Stálá delegace České republiky při NATO v Bruselu

česky  english 

rozšířené vyhledávání

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Severoatlantická aliance a protiraketová obrana

vystoupení velvyslance ČR při NATO na konferenci Argumenty pro zapojení ČR do projektu MD, Česká euroatlantická rada, Praha, 6. 9. 2006

Členství České republiky v Severoatlantické alianci je základním prvkem pro vytváření bezpečného a stabilního prostředí a zároveň garancí obrany země v případě napadení. Vycházeje ze Severoatlantické smlouvy využíváme pro splnění těchto cílů celou škálu prostředků, od diplomatických až po vojenské. Nejinak je tomu i v oblasti ochrany a obrany před balistickými raketami.

Nebezpečí balistických raket je úzce spjato s nebezpečím použití zbraní hromadného ničení. Aliance toto sepjetí vnímá jak v deklaratorní, tak v praktické rovině. Strategická koncepce Aliance, schválená nejvyššími představiteli států a vlád ve Washingtonu v dubnu 1999, explicitně vyzývá k pracím na protiraketové obraně, a to ve spojitosti s ohrožením zbraněmi hromadného ničení.

I.

Aliance vždy prosazovala a prosazuje řešení krizí a konfliktů primárně politickými prostředky a v tomto kontextu je třeba vidět i protiraketovou obranu. Ačkoliv největší pozornost je dnes věnována aktivní protiraketové obraně, samotné ničení raket je až jednou z posledních možností reakce. Priorita je kladena na oblast prevence, kde vytváření dobrých a předvídatelných vztahů s nealiančními zeměmi je prvním krokem. Aliance za tímto účelem vytvořila několik formátů spolupráce a partnerství, ať již Partnerství pro mír, Středomořský dialog (např Izrael, Egypt, Maroko, Jordánsko), či Istanbulskou kooperační iniciativu (některé země Perského zálivu).

Dalším krokem v rámci vytváření příznivého bezpečnostního prostředí je alianční politika v oblasti nešíření zbraní hromadného ničení a balistických raket. Cílem je předcházet vývoji a pořizování raketových technologií především politickými a diplomatickými prostředky, např. cestou prosazování a implementace Kontrolního režimu raketových technologií (Missile Technology Control Regime - MTCR).

Dalším nástrojem ve spektru aliančních prostředků je odstrašení (deterrence). Jeho cílem je předcházet nasazení (odpálení) raketových střel demonstrací síly a schopností, které má Aliance k dispozici v celé šíři použitelných prostředků a rovněž deklarací vůle k jejich použití.

Vypuštění balistické rakety není samoúčelné - jejím posláním je dopravit na cíl hlavici, ať již konvenční nebo hromadného ničení. Přes svou mediální a psychologickou výjimečnost však balistické rakety nejsou jediným, a možná ani nejpravděpodobnějším, prostředkem dopravy zbraní na cíl. Členské země Aliance jsou si toho dobře vědomy a činí řadu opatření k tomu, aby eliminovaly všechny myslitelné způsoby dopravy prostředku ničení na své území a jeho použití proti obyvatelstvu. Jako příklad za všechny bych uvedl probíhající práce, vedoucí ke zjišťování a eliminaci zbraní hromadného ničení, ukrytých jako náklad na kontejnerových lodích.

Než přejdu k hlavnímu tématu - aktivní obraně, dovolte mi ještě krátce zmínit obranu pasivní. Jejím cílem je minimalizovat následky případného útoku, pokud předchozí opatření selžou a pokud aktivní prostředky obrany nedokáží hrozbu eliminovat. V rámci Civilního nouzového plánování a aktivit boje proti terorismu Aliance zlepšuje svou připravenost na možné útoky proti civilnímu obyvatelstvu za použití zbraní hromadného ničení a vytváří kapacity pro minimalizaci jejich následků. Obdobná opatření probíhají i na ochranu vojsk v operacích a Česká republika je zde jednou z těch aktivnějších aliančních zemí. Naše schopnosti v oblasti ochrany před účinky chemických, biologických a jaderných zbraní jsou v Alianci pojmem.

II.

Vlastní aktivní protiraketová obrana zahrnuje dvě principiálně odlišné oblasti ničení balistických raket - před startem a po startu. Ačkoliv zničení rakety před startem (counterforce) je z operačního hlediska upřednostňovanou variantou, využití takové opce je vázáno jasnou deklarací nepřátelských úmyslů druhé strany a dalšími politickými, právními i technickými aspekty a tedy zdaleka ne vždy použitelné.

Aktivní obrana proti balistickým střelám ve fázi letu je v Alianci rozvíjena na několika úrovních.

1/ První a historicky nejstarší je Aktivní vrstvená protiraketová obrana bojiště ( Active Layered Theatre Ballistic Missile Defence - ALTBMD), zaměřená na obranu aliančních sil, působících v operaci, a to jak uvnitř, tak mimo území Aliance. Cílem programu je integrace národních palebných prostředků (Patriot, SAMP-T, MEADS, THAAD) do celkové zastřešující architektury velení a řízení, kterou vyvíjí ze společných prostředků Aliance. Vzniká tak jakýsi "systém systémů", zajišťující synergii mezi jeho jednotlivými prvky. Očekává se, že počáteční operační schopnosti ALTBMD budou dosaženy v roce 2010 a plně integrovaný systém bude k dispozici od roku 2012. V rámci vlastní ochrany vojsk podporují opatření protiraketové obrany vojenskou efektivitu a vytváří prostor pro svobodu jednání a rozhodování Aliance.

2/ Samostatnou oblastí, rovněž zaměřenou na protiraketovou obranu vojsk v operacích, je spolupráce Aliance s Ruskou federací v rámci Rady NATO - Rusko (NRC). Cílem je dosáhnout takové úrovně interoperability, která by zajistila synergický efekt aliančních a ruských protiraketových systémů při ochraně rozmístěných vojsk v rámci případné společné operace NATO a Ruské federace. V současnosti probíhá zpracování Studie interoperability systémů, jejíž součástí jsou i společná cvičení prvků velení a řízení protiraketových jednotek NATO a Ruské federace.

3/ Politicky nejvýznamnější oblastí protiraketové obrany v NATO je problematika obrany aliančního, resp. evropského teritoria NATO, jeho sil a populačních center před balistickými střelami v celé škále jejich kategorií (tj. včetně raket mezikontinentálních).

Klíčovým mezníkem v oblasti protiraketové obrany aliančního území se stal Pražský summit NATO v listopadu 2002, na němž nejvyšší představitelé států a vlád "iniciovali ... novou studii o proveditelnosti protiraketové obrany NATO s cílem prozkoumat možnosti na ochranu území, vojenských sil, sídel a teritoria proti celému spektru raketových ohrožení".

Studie proveditelnosti byla zpracována mezinárodním konsorciem firem na základě předpokladů a scénářů aliančních vojenských velitelství a se vstupem aliančních zemí. Výsledný produkt byl zkonsolidován odbornými aliančními orgány a pracovní skupinou, složenou z národních zástupců. Výsledek má proto jasně celoalianční dimenzi, podpořenou skutečností, že závěry studie vzalo NATO na vědomí.

Studie je technickým podkladem pro konzultace a politický rozhodovací proces. Cílem bude formulovat alianční politiku v oblasti protiraketové obrany. Na rozdíl od jiných studií proveditelnosti, zpracování alianční Studie proveditelnosti protiraketové obrany není součástí akvizičního procesu - zpracování Studie proto automaticky neznamená nákup a budování protiraketového systému. V současnosti probíhá vyhodnocování politicko-vojenských a vojenských dopadů budování takového systému a výstupy z těchto vyhodnocení budou vstupem pro politické konzultace a rozhodování.

Vzhledem k řadě mimořádně citlivých údajů (jako např. výstupy ze zpravodajských hodnocení či technické údaje řady prvků protiraketové obrany) má Studie a její výsledky vysoký stupeň utajení a jen malá část textu je neutajovaného charakteru. Domníváme se však, že je v našem zájmu, a dovoluji si říct dokonce ve veřejném zájmu, aby některé výsledky Studie byly odtajněny a poskytnuty k veřejné diskusi. Tím by protiraketová obrana mohla ztratit alespoň část ze své mystické tajemnosti a veřejnost by ji tak mohla soudit podle skutečného obsahu a ne podle předsudků založených na neinformovanosti. Česká republika v této věci vede jednání a ačkoliv výsledek záleží na mnoha dalších hráčích, jsme zde optimističtí.

Rád bych rovněž zdůraznil jednu skutečnost: Jakékoliv rozhodnutí o budování či nebudování protiraketové obrany bude vždy kompromisem mezi mnoha pro a mnoha proti. Vždy budou existovat důvody podporující budování takového systému a naopak takové, které do tohoto projektu přeci jen některé pochybnosti vnášejí - bezpečnostní situace, úroveň hrozeb, politické implikace, zdrojová náročnost, ale i technická spolehlivost systému. A právě nalezení přijatelného kompromisu bude cílem nadcházejících aliančních konzultací.

V této souvislosti mi dovolte připomenout jeden aspekt aliančního rozhodování, který je základním kamenem fungování NATO - a to je princip konsensu. Žádné z aliančních rozhodnutí není přijato, pokud s ním nevysloví souhlas všechny členské státy. Nelze proto říct, že "NATO nám něco nadiktovalo" - pod každým aliančním rozhodnutím jsme podepsáni i my.

III.

Základním, již zveřejněným, závěrem Studie je zjištění, že protiraketová obrana území Aliance a jejích populačních center je technicky proveditelná. Na základě tohoto závěru se domníváme, že nyní je nezbytné iniciovat dialog jak v rámci Aliance, tak s dalšími zainteresovanými subjekty. Cílem takového dialogu by mělo být dosažení konsensu na tom, do jaké míry je protiraketový systém žádoucí a co od něj očekáváme. V praxi to např. znamená, že můžeme vést debaty o rozsahu či působnostech takového systému, které, zejména v počátečních fázích, nemusí být nutně stoprocentní.

Je možné, že z různých důvodů, ať již politických, finančních či technologických, bude obranný systém budován postupně jak co do schopností, tak s narůstajícím počtem národů. S trochou nadsázky se dokonce dá říci, že k tomu dochází již nyní - americký, původně tzv. "národní" program už v současnosti geograficky zahrnuje několik dalších zemí (radary ve Velké Británii, Grónsku či Japonsku) a kromě území USA pokrývá i Kanadu, byť ta do systému zapojena není. Rozmístění dalších prvků v Evropě je rovněž třeba vidět nejen v kontextu ochrany kontinentálních Spojených států, ale třeba i amerických vojsk v Evropě, a mezi jejich ochranou a ochranou Evropy jako takové je hranice již jen velmi mlhavá.

Národní schopnosti tedy obecně hrají klíčovou úlohu při výstavbě jakéhokoliv obranného systému, ať již celoaliančního, či systému, zřizovaného jen několika zeměmi. Dokonce si lze představit i variantu, že evropský systém by mohl být vybudován čistě na národních systémech; alianční dimenzi však považuji za velmi důležitou a nedovedu si představit, že alespoň systém velení a řízení by tuto dimenzi neměl.

Z toho je zřejmé, že existence a pokračujícího budování amerického protiraketového systému bude hrát mimořádně významnou roli v průběhu nadcházejících aliančních konzultací. Jeho vztah s případným NATO systémem sice na alianční půdě zatím detailněji diskutován nebyl, ale je zřejmé, že jde o záležitost s klíčovým vlivem na jakékoliv rozhodnutí. I samotná studie na několika místech na tuto podmíněnou závislost poukazuje.

I kdyby Aliance konsensu nedosáhla, ale jsem v tomto ohledu optimistou, nevyhneme se diskusi o tomto tématu - už proto, že klíčový člen NATO takový systém buduje. Vzhledem ke globálnímu přesahu jakéhokoliv strategického protiraketového systému budeme muset řešit řadu otázek, jak politických, tak například z již zmíněné oblasti vlivu na alianční systém velení a řízení.

Osobně jsem toho názoru, že v případě budování evropského systému je provázanost, a pokud možno úzká provázanost se systémem americkým jedinou cestou vpřed. Důvodů pro to existuje celá řada: operační, technologické, zdrojové a, samozřejmě, opět politické.

Aniž bych zabíhal do detailů v ostatních oblastech, dovolte mi zdůraznit hledisko pro mne jako pro velvyslance nejdůležitější - hledisko politické. Provázanost obou systémů zde staví budovaný americký systém do daleko příznivějšího světla, než jak by tomu mohlo být bez návaznosti na Alianci. Nemusíme na něj proto nahlížet prizmatem " jejich systém u nás", ale jako na první element mnohem širší architektury, přispívající k ochraně nás samotných. Dovoluji si proto říci, že odmítání amerického systému je krátkozrakým krokem, neboť jde de facto i o odmítání základu možného systému aliančního. Věřím proto, že protiraketová obrana a také vztah obou systémů bude jedním z témat, které osloví i nadcházející summit NATO v Rize v listopadu tohoto roku.

IV.

Závěrem mi dovolte zopakovat, že Aliance zahájila úvahy o možnosti a vhodnosti vybudování protiraketového systému pro obranu svého území a obyvatelstva před útokem, vedeným balistickými raketami. Tyto úvahy samozřejmě neprobíhají ve vakuu - pro Alianci je aktivní obrana jen jednou ze škály možností reakce na vyvíjející se bezpečnostní prostředí. To, co se děje s jaderným programem v Iránu a ne tak dávné testy raket Severní Koreu, jsou dalšími argumenty, proč tuto aktivní obranu nemůžeme ignorovat.

Prioritou jsou zde ale prostředky politické a příklad Libye ukazuje, že i zdánlivě beznadějný případ lze přivést ke zdárnému konci. Působnost politických prostředků by však byla mizivá, pokud by nebyla podpořena rozhodností a opatřeními k zajištění vlastní bezpečnosti. K vlastní bezpečnosti a nevydíratelnosti. Nevydíratelnosti ze strany kohokoliv.

Rozhodnutí o zpracování Studie proveditelnosti před 4 lety i jakékoliv možné alianční úvahy o vybudování protiraketového systému je tak třeba vždy vnímat ve světle vyvíjejícího se bezpečnostního prostředí a možných bezpečnostních hrozeb. Adekvátní reakcí na ně plní Aliance své hlavní poslání - hájení svobody, společného dědictví a kultury svých národů, založené na zásadách demokracie, osobní svobody a právního řádu.