česky  english 

rozšířené vyhledávání
Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Český odboj na Filipínách za 2. světové války

Na Filipínách, které v té době byly pod americkou kontrolou, před válkou působilo několik desítek Čechoslováků. V reakci na okupaci Československa se celkem 14 z nich jako jediná zahraniční skupina přihlásili dobrovolně do armády USA. Polovina ve válce položila své životy. Na Filipínách je jejich angažovanost při obraně země nadále vysoce ceněna. Valná část těchto hrdinů byla vyznamenána na konci války Spojenými státy nebo později posmrtně Filipínami. Ocenění své vlasti se však doposud nedočkali a o jejich hrdinství veřejnost v ČR v podstatě ani neví.

 

Češi na Filipínách před válkou pocházeli především z místní pobočky společnosti Baťa, z okruhu kolem československého konzulátu v Manile a z řad krajanského spolku. Žili zde i emigranti z okupovaného Československa i představitel vůbec prvního československého obchodního zastoupení na Filipínách.

Češi v odboji

Situace se začala měnit po okupaci Československa, kdy byly jejich mateřské podniky rušeny nebo se dostaly pod kontrolu Němců. Československé krajanské sdružení zorganizovalo rozhlasové vysílání o situaci v Československu a do různé formy odboje se postupně zapojily i 4 osobnosti spojené s naší diplomacií - baťovec a diplomat ze ZÚ ČR v Tokiu Antonín Volný  pracující později pro americkou rozvědku, zástupce konzula Čech Norbert Schmelkes, který se proslavil svými partizánskými aktivitami, Jan Bžoch, představitel čs. obchodní diplomacie (zástupce Exportního ústavu československého) a také honorární konzul Leo Schnurmacher, který byl dle svědectví své rodiny nucen se funkce vzdát a uprchnout do USA.

Zlom nastal poté, co Japonci napadli 7. prosince 1941 Pearl Harbour a ve stejný den, pouhých několik hodin poté i Filipíny (8. prosince místního času). Když se 8. prosince 1941 na Bataanu vylodily japonské jednotky, započaly i japonské letecké nálety na ostatní ostrovy. Do 12. prosince 1941 se hlavní jednotky vylodily na ostrově Luzon a hlavní útok k jeho obsazení přišel deset dnů poté. Proti Japoncům stály silné spojené americko-filipínské jednotky, pod vedením amerického generála D. MacArthura.

Podle posledního pamětníka bojů na Filipínách Karla Astera:
„Když vypukla válka s Japonskem v roce 1941 všichni Češi jsme se dobrovolně přihlásili a 30. prosince, když Japonci byli před branami Manily, byli jsme povoláni a jeli jsme na Bataan – jižní cíp ostrova Luzon... Tam se stáhlo USA vojsko před obrovskými přesilami Japonců... Čechů nás na Bataan jelo 14 a z toho bylo 5 baťovců… V mojí skupině byli samí baťovci – Antonín Volný, bývalý tajemník čsl. velvyslanectví v Tokiu…, Jar. Hrdina, spolupracovník fy. Gerbec a Hrdina v Manile, J. Vařák, strojník z naší továrny, Karel Dančák, vedoucí spodkového oddělení a já“. Čechům, jakožto cizincům, byla přidělena ženijní vozidla, aby udržovali zásobovací cesty v džungli, které Japonci neustále bombardovali.

Ani Češi, kteří zůstali v Manile se podpory odboje nevzdali. Ředitel pobočky firmy Baťa Ludvík Gerbec spolupracoval na vydávání ilegálních Žlutých novin (symptomaticky pojmenovaných Yelllow Sheet). Gerbec také zajišťoval finanční podporu zajatcům natolik, že sám skončil ve vězení, kde málem přišel o život.

Čechoslováci měli samozřejmě i druhou možnost - jako občané "spojeneckého" protektorátu mohli zůstat v Manile, bojů se neúčastnit a být považováni za spojence se všemi výhodami s tím spojenými. I Američané je ostatně varovali, s tím, že kapitulace vojsk USA na Filipínách je otázkou času a mohou být tedy legálně zastřeleni jako zrádci.

Japoncům se již během měsíce podařilo dobýt Manilu a zatlačit MacArthurovy jednotky až na poloostrov Bataan. Právě zde se projevila statečnost Čechoslováků v boji proti Japoncům.

Za akci, která zajistila potraviny pro hladem sužovanou americkou a filipínskou armádu, nakonec Češi obdrželi americkou Medal of Freedom. Cílem výpadu bylo v Japonci ostřelované "zemi nikoho" získat dva rýžové mlýny. V dopise ze dne 9. 1. 1946 generálporučíkovi E. B. Gregorymu ve Washingtonu píše plukovník M. A. Quinn o statečnosti Čechoslováků v bojích o Filipíny. Zmiňuje jejich neohroženost a odhodlané plnění úkolů v bojích, kdy byli 36 hodin pod nepřátelskou palbou. Zmiňuje ve svém dopise přímo těchto sedm Čechoslováků, kteří se v bojích vyznamenali: Jan Bžoch, Pavel Fuchs, Leo Hermann, Bedřich Hermann, Fred Lenk, Otto Hirsch a Arnošt Morávek. "Nevěřil jsem, že se z akce vrátí, ale když po 36 hodinách přišli, byl to zázrak. Otevřel jsem lahev staré whisky, kterou jsem si nechával pro zvláštní příležitosti, a připil si s nimi na zdraví," napsal Quinn dceři jednoho z Čechoslováků. Zdroj: Report of operations quartermaster corps, United States Army in the Philippine campaign, 1941-1942 - zpráva americké armády.

Po několika měsících bojů se Japoncům dne 9. dubna 1942 vzdalo přibližně 76 000 amerických a filipínských vojáků. Část Čechů byla nucena se účastnit nechvalně známého Bataanského pochodu smrti, za který byli japonští velitelé po válce popraveni. Část Čechů se však nebyla ochotna vzdát a z obklíčeného vojska po kapitulaci uprchla.

Aster pokračuje, že v dubnu 1942, po kapitulaci vojsk na pevnině za dramatických okolností uprchli, spolu s Hrdinou, Vařákem a Dančákem, přeplavili se pod palbou do pevnosti na ostrov Corregidor, kde pokračovali v akcích s Američany. Zde také dne 5. května 1942 po porážce americké armády nakonec padli do japonského zajetí.

Japonské zajetí

Zajatí Češi byli spolu s Američany a Filípínci přepraveni do Manily (zúčastnili se i japonského "Vítězného pochodu" Manilou) a pak do tábora Cabanatuan. V říjnu 1942 zde bylo 12 Čechů. Předtím jeden zahynul během Bataanského pochodu smrti. Druhému (Norbertu Schmelkesovi) se z pochodu podařilo uprchnout, aby pokračoval v partizánském boji. V lednu 1943 s Asterem v táboře pracovali Vařák, Hrdina a Hirsch – „Mimo to Gerbec, který zůstal v Manile a jako ostatní Češi v Manile nebyl internován, nám posílali různými tajnými cestami peníze.“

Zaznamenáno v dokumentech je těchto 14 dobrovolníků:

  • Aster Karel - baťovec, nákupce a obchodvedoucí fy Baťa, vězněn Japonci na Filipínách, Tchajwanu a v Japonsku, kde se dočkal konce války. Jedná se o posledního dosud žijícího zaměstnance někdejší firmy Baťa na Filipínách.V závěru války byl na jedné z tzv. hell ships převezen do Japonska na nucené práce. Vězněn v japonském táboře Fukuoka Camp #17. Dosud žije v USA (95 let v květnu 2015);
  • Ing. Bžoch Jan (Jan V. Bzoch, John) - zúčastnil se Bataanského pochodu smrti. Přežil bombardování lodi Oryoku Maru, zahynul krátce poté na japonské lodi Enoura Maru. Vyznamenán americkou Medal of Freedom a filipínskou medailí za obranu a medailí za osvobození;
  • Dančák Karel - baťovec, vězněn na Filipínách. Spolu s dalšími Čechy (Dančák, Hermann, Lenk, Morávek) vysvobozen v roce 1945 z vězení Bilibid. Emigroval do USA kde později i zemřel;
  • Dr. Fuchs Pavel (Paul Fuchs) - vyznamenán americkou Medal of Freedom a filipínskou medailí za obranu a medailí za osvobození. Dr. Fuchs zemřel 25. května 1945 v táboře Camp O'Donnel, konečné stanici po pochodu smrti, ve kterém zemřelo přes 20 tisíc zajatců;
  • Hermann Leo - vězněn v táboře Cabanatuan Camp, poté v japonském táboře Fukuoka Camp #17 poblíž Nagasaki, kde po útrapách onemocněl a zemřel 1. května 1945. Vyznamenán americkou Medal of Freedom a filipínskou medailí za obranu a medailí za osvobození;
  • Herman Bedřich (Fred Hermann / Herman) - baťovec, vězněn na Filipínách, spolu s dalšími 3 Čechy (Dančák, Hermann, Lenk, Morávek) vysvobozen v roce 1945 z vězení Bilibid. Vyznamenán americkou Medal of Freedom; emigroval do USA, kde později zahynul při letecké nehodě;
  • Hirsch Otto - vězněn v japonském táboře Fukuoka Camp #17, válku přežil, přestěhoval se do Kalifornie a zemřel v USA, vyznamenán americkou Medal of Freedom;
  • Hrdina Jaroslav - baťovec, vedoucí pracovník firmy Baťa v Manile. Přežil bombardování lodi Oryoku Maru, zahynul krátce poté na japonské lodi Enoura Maru. Vyznamenán filipínskou medailí za obranu a medailí za osvobození;
  • Lenk Hans - pocházel z Karlových Varů, vězněn v Dachau, spolu s bratrem uprchl na Filipíny. Prošel Bataanským pochodem smrti, spolu s dalšími Čechy (Dančák, Hermann, Lenk, Morávek) vysvobozen v roce 1945 z vězení Bilibid. Za války se po útrapách nakazil TBC. USA mu po značných potížích umožnily imigrovat, přičemž jeho případ byl řešen samostatným zákonem v roce 1951;
  • Lenk Fred- - pocházel z Karlových Varů, vězněn v Dachau, spolu s bratrem uprchl na Filipíny. Prošel Bataanským pochodem smrti, zahynul při bombardování japonské lodi Oryoku Maru. Vyznamenán americkou Medal of Freedom a filipínskou medailí za obranu a medailí za osvobození;
  • Morávek Arnošt (Ernest Moravek) - obchodník s kávou vedl krajanské sdružení, vězněn. Spolu s dalšími Čechy (Dančák, Hermann, Lenk, Morávek) vysvobozen v roce 1945 z vězení Bilibid. Vyznamenán americkou Medal of Freedom. Po válce se vrátil do ČSR;
  • Schmelkes Norbert - zástupce československého konzula a obchodník. Po pádu Bataanu uprchl ze zajetí, žil chvíli v Manile na svobodě. Později, když se Japonci o něm dověděli, unikl do džungle, cestoval z ostrovu na ostrov až na Mindanao, přidal se k jedné jednotce guerillas a byl později povýšen na poručíka. Po válce odcestoval do USA a poté co byl propuštěn z armády se přestěhoval za rodinou do Mexika. Jeho dobrodružstvím se věnuje i kniha, věnovaná filipínskému odboji;
  • Vařák Josef - baťovec, přežil bombardování lodi Oryoku Maru, zahynul krátce poté na japonské lodi Enoura Maru. Vyznamenán filipínskou medailí za obranu a medailí za osvobození;
  • Volný Antonín (Anthony G. Tony Volny, Volney) - baťovec, československý diplomat, přežil bombardování lodi Oryoku Maru, postřelen při snaze získat spoluvězňům jídlo, zahynul krátce poté na japonské lodi Enoura Maru, vyznamenán filipínskou medailí za obranu a medailí za osvobození.

Válku přežilo jen 7 z nich. Dr. Pavel Fuchs pravděpodobně zemřel po Bataanském pochodu smrti v táboře Camp O'Donnel, tedy konečné stanici po pochodu (v táboře zemřelo přes 20 tisíc zajatců, japonští velitelé pochodu byli po válce popraveni) Fred Lenk zahynul při bombardování lodi Oryoku Maru dne 15. 12. 1944 poblíž přístavu Subic Bay nedaleko Manily. Další čtyři z Čechů byli ve stejné lodi, bombardování však přežili. Po krátkém intermezzu na pevnině byli přestěhování na japonskou lod Brasil Maru a poté na Enoura Maru. Zde zahynuli dne 9. 1. 1945 při jejím bombardování v tchajwanském přístavu Takao. Na japonském seznamu mrtvých figurují jako Bzoch #403, Hrdina #404, Varak #405 a Volney #406. Jako poslední zemřel nemocen a zcela vysílen dne 1. května 1945 Leo Hermann, který byl v té době internován v zajateckém táboře Fukuoka 17 v Japonsku nedaleko Nagasaki spolu s Karlem Asterem a Otto Hirschem.

Tento seznam 14 hrdinů nemůže snižovat zásluhy těch, kteří zůstali v Manile a přesto se různou formou zúčastnili odboje, ani jejich manželek, které v té době zajišťovaly život rodin bez otců jejich dětí a často živitelů. Příkladem zde může být i vedoucí pracovník firmy Baťa Ludvík Gerbec, který za svou protijaponskou činnost nakonec skončil ve vězení, které opustil s těžce poškozeným zdravím.

Udělení americké Medal of Freedom komentoval tisk USA následovně. Text se sice vztahuje osobně na Jana Bžocha, lze jej však vztáhnout i na další z českých dobrovolníků:

Posthumous medal for Czech who helped U.S. in W.W. II More than 63 years ago, Jan Bzoch disregarded the odds, his own self-interest and human nature to do what he thought was right. The U.S. military finally was able to fully recognize what Bzoch did while fighting alongside U.S. forces in World War II. Bzoch and six other Czechoslovakian citizens who, while living in the Philippines in1941, joined with U.S. forces to try to hold off the forthcoming Japanese invasion. Bzoch and his countrymen did this despite assurances it was only a matter of time before U.S. forces would succumb to the invading Japanese and the chance they could be legally shot as spies. Bzoch and his countrymen not only served during the more than three months of fighting, but they also apparently did everything they could to hold off the Japanese. At one point, Quinn said, Bzoch and the other Czechoslovakians spentmore than 36 hours exposed to enemy fire while they dismantled a rice mill to take back to U.S. troops in desperate need of food. Eventually the U.S. forces surrendered and Bzoch was taken prisoner. He died Jan. 9, 1945, when the unmarked prison ship he was on was bombed and sunk on its way to Japan. On July 6, 1945, the Medal of Freedom was granted to the Czech volunteers, however, his family knew nothing about it until last summer (citace: mercurynews.com 12 Jun 05)"

 

Zpracoval: Jan Vytopil, Velvyslanectví ČR v Manile