Za Jiřím Grušou
31.10.2011 / 08:45
(Archivní článek, platnost skončena 01.11.2012.)
(10. XI. 1938 – 28. X. 2011)
Bez Beneše, s Masarykem
Jiří Gruša sloužil vlasti
V zemi, kde být labužníkem
Znamenalo zříct se slastí.
S jistotou i pochybností
Gruša uměl s šarmem říkat
Dokud chrastí aspoň kosti
Živa jest i republika!
Jsou okamžiky, kdy se jakoby zastaví čas… Jedním z takových byl pro přátele a kolegy Jiřího Gruši den, kdy tento spisovatel, disident a diplomat odešel z tohoto do lepšího světa.
Je v tom něco smutně symbolického, že se tak stalo právě 28. října, v den státního svátku republiky, jejímž zájmům a obraně věnoval celý svůj život. Třicet let poté, co překročil další ze svých mnoha životních Rubikonů a odešel z vlasti bránit její lepší tvář a hlas do zahraničí. Nesl si sebou bohatou literární i lidskou zkušenost, organizační talent, široce uplatňovaný při editování samizdatové literatury a zaplacený pobytem v komunistickém vězení.
Svůj program služby vlasti mohl Gruša po roce 1989 ještě lépe prosazovat v pozici československého a českého velvyslance v Německu (1991-1997) a Rakousku (1998-2004). Dobré jméno České republiky představoval i jako předseda Mezinárodního PEN klubu (2003-2009) a ředitel Diplomatické akademie ve Vídni (2005-2009), jedné z nejstarších a nejvýznamnějších škol tohoto typu ve světě. V měnící se diplomacii měla mimořádný význam jeho osobnost vnášející do jinak spoutané úřední rutiny duši a nádhernou schopnost opravdu sdělovat.
Jiří Gruša stál u základů nové kapitoly česko-německých vztahů, nesmírně se zasloužil o o pozitivní program na této relaci a především o Česko-německou deklaraci. Jeho jméno bylo v Německu i Rakousku tou nejlepší českou značkou, synonymem pro vtip, kreativitu, šarm, ale též důslednost a pochopení více než jen středoevropského kontextu.
Dnešní politici i myslitelé s oblibou často volají po potřebě integrovat a odbourávat rozdíly. Jiří Gruša by se z tohoto pohledu do současné politiky asi nehodil.
Není tajemstvím, že se Jiří Gruša rád vymezoval. Nikoliv nepřátelskou kritikou a bojovným negativismem, ale (sebe)ironií a vtipem. Smyslem tohoto počínání nebylo kopání nových příkopů či zavádění dvojích standardů. Byla v tom až sžíravá touha po nejpřesnějším popisu situace, kde se někdy až nemilosrdná nadsázka a pointa pokoušejí stimulovat zájem společnosti o diskutovaný problém. Zároveň ale naznačují též úskalí, kterým bude nejspíše vystaven ten, kdo se pokusí o jakékoliv, byť dílčí vítězství zdravého rozumu v dnešním světě ideologií a snadných sloganů.
Jiří Gruša se ve svých postojích nestylizoval, ani nikoho nemínil napodobovat. Naopak, často si posteskl, že i když se kolikrát snažil ve svých literárních i publicistických počinech změnit styl či jazyk, na závěr mu z toho vždycky "vypadl" Jiří Gruša. Přesto jeho čtenáři i pozorní oponenti museli dříve či později objevit Grušovu „wildeovskou“ tvář. Jiří Gruša však na rozdíl od Oscara Wildea nepostihoval pouze zločiny lidské omezenosti, ale snažil se postihnout fenomén nacionalismu a jeho projevy, které v 20. století neničily jen lidský vkus, ale celou lidskou existenci. I v případě těch nejzávažnějších polemik se však Gruša řídil Wildeovým principem, podle něhož právě věcem důležitým škodí, když se berou až příliš vážně.
Gruša uměl stále znovu překvapovat. Nejen na poli básnickém, když za svou sbírku „Grušas Wacht am Rhein aneb Putovní ghetto“, dostal cenu Magnesiu Literu (2002), ale též svými úžasnými a trefnými glosami života ve své vlasti. Naposled historiky, diplomaty, politiky, literáty i básníky překvapil knihou „Beneš jako Rakušan“ (2011). Ukázal se v ní opět jako kritický myslitel, který se vždy snažil národ intelektuálně a morálně pozvednout tím, že obnažoval mýty, a vedl jej k poznání syrové, ale poctivé skutečnosti. Nastavil v této eseji životu takové zrcadlo, že se s Wildem zdá, že „jeho umění je skutečnost, a ne život“.
Za tuto práci, za jeho umění, za celoživotní odhodlání, které Grušovi zpravidla přinášelo daleko více nepřátel než spojenců, si Jiří Gruša zaslouží naše velké uznání.
Jiří Gruša se možná do dnešní politiky nehodí, nicméně dnešní politika má zač být Jiřímu Grušovi vděčná.
MZV/KSAP, 30. října 2011
