Ministerstvo zahraničních věcí ČR

Přejít na menu

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo Twitter

Dějiny česko - kanadských vztahů

 

Vypátrat prvního Čecha či Slováka, který přijel do Kanady hledat šťastnější život nebo dobrodružství asi již nevypátráme. První čeští imigranti, kteří do Kanady přišli, byli potomci pobělohorských uprchlíků moravští bratři. Jedna skupina po neúspěšném pokusu v roce 1752 založila v roce 1771 misijní stanici mezi Inuity v Nainu na Labradoru. Moravští bratři získali roku 1769 přes 40.000 hektarů půdy, na které postavili množství obchodních stanic, které zásobovaly Inuity evropským zbožím, svůj monopol drželi až do šedesátých let 19.století, kdy je vytlačovala konkurenční Společnost Hudsonova zálivu. Druhý proud moravských bratří směřoval z Delaware a v roce 1792 vybudovali osadu v blízkosti ontarijského Londýna. Osadu, ve které postavili školu a kostel nazvali Fairfield. V roce 1813 byla v její blízkosti svedena bitva mezi americkými a britskými vojsky, v níž byla původní osada do velké míry zničena. Kanadu opustili moravští bratři až roku 1926. Inuitům zůstalo po nich nejčastěji používané jméno - Amos.

Významnou osobností narozenou roku 1619 v Čechách, která hluboce ovlivnila vývoj Kanady, i když na kanadskou půdu nikdy nevstoupila, byl princ Rupert, syn českého krále Fridricha Falckého a anglické princezny Alžběty Stuartovny. Princ Rupert po bitvě na Bílé Hoře opustil Čechy spolu se svým otcem a později se v Anglii proslavil jako admirál královského námořnictva. V roce 1670 anglický král Karel udělil svému synovci a dalším 17 šlechticům monopol v obchodě "v oblasti odvodňující se do Hudsonova zálivu" a jmenoval je "skutečnými a absolutními lordy a vlastníky". Dodnes se toto území jmenuje Rupertova země a Hudson Bay Company existuje dodnes, byť od obchodu s kožešinami v průběhu staletí přesunula svůj zájem k budování sítě obchodních domů a těžbě ropy.

Čeští a slovenští vystěhovalci mířili prokazatelně do Kanady od osmdesátých let 19.století a především v průběhu 20. století. Ve vystěhovalectví z českých zemí lze vysledovat čtyři základní vlny:

- před první světovou válkou,

- mezi dvěma světovými válkami,

- po komunistickém puči v roce 1948,

- po invazi vojsk Varšavského paktu v roce 1968.

Míru českého a slovenského vystěhovalectví před rokem 1918 z Rakousko-Uherska do Kanady se dá jen velmi obtížně statisticky podchytit., protože statistiky uváděly pouze státní příslušnost imigrantů. Podle sčítání lidu roku 1920 žilo v Kanadě 8 840 Čechoslováků. V Kanadě byla založena řada českých osad např. Marriott, Prague, Grande Prairie a Frank v Albertě, Michel Natal v Britské Kolumbii, Kolin v Saskatchewanu a Opasatice v Ontariu. Největší slovenskou osadou se stal Fort William v Ontariu, ve které žilo 800 obyvatel. Nejpočetnější československé komunity žily v Montrealu, Torontu a Winnipegu, přičemž přistěhovalci se živili nejčastěji jako dělníci, řemeslníci a zemědělci. Mezi první české usedlíky patřili rovněž i volyňští Češi, jejichž předkové se nejprve vystěhovali na Volyň, odtud do Pensylvánie a nakonec přesídlili do Kanady. První noviny v českém nebo slovenském jazyce vyšly v Blaimore v Albertě roku 1910 pod jménem Slovenské slovo.

První organizace, které si přistěhovalci zakládali, byly farnosti a svépomocné spolky. Slovenští horníci si postavili první kostel v roce 1905 v Coleman v Albertě a o dva roky později založili první farnost ve Fort William. První svépomocný spolek Česko-slovanský dobročinný spolek byl ustaven v roce 1913 ve Winnipegu v Manitobě, který se po roce 1918 přejmenoval na Československou podpůrnou jednotu (Czechoslovak Benevolent Association). Winnipeg byl v průběhu první světové války hlavním střediskem české a slovenské politické aktivity. Svůj vztah ke staré vlasti dokázali krajané během první světové války podporou československého zahraničního odboje. Imigranti podporovali Československou národní radu v Paříži a dokonce v Portage la Prairie v Manitobě vytvořili 223. pěší prapor kanadské armády, který se koncem dubna 1917 zúčastnil bojů ve Francii a ve Flandrech.

Po vytvoření samostatného Československa byly navázány diplomatické styky mezi ČSR a Kanadou na úrovni konzulátů. Československý konzulát zahájil svou činnost v Montrealu 20. října 1920 a povýšen na generální konzulát byl 4.ledna 1923. Vyřizoval rozsáhlou obchodní, krajanskou a pozůstalostní agendu. Prvním smluvním dokumentem, který vymezil hospodářské a obchodní vztahy, byla obchodní úmluva mezi oběma zeměmi z března roku 1928, jejíž součástí byla i doložka nejvyšších výhod. Diplomatickou agendu pro kanadské teritorium vyřizovalo vyslanectví Československé republiky v Londýně.

Imigrace do Kanady po skončení první světové války sílila především poté, co Spojené státy v roce 1923 snížily kvóty pro přistěhovalce z Československa. Statistiky z roku 1922 hovoří o 110 osobách, o rok později již o 2 029 imigrantech a jejich počet neklesal ani v dalších letech (1924 - 2 832, 1925 - 2 134, 1926 - 6 066, 1927 - 6 301, 1928 - 8 184). Jednalo se o polovinu veškeré emigrace z republiky. V době hospodářské krize se vystěhovalectví na jistou dobu snížilo, aby opět po roce 1935 výrazně stouplo. Většina přistěhovalců této vlny přicházela zejména ze Slovenska, méně pak již z Moravy a Čech. Přistěhovalci se rekrutovali především z chudších vrstev obyvatelstva zasažených nejvíce hospodářskou krizí konce 20. let. Koncem 30. let přicházeli hlavně lidé utíkající před náporem nacizmu a bylo mezi nimi pochopitelně mnoho Čechoslováků židovského původu. Před vypuknutím druhé světové války žilo celkem v Kanadě více než 40 000 krajanů včetně přistěhovalců z Podkarpatské Rusi, Slováků bylo přes 26 000.

K velkému rozmachu českých a slovenských svépomocných spolků došlo ve dvacátých a třicátých letech, a to zejména ve velkých městech Torontu, Montrealu, Winnipegu, Hamiltonu apod. Kolem těchto spolků se rodily i první české a slovenské noviny, v roce 1931 vyšlo "Robotnícké slovo", dále "Hlas ludu", "Slovensky hlas" a " Naše slovo", v Montrealu vycházel týdeník "Kanadské noviny" s nákladem 5 000 výtisků. Mezi 30 kanadskými krajanskými organizacemi jmenujme Československý kulturní klub v Torontu, Československý vzájemně podpůrný spolek v Montrealu, Slovenské kulturní sdružení a již zmiňovaná Československá podporující jednota ve Winnipegu. Původně pomáhala nově příchozím vystěhovalcům z Československa integrovat se do kanadské společnosti. O mnoho let později tuto úlohu převzalo národní sdružení, které dnes působí jako České a slovenské sdružení v Kanadě. V současné době má sdružení 14 poboček po celé Kanadě. Ve 20. letech vznikla i organizace Sokola - Sokolská župa kanadská - se čtyřmi jednotami v Torontu, Ottawě, Kitchener-Waterloo-Guelphu a Montrealu. Ve Winnipegu vznikla i vlivná "Kanadská slovenská liga" usilující i vznik samostatného Slovenska.

Československá republika vytvořila ve dvacátých letech meziministerskou komisi pro vystěhovalectví a snažila se podporovat obchodní zájmy českých společností prostřednictvím krajanů v zámoří. Vzhledem k tomu, že sociální složení nově příchozích po první světové válce bylo obdobně jako před ní (dělnictvo, řemeslníci a rolníci), nepodařilo se tento program uskutečnit. Přestože byla podepsána vzájemná československo-kanadská obchodní úmluva s doložkou nejvyšších výhod, do Kanady ČSR vyvážela pouhých 0,2% - 0,3% svého vývozu a až ve třicátých letech vzhledem k celkově větší orientaci na zámořské trhy včetně Latinské Ameriky se celkový objem vývozu do Kanady podařilo zvýšit na 0,4% až 0,5%. Do Kanady se vyvážely textilní a kožedělné výrobky, tabulové a kuchyňské sklo, porcelán a jablonecká bižuterie. Z Kanady Československo dováželo pšenici, pšeničnou mouku, azbest a pneumatiky.

Po 15.březnu 1939 Kanada uznávala nadále právní existenci československého státu a tím i činnost československého konzulátu v Montrealu. 12.října 1940 uznala Kanada československou exilovou vládu v Londýně. Jejím představitelem byl předválečný generální konzul ČSR v Kanadě Dr.František Pavlásek. Dr.Pavlásek odmítl vydat generální konzulát Němcům a přihlásil se k exilové vládě prezidenta Edvarda Beneše. V březnu 1942 schválila československá londýnská vláda zřízení československého vyslanectví v Ottawě a pověřila jeho vedením Františka Pavláska v hodnosti chargé d´ affaires a 17. června 1942 byl Dr. Pavlásek akreditován jako vyslanec. Československý zastupitelský úřad v Ottawě zahájil oficiálně svou činnost 14.srpna 1942 odevzdáním pověřovacích listin československého vyslance.

Na nebezpečí hrozící Československé republice na konci 30. let reagovali krajané v červnu 1939 založením Československého sdružení v Kanadě v Montrealu v čele se Slovákem Štěpánem Rudinským, další odbočky vznikaly po celé Kanadě. Dodnes je tato organizace přejmenovaná na České a slovenské sdružení v Kanadě (Czech and Slovak Association of Canada) nejvlivnější krajanskou organizací.

Sdružení si kladlo za cíl získávat kanadskou veřejnost pro osvobození Československa, pomoc emigrantům a organizování dobrovolníků do československé armády. Kanada, která zřídila na svém území výcviková letecká střediska pro země Commonwealthu, na nich rovněž připravovala české a slovenské piloty, kteří se vyznamenali v bitvě o Británii. Sdružení uspořádalo ve válečných letech mnoho akcí, v jejichž rámci vystoupili např. i ministr Jan Masaryk či senátor Vojta Beneš. Do poloviny roku 1944 vybralo Sdružení 107.000 dolarů na národní dar Kanady osvobozenému Československu, krajané se podíleli ze ¾ na částce 450.000 dolarů, kterou kanadská vláda určila na obnovu poválečné republiky.

V údobí po druhé světové válce probouzelo Československo hlubší zájem kanadské veřejnosti většinou hlavně v dobách, které pro něj byly tak či onak kritické - ať už to bylo po instalaci komunistického režimu v únoru 1948, v údobí, kdy u nás na počátku padesátých let vrcholily politické procesy, nebo za tzv. Pražského jara a po vpádu armád Varšavské smlouvy v roce 1968. Kanada se chovala velmi vstřícně k oběma velkým československým imigračním vlnám, jak po roce 1948, tak po roce 1968, a vcelku ochotně přijímala naše emigranty i v letech relativně klidnějších. Jednalo se především o politické uprchlíky a osoby, jimž komunistický režim zabavil majetky. Tyto vlny se na rozdíl od předchozích skládaly převážně ze členů svobodných povolání, inteligence, studentů a mladších lidí. V rámci sčítání lidu v roce 1972 se 82.000 obyvatel Kanady přihlásilo k české či slovenské národnosti. Naši krajané se v Kanadě většinou uplatňovali velmi úspěšně a důstojně; mnozí z nich se i nadále zajímali o to, co se děje v jejich staré vlasti, a v rámci daných možností se snažili jí pomoci - ekonomickou podporou svých příbuzných a přátel i ideovou a politickou podporou snah o odstranění totalitního režimu a obnovení demokracie. Toto úsilí pochopitelně vyvrcholilo po listopadových událostech v roce 1989, kdy se o československý vývoj začali mnohem živěji zajímat i sami Kanaďané.

Čeští a slovenští krajané si založili v roce 1952 vlastní finanční instituci - Československou kampeličku, která v době svého největšího rozmachu obhospodařovala vklady v hodnotě několika desítek milionů dolarů a vlastní majetek dosahoval hodnoty 12 milionů dolarů. Československé sdružení v Kanadě zřídilo Fond pro československé uprchlíky. V době okupace vojsky Varšavské smlouvy ještě téhož dne 21. srpna 1968 byla přijata delegace Sdružení vedoucími ministry kanadské vlády. Během následujících šesti měsíců Kanada přijala na 12.000 uprchlíků z ČSSR. Sdružení rovněž stálo za vznikem oddělení českého a slovenského jazyka na Torontské univerzitě. Důležitý byl i příspěvek Sdružení k formování kanadského stanoviska na Helsinské konferenci. Jiří Corn rovněž spolupracoval s kanadským parlamentním výborem na přípravách kanadského multikulturálního zákona.

Posledním československým velvyslancem před rozdělením federace byl současný slovenský prezident Rudolf Schuster. Dne 1.1.1993 otevřela Česká republika své velvyslanectví v Kanadě a jejím prvním velvyslancem v Kanadě byl Stanislav Chýlek.

Po roce 1989 se České a slovenské sdružení v Kanadě soustřeďuje nejen na krajany v Kanadě, ale také na podporu dění v Čechách a na Slovensku. Výrazně se angažovalo pro vstup České republiky do NATO, uspořádalo sbírku na pomoc oblastem postiženým povodněmi v roce 1997, kdy vybralo přes 150.000 dolarů. Rovněž tak se silně angažovalo v pomoci oblastem postiženým povodněmi v roce 2002. Sdružení se dále podílí na různých charitativních projektech. Sdružení pomáhalo při vytváření Fondu pro české a slovenské univerzity a Kanadsko české obchodní komory. ČSSK sídlí v Torontu, je řízeno osmičlenným výborem v čele Dr. Josefem Čermákem. Čtrnáct odboček je umístěno ve městech: Batawa-Belleville, Calgary, Edmonton, Halifax, Hamilton, Kingston, Kitchener-Waterloo-Guelph, London, Montreal, Ottawa, Totonto, St.Catharines, Vancouver a Winnipeg.

Toronto je sídlem další krajanské organizace - Masarykova ústavu (Masaryk Memorial Institute), který byl založen v únoru 1945. Pozemky na nichž vznikl dnešní Masaryktown, byly zakoupeny roku 1948. Krajanské sdružení tehdy zakoupilo pozemek bývalé farmy ve Scarborough, na němž postupně vybudovalo rekreační zařízení pro Čechy a Slováky žijící v oblasti Toronta. Dnes se na rozsáhlé ploše se rozkládá krásný park, v němž se nachází budova Masarykova ústavu. Ústav má vlastní knihovnu, sídlí zde redakce krajanského čtrnáctideníku Nový domov (New Homeland), který rediguje Věra Rollerová a slouží jako kulturní a vzdělávací centrum pro krajany českého a slovenského původu. V přilehlém parku se nachází kaple svatého Václava a restaurace Praha, opodál je kaplička svatého Antonína, rekreační chatky a koupaliště. Na konci osmdesátých let zde byly budovány nájemní bytové jednotky zvané Masarykovy domy. V parku se nachází památník obětem komunismu z dílny winnipežského sochaře J.Randy nazvaný Znovuukřižovaný. Masarykův ústav organizuje v sobotní škole výuku českého a slovenského jazyka pro děti. Současným předsedou Masarykova ústavu je Jan Trávníček.

Pokud jde o naše krajany. jistě nejproslulejším Čechokanaďanem historie i současnosti je Tomáš Jan Baťa (* 1916), hlava největšího světového obuvnického koncernu, v jehož továrnách rozsetých po 84 zemích světa se vyrábí v průměru milion párů obuvi denně. Baťovy závody v Kanadě zaměstnávají 2.500 lidí a celkem má koncern 71.000 zaměstnanců. V Kanadě se usadil v roce 1939 a hlavní stan své obuvnické říše vybudoval v Torontu; se svou původní vlastí navázal po roce 1989 znovu úzké kontakty a často ji navštěvuje.

V Britské Kolumbii prosluli Leon a Walter Koernerovi z Hodonína, kteří zásadně změnili tvář kanadského dřevařského průmyslu tím, že našli způsob jak druh borovice, považovaný za plevel, přeměnit na cenný strom - aljašskou borovici. Jejich obrovský podnik později milionovými dary sanoval vancouverskou univerzitu. Slovák Štefan Roman se stal zakladatelem uranové těžařské společnosti Denison Mines. Z poúnorových uprchlíků mezi podnikateli vynikl zejména Karel Velan, jehož armatury jsou používány v 50 zemích světa, mimo jiné americkým námořnictvem.

Nejznámějším kanadským politikem českého původu je Oto Jelínek, který byl řadu let členem konzervativní vlády a poslancem federálního parlamentu.

Mezi významnými krajany není možné opomenout synovce básníka Františka Gellnera, Dr. Jana Gellnera, který během druhé světové války sloužil u 311.perutě RAF ve Velké Británii, od konce padesátých let přednášel na torontské universitě politické vědy a společně s Janem Smerekem napsali a roku 1968 publikovali "Dějiny Čechů a Slováků v Kanadě."

Ing.Karel Rudolf Rybka přesídlil do Kanady v roce 1928, založil zde konstrukční stavební kancelář a jeho profesní kvality využívala i Ontarijská inženýrská komora, kde působil jako poradce. Federální vláda využívala jeho znalostí během druhé světové války při konverzi provozů na válečnou výrobu munice.

Klavírista Antonín Kubálek , který jako absolvent pražské AMU emigroval do Kanady v roce 1968 se proslavil interpretací české hudby, především Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů. Sochař Josef Randa vytvořil mnoho plastik, jeho socha Jana Palacha byla odhalena ve Winnipegu 12.listopadu 1972.

V oblasti kanadsko-českých styků jsou ovšem v poslední době nejviditelnější kontakty sportovní. Českoslovenští sportovci vzbudili zájem kanadské veřejnosti už na letní olympiádě v Montrealu v roce 1976, ovšem nyní se český element uplatňuje už značnou řádku let především ve sportu, který je v Kanadě pokládán za národní - v ledním hokeji. V kanadsko-americké NHL působí desítky českých hokejistů, z nichž někteří jsou mezi kanadskými hokejovými fanoušky nesmírně oblíbení, čímž významně popularizují i svou středoevropskou vlast, většině Kanaďanů jinak přece jen dost vzdálenou, a to nejen ve smyslu geografickém. Někteří z nich za své výkony v kanadsko-americké NHL dříve či později bude slavnostně uvedena do Síně slávy v Torontu. Mezi potencionální kandidáty bezpochyby patří brankář Dominik Hašek a křídelní útočník Jaromír Jágr.

Přínos Čechů a Slováků kanadskému sportu se však neomezuje jen na lední hokej a jmenujme alespoň Marii a Ottu Jelínkovi, kteří pro Kanadu vyhráli řadu medailí v krasobruslení na mistrovstvích světa a olympijských hrách, Zdeněk Metz a Ed Podivinsky v lyžování, Hana Sládková a Jana Nejedlá v tenise či Max Marinko ve stolním tenise.

Československo - po rozdělení státu to platí i pro obě samostatné republiky - mělo v Kanadě vždycky dobrý zvuk v oblasti kulturní. Mnoho lidí v Kanadě dosud vzpomíná na obrovský úspěch našeho pavilonu a především Laterny Magiky na EXPO 67 v Montrealu, ale od té doby se o známost naší země v Kanadě zasloužily další stovky našich koncertních umělců, výtvarníků a divadelníků.

V oblasti literatury jsou jistě nejznámějšími osobnostmi, které přesvědčivě symbolizují česko-kanadské souvislosti v poslední třetině 20. století, manželé Škvorečtí (Josef a Zdena Škvorecká-Salivarová), zakladatelé a obětaví provozovatelé našeho nejvýznamnějšího exilového nakladatelství Sixty-Eight Publishers, které otevřeli po své emigraci do Kanady v Torontu v roce 1971. Nakladatelství vydalo přes 220 titulů. Po skončení své činnosti nakladatelství rozdělilo svůj majetek mezi krajanské organizace a noviny. Josefa Škvoreckého, který dlouhá léta přednášel na Torontské univerzitě, považuje nyní za svého literatura česká i literatura kanadská - ta už od roku 1984, kdy za Inženýra lidských duší získal prestižní Cenu generálního guvernéra.

V oblasti literatury vynikla celá řada krajanů, jmenujme alespoň básníky Pavla Javora a Rudolfa Nekolu. Ještě početnější jsou autoři prózy a autoři politických nebo historických prací - Karel Buzek, Ota Hora, Jan Gellner, Lubor Zink, Sonja Morawetzová Sinclair (Baťův životopisec). Miloslav Zlámal, Josef Čermák či Jiří Peterka. Zvláštní místo patří Petru Newmanovi, který přišel do Kanady jako malý chlapec, byl vychován v elitní škole a vyrostl v autora nejúspěšnějších politicko-historických knih o kanadských politicích a obchodních magnátech. Čtyři z českých novinářů se výrazně uplatnili v kanadském tisku. Je to již zmíněný Peter Newman, Lubor Zink, Jan Gellner specializující se na vojenské a zahraničně-politické události a sportovní redaktor George Gross.

Zajímavý případ českého uplatnění v kanadském umění představuje výtvarnice českého původu Jana Sterbak (Štěrbáková), jejíž kontroverzní objekty vzbudily na počátku 90. let velký zájem. Například provokativní dílo Vanitas: Šaty pro anorektickou albínku (Vanitas: Flesh Dress for an Albino Anorectic) vyvolala zásluhou námětu a převažujícího materiálu (plátků syrového masa) naprosto nebývalý zájem kanadského tisku; udivující originalitu nelze upřít (mezi řadou jiných zajímavých děl této umělkyně) ani skulptuře Slyším tě myslet -Věnováno Stephenu Hawkingovi (I Can Hear You Think - Dedicated to Stephen Hawking), jež upozorňuje na možnost neverbální mezilidské komunikace, setkávání lidských myslí nezávisle na lidských tělech, a zároveň efektně oslavuje vítězství lidského ducha nad bezmocnou tělesností.

 (na základě materiálu Doc. Lenky Rovné (FSV UK), s jejímž svolením byl text ze strany ZÚ Ottawa doplněn, aktualizován)

.