Ministerstvo zahraničních věcí ČR

   česky      english     

rozšířené vyhledávání

Přejít na menu

Mexiko
Foto: © Shutterstock
Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Mexiko

 

Historie

V Mexiku žije podle odhadů přes 500 krajanů. První Češi se dostali do Mexika před více než 300 lety jako jezuitští misionáři. V roce 1678 odjel do Mexika jezuita Šimon Borohradský původem z Polné, absolvent olomoucké univerzity. Proslavil se tam stavbou vodního díla, jež zachránilo hlavní město Mexico City před každoročními ničivými záplavami. Mezi divokými mexickými Indiány působili např. jezuita Adam Gilg-Jílek z Rýmařova, Jiří Hostinský z Klobouk či Josef Neumann z Prahy a mnozí další, po nichž tu zůstaly stopy.

Jinou proslulou skupinou byli botanikové. Jedním z prvních byl Tadeáš Haenke, jehož mexické sbírky jsou v Národním muzeu v Praze, nebo kustod téhož muzea Joseph August Corda. Nejslavnější byl však pobyt Benedikta Roezla, který se významně zasloužil o rozvoj mexické rostlinářské výroby pro textilní průmysl a za mexické revoluce dokonce bránil přístav Santecomapán před vyloděním francouzského vojska. Jedna z hlavních tříd v tomto městě nese dodnes jeho jméno. Pro město Mexico City vypracoval později projekt městských sadů, jež se staly základem zelené architektury města.

Nejvíce Čechů, a to asi tisícovka, se dostalo do Mexika s vojenskou výpravou Maxmiliána Habsburského proti mexické revoluci. Po Maxmiliánově popravě v roce 1867 se většina krajanů vrátila domů, mnozí se však přidali na stranu revoluce. V Mexiku po nich zůstaly zlidovělé české písně i některé hmotné doklady.

Do Mexika se dostali i mnozí čeští cestovatelé a světoběžníci. Patřil k nim "pražský hrabě" Frederick de Waldeck, který proslul vydáním první opravdové knihy o mayské archeologii vůbec, doplněné jeho vlastními kresbami památek. Války o Texas se na straně USA účastnil světoběžník Čeněk Paclt, v zemi pobýval malíř Bohuslav Kroupa. Ve dvacátém století byly nejznámější výpravy Vojtěcha Friče, který v Mexiku sbíral kaktusy obsahující neznámé alkaloidy a psal o jejich narkotických účincích. Patrně tak inspiroval vandalské výpravy českých "turistů", zatčených v roce 1996 v Mexiku za nezákonný sběr chráněnýcxh kaktusů.

Za války pobýval v Mexiku "zuřivý reportér" Egon Ervín Kisch, jehož kniha Objevy v Mexiku dodnes nepostrádá na zajímavosti. Už méně se to dá říci o knize reportáží Mexiko je v Americe, jejímž autorem byl spisovatel Norbert Frýd. K mimořádně dobrým znalcům Mexika patří u nás vědci - odborníci na indiánskou problematiku, zvláště Václav Šolc (např. Indiánským Mexikem) nebo Miloslav Stingl (např. Tajemství indiánských pyramid). K nejnovějším styčným bodům našich dějin patří např. přejmenování mexického městečka San Jerónimo na Lidice. V mexickém Muzeu antropologie nechybí zmínka o českém antropologovi a amerikanistovi A. Hrdličkovi. Podobně v tamním Muzeu kultur je expozice naší republiky. V paměti dosud máme též Olympijské hry z roku 1968, na nichž naše sportovní výprava získala mimořádné úspěchy.

Po československém prezidentovi Tomáši Garriguovi Masarykovi, který měl úzké kontakty s tehdejším mexickým prezidentem Lázaro Cárdenasem, je pojmenována jedna z nejkrásnějších tříd mexického hlavního města. Masarykova třída je jednou z nejvýznamnějších tříd v hlavním městě Mexika. Toto pojmenování získala v červnu 1936. Do té doby se jmenovala Calzada de los Morales. V roce 1990, u příležitosti 140. výročí narození TGM, byla na Masarykově třídě slavnostně odhalena pamětní deska. Další deska byla odhalena v roce 1999 tentokráte s pojmenováním nového Masarykova náměstí. Socha TGM byla odhalena na čestném místě Masarykovy třídy k 150. výročí narození prvního čs. prezidenta v roce 2000. Velvyslanectví odhalilo v hlavním městě i Masarykovu bustu v obchodním středisku Plaza Masaryk.


Současná situace

První krajanský spolek byl činný od třicátých let do roku 1948. Jeho předsedou byl MUDr. Oscar Stern.

Po roce 1948 vznikla Česko-mexická asociace, kterou mnoho let vedla Mexičanka Rosa Vargas. Tato instituce byla finančně podporována velvyslanectvím, které jí platilo i nájem trvale pronajatých místností. Na jejich schůzky však chodilo více Mexičanů než Čechů. Koncem roku 1989 Česko-mexická asociace zanikla.

V roce 1990 byla založena Asociace krajanů T. G. Masaryk. První etapou bylo hledání a objevování krajanů, Čechů a Slováků, kteří žijí v Mexiku trvale i přechodně.

Do čela prvního výboru Asociace T. G. Masaryk byl zvolen Alexander Schoor, který emigroval z republiky v roce 1948. Zemřel v březnu 1998. Svým hlubokým vlastenectvím, pevným charakterem a noblesní povahou pomáhal usměrňovat cíl a obsah Asociace. Zakládající členové paní Glorie Čejka, Jiřina Liebermannová, Marie Seidlová, Jana Marshallofá, Anna Amreinová, Táňa Jandová, Miloš Trnka a Alexander Schoor se jednomyslně rozhodli zaštítit jméno Asociace osobností TGM, a také od prvních let existence Asociace byl postaven cíl vztyčit důstojný pomník prezidentu Masarykovi.

Členy Asociace je 100 Čechů se svými rodinami.

V únoru 2002 byl z iniciativy honorárního Radko Tichavského založen ve městě Saltillo nový krajanský spolek Přátelé České republiky (Amigos de la República Checa).


Ivo Barteček: Z latinskoamerických reportáží Egona Erwina Kische: Čehy a Mexiko

E.E.Kisch napsal: "V Mexiku jsem se setkal s mnohými mými kolegy - spisovateli ze všech zemí - z emigrovavších spisovatelů mezinárodního věhlasu nalezla téměř jedna čtvrtina azyl v Mexiku."

Do Mexika odjel v říjnu 1940 (a žil tam do roku 1946) po neúspěšném jednání se severoamerickými úřadya po marné snaze zasáhnout do antifašistického západu z Evropy bližší Velké Británie. Vedle kladného postoje mexické vlády k politické imigraci, včetně levicově smýšlejících intelektuálů, existovalo v zemi antifašistické publikum.

Léta strávená v Mexiku můžeme pokládat za vyvrcholení Kischovy celoživotní literární a společenské angažovanosti. Zasloužil se o spoluoživení práce československé kolonie v Mexiku a nemálo vykonal pro samostnou popularizaci Československa.

"Můj ůotec a má matka se narodili v Praze, žili tam, zemřeli a jsou tu pochováni. Nikdy je nenapadlo, že jeden z jejich synů bude odříkávat modlitby za mrtvé ve skupině Indiánů, ve stínu Pachuckých hor. Mí rodiče, kteří strávili život v Praze, v Melantrichové, v domě "U dvou zlatých medvídků", netušili, že jejich synové budou jednou vyhnáni z tohoto domu, jeden do Mexika, druhý do Indie a Číny (MUDr. Bedřich Kisch - pozn. IB), a dva, kteří nemohli utéci před hitlerovským terorem, do neznámých míst nepředstavitelných hrůz, do smrti."

Objevy v Mexiku patří k autorovým nejlepším dílům.

"Kdykoli jsme přednášel za emigrace o Československu, četní mexičtí přátelé vyslovili podiv nad tím, jak nápadně stejné osudy v dějinách má jejich a naše země. A opravdu je tomu tak! V obou zemích totiž zničili kdysi Habsburkové odvěkou svobodu a nezávislost - v Mexiku právě sto let před Bílou horou. A právě sto let po odboji proti porobitelům v Mexiku začal náš odboj, takže u nás i v Mexiku trvala habsburská nadvláda právě tři sta let."

Své poznatky k historii česko-mexických vztahů shrnul Kisch ve stati Mexiko und Böhmen. Reportáž, která je po studiích Vlastimila Kybala jedním z prvých pokusů o osvětlení vzájemných relací, byla ve své německé verzi zveřejněna 1. ssrpna 1944 v periodiku Demokratische Post (México) a mexickému čtenáři zpřístupněna pod názvem Analogías y relaciones entre Mexico y Checoslovaquia ve vládním listu El National 22. října 1945.

"...na naleziště stříbra byly obě země nadmíru bohatké. Stříbrné mince z Jáchymova, nazývané v Čechách "jáchymovskými tolary", stručně "tolary" či "dolary", byly a jsou z části do dnešního dne měnou v Evropě, Africe a severní Americe, obdobně jako si mexické stříbrné peso podrobilo Dálný východ, především Čínu."

"Dobyvatelé, kteří se setkávali v mexických dolech s nejprimitivnějšími poměry, povolávali české a moravské horníky, aby modernizovali těžbu. Ještě v devatenáctém století se pozastavoval Alexander von Humboldt nad podobností báňských postupů Mexika a Čech. Humboldt, který poznal obě země,neustále srovnával mexickou kotlinu obklopenou pověstmi opředenými horami s českou zemí, která je rovněž zcela uzavřena obdobnou přírodní ochrannou hradbou."

S manželi Kischovými odjel v říjnu 1940 do Mexika také Andrké Simone. Byť mexická činnost André Simona byla vázána především na početnější a agilnější německou antifašistickou kolonii a německé publikum v zemi, vystupoval v průběhu svého mexického pobytu jako československý občan a nemálo vykonal pro popularizaci Československa a československého antifašistického exilu v Novém světě. André Simone se jako člen Československo-mexické asociace (Asociación checoslovaco-mexicana) podílel na ustavení a profilaci tiskového orgánu československé kolonie v Mexiku - El Checoslovaco en Mexico.

Aktivním vystupováním československého exilu v Mexiku v letech druhé světové války bylo dosaženo sepětí s mexickou veřejností a prostřednictvím československých antifašistů, reprezentovaných spoluobčany německé národnosti, především André Simonem, E.E. Kischem a Lenkou Reinerovou, se nepočetná československá kolonie zapojila do antifašistické aktivity exilu středoevropského či obecně evropského. Vedle popularizace Československa v Latinské Americe, o níž se v předválečné etapě výrazně zasloužil diplomat a historik Vlastimil Kybal (velvyslanec v Mexiku ve druhé polovině let třicátých), se tito intelektuálové zasloužili jak mezi Čechy, Slováky a Němci, tak mezi Mexičany-Latinoameričany o zprostředkování úplnějšího obrazu světového konfliktu.

Po skončení války usilovali exulanti o návrat do Evropy. André Simone odjíždí se svou ženou a manželi Kischovými v polovině února 1946 za spontánního zájmu mexických a středoevropských přátel. Po krátkých pobytech v New Yorku, Londýně a Frankfurtu nad Mohanem je Praha opětovně uvítala 21. března 1946.

Velvyslanec Spojených států mexických v Praze v polovině 80. loet, literát a publicista Sergio Pitol, nám svým románem El desfile del amor, vydaným roku 1984 v Barceloně, podává nejméně dvojí svědectví živoucího vztahu minulosti a přítomnosti, sepětí středoevropských a mexických osudů. Román, jenž byl autorem rozepsán v Praze koncem roku 1983, evokuje osudy středoevropského exilu v Mexiku.


Petr Sinkula: Čeští dobrovolníci v mexické válce 1864-1867 (1971)

Prvními Čechy, kteří se dostali do Mexika během těchto událostí, byli příslušníci nového císařského dvora a lidé ve službách Maxmiliánových, kteří s ním odjížděli na NOVAŘE. Na její palubě byla i císařova oblíbená námořní kapela. V řadách této kapely se nalézalo mnoho českých hudebníků. Mezi jinými Čechy byli v Maxmiliánově námořní kapele výborní klarinetiské František Vacek z Cítova, Jan Pavlík z Dolních Beřkovic a Antonín Pištora z Předonína u Roudnice. Z dvořanstva byli českého původu podplukovník Rudolf Günner z Jičína, bývalý námořní důstojník a důstojník císařské mexické palácové gardy, a dále Maxmiliánův společník z první cesty do Ameriky, dr. Jindřich Vávra. O něco později přijel další člen Maxmiliánova doprovodu, podplukovník Boleslavský a v říjnu roku 1866 dr. Bohuslávek.

Dobrovolníci se zavazovali na šestiletou službu. Rozdělení vojska bylo provedeno podle Maxmiliánova návrhu z 10. září 1863. Při výběru se přihlíželo k osobám bezúhonného chování, pokud možno mladším 40 let a svobodným. Dobrovolníci měli být též silného těla a křesťanského náboženství. Do Mexika se hlásili převážně ti, kdož nemohli v Rakousku nalézt práci, nádeníci a pomocné síly, stejně jako vysloužilí vojáci. Pokud jde o řemeslníky, hlásilo se jich tím méně, čím odbornější práci vykonávali v civilu. Zkrátka, do sboru vstupovali jen ti, co nemohli doma nic ztratit, kteří se těšili na novou životní příležitost, případně i na větší uplatnění ve svém oboru. Z českých zemí bylo ve sboru něco přes 1000 mužů.

Po zprávě o Maxmiliánově zajetí odmítli příslušníci sboru dále bojovat, uzavřeli se v pevnosti hlavního města, zachovali přísnou neutralitu, a pak se vzdali pod podmínkou svobodného odchodu. Mezi těmi, kdož se v hlavním městě Mexiku vzdali, byla i hudba sboru, ve které bylo mnoho hudebníků z Čech. Z nich řada zůstala v Mexiku a do Rakouska se nevrátila. Vzpomíná na to ve svých pamětech Julius Uliczny: "Obzvláště se Porfiriu Díazovi líbila naše plukovní hudba. Je zcela možnkké, že při jeho vtažení do města mu o ní vyprávěli obyvatelé. Bylo jí nařízeno, aby něco zahrála. Ihned poté jí byly předloženy vysoké nabídky, myslím, že tři pesa denně pro muže, což je sedm zlatých rakouské měny. Protože mnoho hudebníků ve své vlasti nic nemělo a nezanechalo, rozhodla se jich většina zůstat, pouze málo se k tomu za žádnou cenu nedalo zviklat... Vždy to byl truchlivý pohled, vidět naši plukovní hudbu... jak všechny ty hezké skladby, které nás obšťastňovaly a upomínaly na vlast, hraje nepříteli."

Po příjezdu do Prahy byli dobrovolníci propuštěni s malým odbytným a zajištěním cesty do domovských obcí, nechtěli-li vstoupit do rakouské armády. Tak skončily naděje dobrovolníků na úrodné pozemky v Mexiku, na nový život, který tam chtěli začít.

19. června 1867 byl mexický císař Ferdinand Maxmilián Habsburský, arcivévoda rakouský, zastřelen jako rebel. Juárezova vláda povolila převoz Maxmiliánových pozůstatků za rakouské uznání nezávislosti mexické republiky a řadu dalších ústupků.

Pozadí intervence:Imperialistické velmoci Anglie a Francie, a s nimi Španělsko, toužící po návratu na latinskoamerický kontinent, využily Juárezovou vládou vyhlášené pozastavení platů úroků evropským věřitelům k mocenskému zásahu. Na stranu francouzských interventů se postavil i rakouský arcivévoda Ferdinand Maxmilián, který se pokusil státi se mexickým císařem.

.