Velvyslanectví České republiky v Mexiku

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Čeští dobrovolníci v mexické válce 1864-1867

Prvními Čechy, kteří se dostali do Mexika během těchto událostí, byli příslušníci nového císařského dvora a lidé ve službách Maxmiliánových, kteří s ním odjížděli na NOVAŘE. Na její palubě byla i císařova oblíbená námořní kapela.

V řadách této kapely se nalézalo mnoho českých hudebníků. Mezi jinými Čechy byli v Maxmiliánově námořní kapele výborní klarinetiské František Vacek z Cítova, Jan Pavlík z Dolních Beřkovic a Antonín Pištora z Předonína u Roudnice. Z dvořanstva byli českého původu podplukovník Rudolf Günner z Jičína, bývalý námořní důstojník a důstojník císařské mexické palácové gardy, a dále Maxmiliánův společník z první cesty do Ameriky, dr. Jindřich Vávra. O něco později přijel další člen Maxmiliánova doprovodu, podplukovník Boleslavský a v říjnu roku 1866 dr. Bohuslávek.

Dobrovolníci se zavazovali na šestiletou službu. Rozdělení vojska bylo provedeno podle Maxmiliánova návrhu z 10. září 1863. Při výběru se přihlíželo k osobám bezúhonného chování, pokud možno mladším 40 let a svobodným. Dobrovolníci měli být též silného těla a křesťanského náboženství. Do Mexika se hlásili převážně ti, kdož nemohli v Rakousku nalézt práci, nádeníci a pomocné síly, stejně jako vysloužilí vojáci. Pokud jde o řemeslníky, hlásilo se jich tím méně, čím odbornější práci vykonávali v civilu. Zkrátka, do sboru vstupovali jen ti, co nemohli doma nic ztratit, kteří se těšili na novou životní příležitost, případně i na větší uplatnění ve svém oboru. Z českých zemí bylo ve sboru něco přes 1000 mužů.

Po zprávě o Maxmiliánově zajetí odmítli příslušníci sboru dále bojovat, uzavřeli se v pevnosti hlavního města, zachovali přísnou neutralitu, a pak se vzdali pod podmínkou svobodného odchodu. Mezi těmi, kdož se v hlavním městě Mexiku vzdali, byla i hudba sboru, ve které bylo mnoho hudebníků z Čech. Z nich řada zůstala v Mexiku a do Rakouska se nevrátila. Vzpomíná na to ve svých pamětech Julius Uliczny: "Obzvláště se Porfiriu Díazovi líbila naše plukovní hudba. Je zcela možné, že při jeho vtažení do města mu o ní vyprávěli obyvatelé. Bylo jí nařízeno, aby něco zahrála. Ihned poté jí byly předloženy vysoké nabídky, myslím, že tři pesa denně pro muže, což je sedm zlatých rakouské měny. Protože mnoho hudebníků ve své vlasti nic nemělo a nezanechalo, rozhodla se jich většina zůstat, pouze málo se k tomu za žádnou cenu nedalo zviklat... Vždy to byl truchlivý pohled, vidět naši plukovní hudbu... jak všechny ty hezké skladby, které nás obšťastňovaly a upomínaly na vlast, hraje nepříteli."

Po příjezdu do Prahy byli dobrovolníci propuštěni s malým odbytným a zajištěním cesty do domovských obcí, nechtěli-li vstoupit do rakouské armády. Tak skončily naděje dobrovolníků na úrodné pozemky v Mexiku, na nový život, který tam chtěli začít.

19. června 1867 byl mexický císař Ferdinand Maxmilián Habsburský, arcivévoda rakouský, zastřelen jako rebel. Juárezova vláda povolila převoz Maxmiliánových pozůstatků za rakouské uznání nezávislosti mexické republiky a řadu dalších ústupků.

Pozadí intervence

Imperialistické velmoci Anglie a Francie, a s nimi Španělsko, toužící po návratu na latinskoamerický kontinent, využily Juárezovou vládou vyhlášené pozastavení platů úroků evropským věřitelům k mocenskému zásahu. Na stranu francouzských interventů se postavil i rakouský arcivévoda Ferdinand Maxmilián, který se pokusil státi se mexickým císařem.

Petr Sinkula (1971)