Ministerstvo zahraničních věcí ČR

Přejít na menu

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo Twitter

Brazílie

 

Brazílie

prof. BOHUMIL MED - český krajan žijící od roku 1968 trvale v Brazílii
Prof. Med se narodil 24. září 1939 v Humpolci. V roce 1963 absolvoval Pražskou státní konzervatoř ve třídě profesora Josefa Schwarze, obor lesní roh. V letech 1965-68 studoval na Janáčkově Akademii múzických umění v Brně.
V roce 1968 emigroval do Brazílie. V roce 1974 byl jmenován profesorem lesního rohu a hudební teorie na státní univerzitě v hlavním městě "Universidade de Brasília", kde působí dodnes. Jako výkonný umělec hrál v symfonických orchestrech (symfonický orchestr v Riu de Janeiro, zakládající člen Orchestru Národního Divadla v Brasília), v komorních souborech a jako sólista. Je pravidelně zván jako profesor na mezinárodní prázdninové kurzy, jako konferencista, člen uměleckých porot a jeho články jsou otiskovány v odborných hudebních časopisech. Jako podnikatel je majitelem hudebního nakladatelství „Musimed" a největšího obchodu s hudebninami v zemi. Kromě běžného světového repertoáru nabízí takřka všechny hudebniny vydávané v České republice (Supraphon aj.). Jako pedagog šíří českou hudbu mezi svými žáky na univerzitě, svými články a přednáškami. Proslavil se svými učebnicemi hudební teorie, které jsou dnes používány v celé Brazílii. Je autorem 120 hodinových audiofonických programů o české hudbě. Zakladatel a předseda spolku "Sociedade Cultural Brasil - República Tcheca". Dlouhodobě spolupracuje a podporuje velvyslanectví České republiky v Brasília. Je držitelem prestižního ocenění ministra zahraničních věcí České republiky za zásluhy o Českou republiku - Gratis Agit.

 

forell

Mezi brazilskými umělci je jméno Lise Forell známým pojmem. Tato malířka, která pochází z Brna, žije už 70 let v Brazílii, kde vychovala 7 dětí a několik generací výtvarníků. Její dům v Sao Paulu je otevřen všem umělcům bez rozdílu jazyka a stylu i dnes.

Lise Forell se narodila v roce 1924 v brněnské židovské rodině. Doma se mluvilo německy, venku česky. V raném věku začala malovat. V roce 1939 Forellovi – stejně jako mnohé jiné rodiny – poslali svou dceru vlakem do zahraničí, do Belgie, kde žili prarodiče z matčiny strany a strýc s rodinou. S trochou štěstí byla přijata na Antverpskou akademii. Z té doby pochází veselá příhoda, kterou Lise ráda dává k dobru: „Jednou jsem si doma zapomněla svačinu a babička se mi ji rozhodla do školy přinést. Vstoupila do třídy a strnula, protože uprostřed trůnil nahý černoch-model. Podle živých modelů jsme kreslili běžně, ale pro babičku to bylo naprosto nepředstavitelné. Než se vzpamatovala, spolužáci mě stačili ukrýt ve vedlejším ateliéru, kde se malovalo zátiší. Tam mne také babička našla.“

Tuto příhodu Lise ustála, ale školu byla nakonec nucena opustit. Do Belgie za ní přijeli rodiče, kterým se podařilo vycestovat z protektorátu. Když koncem roku 1939 začala válka, rodina se rozhodla odjet do Španělska a odtud do Ameriky, ale na francouzsko-španělských hranicích byla zastavena. Frankův režim Židy do země nevpouštěl. Padlo rozhodnutí odcestovat do Brazílie, protože brazilská víza byla nejlevnější. Čekání na víza trvalo měsíce. Rodina Forellových mezitím žila v Marseille a Lise stále kreslila.

Teprve v prosinci 1940 vypluli na lodi Alsina do vysněné Ameriky. Po sedmiměsíční přerušované plavbě po Středozemním moři však loď přistála v marocké Casablance a všichni pasažéři byli internováni v zajateckém táboře. Odtud rodinu Forellových zachránila náhoda. Velitel tábora zabavil Lise ilustrovaný deník, v němž zachycovala nesnesitelné podmínky života v táboře, a předložil ho policejnímu veliteli v Casablance. Ten si dal drzou 17 letou dívku předvolat, a protože na něj Lise zapůsobila svým půvabem, nařídil celou rodinu pustit. Otci se podařilo znovu zajistit brazilská víza a tak rodina prchá do španělského Cádizu a odtud konečně do Brazílie.

25. září 1941 rodina Forellových přistála v Rio de Janeiru. „Byl to úplně jiný svět,“ vzpomíná Lise, „v Evropě řádila válka a tady se najednou lidé smáli a bavili. Černoši i běloši vedle sebe. Nikdo tu nikoho nepronásledoval za jeho rasu nebo přesvědčení. Uvědomila jsem si tu obrovskou otevřenost a velkorysost, za kterou jsem dodnes vděčná.“

Život v latinskoamerické realitě nebyl jednoduchý, rodičům se nedařilo najít práci. Lise se rychle naučila portugalsky a pronikala do pestré brazilské společnosti. Začala dávat soukromé hodiny malování, získala první výtvarné zakázky. Po skončení války se provdala za Rakušana Herberta, kterého poznala už na cestě do Brazílie, ale nebylo to manželství šťastné a nic na tom nezměnilo ani narození syna Gregoriho. Lise odchází od muže i od rodiny a záhy přichází o dítě. „Bylo to strašné,“ vzpomíná po letech, „matka mě pod záminkou návštěvy strýce vylákala do Ria a dítě mi zabavila. Musela jsem odjet bez Gregoriho a strašně dlouho jsem se kvůli tomu trápila.“

Lise se odstěhovala do města Petropolis. Seznámila se s Leonardem, synem majitele levného hotelu, kde bydlela. Přes nesouhlas jeho rodičů mladý pár odchází zcela bez prostředků do Sao Paula. Rodině se daří, Lise prodává obrazy a tak se mohou nastěhovat do vlastního domu. Zde se Lise narodilo pět dětí – Jessica, Yorick, Diego, Debora a Raffael. Šesté dítě – černošského chlapce Roberta – adoptuje. Časem se setká i se svým prvorozeným synem Gregorim, kterého vychovává její matka. Následuje rozchod s Leonardem, odchod z domu a Lise znovu začíná sama z ničeho.

Tentokrát ji však následují děti. Lise ve snaze zajistit rodinu horečnatě tvoří a prodává obrazy. Jeden z jejích žáků jí pomáhá zorganizovat velkou výstavu v hlavním městě Brasilia, která se setkává s obrovským úspěchem. Téměř všechna díla jsou prodána. Izraelský attaché navrhuje uspořádat výstavu v Jeruzalémě. Navzdory dlouhým a pečlivým přípravám není výstava tak úspěšná. Pobyt v Izraeli, zemi svých předků, je pro Lise objevný: „Život v Izraeli je svázán tolika pravidly, že je těžké tam žít, ženy jsou odsouzeny pouze k rození dětí.“ Přesto se její dcera Debora nakonec provdá do Izraele. Na zpáteční cestě Lise pořádá výstavu v Hamburgu, kde se jí podaří zbylá díla prodat, takže výstavní turné je korunováno úspěchem.

Z Lise se stala svobodná umělkyně, souběžně se věnuje i výuce. Její pojetí výuky je netradiční, stejně jako její obrazy. Je hlavní postavou výtvarné skupiny GRUPO NOS, v níž se mísí různá výtvarná pojetí a styly – od naivismu přes surrealismus až po abstraktní umění. „Nikoho netlačím do žádného stylu,“ říká Lise, „v každém se snažím podpořit jeho individuální vidění a techniku, která tomu odpovídá.“

Přestože jí táhne na devadesátku, Lise Forell žije aktivním společenským i uměleckým životem. Ve svém domě v Sao Paulu s velkou exotickou zahradou přijímá návštěvy dokonce až z České republiky. Své krédo „život rychle utíká a proto bychom jej měli prožít s láskou, zaujetím a naplno“ naplňuje bezezbytku.

(článek převzat z: www.krajane.net)

 

.