Ministerstvo zahraničních věcí ČR

česky   english  

rozšířené vyhledávání

Přejít na menu

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo Twitter

Nekrolog

 

(Archivní článek, platnost skončena 23.12.2012.)

Byli jsme si s Václavem Havlem natolik blízcí, že jsem samozřejmě věděl i o jeho zdravotním stavu, i o tom, jak jeho tělu dramaticky ubývají síly. Rovněž jsem však věděl, že jeho duch je dál plný elánu a že ho to velmi trápí.

Přesto mě jeho smrt tolik zasáhla, že jsem nebyl schopen ničeho. Pohybu, myšlenky. Probralo mě až kacířské pomyšlení, že i oznámení o smrti Václava Havla vypadá jako závěr posledního dramatu jednoho z největších dramatiků. Jsem jen jeden z mnoha, co tu zprávu obrečeli – o to je pro mě větší poctou, že jsem stál po boku prezidenta Havla v době, kdy navrácení dobrého jména naší země bylo už pro vždycky spojeno především s jeho jménem. Byl jsem členem jeho zahraničních delegací i členem jeho mužstva při státních návštěvách z celého světa. Stál jsem na letišti blízko místa, kde se potkali oni dva muži, co se postavili komunismu s holýma rukama, zato vyzbrojeni takovými myšlenkami a takovými slovy, jimž ta zrůdná ideologie lži neměla a neuměla čím čelit – Jan Pavel II. a Václav Havel.

Uplynulo pár dní, které k mému úžasu – a přiznám se, že i trochu nevíře - předvedly světu i nám samotným, že smrt prezidenta Havla probudila v lidech to nejlepší, co do nich od Listopadu 89 po dobu 13 let zaséval, ač už polovinou národa vysmíván jako fantasta, který dávno nemá v politice nového typu co pohledávat. Ten legrační pravdoláskař. Otevřeně říkám, že jsem byl a co živ budu pyšný, že pravdoláskařem jsem i já.

Po celé dny a vlastně i velké časti svých nocí jsem sledoval reakce hlavně mladých lidí na smrt prvního prezidenta České republiky, a byl jsem si čím dál jistější, že ruce, srdce, duše, mozky téhle generace Havlovo dílo podrží. A budou ho mít při sobě i tehdy, kdy bude třeba utkat se s těmi, co by chtěli vygumovat z hlav současných i budoucích voličů všechno ta odporná a přežitá slova kazící jim kšefty a poklidné spánky v hřejivém teple dobře zaplacených úspěchů. Všichni ta slova znáte. Ta slova, která smrt Václava Havla oživila: pravda, poctivost, slušnost, úcta k názoru jiných, nezapomínání, láska, přátelství, dobro, duchovno. A další a další, která se – jak věřím – postupně začnou vybavovat víc a víc občanům tohoto státu, téhle krásné země, kterou Václav Havel tolik miloval, že se radši nechal několikrát zavřít, než aby ji opustil.

Možná by teď bylo dobře připomenout slova, která mi řekl během pohřebního průvodu jeden student: „Vždycky jsem si myslel, že takové ty řeči o masarykovském a čapkovském humanismu jsou jenom kecy. Díky prezidentu Havlovi už bezpečně vím, že nejsou.“

Rozhlédněte se kolem sebe, prosím. Ale i v sobě. Je státní smutek a ten člověk Havel svou smrtí například způsobil, že i na Českou televizi je radost se dívat. Že je radost kolem sebe slyšet lidskou řeč a ne ptydepe esemesek a mailů a internetů.

Je mi strašně líto, prezidente Havle, že tu už nejste. Strašně moc. Ale nesu v sobě jistotu věřícího člověka, že tam někde máte velikou radost. Po tolika bolestech.

Děkuju Vám provždy za možnost žít pár let po Vašem boku. Byly to mé nejlepší roky. Ale nejen moje.
Díky Bohu.
Karel Schwarzenberg.

.