Stálá delegace České republiky při NATO v Bruselu

česky  english 

rozšířené vyhledávání
Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Role NATO při zajišťování bezpečnosti evropského kontinentu

Velvyslanec Füle vystoupil na konferenci "EU jako globální a regionální bezpečnostní aktér" v Praze, 10. listopadu 2006

Vystoupení velvyslance Štefana Füleho, 10.11. 2006

V prvé řadě chci poděkovat organizátorům tohoto semináře za pozvání. Nejenom načasování před nadcházejícím summitem NATO, ale i tématicky je seminář velmi aktuální. Ještě jednou díky.

Politické a bezpečnostní uspořádání v Evropě bylo vždy výsledkem složitého vývoje. V posledních 57 letech se na něm do značné míry podílela i Organizace Severoatlantické smlouvy, NATO.

I. Nejdříve několik důležitých poznámek z historie

Severoatlantická aliance a bezpečnost evropského kontinentu jsou spolu pevně svázány. Podepsáním Severoatlantické smlouvy v dubnu 1949 byla vytvořena Aliance kolektivní obrany, v souladu s článkem 51 Charty OSN, která se od samého začátku stala významným hráčem v poválečném uspořádání Evropy.

Severoatlantická aliance je mezivládní organizace. Jejím základním účelem je ochrana svobody a bezpečnosti všech jejích členů a to jak politickými, tak i vojenskými prostředky v souladu se zásadami Charty OSN. Hlavním smyslem její činnosti je vytvoření spravedlivého a trvalého mírového pořádku v Evropě, založeného na společných hodnotách demokracie, lidských práv a právního státu.

Významným stavebním kamenem bezpečnostního rámce NATO je jeho transatlantická vazba, která trvale spojuje bezpečnost severoamerického kontinentu s Evropou, a která je také praktickým vyjádřením účinného kolektivního úsilí členských států o podporu společných zájmů v oblasti bezpečnosti. Nedělitelnost bezpečnosti jednotlivých členských států, solidarita a soudržnost uvnitř Aliance a princip přijímání rozhodnutí konsensem je to, co tuto organizaci dělá tak silnou. Žádný stát není nucen spoléhat se pouze na své národní úsilí při řešení základních bezpečnostních úkolů, ale řeší je cestou kolektivního úsilí, aniž by se při tom zbavoval svého práva a národních povinností. Jinými slovy, Aliance je sdružením svobodných států, spojených ve svém odhodlání chránit svou bezpečnost cestou vzájemných záruk a stabilních vztahů s jinými státy.

Že jde o úspěšný a efektivní model historie už prokázala v době studené války, kdy Aliance vytvářela strategickou rovnováhu a zajišťovala svým členům svobodu a nezávislost. V souladu se Severoatlantickou smlouvou pokračuje v plnění svých hlavních funkcí i nadále a navíc, v souvislosti se vznikem nového bezpečnostního prostředí po událostech v letech 1989 a 1990, přijala i nové úkoly.

II. Důraz na bezpečnost přes partnerství

Prvním krokem k transformaci Aliance do podoby odpovídající novému bezpečnostnímu prostředí, byl Londýnský summit NATO v červenci 1990, na kterém přijaly hlavy států a vlád nejvýznamnější deklaraci od jeho založení. Nabídly v ní vládám Sovětského svazu a zemím střední a východní Evropy navázání řádných diplomatických styků s NATO a budování nových vztahů, založených na spolupráci. Ještě v listopadu podepisují členské státy NATO a Varšavské smlouvy společnou Smlouvu o konvenčních ozbrojených silách v Evropě, která de facto i de jure ukončila nepřátelství a potvrdila úmysl signatářů zdržet se pohrůžek použití síly proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoliv státu.

Severoatlantická aliance však ve svém úsilí rozšiřovat prostor bezpečnosti a stability v Evropě pokračuje. Na svém summitu v listopadu 1991 v Římě přijímá Deklaraci o míru a spolupráci, která se stává základem pro institucionalizovaný rámec nově se rozvíjejících partnerských vztahů. V prosinci tak vzniká Severoatlantická rada pro spolupráci (NACC - North Atlantic Cooperation Council). Sdružila členské státy NATO a prvních devět států střední a východní Evropy v novém konzultativním fóru. V březnu následujícího roku pak byla účast v NACC rozšířena o všechny členy Společenství nezávislých států a do června přistoupily ještě Albánie a Gruzie. Pokračovatelem NACC je současná Rada severoatlantické spolupráce - EAPC (Euro-Atlantic Partnership Council), která sdružuje 46 států. Toto široké forum slouží ke konzultacím a spolupráci v oblasti bezpečnosti. Rada tak například sehrála důležitou roli jako forum pro konzultace během krize v Kosovu.

Činnost EAPC doplňují programy Partnerství pro mír (PfP), které vniklo později, v roce 1994 rozhodnutím summitu NATO. Program se zaměřuje především na obrannou spolupráci. Svým rozsahem však tyto hranice přesahuje a přesahuje i hranice dialogu a pokouší se mezi jednotlivým zeměmi a NATO vybudovat skutečné partnerství. Program se stal významným a trvalým prvkem architektury evropské bezpečnosti. Napomáhá šířit a upevňovat politickou a vojenskou spolupráci v Evropě, snižuje hrozbu válečných konfliktů, přispívá k růstu stability a k budování bezpečnostních svazků, založených na praktické spolupráci a dodržování demokratických principů Aliance.

Specifickou roli v partnerských vztazích Aliance hrají Rusko a Ukrajina. Role obou zemí a jejich vliv na bezpečnost v Evropě je významná a tomu také odpovídá jejich postavení v rámci partnerských vztahů NATO. Vedle formátu EAPC, při kterém sedí kolem stolu 46 partnerů, udržuje Aliance s oběma zeměmi nadstandardní partnerské formáty. Zatím co v případě Ukrajiny se jedná o Radu NATO-Ukrajina, tak zvaný NUC, ve formátu 26+1, v případě Ruské federace jsme šli dál a na základě rozhodnutí hlav států v Římě v roce 2002 byl založena Rada NATO-Rusko, NRC, ve formátu 27, při kterém sedí kolem stolu 27 rovnocenných partnerů.

Dovolte mi nyní obrátit pozornost poněkud jiným směrem, ke Středomoří. Středomořský dialog tvoří součást kooperativního přístupu Aliance k bezpečnosti, neboť je založen na přesvědčení, že bezpečnost v Evropě úzce souvisí s bezpečností a stabilitou ve Středomoří a že Středomoří je jednou ze součástí architektury evropské bezpečnosti. Byl zahájen v roce 1994, kdy se k němu přihlásilo šest států: Egypt, Izrael, Jordánsko, Maroko, Mauretánie a Tunisko. Alžírsko se připojilo až v roce 2000. Cílem tohoto dialogu je přispět k bezpečnosti a stabilitě ve Středomoří, dosáhnout lepšího vzájemného porozumění a opravit mylný názor na NATO ve státech Dialogu. Od Istanbulského summitu v roce 2004 má navíc Aliance další formát partnerských vztahů tentokrát s dalším citlivým a pro Evropu důležitým regionem - státy Perského zálivu ( Istanbulská iniciativa pro spolupráci - Bahrajn, Qatar, Kuvajt a Spojené Arabské Emiráty).

III. O spolupráci mezi NATO a EU

Nakonec bych se rád zmínil o spolupráci mezi Aliancí a Evropskou unií. O těchto dvou organizacích se s oblibou říká, že sídlí v jednom městě, ale na různých planetách. Nemyslím si však, že by jejich vztah byla až tak mimoběžný. V žádném případě nepatřím k euroskeptikům a troufám si tvrdit, že spolu se vzrůstajícím významem Evropské unie pro bezpečnost na evropském kontinentu, stoupá odpovídajícím způsobem i význam a vliv Aliance. Obě tyto organizace, jakkoliv jsou jejich vztahy občas problematické, si nekonkurují, resp. by si konkurovat neměly, ale naopak, musí být navzájem propojeny a doplňovat se. Jejich vztah je založen na vzájemné transparenci a respektu.

Pro NATO je vývoj ESDP (společná bezpečnostní a obranná politika) klíčovým faktorem pro budoucí spolupráci s EU a ČR dlouhodobě usiluje o prohloubení tohoto vztahu. I přes určitý posun, dosažený především vytvořením mechanismu "Berlín Plus" , zůstává spolupráce mezi NATO a EU na velmi nízké úrovni v operační i politické oblasti. Souběžný proces transformace NATO a vytváření Evropské bezpečnostní a obranné politiky dospěl do stádia, kdy se bezpečnost euroatlantického prostoru nachází na kritickém rozmezí. Bez podstatné změny stávajícího přístupu bude pokračovat samostatný vývoj obou organizací, který bude vytvářet potenciál pro duplikace i případnou rivalitu. Náznakem budoucího vývoje podle tohoto scénáře je situace, kdy NATO a EU prakticky nezávisle na sobě poskytují již rok asistenci misi Africké unie v Darfuru v oblasti letecké přepravy a koordinaci nechávají na příjemci.

Zároveň se však v závislosti na těchto podmínkách vytváří jedinečná příležitost pro užší spolupráci. Obě organizace identifikovaly jako prioritní hrozby shodně terorismus, proliferaci a nestabilitu vycházející z regionálních konfliktů a zhroucených států. Vývoj konfliktů v Iráku a Afghánistánu prokázal, že k dosažení úspěchu v operacích "out of area" je srovnatelnou měrou zapotřebí vojenských a civilních kapacit, které budou využity i pro stabilizaci a rekonstrukci. Spolupráce NATO a EU tak není pouze výhodnou možností, ale je přímo nutností. NATO v současnosti nevytváří systematickou kapacitu pro postkonfliktní civilní asistenci, zatímco EU se v této oblasti již etablovala jako klíčový aktér. Na druhou stranu však EU postrádá vojenský potenciál využitelný v operacích většího rozsahu.

V politické rovině vztahů NATO a EU je nutné rozlišovat mezi deklaratorní a praktickou rovinou. Závazek rozvíjet spolupráci je obsažen ve stěžejních dokumentech obou organizací. V praktické oblasti však naplnění tohoto závazku naráží na některé konkrétní překážky. Existuje sice mechanismus pravidelných konzultací mezi Severoatlantickou radou a Politicko-bezpečnostním výborem EU, ale jeho fungování je dlouhodobě zablokováno a diskutovaná témata jsou značně omezena. Příčina spočívá nejen v promítání některých bilaterálních problémů do vztahu obou organizací (turecko - kyperské spory), ale hlouběji rovněž v přesvědčení některých států, že rozvoj nezávislých vojenských kapacit EU je možný pouze prostřednictvím potlačením transatlantické dimenze. K překonání těchto postojů bude potřeba značného diplomatického úsilí. Z institucionálního hlediska bude nutné posílit rovněž kontakty na expertní úrovni, aby bylo umožněno například propojení analytických kapacit.

V operační rovině spolupráce mezi NATO a EU funguje především na ad hoc základě. Zmíněný "Berlín Plus", který umožňuje v rámci operací vedených EU přístup k některým kapacitám NATO, není příliš využitelný pro případné společné operace, zvláště pokud by bylo nutné rychlé nasazení jednotek, nebo pokud si charakter operace vyžaduje i přítomnost civilních prvků pro rekonstrukci. Nutným bezprostředním předpokladem pro možnost společných operací je úspěšná realizace konceptů NRC a "battlegroups" , s důrazem na jejich kompatibilitu, a rozvíjení vztahů mezi NATO a EDA.

Obecně lze shrnout, že zásadní prohloubení vztahů mezi NATO a EU by mělo předcházet zvýšení úsilí o revitalizaci konzultačních formátů, vytvoření mechanismu pro koordinaci rychlé reakce na krize, nastavení spolupráce již při operačním plánování případných misí, důraz na budování kompatibilních kapacit a vytvoření mechanismů umožňujících kombinovat vojenské operace s civilním prvkem rekonstrukce.

IV. Souhrnný přehled jak Aliance přispívá k bezpečnosti Evropy

1/ Článek 5 Severoatlantické smlouvy

- přes všechny nové úkoly je kolektivní obrana stále uhelným kamenem;

- jako jeden z důkazů lze uvést pokračující investice NATO do obranné infrastruktury v ČR.

2/ Rozšiřování Aliance

- jak na našem příkladě, tak i na příkladě dalších nových členských zemí je vidět, že rozšíření Aliance znamená rozšíření stability a bezpečnosti;

- jde o stejný efekt jako v případě rozšiřování EU. Vzhledem k určité únavě na straně EU význam rozšiřování NATO stoupá;

- příklad - poměrně vysoký stupeň shody mezinárodního společenství, že až pevné ukotvení v Euroatlantických strukturách přinese požadovaný stupeň stability celé oblasti Západního Balkánu.

3/ Politický dialog

- politický dialog je v přeneseném slova smyslu duší Aliance. Aliance je totiž exklusivním místem euroatlantického dialogu o obranných a bezpečnostních otázkách;

- v rámci tohoto politického dialogu neexistují žádná tabu. A tak se v Alianci bavíme o všech aspektech evropské bezpečnosti - jeden příklad za všechny - energetická bezpečnost.

4/ Prohlubování a rozšiřování partnerství

- o partnerství s Aliancí je velký zájem. Nadcházející summit v Rize by měl prohloubit možnosti v rámci současných partnerských struktur a zároveň nabídne naše "partnerské prostředky" i zainteresovaným zemím mimo Euroatlantický rámec (Japonsko, Austrálie, Jižní Korea);

- partnerství také slouží k tomu, aby partnerské státy se mohly spolu se státy Aliance zapojit do Aliančních misí a operací. Ať už je to Kosovo či Afghánistán, po našem boku slouží řada partnerů. Dokonce nyní vytváříme podmínky, aby se mohli zapojit i do aliančních jednotek rychlého nasazení.

5/ Boj proti terorismu

- naše operace nejsou jediným způsobem boje proti terorismu (např. " Active Endeavour" ve Středozemním moři - čl. 5);

- jde také o posilování specifických vojenských schopností. V rámci desíti vybraných aliančních oblastí aktivně působí i ČR, která společně s Francií vede skupinu pro eliminaci následků případného použití chemických, biologických a radiologických zdraní.

6/ Alianční mise a operace

- k dnešnímu dni má Aliance ve svých operacích 50 000 vojáků na třech kontinentech;

- dvě největší jsou ISAF v Afghánistánu a KFOR v Kosovu;

- obě tyto mise vytváří m.j. rámec pro aktivnější spolupráci mezi NATO a EU. Ani jeden z těchto konfliktů se totiž nedá vyhrát jen vojenskými prostředky. Budeme úspěšní pouze tehdy, pokud spolu s vojenským řešením nabídneme i obnovu státnosti a rozvojové programy v těchto zemích;

- stále výraznějším "exportním artiklem" Aliance se stává nejen pomoc při reformě obranného a bezpečnostního sektoru, ale i samotný výcvik bezpečnostních sil. Dnes takovou práci děláme v Afghánistánu a Iráku. Zítra to může být zřízení výcvikového centra na Blízkém východě a pozítří - kdoví - v Alianci se začíná mluvit o zájmu Africké unie.

7/ Transformace vojenských schopností

- transformace vojenských schopností bude jeden z hlavních bodů Rižského summitu;

- půjde o zdůraznění toho, že naše připravenost zasahovat všude tam, kde to vyžaduje naše bezpečnost, musí být podepřeno i odpovídajícími vojenskými schopnostmi;

- tento důraz na expediční schopnosti se bude soustředit zejména na dosažení plných operačních schopností jednotek rychlé reakce, na prostředky strategické přepravy, větší spolupráci speciálních jednotek atd.

- patří sem i důležité mnohostranné projekty jako například AGS, což je systém vzdušného sledování pozemních cílů a samozřejmě také projekt protiraketové obrany.

V. Co říci na závěr?

Na začátku stála otázka jakou roli hraje Aliance při zajišťování bezpečnosti evropského kontinentu. Odpověď je, myslím si, jasná - podstatnou. Více než 17 let po pádu železné opony je NATO stále relevantní. Základem jeho působení zůstává i nadále ono mušketýrské: "Jeden za všechny, všichni za jednoho". Navíc jsme v Alianci vytvořili řadu nových schopností, které nám dovolují reagovat na nové hrozby a zajišťovat obranu a bezpečnost nejenom na našem území, ale i mimo něj. Pro nás středoevropany je pak určitě důležité i to, že Aliance pomáhá šířit nejen stabilitu, ale i hodnoty, které vyznáváme. A právě tento hodnotový rámec silně spojuje EU a NATO při zajišťování evropské bezpečnosti

Pro Českou republiku tak i v letech následujících zůstane členství v NATO a EU a vzájemně se doplňující a posilující spolupráce obou organizací hlavním pilířem zajištění naší obrany a bezpečnosti.

Děkuji vám za pozornost

Štefan Füle, velvyslanec ČR při NATO