Ministerstvo zahraničních věcí ČR

Přejít na menu

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo Twitter

SZBP - principy fungování

 

Společná zahraniční a bezpečnostní politika Evropské unie (SZBP) je označením specificky právně a institucionálně strukturované oblasti vnějších vztahů Evropské unie, přičemž obecně platí, že vnější vztahy EU, včetně SZBP, jsou rozvíjeny vedle vnějších vztahů členských zemí, nikoli místo nich.

V tomto smyslu výraz „společný“ v názvu SZBP vyjadřuje odlišnou kvalitu než je tomu v případě například Společné zemědělské politiky. Zmíněné vnější vztahy EU jsou širším pojmem, který vedle SZBP zahrnuje i jiné aspekty vnější činnosti EU, včetně těch, které spadají do pravomocí Evropské komise, např. rozvojová a humanitární pomoc, společná obchodní politika či Evropská politika sousedství.

Ačkoli se evropská integrace dlouhá desetiletí odehrávala téměř výlučně v ekonomické rovině, zahraničně-politická a bezpečnostní dimenze v ní byly přítomny již od jejích počátků v 50. letech 20. století. Od ustavení Evropské politické spolupráce (EPS) roku 1970, první platformy zahraničně-politické koordinace integrujících se zemí, však existují pro tuto oblast specifická pravidla, jež se odvíjejí zejména od mezivládního principu spolupráce.

EPS byla zpočátku zcela oddělena od aktivit Evropských společenství a v průběhu její existence došlo v tomto směru jen k malému posunu. Maastrichtská Smlouva o EU, jež vstoupila v platnost roku 1993, založila SZBP jakožto jeden ze tří – nominálně rovnocenných - pilířů Evropské unie, a to vedle (fakticky dominantní) hospodářské integrace, realizované nadnárodní metodou v rámci Evropského společenství, a vedle mezivládní Policejní a soudní spolupráce v trestních věcech. Poslední revize zakládajících smluv, Lisabonská smlouva, v platnosti od prosince 2009, ruší pilířové uspořádání a do velké míry integruje SZBP do vnějších činností EU. Specifičnost SZBP je ovšem zachována - jak uvádí Smlouva o Evropské unii ve znění Lisabonské smlouvy, „Společná zahraniční a bezpečnostní politika podléhá zvláštním pravidlům a postupům.“ SZBP je specifická také svým financováním. Zvláštním pravidlům pak podléhá Společná bezpečnostní a obranná politika, která je „nedílnou součástí“ SZBP.

MEZIVLÁDNÍ CHARAKTER SZBP

SZBP je charakteristická tzv. mezivládním přístupem, podle něhož je politika formulována na základě shody vlád členských zemí. S jistým zjednodušením je možné říci, že SZBP je vytvářena pouze tehdy, shodnou-li se na tom členské země.

Mezivládní princip je zřejmě možné rozložit do dvou aspektů. Zaprvé, postavení nadnárodních institucí, těch, které hájí celoevropské zájmy – Evropské komise, Evropského parlamentu (EP) a Soudního dvora Evropské unie – je poměrně slabé, zejména v případě dvou posledně jmenovaných. Dominantní postavení mají v SZBP naopak ty instituce, které sdružují zástupce členských zemí, jež zde hájí národní zájmy, tj. Rada EU (sdružující ministry zahraničí členských zemí) a Evropská rada, v níž jsou zastoupeny hlavy států a vlád. Otázka dělby moci mezi nadnárodními a mezivládními institucemi je analyzována v části popisující institucionální zabezpečení SZBP. Druhým aspektem mezivládního charakteru SZBP je převládající princip jednomyslnosti hlasování.

Ve vztahu k SZBP platí, že Česká republika a všechny ostatní členské země Evropské unie se současně s vedením vlastní zahraniční politiky podílejí na tvorbě a provádění SZBP EU. Při provádění vlastních zahraničních politik jsou nicméně členské země omezeny požadavkem soudržnosti těchto politik se SZBP.

POŽADAVEK SOUDRŽNOSTI 

Je zřejmé, že paralelní provádění zahraničních politik jednotlivých členských států a Společné zahraniční a bezpečnostní politiky může fungovat jen tehdy, je-li zajištěna alespoň základní shoda obou těchto forem. Proto již od ustavení SZBP (s platností od r. 1993), obsahují zakládající smlouvy EU, resp. dříve ES/EU, ustanovení, podle něhož členské země „aktivně a bezvýhradně podporují zahraniční a bezpečnostní politiku Unie“ a „zdrží se jakéhokoli jednání, které je v rozporu se zájmy Unie nebo může snižovat účinnost jejího působení jako soudržné síly v mezinárodních vztazích.“

PŘEVLÁDAJÍCÍ PRINCIP JEDNOMYSLNOSTI

Při hlasování v otázkách SZBP mají všechny členské země po jednom hlasu, neboli neexistuje (s výjimkou posuzování konstruktivní abstence) vážení hlasů jako je tomu například v oblasti ekonomických agend EU. Platí, že pozitivní i negativní hlasovací potenciál, tj. schopnost konkrétní země aktivně přispět k přijetí (hlasem „pro“) nebo k zamítnutí (hlasem „proti“) chystaného rozhodnutí, je u všech zemí Unie stejný.

Je důležité si uvědomit, že princip jednomyslnosti v oblasti SZBP nevyžaduje aktivní souhlas (hlas „pro“) všech členských zemí. Institut konstruktivní abstence umožňuje, aby se určitý počet členských zemí zdržel hlasování, aniž by to ohrozilo schvalování daného rozhodnutí.

Pokud zástupci členských zemí v Radě, kteří se zdrží hlasování, reprezentují méně než jednu třetinu všech členských zemí nebo pokud zastupují - prostřednictvím svých zemí - méně než jednu třetinu obyvatelstva Unie, jejich „zdržení se“ nebrání přijetí rozhodnutí.

VÝJIMKY HLASOVÁNÍ V RADĚ

Existuje několik výjimek, které umožňují, aby Rada v otázkách SBZP rozhodla kvalifikovanou většinou:

  • v  přijímá-li Rada rozhodnutí, kterým se de facto provádí dřívější jednomyslné rozhodnutí Evropské rady,
  • v  rozhodla-li Evropská rada jednomyslně, že Rada bude hlasovat kvalifikovanou většinou,
  • v  přijímá-li Rada rozhodnutí, kterým se provádí její vlastní dříve přijaté rozhodnutí,
  • v  přijímá-li Rada rozhodnutí, které vymezuje akci nebo postoj Unie, na návrh vysokého představitele, předložený na základě zvláštní žádosti (ať už mu tuto žádost předala Evropská rada nebo jej činí vysoký představitel z vlastního podnětu),
  • v  jmenuje-li zvláštního zástupce EU.

Výše uvedené výjimky z jednomyslnosti v Radě se ovšem nemohou vztahovat na rozhodnutí související s vojenstvím nebo obranou. Nepoužije se jich také v případě, kdy člen Rady prohlásí, že se ze zásadních důvodů státní politiky, které musí uvést, zamýšlí postavit proti přijetí rozhodnutí, o němž by se mělo hlasovat kvalifikovanou většinou. V procedurálních otázkách Rada rozhoduje prostou většinou.

.