Ministerstvo zahraničních věcí ČR

česky   english  

rozšířené vyhledávání

Přejít na menu

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo Twitter

Historie vstupu České republiky do EU

 

Již v prosinci 1989 zaslal tehdejší předseda vlády Marián Čalfa předsedovi Komise ES Jacquesovi Delorsovi dopis, ve kterém vyjádřil zájem ČSSR o členství v ES.

První polistopadová diplomacie v čele s Jiřím Dienstbierem se řídila linií stanovenou již v průběhu revolučních listopadových dnů. V Programových zásadách Občanského fóra z 26. listopadu 1989 se objevila zmínka o tom, že "počítáme se začleněním do evropské integrace". Heslo „Zpátky do Evropy" jasně stanovilo cíl budoucího československého zahraničně-politického směřování.

Nástrojem, který měl umožnit zemím bývalého východního bloku integraci do evropského společenství, se staly tzv. asociační dohody, navržené Komisí ES. Československo zahájilo rozhovory s Evropskými společenstvími o uzavření asociační dohody 20. prosince 1990. Na konci následujícího roku 1991 byla podepsána Evropská dohoda o přidružení ČSFR, Maďarska a Polska k Evropským společenstvím.

Období 1992 - 1996

Během rozpadu Československa v roce 1992 pozastavila ES ratifikační proces Evropské dohody. Po osamotnění České republiky na začátku následujícího roku zahraniční politika osamostatněné České republiky, vedená ministrem zahraničních věcí Josefem Zieleniecem, se snažila dohnat zpoždění vzniklé opakovaným podpisem asociační dohody. Roku 1993 došlo k podepsání Evropské dohody „zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a ES a jejich členskými státy na straně druhé". Dohoda vstoupila v platnost 1. února 1995, do té doby se vzájemné vztahy řídily Prozatímní dohodou.

Na svém zasedání v Kodani v červnu 1993 rozhodla Evropská rada, že asociované země ze střední a východní Evropě, které si to přejí, se mohou stát členy Evropské unie. Zároveň bylo stanoveno, že ke vstupu dojde, jakmile bude země schopná přijmout všechny povinnosti spojené se členstvím, bude splňovat ekonomické a politické podmínky a bude mít dostatečnou administrativní a soudní kapacitu potřebnou k převzetí acquis.

Na zasedání v Essenu v prosinci 1994 vyzvala Evropská rada Komisi, aby provedla detailní analýzu dopadů východního rozšíření EU na jednotlivé politiky Evropské unie a na její budoucí vývoj.

Interní zpráva byla Evropské radě předložena na zasedání v Madridu v prosinci 1995. Rada požádala Komisi, aby co nejdříve po skončení mezivládní konference vypracovala posudky k jednotlivým žádostem o členství a začala zpracovávat souhrnný dokument o průběhu rozšiřování.

17. ledna 1996 podala Česká republika prostřednictvím předsedy české vlády Václava Klause přihlášku ke členství v Evropské unii.

Období 1996 - 2004

V červenci 1997 zveřejnila Evropská komise materiál Agenda 2000, ve kterém se přihlásila k myšlence „silnější a větší unie", a zveřejnila Posudky o připravenosti všech kandidátských zemí.

Komise rovněž stanovila, že bude Evropskou radu pravidelně informovat o pokroku, kterého jednotlivé kandidátské země ze střední a východní Evropy dosáhly v přípravách na členství. Ve svém Posudku Komise doporučila zahájit jednání o členství s Českou republikou, Maďarskem, Polskem, Estonskem, Slovinskem a Kyprem.

V prosinci 1997 na summitu v Lucemburku uložila Evropská rada Komisi zpracovávání Pravidelných zpráv o pokroku v přípravě na členství dosaženého jednotlivými kandidátskými státy.

Na doporučení Komise rozhodla Evropská rada na svém jednání v Lucemburku 13. 12. 1997 o oficiálním pozvání 11 kandidátských států ke vstupu do EU. Za Českou republiku pozvání převzal prezident Václav Havel za doprovodu ministra zahraničí Jaroslava Šedivého. Lucemburský summit dále rozhodl, že v průběhu jara 1998 budou svolány bilaterální mezivládní konference, které zahájí přístupová jednání se šesti státy: Kyprem, Maďarskem, Polskem, Estonskem, Českou republikou a Slovinskem (tzv. lucemburská skupina). Samotný proces rozšiřování byl pak zahájen v Bruselu za účasti ministrů zahraničí EU15 a 11 kandidátských států včetně ČR dne 30. března 1998.

Právní rámec byl formulován v Přístupovém partnerství. Česká republika předložila v Bruselu 1998 Národní program přípravy ČR na členství v EU, který byl postupně vydáván v roce 1999, 2000 a 2001.

V dubnu 1998 začala v Bruselu první část rozhovorů o vstupu ČR do EU - tzv. „screening", tj. analytické srovnávání legislativy kandidátských zemí s evropským právem. Po předběžných technických jednáních započala v listopadu 1998 vlastní jednání o přistoupení ČR k EU na ministerské úrovni. Pro potřeby screeningu bylo aquis rozděleno dle oblastí do 31 kapitol. Před zahájením jednání o každé kapitole navrhla vždy EK společné vyjednávající stanovisko Unie, které bylo schváleno Radou a prezentováno předsednickou zemí. Stanoviska ke všem 31 kapitolám vypracovaly také všechny kandidátské státy, které při jednáních zastupoval hlavní vyjednávač a jeho tým.

Do čela českého vyjednávacího (negociačního) týmu byl 14. 1. 1998 jmenován náměstek ministra zahraničních věcí Pavel Telička. Ten složitá a mnohdy velmi náročná vyjednávání komentoval slovy: „Jednání to byla bezprecedentní, z hlediska komplexnosti, věcného záběru, technické náročnosti a také politického významu těžko srovnatelná s čímkoli v naší dosavadní historii. Nic na tom nemění ani fakt, že v některých otázkách nám Evropská unie vyjednávací prostor významně zúžila a podmínky do značné míry nadefinovala." Hlavním vyjednavačem Evropské komise byl Klaus van der Pas, v čele vyjednávacího týmu příslušného přímo pro Českou republiku stál nejprve Michael Leigh a od roku 2000 Rutger Wissels.

Proces přípravy na členství byl průběžně monitorován ze strany Evropské komise, která od roku 1998 každoročně vydávala Pravidelné zprávy o pokroku kandidátských zemí v přípravách na členství v EU. První hodnotící zpráva Komise z roku 1998 byla velmi kritická, především v oblastech státní správy a soudnictví. Vláda se pokusila zrychlit legislativní proces přejímání práva EU. Druhá zpráva Komise 1999 pozitivně označila přijetí vládního dokumentu Hospodářská strategie vstupu do Evropské unie, společné hodnocení priorit hospodářské politiky, významný posun při liberalizaci pohybu kapitálu či přijetí základních pravidel pro prosazování regionální politiky. Přesto byl celkový výsledek plnění Přístupového partnerství označen za neuspokojivý, mimo jiné byla velmi kriticky hodnocena situace Romů. Zpráva Komise z roku 2000 byla hodnocena mnohem lepší známkou než dvě předchozí, především bylo kladně hodnoceno zrychlené přijímání legislativy.

Ve dnech 7. - 11. prosince 2000 se konal summit EU v Nice, na němž se řešilo rozšíření východním směrem a celková reforma institucí. Dle výsledků měla ČR po vstupu do EU disponovat 11 hlasy v Radě a 20 poslanci v EP. Jelikož ČR a Maďarsko jsou státy přibližně stejně velké jako Belgie, Portugalsko a Řecko, a přitom měly získat méně křesel v Radě EU a v Evropském parlamentu, došlo tak k jejich diskriminaci.

Zpráva z roku 2001 ČR hodnotila výrazně pozitivněji, především v oblasti fungující tržní ekonomiky. Stálým problémem byla situace Romů a reforma státní správy. V roce 2002 se zase řešila otázka tzv. Benešových dekretů. Na základě analýze vydala Komise zprávu, že dekrety z hlediska acquis nepředstavují žádnou překážku v přistoupení ČR. Poslední hodnotící zprávu vydala 5. 11. 2003, tato zpráva byla nazvána Souhrnná monitorovací zpráva o přípravách České republiky na členství. V posudcích Komise navrhla rozšířit Unii o deset zemí navržených v Laekenu.

Předvstupní proces s deseti kandidátskými státy včetně ČR byl ukončen na zasedání Evropské rady ve dnech 12.-13. prosince 2002 v Kodani. Zde byly uzavřeny všechny vyjednávací kapitoly včetně přechodných období, která poskytla novým členským zemím delší lhůtu k úspěšnému vyrovnání se všemi závazky vyplývajícími z členství v EU. Evropská rada rozhodla v souladu se stanoviskem Komise o přijetí 10 nových členských států k datu 1. 5. 2004.

Vstup České republiky do Unie byl výsledkem úspěšného zakončení přístupových rozhovorů, během kterých se projednávaly podmínky členství České republiky v EU.

Dne 1. května 2004 se Evropská unie rozrostla na společenství 25 členských států. Počet oficiálních jazyků Unie se zvýšil na dvacet.


 

.