Ministerstvo zahraničních věcí ČR

Přejít na menu

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo Twitter

Společná bezpečnostní a obranná politika (SBOP, EBOP)

 

Společná bezpečnostní a obranná politika (SBOP; dříve Evropská ~, EBOP) je nedílnou součástí SZBP, přičemž zároveň je možné ji vnímat jako prohloubení SZBP a také jako specifický nástroj SZBP. V rámci SBOP členské země Unie koordinují rozvoj své technologické a průmyslové obranné základny a budování vojenských a civilních kapacit. Ty kapacity následně dávají k dispozici Unii pro mise vojenského a civilního krizového managementu ve světě.

Dříve zmíněná paralelní existence SZBP a zahraničních politik členských zemí se přirozeně vztahuje i na SBOP. SBOP neznamená společnou obranu a „nedotýká se zvláštní povahy bezpečnostní a obranné politiky některých členských států (...) uskutečňujících svou společnou obranu v rámci Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO)“. Mezivládní charakter se zde projevuje ještě silněji než v samotné SZBP, kdy v zásadě „pokud neexistuje konsensus, není žádná společná politika“.

ROZHODOVACÍ PROCES V SBOP: VŽDY JEDNOMYSLNOST

Veškerá rozhodnutí, týkající se SBOP, jsou přijímána zástupci členských zemí, sdružených v Radě, na základě jednomyslnosti. V souladu s tímto se výjimky z obecného principu jednomyslnosti v Radě, jak jsou popsány v kap. 2, nevztahují na rozhodnutí související s vojenstvím nebo obranou.

KLAUZULE O KOLEKTIVNÍ SEBEOBRANĚ

Lisabonská smlouva zavádí do úpravy SBOP klauzuli o kolektivní sebeobraně (jde o institut odlišný od doložky solidarity). Je důležité zdůraznit, že tato klauzule se nijak nedotýká závazků ze Severoatlantické smlouvy pro ty členy Unie, kteří jsou zároveň členy NATO, a že je v ní vyjádřen požadavek souladu případných opatření kolektivní sebeobrany s Chartou OSN, jejím článkem 51.

„Pokud se členský stát stane na svém území cílem ozbrojeného napadení, poskytnou mu ostatní

členské státy pomoc a podporu všemi prostředky, které jsou v jejich moci, v souladu s článkem 51 Charty Organizace spojených národů. Tím není dotčena zvláštní povaha bezpečnostní a obranné politiky některých členských států.“

DOLOŽKA SOLIDARITY*

*Doložka solidarity nespadá do SBOP; v zakládajících smlouvách je zařazena v kapitole o vnější činnosti Unie, nicméně svým charakterem je spíše zaměřena na oblast vnitřní bezpečnosti. Je zde uvedena především z důvodu objasnění rozdílu mezi doložkou solidarity a klauzulí o kolektivní sebeobraně.

Lisabonská smlouva začleňuje do zakládajících smluv doložku solidarity (jedná se o institut odlišný od klauzule o kolektivní sebeobraně). Jde o rozšíření a zpřesnění ustanovení z roku 2004, kdy byla přijata Doložka solidarity v boji proti terorismu. Stávající podoba doložky solidarity má tyto základní rysy:

  •           solidarita zahrnuje případy hrozícího nebo již dokonaného teroristického útoku na členskou zemi a případy přírodních či člověkem způsobených katastrof;
  •           v případě zmíněných událostí Unie „uvede do pohotovosti“ veškeré nástroje, které má k dispozici, ale samotná pomoc postiženému státu je poskytnuta pouze, pokud o ni politické orgány tohoto státu požádají. 

MISE SBOP

Mise vojenského a civilního krizového managementu jsou zřejmě nejviditelnějším prvkem SBOP. Unie se jejich prostřednictvím snaží přispět ke stabilizaci zejména sousedících regionů  nebo regionů majících historické vazby na evropské země. Mise SBOP jsou jedním z řady nástrojů, jež EU uplatňuje ve vztahu ke krizovým oblastem a rozvojovým regionům ve světě. Tyto nástroje dále zahrnují politický dialog, rozvojovou a humanitární pomoc, nástroje obchodní politiky apod. 

Mise SBOP je možné členit na vojenské operace, civilní mise a mise smíšeného charakteru, tj. zahrnující civilní i vojenský aspekt.

Vojenské operace SBOP bývají zaměřeny na stabilizaci bezpečnostní situace v oblastech, kde hrozí eskalace napětí či propuknutí násilností, např. v rámci nedořešeného post-konfliktního uspořádání. Vojenské operace mohou též podporovat reformu a výcvik ozbrojených sil zemí ohrožených vnitřní nestabilitou.

Civilní mise SBOP se zabývají nejčastěji reformami policie a/nebo justice (EULEX Kosovo) či budováním celních kapacit a kapacit ostrahy hranic. Některé civilní mise měly podobu monitorování příměří v post-konfliktních regionech (indonéská provincie Aceh, Gruzie po válce s Ruskem ze srpna 2008).

První mise SBOP – Policejní mise EU v Bosně a Hercegovině – byla zahájena 1. ledna 2003 a od té doby bylo realizováno nebo stále probíhá celkem 24 misí (počet k srpnu 2010).

Jak bylo uvedeno výše, geograficky se mise SBOP soustřeďovaly a soustřeďují zejména na sousedící regiony – Západní Balkán (Bosna a Hercegovina, Makedonie (FYROM), Kosovo), post-sovětský prostor (Gruzie, Ukrajina, Moldavsko) a Blízký východ (Irák, Palestinská autonomní území). Vzhledem k historickým vazbám je značná pozornost věnována subsaharské Africe (DR Kongo, Súdán, Somálsko, Guinea-Bissau, Čad, Středoafrická republika). Byla však uskutečněna také mise v Indonésii; dosud probíhá mise v Afghánistánu.

VZTAH EU (SBOP) A NATO

Je nutno zdůraznit, že unijní Společná bezpečnostní a obranná politika nemá být náhradou NATO v Evropě, ale má jej pouze doplňovat. Takto by EU měla být schopna „v případech, kdy se neúčastní NATO jako celek“ provádět vlastní vojenské operace.

Výše uvedená základní charakteristika vzájemného vztahu obou organizací je potvrzena ve dvou dokumentech – v Deklaraci Evropské unie a NATO o Evropské bezpečnostní a obranné politice (dřívější označení SBOP) z r. 2002 a v dohodě „Berlín plus“ z r. 2003.

.