Stálá delegace České republiky při NATO v Bruselu

česky  english 

rozšířené vyhledávání

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Jamie Shea: Je nutné kontrolovat internet

Internetové útoky na počítačové sítě jsou jednou z nejvážnějších předpokládaných hrozeb, kterým budou státy v nadcházejících letech čelit. O víkendu to bylo velkým tématem na bezpečnostní konferenci v Mnichově. Mezi největší možné problémy budoucnosti zařadil kyberútoky i Jamie Shea, zástupce náměstka generálního tajemníka NATO pro nové bezpečnostní výzvy. Před konferencí v Mnichově se zastavil v Praze na semináři Centra transatlantických vztahů vysoké školy CEVRO Institut o právě vznikající nové Bezpečnostní strategii České republiky. Rozhovor uveřejnily HN dne 8.2.2011

HN: O kybernetických hrozbách budoucnosti se mluví dost často. Je na ně NATO však připraveno? Nejen technicky, ale i po právní stránce.

Přinejmenším máme jasno v tom, jaké kroky musíme udělat. Na tyto otázky však musíme upřít mnohem více intelektuální síly. V tuto chvíli je například pravda, že dohledání původního útočníka je takřka nemožné.

HN: Jaké kroky je tedy nutné udělat?

Zaprvé musíme do internetového prostoru vnést identitu. Když jdete na letišti k přepážce, musíte ukázat pas, jasně prokázat svou totožnost. A to samé musíme zavést i do tohoto systému. Tak, aby pro ty, kteří nejsou ochotni svou identitu sdělit, bylo mnohem těžší do internetového prostoru vstoupit. Za druhé se musíme zaměřit na forenzní vědu. Stejně, jako jsme dnes schopni vystopovat původ jaderné nebo biologické zbraně až do laboratoře, kde vznikl původní materiál, tak to musíme umět i v případě virových počítačových útoků. Je to důležité a není to neřešitelné.

HN: Neukázaly dosavadní případy kyberútoků, že chybí právní rámec, že je nesnadné útoky vůbec postihovat?

Ano, to je další problém. I když budeme schopni přesvědčivě říct, kdo je za útokem, tak budeme potřebovat mezinárodní dohodu, která by státům ukládala spolupracovat, aby už nemohly říct "my máme jiné zákony, s tím u nás nemůžeme nic dělat". Musíme také standardizovat trestnost takových činů. Pokud si vzpomenete například na vir "I love you", tak jeho autor, Filipínec, byl propuštěn, protože na Filipínách neměli právní normu, podle které by bylo možné ho postihnout. Podobně i hacker, který se v Británii naboural do systému kontroly leteckého provozu, dostal trest pouhých šest měsíců veřejných prací, protože v té době to, co udělal, nebyl trestný čin.

Zatím je to spíš jako ve středověku. Za hranicí světa s pravidly začíná anarchie. Jenže pokud jsme dokázali pravidla zavést na zemi, na mořích i ve vzduchu, tak se o to musíme pokusit i v internetovém prostoru.

HN: Jenže to je otevřený prostor. Nejdou taková pravidla přímo proti smyslu internetu?

Ale základní funkcí bezpečnostní politiky je obrana toho, co máte, nikoli, že se obrany vzdáte. Nějaká pravidla budou nutná. Anonymita je, snad kromě pocitu síly, to hlavní, proč jsou kyberútoky pro jejich pachatele tak atraktivní. Když je budeme umět najít, tak tahle motivace zmizí.

HN: Řekněme, že budeme mít pachatele kyberútoku a budeme si jisti, že se jednalo o státní akci, tedy napadení jedné země druhou. Měla by aliance v takovém případě použít sílu v rámci svého článku 5 o kolektivní obraně? Určovat předem, proti jakému útoku bude následovat tak či onak silná reakce, asi přesně nejde. Na tom se však nesmíme zaseknout. Nejpodstatnější je kvalitně se připravit, aby systém byl "kyberneticky zdravý". A když dojde k jeho narušení, musíme mít připraveny týmy, které budou minimalizovat ztráty. NATO už má v této oblasti pravidelná cvičení, zatím poslední bylo okolo vánoc.

HN: Kyberútoky - jak jste prohlásil tady v Praze - jsou odvrácenou tváří globalizace. O ní jsme si ještě před patnácti, dvaceti lety mysleli, že bude mít jen dobré stránky. Jaké vidíte další problematické jevy globalizace? A odrazilo se to v nové strategii NATO?

Nová strategie, přijatá v Lisabonu, je novými nebezpečími výrazně ovlivněna. Kromě kyberútoků reflektuje nebezpečí terorismu, organizovaného zločinu, otázky energetické bezpečnosti, nutnost ochrany důležitých komunikačních a surovinových tras. Ale například i to, že stále více zemí - v současnosti tři desítky - vlastní balistické rakety. O jejich hrozbě se sice nejvíc mluví v souvislosti s jadernými hlavicemi, ale i jejich použití ke konvečnímu úderu by bylo hodně zlé.

HN: Právě v Lisabonu se NATO dohodlo s Ruskem na plánu výstavby protiraketové obrany. Není to ale jen jakýsi "pokus pro pokus"? Který Rusko může navíc využít, aby zdrželo NATO ve výstavbě jeho vlastního systému?

Takhle pesimisticky to rozhodně nevidím. Ano, na některých věcech bude dost komplikované se dohodnout, a Rusko je velmi zkušený vyjednavač, bude bránit své zájmy. Jenže já věřím, že to zvládneme. Platí tady to co ve sportu: Nezáleží na tom, kde začnete, ale kde skončíte. Kdyby se nám podařilo spolupracovat s Ruskem v raketové obraně, překonali bychom ono rozdělení na "my" a "oni". Byli bychom součástí jednoho obranného konceptu. A pokud by se to povedlo v této oblasti, tak by to jistě šlo aplikovat i dále, třeba na energetickou bezpečnost, což je další téma, které vás tady v Česku hodně zajímá. Když vidím, jak NATO s Ruskem začalo spolupracovat na řešení některých problémů v Afghánistánu, tak nejsem pesimistou.

HN: Zmínil jste Afghánistán. Jak mají vlády jednotlivých zemí svým občanům vysvětlovat, proč tam jejich vojáci ještě stále musí být? Problém Afghánistánu není otázkou legitimity, to není Irák. Afghánská mise je posvěcena OSN a Rada bezpečnosti tento mandát každým rokem obnovuje. A je tam také mnohem širší koalice zemí, vedle všech států NATO ještě dalších 24 zemí. Lidé se ale samozřejmě nezajímají jen o legitimitu, jistěže chtějí vidět i nějaké výsledky. Jenže ty vyžadují čas. No a trpělivost není ctností moderních společností...

HN: Říkáte trpělivost? Válka v Afghánistánu se vleče už desátým rokem, v několika aliančních zemích to už způsobilo vnitropolitickou krizi.

Rozumím, ale zkuste se na to podívat jinak. Co kdybych vám na konci studené války řekl, že rozšířené NATO a další země budou v Afghánistánu na společné misi, která je teď už vlastně delší než 1. a 2. světová válka dohromady? Tak byste mě asi poslal na psychiatrii. Jenže ono to lze brát i jako důkaz síly NATO. A ačkoli to v televizním zpravodajství není vidět, tak přesto je v Afghánistánu patrný pokrok. Nechci říct, že Afghánistán je nějakým Švýcarskem, to jistě ne. Ale většina bojů se už odehrává na velmi malém území, na deseti procentech celkové rozlohy. Násilí je lokálně omezeno, Kábul je relativně stabilní. A vedle toho tam probíhá velká obnova a výstavba.

HN: Obyčejné lidí však spíše zajímá, jestli jim armáda dorazí na pomoc při záplavách u nich doma. Není v míru a relativním bezpečí obhajoba širších bezpečnostních zájmů pro evropské státy vlastně marným bojem?

To je důležitý úkol pro politické vedení jednotlivých zemí. Většina států má profesionální vojsko, jehož zakotvení ve společnosti tedy není tak pevné. Ale všimněte si, že armády jsou veřejností stále ještě více respektovány než politici nebo - s prominutím - novináři. Z čehož mi vyplývá, že na obhajobě armády by chytří političtí lídři nemuseli prodělat - spíše naopak.