Pavel Joachim Šebesta  (1887- 1967)

„Prošel jsem končinami, jichž se dosud nedotkla noha Evropana, navštívil jsem kmeny, které ještě nikdy nespatřily bělocha. Chybný krok v hornatých propastech vnitrozemí, nehoda při četných plavbách na voru ve strašlivých peřejích divokých horských řek, přepadení tygrem za temné noci, zatímco malá karavana kampovala volně v přírodě, útok zlodějské chásky, záchvaty četných tropických nemocí - jak často mne to mohlo stát život!“

Jméno Pavla Joachima Šebesty je spojeno s poznáváním trpasličích kmenů, rozptýleně žijících v tropické Africe a v jihovýchodní Asii. Dříve než se věnoval jejich soustavnému studiu, působil v Africe jako misionář. V roce 1905 vstoupil do Společnosti slova Božího a vedle studia filozofie a bohosloví v jejím semináři v Mödlingu se věnoval antropologii, archeologii a egyptologii na vídeňské univerzitě.V jihovýchodní Asii byl dvakrát (1924-25 a 1938-39).

První asijskou expedici podnikl v letech 1924 - 1925. Na Malajském poloostrově a přilehlých ostrovech studoval negritské skupiny Semangů, Senojů a Jakuďnů.

Po intenzívním studiu malajštiny se v lednu 1924 vypravil poprvé do Malajska, aby zde poznával „lesní muže“ (orang utan), jak nazývali trpasličí kmeny Semangů. Vydal se do vnitrozemí Malajska v těžko přístupných krajích kolem řeky Peraku až k siamským (thajským) hranicím. Sám pěšky, s nosiči, na hřbetech slonů i na vorech prokřižoval malajskou džungli a poznal její původní obyvatele.

„Prales vychoval ze Semanga to, co je: tichého, mírného přemítavého člověka. Povrchnímu pozorovateli snad pralesní člověk připadá neotesaným surovým, zvířeckým bezmyšlenkovitým a bezcitným tvorem. Tím ovšem není. Prales prohlubuje povahu, činí snad zádumčivým a plachým; drtí člověka i povznáší, především však chrání před mělkostí a vychovává ke stálosti. Rdousí hrdost člověka, jeho panovačnost a hamižnost. Naproti tomu probouzí tichost a vroucnost. Proč Semang miluje svůj prales, proč do něho vždy znovu prchá? Proč se tolik ostýchá před cizincem a vyhýbá se mu? Protože mu prales zaručuje duševní klid, o který ho člověk olupuje svými kulturními tretkami. Negrito se nepachtí za světským pohodlím; raději, tisíckrát raději živoří nuzně v pralese v tichém míru, než aby jej zaměnil za starosti a zneklidňující statky civilizace. Semang není otrokem, nýbrž dítětem pralesa, jemuž je vděčný a jejž hluboce ctí.

Z Malajska   přes Singapur se Šebesta přesunul na Sumatru, kde poznával příslušníky kmene Kubu, žijící na severozápad od města Palembang. Koncem roku 1925 se vrátil do Evropy a uchýlil se do misijního sídla v Mödlingu, aby zde utřídil přivezený materiál (část je i v pražském Hrdličkově muzeu člověka) a věnoval se výuce filozofie v misijním semináři. Výsledky své cesty zpracoval v řadě odborných studií a dokázal je popularizovat v cestopisných knihách, z nichž česky vyšlo v roce 1927 dílo Z přítmí pralesa.

V r 1938 se Šebesta vypravil znovu do jihovýchodní Asie. Rozhodl se prozkoumat trpasličí kmen Aethů ve filipínských pralesích na ostrovech Luzon, Negros, Panay a Mindoro. Na dva měsíce se vrátil do Malajska ke známým Semangům:

„Ze zeleni kampongu se vynořily dvě postavy Semangů a mířily k útulně. Kolem kyčlí jim poletovala obvyklá zástěrka, v níž po levé straně trčel parang. V pravici se houpal toulec napěchovaný šípy a pěkná dlouhá foukačka spočívala na rameni. Semangové vystupovali pružně po schodech k verandě. ‚Tabeh, tuan!‘ – zdravili smějíce se a podávali mi ruce.“

Po válce se Pavel Šebesta stal profesorem etnografie na vídeňské univerzitě a soustředil se na zkoumání jazykových projevů trpasličích kmenů. V letech 1949–50 a 1954–55 se znovu vypravil do tropických pralesů.

Na základě tehdejšího zkoumání došel k závěru, že
 „dnes nemluví žádný z afrických Pygmejů vlastním jazykem. Andamanci mají však svůj vlastní jazyk, který nelze zařadit do žádné jiné jazykové skupiny. Semangové v Malajsku hovoří starobylým nářečím mon-khmerským a některými slovy neznámého původu. Aetové na Filipínách zapomněli svůj jazyk a mluví jazykem ostatních sousedů.“

„Komu po léta přívětivě svítilo tropické slunce, komu se zjevilo kouzlo oněch dálav s jejich obyvateli, toho po celý život stravuje touha po pralese, který jej volá. Časem se mu zdá, jako by slyšel víření bubnů a taneční popěvky divochů, údery paliček, jimiž ženy stloukají banány, zurčení potůčků, u něhož si chladil zpocené čelo, nebo velkolepé bouření vodopádů. Tak se také vždycky vedlo mně po každém návratu z tropů, nechť jsem zažil sebevětší svízele a trpěl nedostatkem a opuštěností. Touha byla silnější než rozum.“

 Tyhle věty píše Pavel Šebesta v knize „Mezi nejmenšími lidmi světa“, která popisuje jeho badatelské cesty mezi negritské pralesní kmeny v Malajsii a Pygmeji Bambuti v africkém Kongu. Jeho touha po poznání neznala překážek. Prošel možná tisíce kilometrů v rozmoklé půdě sotva znatelných stezek, odvážně se plavil divokými peřejemi řek. Nejčastěji však putoval sám s vakem na zádech doprovázen jen několika domorodci. Silný a odolný, zvyklý nejtěžším námahám, úspěšně pronikal do míst, kam před ním nevstoupil žádný bílý cestovatel. Dovedl se sžít s domorodci, získat si jejich důvěru a náklonnost.

Během své druhé návštěvy u Semangů (1938-39) podnikl pionýrskou a vědecky cennou výpravu. Poznatky svých výzkumů zpracoval do obsáhlého deskriptivního a srovnávacího díla o antropologii a etnografii lidských skupin malého vzrůstu v Africe a v Asii a monografické studii o životě, materiální a duchovní kultuře Pygmejů v Africe.

Je pozoruhodné, jakých výrazných úspěchů v oboru antropologie dosáhli čeští badatelé. Vedle Aleše Hrdličky patří právě Pavel Šebesta nesmazatelně mezi významné světové postavy toho vědeckého odvětví.

Sbírky z Šebestových výprav jsou uloženy v několika evropských muzeích a vědeckých ústavech. Zajímavou expozici je možno navštívit i v Hrdličkově muzeu člověka Univerzity Karlovy v Praze. Expozice obsahuje kosterní materiál, fotografie, ukázky iniciačního chování a unikátní sádrové odlitky, jež v letech 1936 - 1937 zpracoval akademický sochař M. Beutler podle negativů sádrových odlitků Pygmejů. Na vlastní oči zde můžeme srovnat na vystavených fotografiích a odlitcích hlav rukou a nohou velikostní poměry těla Pygmejů a Evropanů.

Česká odborná veřejnost se s výsledky Šebestova putování seznámila především v knize Anthropologie středoafrických Pygmejů v Belgickém Kongu (1933) a pro širší čtenářský okruh byly určeny knihy V tropických pralesích (1935), Mezi trpaslíky a negry (1940, za spoluautorství S. Lvové) a Tajnosti tropického pralesa(1947).

Text byl zpracován s použitím knih: Pavel Šebesta, Sína Lvová: Mezi nejmenšími lidmi světa, Praha 1959 a Josef Wolf: Poslední svědkové pravěku, Praha 1970.