AFGHÁNISTÁN: LÓGAR – MÍSTO MÁKU KONOPÍ

„Největší neznámou v Lógaru byly miny,“ tvrdí PAVEL BURIAN (27), jenž tam strávil rok v provinčním rekonstrukčním týmu.
„Přímého útoku na konvoj se Tálibán neodváží. Ani odstřelovačů se člověk bát nemusí, Afghánci jsou mizerní střelci. Ukázkovým příkladem byl loňský střet dvou policejních jednotek, které se navzájem pokládaly za teroristy. Jejich přestřelka trvala tři čtvrtě hodiny, a nebyl jediný zraněný.“

Nabídku ročního kontraktu jako člen českého rekonstrukčního týmu v Lógaru jsem našel náhodou na webu ministerstva zahraničí. Do Afghánistánu jsem se přihlásil po domluvě se školou, že se mi pobyt bude počítat jako stáž – jsem doktorand na Institutu tropů a subtropů při České zemědělské univerzitě. K požadavkům na zájemce patřila znalost angličtiny, vysokoškolský titul z odpovídajícího oboru (v mém případě zemědělský inženýr se specializací na tropy) a dobrý zdravotní stav. Kromě toho jsem musel projít psychotesty a prověřovala se i tělesná kondice.
Před odjezdem jsem absolvoval třídenní cvičení s vojáky, jež zahrnovalo střelby, taktiku dopravy v koloně a školení o tom, jak se chovat v případě ozbrojeného konfliktu. V Lógaru pak následovala další školení, pravidelně každých čtrnáct dní, a ta už se zaměřovala přímo na věci, které se nás mohly týkat.
Především základy zdravovědy, první pomoc a ošetření zraněných.

BEZ DOPROVODU NIKAM

Provinční rekonstrukční tým má sídlo na americké vojenské základně Shank. Ta leží nedaleko města Pol-e Alam, správního centra provincie Lógar. V ohrazeném území o rozloze několika kilometrů čtverečních žijí kromě Američanů i čeští vojáci. Ti mají jako prvořadý úkol ochranu týmu, protože pohyb mimo základnu není možný bez ozbrojeného doprovodu. Pěší procházka je ostatně nemyslitelná i v hlavním městě Kábulu. Jakmile někdo ze základny vyjíždí, což se děje tak dvakrát třikrát do týdne, provází ho ozbrojený konvoj.
Český rekonstrukční tým působí v provincii už přes dva roky. První skupina spíš mapovala terén, navazovala kontakty s vládou a dalšími institucemi, hledala své místo v systému. Druhá skupina, kde jsem byl i já, už měla jasno, běžely konkrétní projekty a další se připravovaly. Z důvodu bezpečnosti v Lógaru nejde však o rozvojovou práci v ideální podobě, člověk nemůže být v denním kontaktu s lidmi, kteří projekty realizují. Spíš jde o investiční dozor.
Když nepočítám náklady na členy týmu a nájem, jenž se platí Američanům za pobyt na základně, na konkrétní projekty dala vláda loni kolem osmdesáti miliónů, letos to vypadá zhruba podobně.
Z toho se platí afghánským firmám, které se najímají na konkrétní zakázky, ať už jde o stavby, dopravu a distribuci osiv, či cokoli jiného. Naší prací je projekty připravit, zúřadovat, financovat a kontrolovat jejich zdárný průběh.
Celkem nás bylo deset. Stavaři, expert na vodní stavby, specialista na pomoc s restrukturalizací a vybavením tamější policie ... Já spolu s veterinářem jsme měli na starost zemědělství. Naší prioritou byla podpora mlékařství a včelařství.
Stavěli jsme sběrná centra, vybavovali farmáře konvemi a školili je o hygieně. Pokud šlo o včelařství, vybrali jsme lidi, kteří založili družstvo, a dostali od nás i rámečkové úly, jež umožňují zvýšit produkci medu.

KONOPÍ JE KŠEFT

V Afghánistánu žije velká směs různých etnik a některá jsou pro nás dost exotická. Třeba Hazárové, potomci Čingischána. K našemu myšlení mají nejblíž Tádžici a Uzbekové. Většinovou populací jsou Paštuni. Ti se považují za jediné, kteří jsou tam doma. Ostatní neutiskují, protože k tomu nemají podmínky, ale vzájemná nevraživost je znát.
Pro nás je Lógar poměrně nebezpečné území. Profesionálních vojáků Tálibánu tam není moc a přímo v provincii se příliš nebojuje. Zato hrozí různé pasti, hlavně miny, ruské, americké i podomácku vyrobené, výbušniny udělané z granátů, raket, dělostřeleckých nábojů, z čehokoli, co se dá přivést k explozi. Každý den proto vojáci projíždějí silnice se speciální technikou a snaží se odpálit případné nálože. Čas, kdy čističi vyjíždějí, se stále mění, ale stejně nemáte jistotu. Stačí, když někdo s umístěním výbušniny počká, až projedou. A pak už mu stačí číhat v úkrytu, až pojede kolem někdo další. Zažil jsem jednou explozi čtvrttunové nálože ze vzdálenosti asi třiceti metrů. Kdyby mě od výbuchu nedělila betonová zeď základny a přilehlá budova, už bych tu asi nebyl.
Lógar je malý, menší než Vysočina, a sympatizantů s Tálibánem tam není tolik jako třeba v Kandaháru a dalších provinciích, jež mají tálibové pod přímou kontrolou. Problém je v tom, že je mezi vesničany nerozeznáte, přes den mohou klidně pracovat pro vás a v noci proti vám.
Paradoxní je, že nenávist u civilistů nevzbudila ani tak porážka Tálibánu, jako spíš necitlivé chování vítězů. Nejvíc zlé krve vyvolala nadřazenost a neschopnost přizpůsobit se místním zvykům. Naštěstí už to vojákům došlo a velitel spojeneckých jednotek v Afghánistánu generál Stanley McChrystal nařídil svým mužům, aby brali na obyvatelstvo větší ohledy. Snad to zabere. Většina obyvatel nejsou žádní fanatici. Jsou rádi, když je klid, a nejdůležitější pro ně je, aby měli práci.
Pokud jde o způsob obživy, v drtivé většině převažují zemědělci.
Na rozdíl od jiných provincií se v Lógaru nepěstuje mák a nevyrábí opium, zato je hodně vidět marihuana.
Roste skoro sama, proto se o ni lidé nemusejí moc starat a díky vysokým výkupním cenám mají výborný kšeft. Samozřejmě se nabízejí alternativy (třeba pěstování šafránu nebo produkce růžového oleje), ale všechny jsou mnohem pracnější, takže o ně není zájem.

DEJTE, CO SI ŘEKNEME

Afghánce si nelze koupit, jen pronajmout. Tenhle bonmot jsem tam slyšel často a musím jeho platnost potvrdit. Afghánci jsou většinou loajální jen do té doby, dokud z toho něco kouká. Krátkodobé plány a krátkodobý prospěch převažují nad dlouhodobým výhledem, byť by sliboval v konečném důsledku mnohem větší zisk. Jestliže u nás říkáme, že je bližší košile než kabát, Afghánci mají přímočařejší pořekadlo: avalzán pas džahán. Napřed já, potom svět.
Na svou důstojnost jsou přitom velice hákliví. Kdo si po první návštěvě islámského světa všechny muslimy zařadil do jedné škatulky, toho leccos překvapí. Afghánci nejsou Arabové a například při smlouvání se můžete dostat až na hranici, kdy se zaseknou a už vám zboží prostě neprodají. Ani za původní cenu. Prostě s vámi skončili.
V tom, co chtějí, dokážou být Afghánci velmi neústupní. A také velmi arogantní, někdy vysloveně drzí. Občas je pomalu musíte prosit, abyste jim mohl pomoci. Oni se sice nijak nepodílejí na financování, ale nad všemi akcemi (a hlavně penězi) chtějí mít kontrolu. Jednou jsem třeba tři týdny marně uháněl nově povýšeného člena provinční správy, co měl na starost zemědělská družstva. Chtěl jsem od něj seznam těch, která už dostala osivo, abychom dodávky mohli proplatit firmě, již jsme najali na distribuci. Nakonec jsem se za tím chlapíkem vypravil osobně a on mi řekl, že se mnou nebude mluvit, že to nemá zapotřebí. To jsem se neudržel a vystartoval na něj. Ostatní ho taky umravnili, takže se vzpamatoval a otočil jak na obrtlíku.
Ne všichni se ovšem Afgháncům postaví. Za mým kolegou tuhle přišli zástupci stavební firmy, že chtějí proplatit nějaké zvýšené náklady. Když odmítl a poukázal na jasnou smlouvu, uraženě ho obvinili, že nedodržuje pravidla.
„Jaká jsou ta pravidla?“ ptal se.
„Taková.“ A vysvětlili mu, že jim mezinárodní organizace zaplatí všechno, o co si řeknou.

Text byl uveřejněn v týdeníku Reflex v květnu 2010.