Stálá delegace České republiky při NATO v Bruselu

česky  english 

rozšířené vyhledávání

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Štefan Füle: Jsme spolehlivým partnerem

Czech Armed Forces Today, 4/2005

" Považuji za důležité, abychom Alianci vnímali takovou, jaká je," prohlásil před nedávnem velvyslanec České republiky při NATO Štefan Füle. A na to, jaká tedy Aliance dnes je, jak se mění a vyvíjí, jaká je zde pozice České republiky, jsme se velvyslance Füleho zeptali přímo v jeho kanceláři v bruselské centrále Severoatlantické aliance.

Pane velvyslanče, není tomu tak dlouho, co jste působil ve funkci náměstka ministra obrany. Jak se vám získané poznatky a zkušenosti hodí v dnešní funkci?

Byla to fantastická zkušenost. Musím říct, že jedna z těch, které mi pomáhají na tomto zodpovědném místě, a to hned ze dvou hledisek. Jednak proto, že se člověk naučil lépe "číst" celý resort a lépe mu rozumět - rozumět potřebám Armády České republiky. Byl jsem při tom, když se začínala nastavovat transformace našich ozbrojených sil, rozbíhal se proces jejich profesionalizace, začínali jsme budovat nové schopnosti - a již tehdy způsobem, který doplňoval podobné úsilí na alianční rovině. Jedna z nejdůležitějších věcí je totiž dokázat synchronizovat transformační procesy na národní úrovni a na mezinárodní úrovni v rámci Aliance. Zkušenost z předešlé funkce mi také pomáhá udržovat kontakt s představiteli Ministerstva obrany a Armády České republiky takovým způsobem, abychom v každý daný moment cítili dostatečné uspokojení, že to, co děláme, bude využito nejenom pro naše národní účely, ale i pro účely alianční. Při různých jednáních se setkávám se spoustou lidí, se kterými jsem dříve pracoval, a tento osobní kontakt nám pomáhá řešit věci velmi otevřeným způsobem a také daleko rychleji a efektivněji.

Jak dnes z pohledu vaší funkce a potřeb Aliance vnímáte vámi zahájený transformační proces?

Myslím, že transformaci jsme nastartovali správně a že dobře probíhá implementace její první části. Musíme si ale uvědomit jednu zásadní skutečnost - celá Aliance prochází v současné době významným vývojovým zlomem. Vrací se k řadě otázek, o kterých již jednala na pražském summitu, jenž byl z hlediska transformace tím nejvýznamnějším. Mé hodnocení je tedy velmi pozitivní. Nesmíme také zapomenout na to, že Aliance není institucí, která by se zastavila ve svém vývoji. Právě nyní, při přípravě transformačního summitu v roce 2006 a dalšího v roce 2008, se očekává položení ještě většího důrazu na operace mimo článek 5, na posílení schopností, dovolil bych si říct, expedičního charakteru a na komplexní řešení krizí, což znamená nejenom vojenskou silou, ale i úzkou spoluprací s civilním sektorem. Pokud tyhle věci zachytíme a podaří se nám je implementovat do další fáze naší reformy ozbrojených sil, tak nemám nejmenší pochybnosti o tom, že se taková reforma setká s úspěchem.

Hovoříte o vývojovém zlomu Aliance, jejíž působnost získává širší dimenzi. Jak hodnotíte tento posun?

Severoatlantická aliance je organizací, jejíž existence je v současném světě plně oprávněná a která je připravena hrát daleko aktivnější úlohu, než jakou hrála v letech minulých. Nejde o rozšíření úlohy jen ve vojenské oblasti, ale i v oblasti politické. Hodně mluvíme o operacích a možná nám trochu uniká, že Severoatlantická rada dnes slouží také politickým konzultacím, a to v daleko větší míře, než tomu bylo v minulosti. Že se stává místem strategického dialogu mezi Evropou a Spojenými státy, po kterém jsme ostatně před několika málo lety volali i my. Na program jednání se zde dostávají i takové otázky, které nemají přímou souvislost se současnými operacemi Aliance. Jinými slovy, už jsme se naučili a zvykli jsme si na to, že když se o něčem jedná v Severoatlantické radě, nutně to neznamená, že budeme za týden nebo za měsíc schvalovat určitou vojenskou operaci v té které části světa. Naopak, uvědomujeme si, že i nadále budeme tuto organizaci považovat za organizaci kolektivní obrany. Dnes se o naší obraně nerozhoduje jenom uvnitř našeho společného teritoria a na jeho vnějších hranicích, ale i za těmito hranicemi, to znamená mimo naše území. A proto na jedné straně ten zájem o vojenskou transformaci takovým způsobem, abychom byli schopni efektivně zasahovat i mimo naše území, a na straně druhé snaha o prohloubení politického dialogu v rámci Aliance, abychom byli schopni věci nejenom předvídat, ale případně je také řešit politickými prostředky.

Aliance již žije přípravou summitu 2006 a následného v roce 2008. Dojde k dalšímu rozšíření NATO?

Summit 2006 dnes není připravován s tím, že bychom na něm chtěli vydávat nějaké pozvánky pro stávající členy Akčního programu členství. Nicméně si dokážu představit, že ještě před konáním tohoto summitu se do programu členství mohou zapojit další země. Hodně se hovoří například o Ukrajině. Aliance již v tomto ohledu udělala určité indikace a jasně řekla, že jestliže reformy budou pokračovat tím správným tempem, jestliže na jaře příštího roku proběhnou volby svobodným a čistým způsobem a bude potvrzena demokratická linie Ukrajiny, tak mezi státy zapojené do tohoto programu může patřit i Ukrajina. Lze předpokládat, že na otázku rozšíření se budeme orientovat ještě pečlivěji na summitu v roce 2008, což však nemusí nutně znamenat, že tento summit bude automaticky rozšiřovací. Přestože existuje pomyslný kalendář, Aliance nechce jakýmkoliv způsobem zpochybnit, že o rozšiřování nebude rozhodovat žádný kalendář, ale schopnost kandidátských zemí připravit se na členství po všech liniích, včetně prokázání toho, že jsou schopny sdílet a chránit hodnoty, které nám jsou drahé.

Rok 2006 bude významný nejen pro Alianci, ale také pro Armádu České republiky. Vybrané jednotky by k 31. prosinci 2006 měly dosáhnout počátečních operačních schopností. Jak je tento náš cíl vnímán v centrále NATO?

Bezesporu pozitivně. Je zde věc, která je zmiňována velice často, nicméně bych si ji dovolil zopakovat - je to míra zapojení do takzvaných stabilizačních operací, ať jde o Kosovo, Afghánistán nebo Irák. My jsme v současné době velice blízko kritériím, která v nedávné době stanovili ministři obrany - tedy kolik procent z příslušníků pozemních sil by jednotlivé země měly být připraveny vyslat a kolik procent by jich mělo být v jednu dobu, respektive ve stejnou chvíli ve stabilizačních operacích. Předpokládám, že na konci roku 2006 se dostaneme nad tato čísla a že budeme schopni splnit to, na čem se dohodli ministři obrany Aliance.

Často se hovoří o tom, že není problém jednotky do misí vyslat, ale udržet je v místě nasazení...

Budeme-li hovořit jen o stabilizačních misích, tak zde problém nevidím. Mám na mysli například Kosovo, kde náš operační sektor, jemuž od letošního léta velíme, jako jeden z prvních začal přebírat určité prvky úkolového uskupení. Struktura KFOR prochází transformačním procesem: mnohonárodní brigády se mění na takzvaná úkolová uskupení, čímž se v zásadě zlepšují schopnosti při zachování stejného počtu vojáků. Skutečnost, že tento proces začal právě v našem sektoru, že naši vojáci a jednotky se ho zúčastnili a na základě jejich zkušeností se postupně mění další sektory, je ukázkou toho, že dokážeme v operaci udržet vysoký stupeň schopností. Je-li však něco, co v tuto chvíli Alianci zajímá nejvíce a čemu věnuje hodně času, pak to není schopnost udržení jednotek, ale jejich schopnost podílet se na celkové rekonstrukci toho kterého regionu, tedy nepůsobit pouze v oblasti ryze vojenské. Například v Afghánistánu se příslušníci provinčních rekonstrukčních týmů podílejí nejen na výcviku policie, ale současně také přispívají k obnově civilní infrastruktury. Aliance tady pomáhá budovat v provinciích takové struktury, aby se moc centrální vlády mohla nějakým způsobem přenést i do všech ostatních provincií. Jinými slovy, mise ISAF je daleko širší a komplexnější než jen klasická mírová operace. A jakým způsobem přistupovat k těmto novým, stabilizačním misím se zmíněným rekonstrukčním dodatkem, nakolik si Aliance má budovat své vlastní civilní struktury nebo nakolik má rozvíjet praktické vazby spolupráce s ostatními mezinárodními organizacemi majícími v této civilní oblasti potřebné kapacity, nakolik má rozvíjet nové institucionální vazby například s OSN a EU - to jsou věci, o kterých se zde v Bruselu hodně hovoří.

Spolupráce NATO a EU je poměrně novým tématem. Existují podle vás mechanismy, které zabrání případným duplicitám?

Mechanismus vztahů mezi Severoatlantickou aliancí a Evropskou unií je poměrně dobře nastaven, aby zabránil jak politickým, tak technickým duplicitám i v nejdůležitějších oblastech našich vojenských schopností - na straně Unie je to koncept bojových uskupení Battle Groups, na straně Aliance jsou to jednotky rychlé reakce. Zde již existuje takové porozumění, které dovoluje zejména u zemí, jako jsme my (tj. střední a menší velikosti), abychom se postupně zapojovali buď do unijních, nebo do aliančních operací bez toho, že bychom museli určitým zvláštním způsobem cvičit vojáky na zapojení do bojových uskupení a zase jiným způsobem pro případ, že by byli zařazeni do jednotek rychlé reakce. Současný systém v zásadě pomáhá oběma organizacím, aby se jedna druhé nepletly do cesty. Současně je ale zřejmé, že Aliance i Unie mají větší ambice než to, co dnes vidíme - Evropská unie chce nadále pokračovat v budování bezpečnostních a obranných kapacit, Aliance předpokládá rozvíjet svůj politický rozměr prostřednictvím strategického politického dialogu na platformě Severoatlantické rady a zároveň rozšiřovat spektrum svých operací. Aliance dnes působí například v Africe v Darfouru, kde pomáhá nejen při strategickém tranzitu příslušníků ze zemí Organizace africké jednoty, ale i s výcvikem vojáků na africkém kontinentě. Na druhé straně došlo k prvnímu ostrému nasazení jednotek rychlé reakce, k využití některých dílčích schopností těchto jednotek v Pákistánu při odstraňování následků ničivého zemětřesení. V Iráku cvičíme důstojníky a záběr předávání zkušeností budeme chtít rozšířit i na výstavbu nového bezpečnostního a obranného sektoru v Iráku. Spektrum ambicí je poměrně velké a vytváří prostor k tomu, aby se obě organizace ani v budoucnosti nesrazily, ale aby si vzájemně pomáhaly a posilovaly své vlastní "přidané hodnoty". Důležité je, aby se země, které jsou členskými státy jak NATO, tak i EU, cítily velmi pevně a pohodlně opřeny o obě dvě nohy - o tu unijní i o tu alianční.

V Bruselu byla zpracována "Souhrnná politická směrnice", která řeší výstavbu armád v horizontu dalších 10 až 15 let. Dokážeme tedy dnes odhadnout, jak se bude Aliance vyvíjet?

Horizont deseti až patnácti let znamená předvídat velice dopředu. Když se podíváme na těch uplynulých deset, případně patnáct let, tak ani největší fantasta si nedokázal představit, že NATO bude vypadat tak, jak v současnosti vypadá - s tím počtem členů, záběrem operací a s ambicemi, které máme. Souhrnná politická směrnice má za úkol konsolidovat plánovací disciplíny v rámci Aliance. Právě prostřednictvím této směrnice se snažíme dotáhnout věci, které jsme z různých důvodů nemohli dořešit na pražském summitu, což byl opravdu první velký transformační summit Aliance. My se prostřednictvím tohoto dokumentu budeme snažit, při zachování svých schopností, bránit naše území v souladu s článkem 5 a zároveň zde vytváříme podmínky k tomu, abychom mohli na národních úrovních i na úrovni alianční vytvořit schopnosti "expedičního" charakteru. Budeme se snažit řešit trojúhelník - jednotky rychlé reakce v kombinaci se společným financováním některých prvků a společným vlastněním některých prostředků, například strategické přepravy. Přicházíme na to, že koncept jednotek rychlé reakce v Praze byl správný, ale tehdy jsme nemohli dotáhnout všechny věci a pospojovat je takovým způsobem, aby tvořily funkční celek - o tom je všezahrnující politická směrnice. Má vytvořit takové podmínky, aby země, jako je Česká republika, věděla, že v případě nasazení v rámci jednotek rychlé reakce bude například část našich aktivit hrazena z prostředků Aliance a naše přeprava do místa nasazení se bude realizovat prostřednictvím společně sdílených prostředků strategické přepravy.

Na listopadovém velitelském shromáždění v Praze jste uvedl, že Armáda Česká republiky má v NATO vysoký kredit. Na základě čeho jsme tak vysoce hodnoceni?

Vychází to za prvé z naší účasti v mírových operacích, kde prokazujeme vysokou profesionalitu s výjimečnou citlivostí pro danou oblast. A není to jenom Balkán, potvrzuje se to i v Afghánistánu a v zásadě i v Iráku. My se dokážeme vcítit do nálad a potřeb místního obyvatelstva velmi unikátním způsobem. To je určitě "přidaná hodnota", které si všichni všimli. Za druhé, ten vysoký kredit máme proto, že na pražském summitu - i v souvislosti s nastartovaným reformním úsilím u nás, zahájenou profesionalizací a tehdy také oznámenou specializací na prostředky ochrany proti zbraním hromadného ničení, především chemickým a biologickým - jsme byli jednou ze zemí, které ukázaly možný směr zvyšování vojenských schopností bez toho, že by za tím nutně stála potřeba zvyšování vojenských výdajů. Třetím důvodem je, že jsme byli vždy schopni se nejen významně zapojit do řešení problémů na místě prostřednictvím našich mírových jednotek, ale také na politické úrovni jsme byli partnerem, na kterého se dalo spolehnout a který dokázal bezprostředně nabídnout své síly.

Zmínil jste se, že i přes převažující pozitiva existují určité problémy. Na velitelském shromáždění například zaznělo, že nedostatečně využíváme důstojníky, kteří se vracejí z dlouhodobých pobytů ve strukturách NATO...

Tohle je nesmírně důležitá otázka a myslím si, že nás zde čeká spousta práce. My se pohybujeme mezi dvěma extrémy a nedokážeme najít tu nejlepší polohu. Na jedné straně máme skupinu lidí, kteří v zásadě střídají výjezdy do zahraničí s pobytem doma a přitom jde v zásadě o stejnou problematiku. Na straně druhé máme lidi, kteří jsou do misí z ústředí vysíláni bez potřebné přípravy nebo se naopak po získání potřebných zkušeností v zahraničí vracejí bez toho, že by ústředí dokázalo využít byť jenom část těch schopností, které získali v rámci služebního zařazení mimo Českou republiku. Někde mezi tím budeme muset najít ten správný prostor. Neexistuje řešení, které by se dalo aplikovat během 24 hodin, nicméně je to oblast, kde jsem v rámci svých možností připraven napomoci kolegům z ministerstva obrany a Generálního štábu.

Prosazovaná specializace jednotlivých armád se stala bezesporu výrazným prostředkem zvyšováním schopností Aliance. Dojde snad v případě dalšího rozšíření NATO k přerozdělení specializačních aktivit?

Myslím, že vývoj pro pražském summitu jednoznačně ukázal, že specializace je jednou z důležitých oblastí podporujících rozvoj nových schopností. Zároveň však ukázal, že i tato cesta má svá omezení a že to není jediný způsob, jak zvyšovat schopnosti ozbrojených sil celkově. Nemyslím si tudíž, že by nastaly nějaké výraznější posuny v rámci toho rozdělení, ke kterému již došlo při přípravě pražského summitu. Zde jsme definovali několik konkrétních oblastí a zároveň jsme pověřili příslušné členské státy, aby se věnovaly té které z nich společně ještě s dalšími zájemci. Nicméně to neznamená, že by zcela zapadla obecná problematika společně sdílených prostředků a přístupů.

Pane velvyslanče, blíží se Vánoce a začátek roku 2006. Co byste popřál příslušníkům resortu obrany do nového roku?

Určitě všechno nejlepší, především zdraví a vstřícné rodinné zázemí, protože bez potřebného pochopení a tolerance blízkých by vojáci jen stěží mohli vykonávat svou náročnou a odpovědnou práci. Popřál bych jim, aby v profesionální armádě nacházeli přesně to, kvůli čemu do ozbrojených sil vstoupili, to znamená nejen způsob obživy, ale i potřebnou seberealizaci.