Velvyslanectví České republiky v Mexiku

Moderní historie

Nezávislost na Španělsku si Guatemala vydobyla v roce 1821 a v roce 1839 byla prohlášena nezávislou republikou

Nezávislost na Španělsku si Guatemala vydobyla v roce 1821 a v roce 1839 byla prohlášena nezávislou republikou. Následovalo století despotické vlády různých diktátorů. Až v roce 1944 zahájil prezident Juan josé Arévalo realizaci programu sociálních reforem.
Když v roce 1960 vypuklo v Guatemale povstání mladých důstojníků, jež bylo vzápětí potlačeno, zřejmě nikdo netušil, že se schyluje k nejdelší občanské válce na americkém kontinentě. Partyzánský boj levicových sil s vojenskými diktaturami si vyžádal desetitisícenezvěstných a na 200.000 obětí, většinou mayských indiánů. Mírová dohoda, podepsaná 29. prosince 1996 v Oslu, sice tento 36letý krvavý konflikt ukončila, naplněna však dosud zdaleka nebyla. Ani po pěti letech nebyla realizována více než polovina bodů v mírové dohodě obsažených. Patří mezi ně například pozemková reforma (75 procent zemědělské půdy vlastní jedno procento výrobců, zatímco 96 procentům rolníků patří jen 20 procent zemědělské půdy), dále volební zákon, reforma soudnictví čivytvoření zákonných záruk ochrany lidských práv. Nevyřešená je i otázka 100.000 uprchlíků, kteří za konfliktu odešli do Mexika, uznání práv indiánů, kteří tvoří více než dvě třetiny z 11,2 miliónu obyvatel Guatemaly, a odzbrojení bývalých bojovníků. Na plnění mírové dohody sice od roku 1997 dohlíží mise OSN MINUGUA, ta však nedokáže přinutit vládu dokument plnit. "Nemůžeme ověřovat něco, co se neděje," řekl mluvčí mise Juan Corlazzoli. Původní text předpokládal splnění do konce roku 2000, nynější prezident Alfonso Portillo však lhůtu prodloužil do konce roku 2004.
Kořeny občanské války v této dříve klasické banánové republice sahají do počátku 50. let, kdy byl guatemalským prezidentem plukovník Jacobo Arbenz Guzmán. Jeho levicová politika byla na pozadí vrcholící studené války interpretována jako pokus o nastolení komunismu, a tudíž v roce 1954 za podpory CIA vtrhly do země z Hondurasu guatemalské opoziční síly, k nimž se přidala armáda, a začala éra střídání vlád vojenských junt.
Příčinami vypuknutí guatemalské války byly teror a násilí, jimiž si režim vynucoval poslušnost obyvatelstva, a stále se zhoršující životní podmínky původního indiánského obyvatelstva, které po několik staletí čelilo útlaku. Stále častěji docházelo v 70. letech k vraždám a "zmizením" odborových předáků a opozičních politiků, ale i obyčejných lidí, včetně dětí. Celé vesnice byly vypalovány, od roku 1960 do konce války zmizelo z mapy Guatemaly na čtyři stovky vesnic.
Za zločinnými akcemi stály většinou takzvané eskadry smrti, polovojenská komanda napojená na politické špičky. Podle loňské studie španělské profesora Gonzala Sichara "Masakry v Guatemale: nářek celého národa" spáchala 94 procent z více než tisícovky masakrů občanské války vláda, asi 4 procenta guerila.
Násilí mělo kromě veliké uprchlické vlny, především do Mexika, za následek stmelení ozbrojené opozice, která v roce 1982
vytvořila Guatemalskou národní revoluční jednotu (URNG). V roce 1985 se sice konaly "svobodné" volby, konec války to však zdaleka neznamenalo. Oficiálně měla země sice civilního prezidenta i vlády, ve skutečnosti však v pozadí politického rozhodování stála pořád armáda.
Ačkoliv první jednání znesvářených stran se konalo v Madridu v roce 1987, ještě další čtyři roky trvalo, než se uskutečnily
první oficiální rozhovory mezi levicovou URNG a delegací guatemalské vlády. Průlom v jednáních nastal v březnu 1994, kdy se pod záštitou OSN obě strany dohodly na ukončení občanské války. Stěžejní zásluhu na ukončení válečného konfliktu měl guatemalský prezident Álvaro Arzú, který krátce po převzetí úřadu v lednu 1996 odvolal stovku zkorumpovaných důstojníků a sešel se s povstalci z URNG. Ti v březnu vyhlásili dočasný klid zbraní, v květnu byla podepsána první dohoda (o pozemkové reformě) a v prosinci pak mírové dohody v Oslu.