Pan Karel Schwarzenberg v rozhovoru pro EurActiv uvedl, že by Česká republika měla znát cílové datum pro vstup do eurozóny, avšak jednotnou měnu euro by měla přijmout „až na to bude naše ekonomika zralá a připravená“. Souhlasím s tím, že cílové datum by skutečně mělo být stanoveno již z toho důvodu, že v současnosti ČR v zásadě plní všechna konvergenční kritéria (s výjimkou kritéria směnných kursů, které ani plnit nemůže, neboť jsme nevstoupili do tzv. ERM II). Byl by to tedy důkaz, že si za svými závazky stojíme, a potvrdilo by to naši kredibilitu. 

Na rozdíl od pana Schwarzenberga se ale nedomnívám, že naše ekonomika není na vstup do eurozóny připravena. Z hlediska její velikosti, otevřenosti i struktury to naopak dává jasný smysl. Z hlediska reálné konvergence s eurozónou jsme na tom podobně jako Slovensko, které na vstupu do eurozóny rozhodně netratilo, a na daleko vyšší úrovni než v případě Řecka či Portugalska v okamžiku jejich vstupu. Velmi důležitým faktorem bude vhodné zafixování konečného konverzního kurzu.

Nemyslím si, že by ČR hospodařila v zásadě špatně, naše makroekonomické údaje jsou zdravé. Eurozóna již dnes není zdaleka jen o jednotné měně. Je to o další ekonomické a fiskální integraci, která se dříve nebo později bezpochyby začne přelévat do jiných oblastí, včetně vnitřního trhu a dalších ekonomických politik (např. koheze) a díky naší provázanosti nás bude zásadně ovlivňovat. Z toho důvodu není důvod se vstupem do eurozóny otálet.

Největší úskalí ovšem vidím momentálně v silně odmítavém veřejném mínění, kdy bohužel minulé vlády neprokázaly dostatečné úsilí tento trend zvrátit, a to se odráží v celkem pochopitelné neochotě politické reprezentace učinit zásadní kroky k přijetí eura.  
 

Sociálně soudržná Evropa

Pan Schwarzenberg je v rozhovoru dotazován na sociální dimenzi hospodářských politik EU, kterou chce v příštích letech akcentovat česká vláda. Říká, že „sociální záležitosti jsou hezké, ale nejdříve se na to musí vydělat“, a dodává k tomu, že „pro evropskou budoucnost nejsou klíčové výdaje na sociální věci, ale na vědu a výzkum“.

Podlé mého názoru konkurenceschopnost ekonomiky a její sociální dimenze se nijak nevylučují. Ilustrují to příklady skandinávských zemí, které v pravidelných každoročních indexech konkurenceschopnosti globálně zaujímají přední příčky, a zároveň nikdo nepochybuje o tom, že se jedná o země s velmi vysokými sociálními standardy a sociálně velmi kohezními společnostmi. Zde bychom měli jako Česká republika především hledat inspiraci. Zároveň všichni víme, že skandinávský model je umožněn perfektně fungující veřejnou správou, vysokou transparentností při poskytování veřejných služeb i nízkou mírou korupce, a v tomto směru bohužel nemají všechny členské země EU včetně nás stejné strukturální předpoklady. Zároveň je pravdou, že v sociální oblasti zůstanou v dohledné době pravomoci především na úrovni členských států, ovšem právě s pokračující fiskální a hospodářskou integrací eurozóny se i toto bude postupně měnit.

Souhlasím s panem Schwarzenbergem, že klíč k evropské konkurenceschopnosti je v těch oblastech, kde máme jako Evropa stále konkurenční výhodu – tj. v oblastech s vysokou přidanou hodnotou, v inovacích. Výdaje na vědu a výzkum jsou klíčové, musíme ale zároveň usilovat o větší podíl soukromého sektoru, protože ten je hlavním motorem inovací, a o lepší propojenost výsledků výzkumu s komerční sférou. Souvisí to i s migrací – Evropa by se měla více snažit o přilákání nadějných mozků, které mohou naši konkurenceschopnost zvýšit. Zde zatím bohužel dost ztrácíme ve srovnání se Spojenými státy či Kanadou.
 

Zahraniční a obranná politika EU

V další části rozhovoru pan Schwarzenberg uvedl, že Společná zahraniční a bezpečnostní politika EU (SZBP) funguje pouze částečně, protože hlavní slovo mají pořád členské státy. Jako příklad tohoto stavu uvedl krizi na Ukrajině.

Souhlasím s tím, že pro SZBP byla reakce na ruské počínání na východě Ukrajiny velkým zátěžovým testem. Myslím si ale, že zde Evropa jednoznačně obstála: nejen že se dokázala na sankcích shodnout, ale dokázala je i implementovat a v závislosti na ruském jednání zpřísňovat, byť je to pro mnohé členské státy bolestivé. Neplatí tedy nutně, že bychom se v důležitých otázkách nedokázali shodnout na společném postupu.

Panu Schwarzenbergovi dávám za pravdu v tom, že současná ukrajinská krize může působit jako jistý katalyzátor větší soudržnosti EU v zahraniční politice. Klíčovou roli v dalším rozvoji SZBP  bude hrát Evropská služba pro vnější činnost (tzv. ESVA). V příštím roce se budou členské státy opět zamýšlet nad tím, jak ji posílit resp. vylepšit její fungování. Politické impulsy budou muset nadále vycházet zejména od velkých členských států, ale ve zvýšené míře i od nové vysoké zmocněnkyně F. Mogheriniové a od předsedy Evropské rady i Evropské komise. Pokud budou dobře fungovat tyto dvě roviny, tj. ESVA a trajektorie mezi velkými státy a unijními představiteli, tak můžeme být pozitivně překvapeni. Ale úplné zázraky bych nečekal.

Karel Schwarzenberg také uvedl, že „vůči Rusku hraje v obranné politice Evropy stále prim NATO“. Ano, dění na Ukrajině dává spíše impulsy pro aktivizaci obranyschopnosti v rámci NATO než EU. Obranná politika EU má trošku jiné poslání než NATO: jejím jádrem není závazek kolektivní obrany (známý čl. 5 Washingtonské smlouvy), nýbrž spíše příspěvek ke zvládání konfliktních situací v našem sousedství. A tady bych hledal hlavní impulsy pro její další rozvoj: alarmující bezpečnostní situace od Sahelu přes africký roh až po Blízký východ, neochota USA angažovat se v těchto oblastech, a možné bezprostřední dopady na evropskou bezpečnost z hlediska nekontrolované migrace, šíření extrémismu, rekrutace zahraničních bojovníků z EU a dalších negativních jevů, to všechno vytváří předpoklady pro její rychlý rozvoj.

 

Obchodní politika vůči Rusku…

Pan Schwarzenberg se v rozhovoru vyjadřoval i k aktuálním vztahům ČR s Ruskem. Uvedl, že souhlasí s tím, aby Česká republika i nadále rozvíjela své obchodní vztahy s Moskvou. Na druhou stranu ale dodal, že ruský trh může být v tomto ohledu přeceňovaný, protože Česká republika více vyváží do jednotlivých spolkových zemí Německa než do Ruska.

I já jsem toho názoru, že bychom obchodní vztahy s Ruskem měli rozvíjet, ale zároveň bychom při tom měli poukazovat na rizika spojená s podnikáním na ruském trhu i na možné dopady sankcí. Stejně tak bychom měli (myšleno státní instituce: ministerstvo průmyslu a obchodu, ministerstvo zahraničí, CzechTrade) asistovat firmám postiženým sankcemi v souvislosti s „výpadkem“ jejich exportů a pomoci hledat uplatnění na jiných trzích. Vzhledem k tomu, že je ale budoucí chování současného ruského režimu vysoce nepředvídatelné, měli bychom zamezit naší strategické závislosti na Rusku, ať již se jedná o dodávky klíčových surovin či potenciální investice do strategických odvětví. 
 

… a Číně

Kromě Ruska pan Schwarzenberg hovořil i o obchodních vztazích s Čínou. Jsem přesvědčen, že členství České republiky v EU je pro politiku vůči Číně naprosto klíčové. Pro EU je Čína partnerem v mnoha zásadních globálních otázkách od mezinárodní bezpečnosti až po klimatické změny či otázky mezinárodního obchodu. Je největším obchodním partnerem EU. Důležité je, abychom svými bilaterálními kroky nepodkopávali společnou pozici EU vůči Číně. Pokud budeme mít problém se stanoviskem EU v některých otázkách, je potřeba to v rámci EU komunikovat a řešit.

V EU samozřejmě najdeme celou plejádu postojů od těch čistě pragmatických až po hodnotově vyhraněné. ECFR k tomu před několika lety vydala zajímavou publikaci EU-China Power Audit, kde rozdělila členské státy v zásadě do čtyř kategorií: na asertivní industrialisty, ideologické příznivce volného obchodu, konformní merkantilisty a pasivní následovatele. Samozřejmě se jedná o určitý konstrukt a hranice mezi kategoriemi není nepropustná. Záleží i na dané politické konstelaci. Ilustruje to ale fakt, že formování společné pozice EU není vždy jednoduché.

Nemám dojem, že by vztah EU a Číny byl výrazně asymetrický, určitě ne v ekonomických otázkách. Jinak je tomu v otázkách politicko-bezpečnostních, kde Evropská unie není silným hráčem, a především ne v oblastech, které jsou pro Čínu klíčové: tj. ve východní, jihovýchodní a střední Asii. Tady přirozeného partnera Číny představují USA, případně Rusko. Jinak tomu ale může být například v oblasti Afriky, kde Čína stále více proniká ekonomicky a kde má i Evropská unie své bezpečnostní zájmy. Nevylučuji tedy, že v tomto směru se do budoucna budeme muset s Číňany daleko více bavit. 
 

Lidská práva a ČR

V souvislosti s Čínou je v poslední době zmiňován i postoj České republiky k lidským právům. Pan Schwarzenberg k tomu v rozhovoru pro EurActiv říká následující: „Od primárních lidských práv se vše ostatní odvozuje. Bez základních lidských práv se nemůžete postavit do opozice a po vládě vyžadovat třeba sociální práva. Pokud toto není splněno, pak vše pozitivní, co se činí, je pouze z blahovůle mocipána. Základní lidská práva jsou zkrátka základ, na kterém to ostatní stojí.“

Naše zahraniční politika především vychází z konceptu nedělitelnosti lidských práv, tj. vzájemné propojenosti a podmíněnosti toho, co v teorii nazýváme jejich jednotlivými generacemi. Je sice pravda, že k dovolání se sociálních práv musíme mít zajištěno např. právo na spravedlivý proces, stejně tak ale potřebujeme zajistit, aby se lidé o svých právech vůbec dověděli, tj. právo na vzdělání. Těžko se budete dovolávat občanských práv, pokud nemáte zajištěny ani základní existenční podmínky, např. jídlo či vodu. V tomto smyslu je naše pojetí lidských práv holistické a vychází z předpokladů, že je možno je prosazovat individuálně v konkrétním společenském, politickém, ekonomickém a historickém kontextu.

Naše dosavadní politika lidských práv se na Čínu příliš nezaměřovala, není ani cílovou zemí transformační spolupráce. Kritika porušování lidských práv konkrétní výsledky nepřinesla, navíc se neodehrávala ve vzájemném dialogu, protože politické kontakty na nejvyšší úrovni v posledních letech zcela absentovaly. Domníváme se, že otevřením dialogu pomůžeme vidět Číně otázku lidských práv jinou optikou. A věříme, že na některá témata mohou oficiální čínská místa opravdu slyšet, například v oblasti pracovněprávní ochrany či životního prostředí. To může zároveň vést k větší emancipaci nejvíce postižených skupin.

Pan Schwarzenberg se domnívá, že v případě Číny a dodržování lidských práv je potřeba „podporovat především tamní občanskou společnost a také se někdy obracet na čínskou vládu“. Myslím, že tyto cesty se vzájemně nevylučují. Oficiální dialog s čínskou vládou, ať již bilaterální či na úrovni EU, je důležitý pro vzájemné pochopení a posuny v čínských pozicích. Kultivace vztahů s občanskou společností je důležitá nejen ve vztahu k Číně, ale obecně – je to jedna z tematických priorit naší transformační spolupráce. Nemělo by se ale rozhodně jednat o podporu konkrétních politických sil či hnutí, ale spíše o podporu ze zdola vzniklých iniciativ („grassroots“), adresujících konkrétní sociální, ekonomické či kulturní potřeby určitých komunit.

Publikace  tohoto  textu  byla  spolufinancována  projektem ´Podpora  veřejné debaty o české zahraniční politice‘ ÚMV. Článek vyšel na portálu Euractiv.cz.