politik. Díval se na sebe se vzácným darem sebeironie, jež byla typickým rysem jeho charakteru.

Životní filosofie Václava Havla, síla jeho zásad a důslednost, se kterou je hájil, i když se někdy mohly zdát obtížně prosaditelné nebo příliš idealistické – to vše mu získalo uznání v celém světě. A to i mezi těmi, kteří s ním v mnohém nesouhlasili. Ze širšího pohledu na možné podoby soužití různých národů se tak Václav Havel stal příkladem a nadějí, že mohou existovat vyšší morální a etické principy, které dokáží spojovat lidské bytosti napříč státy, kulturami a kontinenty. Že stojí za to zůstat věrný zásadám slušnosti a věřit základnímu ideálu pravdy a lásky.

V oblasti zahraniční politiky lze říci, že Václav Havel ztělesňoval stejně tak netradiční jako vítanou kombinaci „západního“ smyslu pro vážnost instituce a osobní zodpovědnosti se spíše „východní“ potřebou odlehčovat situaci a zkoušet nové, nečekané postupy. Jeho mistrovskou zkouškou v tomto ohledu byl inspirování a diskrétní řízení procesu česko-německého smiřování. I v dalších oblastech byla jeho stopa velmi výrazná, probouzel zájem o problémy v oblasti Balkánu, o lidská práva a nebál se zvednout hlas tam, kde jiní mlčeli. Ve věci vstupu ČR do Severoatlantické aliance či Evropské unie si Havel mohl díky již větší jednotě na české politické scéně dovolit sehrávat roli jakéhosi garanta demokratického směřování České republiky. Ve svých zahraničněpolitických aktivitách, bez ohledu na míru složitosti či rozpornosti v jejich přijímání, však Václav Havel působil jako nejlepší velvyslanec České republiky, který nejenom otevíral dveře z Česka do světa, ale též přiváděl pozitivní zájem ze světa zpět do Česka. Ve světě informační přesycenosti a obav z neznámého lze význam Václava Havla pro novodobou českou společnost, její zahraniční vnímání i pro domácí sebevědomí stále jen stěží docenit. To však neznamená, že by se na něj nemohlo svébytně navázat. Naopak. Nic jiného si Václav Havel během svého života nepřál.

Zpráva o odchodu Václava Havla zasáhla celý svět. Reakce zahraničních státníků a významných osobností ukazují, že jeho mezinárodní prestiž, úcta k vytrvalosti, s jakou trval na základních hodnotách lidství – od pokory před řádem přírody, přes neúnavnou angažovanost při obraně lidských práv, až po apel na větší porozumění mezi rozdílnými kulturami a náboženstvími – to vše je světem již nyní respektováno jako významná hodnota, jako příspěvek občana naší země k důstojnějšímu soužití obyvatel planety.

Česká diplomacie si velmi váží zavazujícího odkazu, který Václav Havel ve světě zanechal. A zahraniční služba České republiky udělá vše pro to, aby zůstala věrná morálním zásadám a lidským hodnotám, které Václav Havel jako občan naší země i celého světa zosobňoval.