Velvyslanectví České republiky v  Minsku

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Česko-běloruské vztahy od dob nejstarších až po současnost

První kontakty mezi oběma zeměmi lze sledovat již od druhé poloviny 13. století. Nejednalo se však o vztahy česko-běloruské, ale přesněji česko-litevské. Dnešní Bělorusko totiž teritoriálně tvořilo podstatnou část Velikého knížectví litevského.

Prvními zprostředkovateli vztahů mezi Bílou Rusí a Českými zeměmi byli obchodníci a misionáři. Českým panovníkem, který jako první obrátil svůj zrak na dnešní Bělorusko, byl v polovině 13. století Přemysl Otakar II. Svoji pozornost na Bělorusko obraceli i mnozí další čeští panovníci. K nejaktivnějším z nich patřil Jan Lucemburský, později také Zikmund Lucemburský.

K většímu propojení vzájemných vztahů došlo za vlády Jagellonců, jejichž dynastie pocházela z Litvy. Na přelomu 14. a 15. století se na dvoře polsko-litevského vládce Jagella nacházelo relativně hodně Čechů. Vyvrcholením aktivity v těchto vztazích bylo v roce 1397 založení koleje pro litevské studenty na pražské Karlově univerzitě.

České oddíly Jana Sokola z Lamberka se v roce 1410 zúčastnili v rámci polsko-litevského vojska památné bitvy proti Řádu německých rytířů u Grunwaldu. Bitvy se měl mj. zúčastnit také budoucí, nikým neporažený vojevůdce Jan Žižka z Trocnova. K dalšímu prohloubení vztahů došlo právě v době husitské. Husitská pravice nabídla litevskému knížeti Vitoldovi roku 1420 českou korunu, kterou nepřijal, avšak roku 1422 vyslal do Prahy jako zástupce svého synovce Zikmunda Korybuta, který se stal zemským správcem Čech v letech 1422-27.

Od poloviny 15. století se dynastie Jagellonců, která v té době vládla v Polském království a Litevském velkoknížectví, dostává také na český a uherský trůn. Vladislav (II.) Jagellonský byl první Jagellonec, který se chopil panování na českém trůnu (1471-1516). Po něm pak i jeho syn Ludvík.

Okolo roku 1517 dorazil do Prahy nejvzdělanější rodák z Bílé Rusi - František Skaryna. Ten v tiskárně na Starém Městě pražském mezi lety 1517-1519 vytiskl 23 knih Starého zákona, které pak přeložil do staré běloruštiny. Tento počin staví běloruštinu mezi nejstarší jazyky ve východoevropském prostoru, do nichž byla Bible přeložena. V 16. století byla běloruština oficiálním jazykem Litevského velkoknížectví.

Od konce 16. až do začátku 20. století byly styky mezi českými a běloruským zeměmi minimální. Bylo to ovlivněno vnitropolitickým vývojem obou zemí. První spolupráci s polskými a litevskými protestanty se snažil navázat Jan Ámos Komenský. Do těchto zemí chtěl vyslat učitele a kazatele z Jednoty bratrské. Jeho snahám se dostalo úspěchu a bylo mu nabídnuto knížetem Stanislavem Albrechtem Radzwillem, aby šel reformovat školství do Litvy. J. A. Komenský za sebe poslal spolupracovníka, kazatele Adama Hartmanna.

Nepatrné náznaky vztahů mezi Českými zeměmi a Bílou Rusí můžeme vysledovat během Sedmileté války a také během válek napoleonských, kdy na českém území působil 5. vitebský hulánský pluk.

Od druhé poloviny 19. století se z Čech a Moravy vystěhovalo mnoho obyvatel do Minské gubernie. První zmínka o tom je z roku 1855, kdy se několik rodin přestěhovalo do vesnice Holovčice v dnešním Narovljanském okrese. Nejpočetnější zastoupení však Češi měli a patrně ještě mají v dnešní Gomelské oblasti v okolí měst Řečice a Mozyr.

Záznamy o prvních běloruských politických emigrantech pochází z roku 1905, kdy jim azyl poskytlo ještě Rakousko-Uhersko. V témže roce vznikla na území Čech první běloruská organizace Tábor. V průběhu první světové války byly na Českém území zřízeny zajatecké tábory, kde byli drženi také zajatci běloruského původu. Vojáci českého a moravského původu zase bojovali na území dnešního Běloruska. V roce 1917 byl v Bobrujsku krátkodobě rozmístěn čs. náhradní prapor. Po vzniku Československa v roce 1918 došlo ke vzniku Běloruské národní rady (BNR). Běloruští politici se domnívali, že by se Československo mohlo stát zprostředkovatelem a ochráncem jejich zájmů. Svědčí o tom korespondence a následná schůzka T. G. Masaryka a Antona Łuckieviče. Přestože se k tomu Masaryk stavěl negativně, byla v Praze mezi českolovenskou vládou a BNR v roce 1921 uzavřena dohoda, díky které byly poskytnuty vysokoškolská stipendia běloruským studentům. V zaří téhož roku se v Praze konal Všeběloruský sjezd, který měl velký vliv na myšlenku o běloruské samostatnosti. Z Prahy se až do počátku druhé světové války stalo středisko běloruského demokratického exilu. K oslabení aktivit došlo poté, co Českolovensko uznalo Sovětský svaz, a tím i Běloruskou sovětskou socialistickou republiku.

Za druhé světové války čeští vojáci (vyjma několika desítek partyzánů české národnosti) na území Běloruska nepůsobili. Tragickým momentem v historii obou zemí je vyvraždění nejméně pěti tisíc českých židů v Baranovičích a koncentračním táboře Malý Trascianiec mezi 14. červencem a 22. zařím 1942. V listopadu 1945 předala českolovenská vláda sovětské straně tzv. Běloruský historický archiv, který v Praze vybudoval za První republiky dr. Tamaš Hryb.

Od února 1948 až do rozpadu Sovětského svazu byly otázky vzájemné spolupráce řešeny na základě bilaterálních vztahů mezi ČSSR a SSSR, ale také na úrovni Československé socialistické republiky a Běloruské socialistické republiky, která byla součástí Sovětského svazu.

Rozpadem SSSR, který byl mj. podepsán v Bělověžském pralese na území Běloruska, a vznikem samostatného Běloruska v roce 1991 nastalo období vzájemně korektních vztahů, což se ovšem změnilo po roce 1994, kdy dochází mezi oběma zeměmi k rozdílným názorům v otázkách politických i lidsko-právních. Současné vztahy se tak rozvíjí především v oblasti ekonomické.

 

Zdroj: Dějiny Běloruska - Michal Plavec: „Česko-běloruské vztahy od dob nejstarších až po současnost“, vydalo NLN s.r.o. v roce 2006. Pro potřeby Velvyslanectví ČR v BY upravila dle knižní předlohy Kateřina Palečková.