Dnes, 12. března 2014, uplyne 15 let ode dne, kdy Česká republika vstoupila do NATO v rámci první rozšiřovací vlny o země bývalého východního bloku. Na 15. března pak připadá 75. výročí okupace Československa nacistickým Německem, kterým vyvrcholil příběh Československa, demokratického evropského státu, jenž byl zrazen a opuštěn svými spojenci v Evropě.

Po dlouhých padesát let jsme byli ve fatálně rozdělené Evropě pouze objektem mezinárodního dění, bez možnosti ho jakkoli ovlivňovat. Před čtvrtstoletím jsme tento neblahý historický osud začali měnit. I pro naše partnery na Západě bylo v té době důležité vidět, že jsme schopni a ochotni přispívat k jeho bezpečnosti a obraně. Naše protichemická jednotka se například účastnila operace Pouštní bouře v letech 1990-91, naše jednotky byli součástí mírové operace UNPROFOR ve válce v Jugoslávii v letech 1992-95.

I to přispělo k tomu, že se v relativně krátkém čase podařilo naši příslušnost k Západu ukotvit vstupem do NATO a o pět let později do Evropské unie. Dostali jsme tak bezprecedentní bezpečnostní záruky a prostor k rozvoji naší prosperity.

Svět se ovšem v mezičase dramaticky proměnil. Zmizela jednoznačnost a svého druhu i jednoduchost bipolárního světa, nastoupili noví aktéři, objevily se nové bezpečnostní výzvy a hrozby, na které muselo reagovat i NATO.

Po 15 letech našeho aktivního členství nyní v Alianci s ostatními spojenci stojíme před výzvami zásadními pro její budoucnost. Budeme muset obhájit roli NATO jako akceschopné a v dnešním světě stále relevantní a potřebné organizace. Přitom se ekonomická a rozpočtová situace v Evropě podepsala na schopnosti mnohých zemí, včetně České republiky, své závazky plnit a rovnoměrným dílem přispívat do sdílení aliančního břemene.

Společný jmenovatel však zůstává: záruka bezpečnosti pro jeho 28 členů na obou březích Atlantiku. Je to důležité i v dnešních časech, jak vidíme na současné krizi na Ukrajině a použití vojenské síly ze strany Ruska vůči suverénnímu státu.

Za zásadní považuji posilování evropského obranného pilíře transatlantické bezpečnosti, abychom byli v Evropě schopni nést větší odpovědnost za bezpečnost ve svém sousedství.

Obě zmíněná výročí a situace na Ukrajině nám jasně ukazují, jak akutně důležitá je sdílená transatlantická bezpečnost.