Stálá delegace České republiky při NATO v Bruselu

česky  english 

rozšířené vyhledávání

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Co slíbíme, to splníme

Interview vedoucího SD na téma 10. výročí vstupu ČR do NATO s novinářem Janem Procházkou z Prezentačního a informačního centra Ministerstva obrany. Text byl publikován v „zimním“ čísle časopisu Czech Armed Forces Review a v armádním čtrnáctideníku A-report.

Česká republika byla přijata do Severoatlantické aliance v březnu roku 1999, roce, kdy si NATO na washingtonském summitu připomínalo 50. výročí svého vzniku. Blížící se rok 2009, kdy se uskuteční summit NATO v německém Kehlu a francouzském Štrasburku a Severoatlantická aliance si tak symbolicky připomene šedesát let od svého založení, je také rokem, kdy uplyne deset let od vstupu České republiky do NATO. Jakých bylo oněch deset let a co nás čeká v letech příštích, jsme se přímo v bruselské centrále Severoatlantické aliance zeptali velvyslance České republiky při NATO Štefana Füleho.

Pane velvyslanče, řekne-li se Aliance „slaví“ šedesátiny, co se Vám vybaví?
Tím nejzásadnějším zcela určitě je, že Aliance v průběhu oněch šedesáti let a především v období studené války byla schopna plnit hlavní cíl, pro který vznikla, to znamená - chránit společné hodnoty v rámci euroatlantických demokracií. Zrovna tak je ale pro nás podstatné, že i v onom „zbytku“ šedesáti let - po pádu železné opony - byla Aliance schopna postupně se přizpůsobovat novým bezpečnostním hrozbám. Pád železné opony sice znamenal absenci toho největšího nebezpečí přímého útoku na území jejích členských států, ale rozhodně to neznamenalo, že by zmizely všechny hrozby. Právě naopak, objevily se nové. Severoatlantická aliance je i po šedesáti letech koherentní, jednotnou a relevantní organizací působící ne jako muzeum let dávných, ale jako fungující politicko-vojenský orgán k řešení primárních bezpečnostních a obranných otázek, trvale nabízející unikátní transatlantický most mezi Evropou a Spojenými státy americkými a Kanadou.

Výročí má ovšem nejen NATO, ale také Česká republika. Jakých bylo uplynulých deset let?
Především to byl posun od prvotního nadšení a určitého idealismu k realismu a hlavně k serióznosti. Dívám-li se na Armádu České republiky, uvědomuji si, že musela projít nejen hlubokou transformací, protože vycházela ještě z československého vzoru a modelu Varšavské smlouvy, ale i to, že se musela vypořádat s důsledky rozdělení státu. Když se rozpomenu na začátek našeho desetiletého členství, tak se mi vybaví „rozevřené nůžky“ mezi tím, co jsme slibovali a tím, co jsme byli schopni Alianci nabídnout. Pak však došlo k naší hluboké reflexi a nápravě tohoto stavu. Když se podívám na oblasti, kde Česká republika je v současnosti vůdčí zemí nebo jednou z vůdčích zemí, tak musím konstatovat, že dnes jsme zemí, která právě ke zmiňované koherenci a relevantnosti Aliance na začátku 21. století poměrně významně přispívá. Právě na příkladu České republiky je dobře vidět, že Aliance není jen vojenskou organizací, ale je také organizací politickou, v níž je veden politický dialog o bezpečnostních otázkách a také o nových hrozbách, mezi které patří například energetická a kybernetická bezpečnost. Apropó, desáté výročí oslavíme za situace, kdy v nejvyšším vedení NATO - na pozici náměstka GT NATO pro obranou politiku a plánování – působí J. Šedivý, bývalý ministr obrany ČR.

Hovoříte o hodnověrnosti České republiky. Co považujete za milníky v procesu získávání důvěry aliančních partnerů a postupném upevňování naší pozice?
Roli sehrálo několik klíčových momentů. Za prvé, co slíbíme, to splníme, což na počátku členství nebyla zrovna hodnota, kterou jsme se vyznačovali. Za druhé to, že jsme transformaci a reformu našich ozbrojených sil v zásadě zesynchronizovali s transformací Aliance. Umožnilo nám to být v popředí transformačních snah NATO. Za významné v této souvislosti považuji, že jsme byli schopni sehrát vůdčí roli například v oblasti OPZHN a také to, že jsme dnes schopni v Alianci působit nejenom na té nejvyšší úrovni, ale že Česká republika má velmi schopné a již zkušené experty, kteří se dokáží konstruktivně zapojit do jednání na všech úrovních. Podotýkám, že to není úplnou samozřejmostí u každé menší delegace, především pak u nových členů. Třetí důvod, proč jsme hodnověrní je, že personál, především vojáci působící v zahraničních operacích pod velením NATO a také ti, co působí přímo ve velitelských strukturách, jsou opravdu špičkoví profesionálové a odborníci. Zajímavé je, že naši lidé v operacích mají z nějakých kulturních a sociologických příčin, z důvodů určité historické zkušenosti a snad i proto, že pocházejí ze středu Evropy, potřebu bližšího a těsnějšího vztahu k místním obyvatelům, ať již na Balkáně, či v Afghánistánu nebo v Iráku, než ostatní alianční vojáci. A to je kvalita, kterou především v poslední době, kdy žádná z těch větších či menších krizí nemá čistě vojenský charakter, ale má i civilní kontext a narůstá aspekt rekonstrukční, přivítá a ocení každý velitel. Poslední důvod je, že se domnívám, že všechny naše vlády braly členství v Alianci s mimořádnou odpovědností. Ano, můžeme se bavit o tom, nakolik tomu odpovídá výše našeho vojenského rozpočtu a to zda odpovídá dřívějším závazkům v této oblasti. Alianční závazky v oblasti vojensko-politické ale vždy hrály a hrají rozhodující roli při řešení bezpečnostních otázek a otázek obrany naší země.

Uvádíte, že jsme si transformací české armády získali důvěru v návaznosti na probíhající proces transformace celé Aliance. V jaké fázi se nyní nacházíme a co lze očekávat od nadcházejícího summitu?
Transformace je proces, který byl nastartován na pražském summitu, a pro nás bylo cenné, že v podstatě odpovídala směru, jakým jsme se vydali my. To znamená vytváření menších, mobilních jednotek, jejichž úroveň interoperability je daleko vyšší a umožňuje jim působit v rámci početnějších a silnějších mnohonárodních uskupení. Transformace stále probíhá, jednotlivé záměry jsou postupně realizovány a nelze se domnívat, že bude na nadcházejícím summit ukončena.

Nové výzvy vyžadují nové myšlení. O nutnosti této změny hovoří také před nedávnem zveřejněná „Dlouhodobá vize resortu Ministerstva obrany“. Co si pod tímto konstatováním máme představit?
Pravdou je, že pod změnou myšlení si každý může představit něco jiného. Podle mne je nutné, aby Aliance i nadále dokázala pevně stát na svém základním pilíři, který představuje článek 5. Washingtonské smlouvy, což – stručně řečeno - znamená jeden za všechny, všichni za jednoho. To tvoří základ kolektivní obrany. Proto je nezbytné, aby byla politicky jednotná a vojensky natolik připravená, aby byla schopná reagovat na jakékoli okolnosti při ohrožení území kteréhokoli z členských států. Současně je ale nutné, aby se Aliance opřela i o druhý pilíř jímž je schopnost řešit otázky bezpečnosti i mimo svá území za situace, kdy začíná být zřejmé - ať již jde o mezinárodní terorismus, pokusy o šíření zbraní hromadného ničení, ale také o nové výzvy, například o kybernetické útoky – že obranná bezpečnost nezačíná na hranicích Aliance, neboť o těchto otázkách se rozhoduje někde daleko za hranicemi. Jinými slovy to znamená, že Aliance musí být pevná v prvním pilíři a zároveň musí mít schopnosti řešit v případě potřeby výzvy, které se nás bezprostředně dotýkají, i mimo rámec Aliance. Toho nedosáhneme, pokud do hledání těchto řešení nezapojíme aktivně naše partnery stojící mimo NATO. A zde je nutná změna myšlení.

V jednom z dokumentů se uvádí, že pro efektivní fungování NATO je nutné sdílet společné ideje, vyvíjet společné úsilí, ale také spravedlivě sdílet společné břemeno jak v oblasti fungování Aliance, tak v zapojení do operací. Jak se daří České republice sdílet tato břemena…
Princip, o kterém hovoříte, patří k těm základním, na nichž NATO funguje. Oním břemenem se především rozumí sdílení nasazení a účasti v zahraničních operacích. Musím konstatovat, že rozhodně patříme k té aktivnější části Aliance, zvláště porovnáme-li například počet vojáků v operacích s počtem vojáků v ozbrojených silách jednotlivých zemí. Pokud bych měl hovořit o výši výdajů, pak musím konstatovat, že patříme do druhé, méně aktivní poloviny členských zemí. Kdybych měl zvolit třetí hledisko - nakolik jsme sami hybnou silou transformace - tak musím konstatovat, že náležíme k těm, kteří v oblasti sdílení tohoto břemene patříme opět mezi aktivnější. Sečtu-li naše aktiva i případná pasiva, pak si myslím, že Česká republika za deset let svého členství v NATO zanechává v Alianci dojem země, která si nejen uvědomuje význam tohoto principu, ale také ho dokáže odpovědně naplňovat.

V oblasti výdajů patříme k té slabší polovině. Před nedávnem zazněl návrh zavázat země, které věnují na obranu výrazně méně než dvě procenta HDP, ke zvyšování výdajů o 0,2 procenta v průběhu příštích pěti let. Nesnižuje naše zařazení do této kategorie náš kredit v očích velení NATO?
Tento problém má dvě roviny. Tou první je, že v Alianci existuje jakési džentlmenské pravidlo o tom, že výše finančních prostředků vyčleňovaných na obranu vůči HDP by měla činit dvě procenta. Jde o jakousi mechanickou snahu reflektovat to, že kolektivní síla Aliance je v síle jednotlivých zemí, v tom, jak přistupují ke své obraně. Země, jež jsou pod dvěma procenty, zvláště ty, které jsou hluboce pod tímto „limitem“, a dále země, kde se dlouhodobě snižuje podíl výdajů na obranu vůči HDP či dokonce klesá výrazně, jako tomu je i v případě České republiky, tak samozřejmě patří do skupiny zemí, kde si toho nelze nevšimnout. Druhá rovina je vojenská a vypovídá o tom, nakolik jsou tyto země s nízkým či snižujícím se rozpočtem ještě schopny plnit úkoly vyplývající jednak z obrany vlastní země, jednak z aliančních závazků. Nechci být soudcem, zda jsme tu hranici překročili, či nepřekročili, ale myslím si, že jsme hodně blízko okamžiku, kdy se na jakékoli další snížení podílu vojenského rozpočtu na HDP musíme dívat i z pohledu, nakolik se to odrazí ve schopnosti plnit naše závazky vůči ostatním aliančním partnerům. To by nebyl správný krok a je dobře, že čeští politici si to uvědomují.

Vzhledem k blížícímu se šedesátiletému výročí založení Aliance hovoříme o principech její existence. Jedním z nich je pravidlo konsenzu všech členů. Přece jenom, v roce 1999 bylo šestnáct členů, nyní je jich 26. Nezdržuje Vás tento princip v těchto počtech od práce?
Rozhodně nezdržuje. Konsenzus je jeden ze „svatých“ principů, který je základem fungování Aliance. Nedokáži si představit, že by fungovala na jiném principu. Pravdou je, že dosáhnout konsenzu ve formátu dvaceti šesti zemí je někdy složité. Nicméně, za dobu mého působení jsou zajímavé dva postřehy. Za prvé - složitost dosažení konsenzu je dána spíše složitostí materie, o které se jedná, tedy samou podstatou věci, o níž rozhodujeme. Aliance se přizpůsobuje novým výzvám, hledá na ně reakce a to znamená, že v řadě případů nepostupuje podle předem daných precedentů či přijatých rozhodnutí. V mnohých otázkách si teprve vytváří názor. Posledním příkladem je boj s pirátstvím, kde vyřešit všechny složité politické, vojenské i právní aspekty vyžaduje čas. Problém není v tom, že nás u stolu zasedá dvacet šest, ale v tom, že některé řešené otázky jsou nové a poměrně složité. Druhý postřeh je o tom, že ač by se na první pohled mohlo zdát, že ti kdo by mohli činit dosažení konsenzu složitějším budou noví členové, pak toto očekávání se nenaplnilo. Problém s projednáním a odsouhlasením společného stanoviska mohou mít jak nové, tak dlouholeté členské země. Mnohdy se ukazuje, že nové členské země jsou spíše nakloněny k přizpůsobování se novým výzvám. Jsou svým způsobem připraveny jít „dál“, než některé členské státy, které jsou v NATO od jeho založení.

Česká republika patří k těm mladším členům a soudě podle konstatování řady politiků prokázali jsme například při projednávání otázek protiraketové obrany schopnost vést tvrdou a přitom korektní diskusi. Posílil náš postoj k protiraketové obraně a ke komplexnímu řešení této problematiky naše pozice v Alianci?
To je obdobné jako oněch deset let našeho členství, kdy jsme se posunuli od „benjamínka“ k zemím, které poměrně významným způsobem spoluvytvářejí alianční dimenzi protiraketové obrany. Když jsme vstupovali do NATO, tak Aliance již několik let pracovala na poměrně ambiciózním programu protiraketové obrany bojiště, do které investovala nemalé finanční prostředky. Není to tedy tak, že Česká republika otázku protiraketové obrany „přivedla“ do aliančních jednacích sálů. My jsme vstoupili do určitého prostředí, do určitého procesu. To, že jsme odpověděli pozitivně na nabídku USA, na jejich návrhy k umístění radaru na našem území, jsme v zásadě od samého začátku podmínili tím, že tento radar bude působit v rámci Aliance a že přispěje k bezpečnosti ostatních členských zemí. Podíváme-li se na bukurešťskou deklaraci, která adaptovala evropský pilíř americké protiraketové obrany do aliančního úsilí, tak z tohoto prohlášení jasně vyplývá, že jakákoli budoucí alianční architektura protiraketové obrany bude vycházet a bude se opírat o třetí pilíř, to znamená o prvky, které jsou rozmístěny v České republice a v Polsku. Naše nabídka a také náš postoj k řešení této problematiky je naprosto neoddiskutovatelným příspěvkem, z něhož bude mít prospěch celá Aliance. V tomto případě je to opravdu znatelný posun od země, která otázku protiraketové obrany přebírala jako něco, co již v Alianci vznikalo – obrana jen limitovaného bojiště, k zemi, na jejímž ano, nebo ne bude záležet další osud alianční dimenze protiraketové obrany chránící tentokrát civilní obyvatelstvo a alianční území.

České ano nebo ne má tedy alianční dimenzi…
O tom vůbec nepochybujte. To, že nás Spojené státy americké od samého počátku vnímaly jako seriózního partnera a to jak jsme přistoupili k „natoizaci“ protiraketové obrany a ke všem jednáním, přispělo k posílení naší pozice seriózního partnera a člena Severoatlantické aliance. Naše rozhodnutí ovlivní, na jakém základě se architektura teritoriální protiraketové obrany Aliance bude stavět.

Severoatlantickou alianci čeká v dubnu příštího roku vrcholný summit hlav členských států a předsedů vlád. Co od něj můžeme očekávat?
Summit bude především k šedesátiletému výročí a nepředpokládá se tedy, že by se mimo společná jednání měla konat setkání v nějakých jiných formátech, s různými partnery. Tím zásadním je, že summit by měl dát výrazný impulz k přípravě nové strategické koncepce NATO. Poslední byla přijata v roce 1999 a od té doby došlo v oblasti mezinárodní bezpečnosti k mnohým zásadním změnám. Objevily se nové výzvy, na které musí Aliance najít společnou odpověď, proto je nezbytné přijít s novou strategickou koncepcí. To, že se bude konat ve Francii a v Německu v době, kdy by Francie zároveň měla definitivně oznámit rozhodnutí ohledně svého návratu do vojenských struktur NATO a kdy paralelně dochází k posílení evropské unijní politiky v oblasti bezpečnosti a obrany, bude určitě znamenat, že se summit zaměří na Evropu a na evropský příspěvek k Alianci. Samozřejmě významné také je, že to bude první summit s novým americkým prezidentem, a očekávání jsou velká napříč politickým spektrem a veřejností v celé Evropě. Mělo by jít o první summit, kterého se zúčastní Albánie a Chorvatsko jako plnohodnotní členové. Mimo alianční operace se bude pravděpodobně jednat i o euroatlantických aspiracích Ukrajiny a Gruzie a také o postavení Ruska v architektuře evropské bezpečnosti.

Pane velvyslanče, dovolte poslední otázku. Působil jste ve funkci náměstka ministra obrany, nyní jste ve funkci velvyslance České republiky při NATO a denně se setkáváte s příslušníky Armády České republiky. Jak se Vám s nimi spolupracuje?
Musím konstatovat, že úroveň připravenosti a schopností příslušníků Armády České republiky za posledních deset let razantně vzrůstá a není to pouze profesionalita, ale všechny dovednosti, kterými voják jednadvacátého století musí disponovat. Musím říci, že být svědkem jednání, kdy Aliance vybírá českého generála a hlasuje o jeho začlenění do aliančních struktur a sama ho tak označí za nejlepšího kandidáta na danou pozici, je jednoznačným důkazem, že kvalita našich vojáků skutečně výrazně vzrůstá. Pro mne je zkušenost z působení na Ministerstvu obrany velice cenná a užitečná. Pomáhá mně budovat si s příslušníky české armády vztah otevřenosti a důvěry a samozřejmě doufám, že to platí i naopak. V současné pozici velvyslance, kdy úzce spolupracuji s příslušníky české armády, s obrannými poradci z ministerstva obrany, diplomaty z ministerstva zahraničních věcí, s představiteli naší zpravodajské komunity, jsou tyto atributy mezilidských vztahů klíčové. Všichni pracují velmi interaktivním způsobem, kdy sdílení informací a společný postup, ať již jde o řešení jakékoli problematiky, je pravidlem každého dne.

Připravil Jan Procházka