Druhé největší středisko soustředění Čechoslováků ve východní Asii bylo tou dobou v Malajsku  a Singapuru. Žilo zde asi 140 Čechoslováků. Z velké většiny se jednalo o zaměstnance známé československé firmy Baťa. Asi 20 mužů z tohoto počtu bylo schopno vojenské služby. Většinou již od roku 1940 velká část z nich sloužila v tamních domobraneckých oddílech – zejména Federated Malayan  States   Volunteer  Services  nebo   Straits  Settlements Volunteer  Force. Samotnému vojenskému  výcviku se věnovali  ve svém osobním volnu, po práci a o víkendy.  Během týdne  normálně pracovali  ve svém  zaměstnání. Vždy jednou ročně se účastnili vyhlášeného velkého vojenského cvičení. Byl to podobný model jaký užívala britská domobrana v Anglii. S boji II. sv. války však přišel i válečný stav.

Japonská invaze do Malajska

Dne 1. 12. 1941 byla v Singapuru vyhlášena mobilizace veškeré domobrany a všech záložních vojáků. Následkem mobilizace nastoupili všichni tamní Čechoslováci, kteří byli organizovaní v domobraně, ihned spořádaně službu. Byli zařazeni do různých jednotek, dle svých odborností a potřeb vojenského velení.  Události ve východní Asii braly rychlý spád a 8. 12.  1941 zaútočila silným útokem japonská 25.  armáda na Malajsii. V oblasti byly jen velmi slabé spojenecké jednotky, které nebyly příliš připraveny na válku. Vojska tamních východních států pak, se svou slabou a nemoderní výzbrojí a nedostatečným výcvikem, nemohla japonské armádě konkurovat vůbec. Japonci rychle během  pár týdnů rozprášili celou 11. indickou divizi, která tvořila hlavní část britských leteckých sil v severním Malajsku. Také se Japoncům podařilo potopit i lodě námořního svazu „Z“, na který britské námořní velení v oblasti spoléhalo. Generálporučík Percival, velitel britských jednotek v Malajsku, následkem těžkých ztrát stáhl koncem ledna 1942 poslední části své původně osmdesátitisícové armády na ostrov Singapur. Zde se vytvořila poslední britská obranná linie před japonským postupem.

Bojů k zastavení Japonců v oblasti se účastnili i zmínění čs. vojáci. Oddíly domobrany byly spolu s jednotkami indické armády a zbytky unavených britských jednotek poslední překážkou v cestě výborně vyzbrojené a dobře vycvičené japonské armádě. Spojenecké jednotky během těžkých bojů navíc trpěly i nedostatkem výzbroje, munice a náhradní výstroje. Sužovaly je také nemoci.

Během prvních obranných bojů bylo při přestřelkách zraněno i několik čs. vojáků – Jedovnický, Kožišníček, Němec, Vítek, Vyhnálek a další, jejichž jména se přesně nepodařilo  zjistit.

Oddíly domobrany držely své pozice pevně i za cenu velkých ztrát. Zcela se svým nasazením a odolností často vyrovnaly i řadovým jednotkám pravidelné britské armády. Mezi ostatními se například tehdy svým činem proslavil čs. kulometčík Matuš. Ten přesnou palbou svého kulometu nějaký čas bránil v postupu japonské rotě. Doslova jí přibíjel k zemi a sotva se nějaká skupinka zvedla k útoku, znovu jí přinutil přesnými zásahy zalehnout. Matuš nechtěl ustoupit a svým činem dával čas k přípravě obrany své jednotce. Japonci podnikli na jeho postavení útok zboku, ve snaze ho zaskočit a zlikvidovat, aby mohli pokračovat v postupu. Matuš, který to poznal se odplazil tiše i s kulometem do pralesa a odtud po chvilce opět zahájil na japonskou rotu palbu. Japonci zuřili. Vrhli se do obkličovacího útoku ve snaze zlikvidovat neznámého kulometčíka za každou cenu. Matušovi již začínala docházet munice, proto byl brzy nepřítelem obklíčen. Z této bezvýchodné situace ho zachránil protiútok jeho roty, která mezitím co on zadržoval japonskou rotu se mohla zformovat a připravit.

Japonské vylodění v Kota Bahru

Čs. dobrovolník  Bohman  bránil spolu s australským dobrovolníkem Edwardem opěrný bod na jednom z mnoha místních pahorků. Jejich pozice byla pod minometnou palbou nepřítele ze tří směrů.  Z celé jejich domobranecké jednotky většina jejich  spolubojovníků padla nebo byla  zraněna. V silné nepřátelské palbě tak Bohman s Edwardem odnesli své těžce raněné kamarády na ošetřovnu.

Další čs. dobrovolník, J. Vyhnálek, vzpomíná: „Byl jsem kulometčíkem B  Company a obsluhoval jsem lehký kulomet Lewis, zastaralý typ belgické výroby,  kterým se válčilo  už za 1. světové války. Naše jednotka bránila důležitý strategický úsek  Gab Hill. V noci 12. 2. 1942 jsme nad našimi pozicemi slyšeli velký hukot leteckých motorů. Jednalo se o velkou japonskou útočnou operaci, což jsme zjistili brzy po rozednění, když jsme ze všech stran byli obklíčeni Japonci. Po čtyřhodinovém těžkém boji jsme pochopili, že náš odpor je bezvýznamný. Ztráty byly 50% a docházelamunice. Japonci nás přivázali ke gumovníkům a tři dny až do kapitulace Singapuru nás nechali přivázané bez jídla abez vody.... Po kapitulaci jsme byli přinuceni k šedesátikilometrovému pochodu smrti. Smrti proto, že na každé křižovatce Japonci vyvlekli z řady zajatců jednoho muže a před našima očima ho ubodali bodáky..." (studie „Krajané na Dálném východě během 2. světové války“ – Ivan Procházka)

Dvě japonské divize (č. 5 a č. 18) zaútočily v noci 8. 2. 1942 přímo na ostrov Singapur. Ještě během nočních bojů rychle pronikly v tvrdých bojích obrannými pozicemi dvou australských brigád (XXII. a XXVII.), i přes statečný odpor jejich obránců. Japonské jednotky se tak nezadržitelně valily dále do vnitrozemí Singapuru. Dílčí spojenecké jednotky zoufale ustupovaly, ale v polovině měsíce již byla po několika dnech situace takřka beznadějná bez další pomoci a záloh. Generálporučík Percival ve snaze zachránit životy zbytku svých vojáků podepsal 15. 2. 1942 v 18.00 kapitulaci a vzdal se i se svými vojáky do rukou japonského generála Jamašity. Pro Japonce tento akt byl z hlediska jejich kodexu cti bušido zcela nepochopitelný, protože z jejich pohledu se válečník nemůže vzdát. Opovrhovali tedy spojeneckými vojáky a považovali je za zbabělce, že do jednoho nezemřeli v boji.

Během bojů o Singapur byl ve vojenské Alexandrově nemocnici japonskými vojáky zabit spolu s dalšími raněnými z předchozích bojů i Čechoslovák vojín S. Němec.

Ještě před samotným pádem Singapuru se podařilo s obtížemi evakuovat část obyvatel, z toho asi 90 Čechoslováků, do Indie, Austrálie a Jižní Afriky. Během evakuace bylo však několik spojeneckých lodí také Japonci potopeno. Na jedné z nich zahynulo mimo dalších spojeneckých vojáků i Čechoslováci Heim, Plhoň, Smržák, Strangfeld a Straussler .

V japonském zajetí se bojích ocitlo mezi spojeneckými vojáky i 37 Čechoslováků. Spolu s ostatními byli internováni v zajateckých táborech, kde i oni na vlastní kůži poznali často až nelidské zacházení japonských vojáků se zajatými nepřáteli, které Japonci brali jako otroky.

Mnoho  našich  krajanů  tak zemřelo  v japonských  koncentračních táborech  mnohdy vyčerpáním,  hlady nebo  žízní, na malárii, choleru, následkem těžké práce atd. Jen málo z nich se v těchto táborech dočkalo konce války.