Proliferace (tj. šíření) balistické raketové technologie do nových a nových států světa rychle postupuje a je v podstatě věci, že každé rozšíření o novou zemi zvyšuje riziko šíření dalšího. V roce 1972 - roce uzavření Smlouvy ABM - disponovaly funkčními balistickými raketami jen dva státy stojící mimo NATO a Varšavskou smlouvu: Čína a Izrael. V roce 1985 bylo již těchto zemí deset a do roku 2000 stoupl jejich počet na šestnáct. Podobně alarmujícím způsobem narůstá i počet států disponujících zbraněmi hromadného ničení (jadernými, chemickými a biologickými). Bylo otázkou času, kdy se mezi novými členy "klubu" objeví i nestabilní autoritářské státy lokální či regionální váhy, vyznačující se extrémní ideologií a agresivní, nepředvídatelnou zahraniční politikou (v angličtině se pro takové státy razí termín "rogue states"). Prolnutí obou vojenských potenciálů - balistických raket a ZHN - v rukou tohoto typu vládnoucích režimů je jádrem proliferačního rizika.

Jako dva hlavní nositelé tohoto rizika jsou v současnosti hodnoceny KLDR a Írán. KLDR již provedla pokusnou jadernou explozi, íránský jaderný program je od tohoto cíle vzdálen pravděpodobně jen několik let. Oba státy disponují rozmístěným arzenálem raket středního doletu (do 2000 km), přičemž íránský raketový program již od konce 80. let rozsáhle a prokazatelně čerpá právě ze severokorejského. KLDR navíc testuje - byť zatím zřejmě ještě ne zcela zvládla - pokročilejší raketovou technologii, umožňující dolet až 6000 km a tedy zásah mj. i okrajových součástí USA. Írán má oproti KLDR ve vývoji raket mezikontinentální kategorie zpoždění, očekává se však, že tohoto cíle dosáhne nejpozději v roce 2015. Přitom právě íránský arzenál představuje největší hrozbu pro Evropu vzhledem ke své agresivní, ideologií prodchnuté zahraniční politice - a leží v poměrně blízkém sousedství: i jeho současné rakety středního doletu jsou schopny zasáhnout východní okraj evropského území.

S pokračujícím šířením rizikových technologií do nových států (a některými dalšími faktory, v první řadě zhroucením SSSR a oslabením právního řádu na většině postsovětského území) navíc vzniká příbuzné, ale kvalitativně samostatné proliferační riziko: hrozba přenosu těchto technologií do rukou autonomních teroristických skupin (zejména extrémně islámského ražení). Takové skupiny se mohou k rizikovým technologiím dostat nejen pokoutně, tj. využitím mezer v bezpečnostním zajištění zbrojních projektů vyspělých států, ale i z vědomého rozhodnutí států, které takovou proliferací mohou sledovat své strategické zájmy, aniž by si uchovaly plnou kontrolu nad jejími důsledky. Příkladem může být vyzbrojení hnutí Hizballáh íránskými balistickými raketami: byť se jedná o rakety s krátkým doletem, rizika takové proliferace byla působivě demonstrována nedávným konfliktem na izraelsko-libanonské hranici.

Ze studií předaných ČR americkými partnery jasně vyplývá, že v případě útoku z oblasti Středního Východu by uvažované zařízení protiraketové obrany ve střední Evropě pokrývalo nejen území USA, ale i většinu Evropy včetně ČR. Předpokládané zařízení je dimenzováno pouze na útok omezeného rozsahu, jaký by bylo možno očekávat právě od nově vyzbrojených rogue states, popř. teroristických nestátních entit. Proti masivnímu útoku, o jakém se uvažovalo ve scénářích studené války, neposkytuje účinnou ochranu.

Otázkou oddělenou od teoretického pokrytí je vlastní technická spolehlivost systému. Systém protiraketové obrany se skládá z mimořádně složitých prvků, jejichž vývoj a testování probíhá současně s jejich rozmisťováním. Jednotlivé prvky tvoří vysoce sofistikovaný celek, jejichž funkčnost je podmíněna funkčností všech ostatních: řídící centra, různé vzájemně se doplňující družicové a pozemní radarové senzory a odpalovací zařízení.

Celý systém se stále nachází v počátečním stádiu budování. Je tedy logické, že se zatím potýká s chybami a nedostatky a zejména v raných fázích byla řada testovacích odpalů neúspěšná. Poslední testy nicméně ukázaly, že systém má potenciál pro postupné zdokonalování. Ministerstvo obrany USA v listopadu 2006 konstatovalo, že posledních 13 letových testů protiraketové obrany bylo úspěšných. Příští je plánován na prosinec 2006.

Když USA v 80. letech představily první koncepční vizi protiraketové obrany - tzv. Strategickou obrannou iniciativu, zlidovělou jako "Hvězdné války" - jeden z nejzávažnějších argumentů jejích kritiků zněl, že podobné "obranné" projekty nejenže nepomohou upevnit globální bezpečnost, ale právě naopak: soupeřící supervelmoci budou paradoxně motivovány k ještě intenzivnějšímu budování útočného arsenálu, aby obnovily - obrannými systémy zdánlivě narušenou - strategickou rovnováhu v duchu principu " oboustranně zaručeného zničení" (anglickou zkratkou: MAD).

Aktuální projekt protiraketové obrany se však od SDI (která se ostatně ve svém ambiciózním rozsahu nikdy ani vzdáleně nepřiblížila k realizaci) zásadně liší. Jak řečeno výše, jde o vytvoření omezených obranných kapacit coby reakci na hrozby představované rogue states, popřípadě teroristickými skupinami - nikoli masivními raketovými arzenály velmocenských států. Přibližně deset protiraket, které by obsahovalo uvažované protiraketové silo ve střední Evropě, by při hypotetickém masivním raketovém útoku ruských ozbrojených sil nemohlo sehrát žádnou významnou roli. Navíc v případě raketového útoku Ruska proti území samotných USA (což je pro úvahy o bipolární strategické rovnováze nejrelevantnější scénář) by trajektorie útočících ruských raket vedla nikoli přes území EU, ale přes severní pól; protiraketové systémy umístěné ve střední Evropě nemohou takovouto trajektorii pokrýt.

Nepředpokládáme, že by výstavba protiraketového zařízení v ČR přinesla, byť jen krátkodobě, zásadní zhoršení česko-ruských vztahů. Američtí představitelé se nicméně intenzivně snaží řešit přetrvávající nejasnosti a obavy ruské strany, mimo jiné v etablovaném konzultativním fóru zvaném Rada NATO-Rusko (NATO-Russia Council, NRC).

Projekt protiraketového zařízení v ČR je předmětem bilaterálních konzultací mezi vládami ČR a USA od roku 2002. V současnosti se projekt stále nachází ve stádiu předběžných technických konzultací, jejichž právním rámcem je usnesení vlády ČR ze 4. února 2004. Na základě tohoto usnesení poskytlo MO ČR vládě USA technické podklady k uvažovaným lokalitám pro výstavbu zařízení. Vláda USA by měla v příštích měsících přijmout rozhodnutí, zda osloví ČR se závaznou nabídkou. Teprve poté by se nabídka stala předmětem definitivního politického rozhodnutí na české straně.

V případě úspěšného schválení projektu na americké i české straně se předpokládá vlastní výstavba zařízení v průběhu let 2008-2010 a provedení prvních provozních testů v roce 2011.

ČR a Polsko byly americkou stranou osloveny paralelně jako dvě alternativní kandidátské země. Vzájemně však tuto problematiku pravidelně konzultují, včetně možnosti dělené varianty, v jejímž rámci by jedna část plánovaného zařízení (radarový výstražný a naváděcí systém) byla umístěna v ČR a druhá (vlastní odpalovací zařízení s protiraketami) v Polsku. Tato varianta získává rostoucí podporu na české politické scéně.

Se zemí či zeměmi, které budou požádány o souhlas s rozmístěním prvků protiraketové obrany, uzavřou Spojené státy "Dohodu o protiraketové obraně". Z právního hlediska se americké vojenské zařízení bude řídit dohodou NATO o statutu sil (Status of Forces Agreement, SOFA), která bude dodatkem "bilateralizována". V případě, že by prvky americké protiraketové obrany měly být umístěny v ČR, by obě tyto smlouvy (bilateralizovanou SOFA i Dohodu o protiraketové obraně) s ohledem na čl. 49 Ústavy ČR musely schválit obě komory Parlamentu ČR a ratifikovat prezident republiky (tzn. jde o tzv. prezidentské smlouvy). Implementační smlouvy zabývající se technickými a operačními záležitostmi by naproti tomu mohly mít rezortní, resp. vládní povahu. Tyto smlouvy by již nemusely být schváleny Parlamentem.

Americká strana by v rámci žádné z výše uvedených smluv nezískala tzv. exteritorialitu, tj. vynětí z územní výsosti přijímajícího státu. Vojenský i civilní personál zařízení by v souladu s 2. článkem SOFA měl povinnost dodržovat právní řád hostitelské země. V případě, že člen personálu poruší zákon v přímé souvislosti s výkonem služby, nicméně náleží jurisdikce nad případem vysílajícímu státu.

O odpálení protirakety rozhodne vrchní velitel armády Spojených států či jím pověřená osoba. Představitelé země, kde bude zařízení umístěno, budou mít k dispozici on-line informace o útočící raketě i protiraketě a vedení státu bude o odpálení protirakety včas informováno. Složitější rozhodovací mechanismus není prakticky možný: hypotetická útočná střela z Íránu by dorazila do Prahy za pouhých 15 minut, do Londýna za 18 minut a do Washingtonu za necelých 30 minut. O odpálení protirakety, má-li být účinné, tak musí být rozhodnuto do několika málo minut.

NATO v současné době již disponuje omezenými kolektivními prostředky protiraketové obrany. Jedná se však pouze o systémy tzv. typu terminal-phase, které zasahují útočící raketu v závěrečné, sestupové fázi jejího letu a mohou proto pokrýt jen velmi omezenou územní rozlohu - rozmístěné bojové jednotky, strategické objekty apod. Naproti tomu obranný systém samostatně financovaný USA, do jehož rámce spadá i uvažované protiraketové zařízení ve střední Evropě, je typu mid-course: protiraketa systému mid-course zasahuje útočící raketu již ve střední, nejvyšší fázi letu a jedno protiraketové zařízení je tak schopno pokrýt rozsáhlé území. Takový systém ovšem vyžaduje řádově složitější architekturu radarových senzorů než typ terminal-phase.

Evropské státy NATO si již uvědomují nutnost vybudování podobné plošné, technologicky pokročilejší protiraketové obrany i pro vlastní území. Projekt " Protiraketové obrany NATO" (NATO Missile Defense) je však zatím ve stádiu studijních analýz a způsob i harmonogram jeho realizace zůstává otázkou složitých politických jednání na mezistátní i vnitrostátní úrovni. Viz dále materiál Studie proveditelnosti protiraketové obrany NATO.

Čelní představitelé jak USA, tak NATO se již veřejně vyjádřili, že předpokládají začlenění případného středoevropského zařízení, vybudovaného na základě bilaterální dohody, do budoucí kolektivní obranné architektury pod záštitou NATO. Než však taková architektura vznikne, může toto zařízení napomoci zaplnit potenciálně vážnou slabinu v obranyschopnosti evropských států.

Uvažované zařízení v ČR by nebylo jediným prvkem tohoto druhu v Evropě, zapojeným do vznikajícího "amerického" protiraketového projektu. Do projektu jsou již zapojena i modernizovaná radarová zařízení americké armády na území Dánska a Velké Británie.

ČR v úvodní fázi jednání nabídla tři perspektivní lokality v ČR, které by z technického hlediska vyhovovaly požadavkům pro umístění protiraket i radaru: vojenské prostory Libavá, Boletice a Jince. Z hlediska infrastruktury by však Boletice vyžadovaly výrazné dodatečné náklady, proto je americká strana vyřadila z dalších úvah.

V každém případě zařízení protiraketového systému neobnáší velké množství vojenské techniky ani personálu. K zajištění provozu radarového zařízení včetně obsluhy, bezpečnosti a logistické podpory je potřeba přibližně 200 osob, u odpalovacího zařízení do 400 osob. V případě umístění obou prvků v jedné lokalitě by provoz zajišťovalo celkem maximálně 500 osob - včetně vojáků, vládních úředníků a soukromých subdodavatelů. Rozlohu zařízení lze na základě zkušeností s obdobnými stavbami na území USA odhadnout na 275 ha, zabrala by tedy zhruba jednu setinu až jednu padesátinu plochy jednoho z existujících vojenských výcvikových prostorů v ČR.

Dodatečná omezení, která by z eventuálního rozmístění některého z prvků systému protiraketové obrany vyplývala, by vzhledem k umístění v jednom z existujících vojenských újezdů byla jen minimální. K ochraně zařízení neplánují USA rozmístit žádné další raketové systémy. Před eventuálním útokem ze vzduchu se buď ochrání rakety samy, anebo by reagovala Armáda ČR jako při jakémkoli jiném narušení vzdušného prostoru ČR. Radar vyžaduje vytvoření bezletové zóny, která by v žádném z navrhovaných míst významně nepřesáhla hranice již existujících bezletových zón nad vojenskými újezdy a nenarušila by letecké koridory. Podmínky bezpečné zóny kolem radaru znamenají, že v okruhu 13,5 km od radaru není přípustné v létajících prostředcích transportovat výbušné látky, v okruhu 8,6 km se nesmějí ve vzduchu pohybovat nechráněné osoby (např. na rogalu) a v okruhu 4,5 km nesmějí létat žádné dopravní prostředky. Po zemi se neautorizované osoby nesmějí pohybovat v okruhu jen cca 0,5 km. Radarová zařízení se umisťují na vyvýšené místo a vysílají vlny mírně vzhůru - pod úhlem 2-5 vertikálních stupňů; nepředstavují proto žádné ohrožení pro osoby stojící na zemi v blízkém okolí.