Jeho činnost se stala námětem neobyčejné pozornosti nejvýznamnějších osobností českého veřejného a kulturního života a téměř zapříčinila (nechtěně) začátek 1.světové války o dva roky dříve. Zde uvádíme reportáže „zuřivého reportéra“ Egona Erwina Kische a níže odkazy na Procházkovu činnost v Haškově Švejkovi. Případu českého konzula v c.a k. službách se intenzivně věnuje kosovský historik Sylë Ukshini.

Balkán byl již od rakousko-uherské anexe Bosny a Hercegoviny nazýván „sudem prachu“, přičemž stačilo málo, aby vypukl konflikt s důsledky pro celou Evropu. V roce1912 po svém přesunu z Prizrenu do Skopje ztratil konzul Procházka náhle spojení, což vyvolalo ve Vídni mnoho dohadů a rakouský tisk vyzýval k ozbrojenému zásahu proti Srbsku. Rakouská vláda vyslala do Skopje svého diplomata, který našel Procházku v pořádku a od Srbů zjistil, že mu kontrolovali poštu a na nějakou dobu ho i zavřeli, jelikož vykonával činnost neslučitelnou s postavením diplomata. Konkrétně byl obviněn z toho, že agitoval mezi kosovskými a makedonskými Albánci, aby padli za císaře pána v boji proti Srbům. Podle Kischovy verze se ale věci měli jinak – Procházka prý poslal do Vídně telegram, který mu snaživý úředník na poště přeložil tak, že Procházka neposlal telegram se sdělením, že se již nachází ve Skopji (srbsky „u Skoplje“), nýbrž že je „uskopljen“, tj. vykastrován. Z tohoto pramálo vznešeného důvodu mohla válka vypuknout o dva roky dříve. Výše zmíněný diplomat měl mj. ověřit tělesnou integritu páně Procházky. Jelikož ten byl shledán živ a zdráv, válka vypukla až o dva roky později.

Reportáž z Kischovy knihy Tržiště senzací

Perverzní předehra

Mimo starou dámu s jejím synem nebyli v brněnském předměstském penzionu, v kterém jsem bydlel, žádní hosté. Syn byl podsaditý pán uprostřed třicítky, snad bankovní úředník. Nosil těsný oblek a vypadal, pokud se to dá říci, výrazně nezajímavě. Během dvou dnů, kdy jsem s nimi bydlel, jsme spolu nepromluvili ani slovo.

Ráno jsem si prohlédl - ta dantovská zvědavost - poštu ležící v předsíni, ačkoliv jsem žádnou nečekal. Byly tam dvě pohlednice pro majitele penzionu a dopis z Těšína pro paní Prochaskovou. Tak se tedy jmenovala stará dáma a její syn. Prochaska je v Rakousku nejběžnější jméno, jako je Lehmann nejběžnější jméno v Německu; proto se nazýval císař Franz Josef " Prochaska" a císař Wilhelm "Lehmann".

Stejné odpoledne jsem šel se svým přítelem Hugem do penzionu, když nás v jeho blízkosti překvapila přeháňka. Chodci běželi do nejbližší kavárny, my s nimi. Bylo přeplněno, jen u jednoho stolku jsme našli dvě volné židle. Na třetí seděl můj soused z penzionu a tvářil se znuděně. Nenašel si žádnou zajímavější společnost než sám sebe a také neznal ve městě žádnou lidskou duši.

Můj přítel Hugo vytáhl ze své aktovky fotografie z nových filmů. Zvědavě jako kibic nahlížel náš soused na obrázky, načež mu je Hugo jeden po druhém podával. Takovým způsobem začal rozhovor, stejně nezajímavý jako náš soused a jeho jméno. Ptal se, jestli jsme od filmu, a my jsme odpověděli, že jsme od filmu, a on řekl, že to je velmi zajímavé povolání, a my jsme odpověděli, ach bože, není všechno zlato, co se třpytí. K jedné fotografii poznamenal, že ten film viděl. "Jak je to možné?" zeptal se můj přítel Hugo, "tento film se ještě nepromítal." To se však rychle vysvětlilo, protože to bylo v cizině, v Bělehradu, kde náš soused ten film viděl.

"Byl jste v Bělehradu dlouho?" zeptal jsem se.

Náš soused odpověděl, že žil na Balkánu deset roků, že jej má plné zuby.

"Obchody jsou tam dole špatné, že ano" zeptal se můj přítel Hugo s živým zájmem, neboť nepohrdl nikým, koho mohl okouzlit.

Náš soused odpověděl, že tam byl úředníkem.

"Aha, jistě v obchodu se dřevem," mínil můj přítel Hugo, s tím ovšem toho teď moc není, má švagra, který je ředitelem Bělehradských pil a...

Ne, přerušil jej náš soused, je státním úředníkem.

To se mi zdálo divné. Balkánské státy nezaměstnávaly žádné Rakušany ve svých státních službách. Na druhé straně ani Rakousko neudržuje žádné státní úředníky v cizině vyjma diplomatů. Jako diplomat však náš soused nevypadal a také jím nebyl, jak z dalšího průběhu rozhovoru vyplynulo. Při nejlepším mohl být...

Sotva jsem začal jej odhadovat, už jsem vykřikl: "Jste konzul Prochaska!"

Usmál se, zpola polichocen, zpola polekán. Díval se na všechny strany, jestli někdo můj výkřik neslyšel. Nikdo jej neslyšel, všichni hosté okolo byli zaměstnáni sušením svých promočených šatů.

"Odkud víte, kdo jsem?" vyzvídal náš soused.

Odpověděl jsem, že jsem dnes ráno v penzionu viděl dopis z Těšína s jménem Prochaska. "A když jste právě řekl, že jste byl státní úředník na Balkáně..."

"Hm. Člověk musí být ještě opatrněji, než už jsem. Jste opravdu od filmu, pánové? Nemáte nic dělat s novinami?"

"S novinami? Naše jediné spojení s novinami jsou filmové inzeráty, které zadáváme."

Tón našeho objasnění musel odstranit jakoukoliv nedůvěru. Mimo to se můj přítel Hugo zeptal našeho souseda, jestli by se nechtěl nechat nafilmovat. "Pro pánaboha", řekl, "to by ještě chybělo. Byl jsem sem poslán, aby mne nikdo neviděl. Nesměl jsem jet ani do svého rodného města, musel jsem nechat přijet svou matku sem. Od té doby, kdy tu jsem, jsem nemluvil s žádným člověkem."

Zřejmě byl žádostivý mluvit a já jsem byl žádostivý něco od něj slyšet. To však znamenalo přistupovat opatrně k dílu, nevpadnout do domu dveřmi, být taktní, neptát se na nic indiskrétního, na nic co se týkalo jeho osoby. Zeptal jsem se tedy: "Je pravda, pane konsule, že vás Srbové vykastrovali?"

"Vůbec ne", odpověděl zdvořile a začal vypravovat všechno, co věděl. Nevěděl však všechno. Ani když mu neodřízli nic jiného než spojení s okolním světem, byl to právě okolní svět, který proměnil jeho nezajímavou osobnost ve střed zájmu a neškodné jméno "Prochaska" ve válečný pokřik Evropy.

V zimě 1912 byla v plném proudu válka balkánských států proti Turecku, protože Řecko, Rumunsko a Srbsko se ještě nerozdělily kvůli budoucí kořisti (Cařihrad a Makedonie).

Rakousko-uherská monarchie byla přísně neutrální, to znamená, že vystupovala otevřeně proti Srbsku. Naopak Srbsko bylo stejně otevřeně podporováno v nepřátelství Ruskem, které od anexe Bosny a Hercegoviny štvalo proti Rakousku.

Začátkem listopadu útočila třetí srbská armáda přes Orištinu a Amsenfeld proti městu Prizrenu a dobyla jej přes jeho obranu.

"Vůbec ne", odpověděl tedy náš soused na mou otázku, zda jej vykastrovali, a pokračoval: "Avšak by to nebyl žádný div, kdyby se mi v Prizrenu něco stalo. Okupační jednotky se nemohly k rakouskému konzulovi chovat sympaticky. Mimo to se také šířily zvěsti o mém osobním stanovisku."

Zcela správně, pane sousede. A tím to začalo.

Srbové vám vyčítali, že jste podněcoval Turky a Albánce k obraně města Prizrenu a že jste vlastnoručně střílel na nastupující jednotky a že jste nevykonal žádnou návštěvu u srbského armádního velitele Jankoviče, zatím co ruský konzul to ihned udělal. Některé noviny žádaly vaše právoplatné odsouzení jako špiona.

"V každém případě jsem neměl žádné tušení, jakého druhu výpady proti mně byly a nemohl jsem tedy proti nim vystoupit.

Zcela správně, pane sousede, avšak rakouské ministerstvo zahraničí vás vzalo do ochrany. Protestovalo proti útokům, které se objevily nejen v srbském tisku, ale také se objevovaly v Chorvatsku a Slavonii, tedy rakouských provinciích, a označilo tyto pomluvy a vyhrůžky proti vaší osobě jako štvanici odporující mezinárodnímu právu.

"Z chování srbských úřadů jsem musel vyvodit," pokračoval náš soused, "že výroky padly na úrodnou půdu."

Zcela správně, pane sousede, a tato obvinění se stala základem diplomatického protestu ze strany Srbska. Místo toho, aby se bránil útokům tisku, prohlásil totiž vyslanec Srbska ve Vídni, že jeho vláda vás považuje, pane sousede, za personu non grata a požaduje vaše odvolání.

"V domě, kde jsem měl služební místnosti a svůj byt, byli ubytováni vojáci. Byl jsem prakticky jejich zajatec. Turečtí poštovní úředníci z Prizrenu utekli a Srbové zřídili jen polní poštu, do jejíchž služeb jsem nebyl zahrnut. Tak jsem nemohl dát do Vídně žádnou zprávu a to tam muselo být nápadné."

Zcela správně, pane sousede. Skutečnost, že od vás nedošla žádná zpráva, bylo třetí dějství komedie okolo vaší osoby. Spolu s prvním dějstvím (vyhrůžky tisku proti vám) a druhým dějstvím (požadavek vašeho odvolání) vyvolalo vaše mlčení poplach a starosti. Byl jste pohřešován, zmizel jste beze stopy, byl jste odvlečen nebo zajat nebo mrtvý, proč jinak jste nedal žádnou známku života? Represálie proti Srbsku se staly požadavkem dne v Rakousku.

V delegacích, reprezentaci říšských rad Rakouska a Uherska, došlo k scénám bouřlivé nevole, když hrabě Berchtold, ministr zahraničí, prohlásil, že kontakt s vámi, pane sousede, je nemožný, poněvadž srbské vojenské úřady vznesly námitku proti odeslání rakouského kurýra do Prizrenu.

"Dostal jsem pouze povolení poslat své matce do Těšína korespondenční lístek s obsahem, že jsem zdráv. Ani mi nedovolili, abych vešel ve styk s naším bělehradským vyslanectvím. Za tím muselo něco vězet."

Zcela správně, pane sousede. Co zatím vězelo, byl srbský ministerský předseda Nikola Pasic s obrovským plnovousem "Bismarck Balkánu". Odpovídal na telegramy, které kvůli vám na něj směřovaly, samozřejmě ne sám, avšak nechal projít nějakým úředníkem nic neříkající sdělení:" Podle informací není žádný důvod ke starostem o dotazovanou osobu."

Hlásné trouby Rakouska nevedly už žádnou řeč, stříkaly žluč a nenávist. Plna starozákonního hněvu řádila "Neue Freie Presse" proti království Srbsku. Úvodníky Moritze Benedikta začínaly vždy nějakou banalitou, která se pak vrátila nakonec jako pointa. (Tak začalo a skončilo proslavené Benediktovo prokletí bolševismu větou:" Rodina Brojských byla jednou z nejbohatších v Kyjevě.")

Ve vašem případě, pane sousede, to byl korespondenční lístek vaší paní matce, s kterým chtěl Moritz Benedikt zvednout svět ze stěžejí:

"Konzul Prochaska smí psát své matce. Neškodné sdělení pro své ministerstvo mu však není dovoleno a Rakousko-Uhersko si musí kvůli této nepatrné, nicotné a přímo neočekávané nenávisti dělat nejvážnější představy... Pocit cti monarchie je neméně živý jako u ostatních velmocí a zahrávat si s námi se jistě nenecháme... Rusko mlčí, ačkoliv právě tento národ by měl nejpřesněji rozumět sebezapření Rakousko-Uherské monarchie... Srbská politika nezmění své opravdu odpuzující, svárlivé způsoby ani tehdy, kdy záležitost leží mimo vojenskou cestu velkých otázek. C. a k. rakouské ministerstvo nedostane žádnou zprávu z Prizrenu. Je snad konzul mrtvý? Ne! Konzul Prochaska smí psát své matce."

"Týdny jsem seděl," vyprávěl náš soused dále, "v Prizrenu, až jednoho dne srbské hlavní velení - jak se říká, na osobní popud jeho královské výsosti prince Alexandra - mi dalo povolení odcestovat z Prizrenu a odejít do mezitím Srby dobytého Űskűbu. To znamená: město se už nejmenuje Űskűb, turecké jméno bylo právě odstraněno. Teď se jmenuje ´Skoplje´. Tam jsem se setkal s naším důvěrníkem a pověřil jsem jej, aby telegrafoval soukromé firmě do Vídně, že X - udal jsem mu jméno - je v Űskűbu. Firma byla krycí adresou ministerstva, jméno do Űskűbu přibylého bylo moje krycí jméno. Domníval jsem se, že tímto telegramem rozptýlím starosti, které muselo vzbudit moje mlčení. Představte si však, pánové, že jsem najednou dostal telegramy, kterým jsem nerozuměl: Jen mi objasnily, že o mně kolují jakési trapné zvěsti."

Zcela správně, pane sousede. Byly to trapné zvěsti, které o vás kolovaly, hecovaly nejmírumilovnějšího občana a přiváděly jeho krev do varu. Co se vám stalo, pane sousede, se odvažoval decentní tisk jen naznačit: "Zprzňující atentát na našeho konzulárního zástupce", "Bestiální ohavnost..." "Zmrzačení", "Znásilnění". Trochu méně decentní tisk byl trochu méně zdrženlivý a vyslovil slovo "Kastrace". Avšak zvláště nedecentní tisk maloval drsnými barvami, jak jste byl držen pekelně se smějícími balkánskými zloději skopců, když vám zaváděli kleště k bedrům - akt, kterým pachatelé chtěli symbolizovat, že Rakousko se proměnilo z mužného berana na neutrálního skopce.

V jedno bodě se však decentní, trochu méně decentní a zvláště nedecentní tisk shodoval, totiž v tom, že tato potupa učiněná velmoci se musí odplatit, oko za oko, zub za zub, varle za varle. I pacifisté vytáhli svou bezbrannost. Jejich vůdce vystoupil se všemi svými tituly (člen panské sněmovny, dvorní rada, řádný profesor vídeňské univerzity a člen mezinárodního rozhodčího soudu v Haagu) a požadoval tresty pro tento zločin, které mají sotva podobné v nové historii.

Teď už to neznamenalo jen intervenci a represálie.Teď to znamenalo válku. Čtvrtý akt komedie okolo vaší osoby, pane sousede, vyplňovaly hromadná vystoupení a bitevní hluk. Před jezdeckou sochou prince Evžena ve vídeňském Burghofu se shromažďovaly desetitisíce rozdrážděných mužů, většinou přináležejících vyššímu střednímu stavu. Zpívali píseň prince Evžena, ušlechtilého rytíře, který, jak je známo, "chtěl opět dobýt císaři město a pevnost Bělehrad". Následujíce jeho ušlechtilého příkladu, nepochodovali demonstranti sice na Bělehrad, ale aspoň před budovu srbského vyslanectví a do oficíny jednoho srbského holiče, kterou zkrátka rozmlátili. Bojový pokřik zněl prostě: "Kastrujte ty, co kastrují!" Opakovaně se také vyrážel pokřik "Sláva Prochaskovi", čímž jste mohl být míněn vy, pane sousede, ale také starý císař Franz Josef.

Mluvčí sociální demokracie prohlásil v delegacích, že podle jeho informací bylo vám, pane sousede, odňato jen jedno varle, což sice surovost pachatelů podstatně nesnižovalo, avšak ani vaši mužnost. Žurnalisté štvoucí do války přehánějí jako obvykle o padesát procent.

Docela pochybovat o vaší kastraci, pane sousede, se nezmohl nikdo. Zpráva pocházela z ministerstva zahraničí a to ji potvrdilo slavným komuniké: "C. a k. ministerstvo zahraničí je bohužel o to méně v situaci dementovat hlášení o poranění pana konzula Oskara Prochasky, poněvadž odeslání zvláštního kurýra k němu narazilo na odmítnutí, které se dá vysvětlit jen tím, že se hlášení zakládá na skutečnosti."

"Když mi konečně bylo dovoleno", vyprávěl náš soused dále, " vstoupit ve styk se svým představeným úřadem, poslal jsem mu telegrafickou zprávu. Ta byla jednak tak podrobná a na druhé straně došla tak zkomolená, že dešifrování prováděné čtyřmi úředníky trvalo tři dny a tři noci, jak jsem se později dozvěděl. Zdálo se, že hrabě Berchtold nevěřil správnosti telegramu, protože jsem dál dostával tajuplné dotazy na druh mého poranění.

Zcela správně, pane sousede, ministerstvo zahraničí ani teď nedementovalo a mělo proto dobré důvody. Lidové rozhořčení, které se rozpoutalo vydáním a potvrzením zprávy, se obrátilo proti svým původcům. Mimo jiné by se odvoláním zhatila akce, kterou rakouské ministerstvo zahraničí provádělo u srbské vlády: vyslání rakouského vyslance do Űskűbu, který se měl přesvědčit na místě očitým ohledáním o nedotčenosti vašich orgánů. Srbsko se zdráhalo povolit tuto urážející cestu. Uprostřed diplomatické šarvátky nemohlo Rakousko stáhnout bez ztráty prestiže svůj požadavek, ačkoliv už mělo v rukách vaši jednoznačnou zprávu. Docházelo už k nástupu jednotek k hranici, šarvátkám hlídek a ozbrojeným potyčkám.

V posledním okamžiku došlo k dohodě po intervenci Velké Britanie na ruském dvoře, na jejímž základě uvolnilo srbské království cestu zástupci Rakouska - ne vyslanci, ale dvěma konzulárním úředníkům - k vám, pane sousede. Zvedla se opona pro pátý a poslední akt.

Zvony vítězství a mírové jásání znělo Rakouskem, avšak do toho se množily nové válečné fanfáry. Za co ve skutečnosti bylo děkovat intervenci Velké Britanie, představovalo se jako výsledek připravenosti k válce, kterou dával najevo jinak k míru ochotný lid Rakouska a jeho energická vláda proti drzému Srbsku. A ještě není předložena zpráva, kterou oba zástupci ministerstva zahraničí měli přinést zpět z návštěvy u vás, pane sousede.

"Seděl jsem jednoho rána v Űskűbu", vyprávěl náš soused, " a měl jsem svou obvyklou snídani, chléb se šunkou a dvě vajíčka, chléb se šunkou jsem zrovna snědl. Právě jsem se chtěl pustit do zbytku snídaně, když vstoupili dva moji vídenští kolegové, konzul Edl a konzul Rakic. Pánové podnikli šestidenní cestu přes hranici obsazenou vojskem a pak přes srbsko-turecké válečné území, aby mne navštívili! Byli velmi udiveni, když mne viděli sedět nedotčeného s dobrou chutí u mých dvou vajíček a když mne slyšeli, jak jim svým normálním hlasem přeji dobré ráno. Už příští den jeli pánové zpět do Vídně a tam byla opět úředně obnovena čest mého pohlaví."

Zcela správně, pane sousede. A sice bylo oznámení, kterým byla aféra hýbající světem ze světa odstraněna, docela krotká:" Konzul Edl, který se včera dostavil do Vídně, se zdá se svou misí zcela uspokojen. Vyzdvihnul vstřícnost srbských úřadů a dodal k tomu, že zanechal konzula Prochasku v Űskűbu v nejlepším zdraví."

"Musel jsem ještě v Űskűbu zůstat" řekl náš soused, "celý rok.

Zcela správně, pane sousede. Musel jste ještě dlouho zůstat, celý rok, ačkoliv jste tam byl neoblíbený, - ne, protože jste tam byl neoblíbený. Mohlo Rakousko odvolat zástupce, jehož odvolání požadovalo Srbsko?

"Nakonec jsem byl přece odvolán a jel jsem do Vídně."

Nepřerušovali jsme vyprávění našeho souseda, svá doplnění jsme vyjadřovali jen v duchu. Teď jsem mu však musel položit otázku:" Jak to, že ministerstvo vydalo zprávu o vaší kastraci? Něco takového se přece nemůže jednoduše vymyslit?"

Náš soused se smál svým úsměvem, který měl být diplomatický, a mnohoznačně mlčel.

"No ano, vy asi nemůžete vědět, co se odehrálo ve Vídni", řekl jsem.

"Přece", odvětil, dotčen ve své samolibosti, "vím to."

Náš soused se ohlédl kolem na promočené hosty, zda snad někdo neposlouchá a vyprávěl tiše:" Teprve ve Vídni jsem se dozvěděl, jak se to seběhlo. Telegram, který jsem přes našeho důvěrníka nechal podat, zněl: ´stryc dragotin u skoplje´, přeloženo:´strýc Karel ve Skoplje´. Strýcem Karlem jsem byl míněn já - přirozeně v telegramu bylo jiné jméno, ale to vám nesmím prozradit. Tady se musely telegrafnímu úředníkovi obě slova ´u skoplje´ zdát nesrozumitelná. Bylo to přece jen několik dnů od toho, kdy turecké jméno Űskűb bylo změněno na Skoplje. Naopak slovo ´uskoplje´ bylo telegrafnímu úředníkovi známé v zemi, kde chov ovcí je živý a ročně přesně čtyři a půl milionů beranů se mění ve skopce. Tak přidal úředník písmeno ´n´ a Vídeň dostala telegram se slovem ´uskopljen´. Vídeňská firma byla krycí adresa jen pro moje hlášení, nikdo jiný ji neznal, a já sám jsem ji mohl použít jen v případě nouze. Že jsem byl -jak jsem to přece řekl? - ´strýc Karel´, věděl mimo mne jen můj přímý nadřízený. Byl jsem tedy bezpochyby odesílatelem zprávy z Űskűbu já sám a protože se text nezdál být zprzněný, musel být zprzněný odesílatel."

Venku ještě lilo v proudech, ale já jsem tvrdil, že déšť u polevil a rozloučil jsem se.

Tak rychle, jak to bylo možné, jsem chtěl zapsat tu senzaci. Když jsem však začal, uvědomil jsem si, jak málo senzační tato senzace byla v novinářském smyslu. Sice poskytovala vzácný pohled do mikrokosmu diplomacie, na frivolitu, se kterou se rozpoutává vlastenecká nenávist, a na ješitnou tvrdošíjnost státníků, kteří nechtějí přiznat omyl a raději operují tak blízko válce, že ji může rozpoutat malé písmeno. Avšak co se "pořád a neustále stávalo" je také bez hodnoty novinky. Pro noviny je konzul, který ani nebyl kastrován, ani nebyl dost potentní, aby vyvolal válku, tak nezajímavý, jak se mi na počátku jevil.

Aktualita aféry Prochaska byla pryč.

Již několik měsíců po jejím vysvětlení evropská obloha potemněla. Došlo k větším událostem než bylo domnělé porušení mezinárodního práva domnělým poraněním jednoho konzula, například k smrtelnému atentátu na rakouského následníka trůnu.

Kriminální případ jako žádný jiný

I kdyby byl v kriminálním případu, o kterém teď mám podat zprávu, pachatel zatčen, nemohli by jej soudně potrestat. Neboť v žádném trestním zákoníku se nenachází paragraf, podle kterého by mohl být odsouzen, ačkoliv kradl a vědomě přivodil smrt člověka. Jistě se to zd? neuvěřitelné. Avšak právě beztrestnost dělá tento kriminální případ tak podivuhodný.

Snad to také není žádný kriminální případ v úzkém smyslu slova, protože, jak bylo řečeno, nikoho nedostal do vězení a také jej dostat nemohl. O kriminálním případu lze mluvit nejvýše proto, že hrdinou byl kriminálník a jeho čin odrážel způsob myšlení zločince.

Naše plukovní velení vědělo, že mladý pěšák Alojz Davídek byl pro krádež odsouzen do vězení a to také bylo důvodem, proč nedostal ani hodnostní stupeň ani vyznamenání. Oboje si po právu zasloužil a to ode dne, kdy jsme měli k dispozici novou zbraň.

Touto novou zbraní byl ruční granát. O jeho existenci jsme nic nevěděli, dokud nedošel do našeho střeleckého zákopu v několika stech exemplářích spolu s instruktorem, který své instrukce oddrmolil jako rychlík, aby zmizel, jak nejrychleji mohl, z našeho nevlídného okolí.

Považovali jsme novou zbraň za modernistický nesmysl. Mezi námi a nepřítelem, Srby, leželo pětašedesát metrů plochého pole. Polámané kukuřičné stvoly. Granátový trychtýř vedle granátového trychtýře naházené odstřelováním. Mrtvoly vojáků, které nemohly být pohřbené. Španělští jezdci rozmístění sem a tam před zákopy, aby se nepříteli ztížil nástup. Na tomto terénu by byla ve dne okamžitě pozorována každá osoba. A v noci znělo střílení ze strachu, pokrývalo prostor tak hustě, že ten, kdo by se v temnotě odvážil přes stěnu střeleckého zákopu, by byl proděravěn na síto, aniž by byl viditelným cílem. Na vzdálenost pětašedesáti metrů nemohl nikdo granáty dohodit a připlížit se blíže se zdálo být nemožné.

Spokojili jsme se s tím, že jsme je házeli směrem k nepříteli, do země nikoho. Naším představeným to vyhovovalo, protože mohli podávat hlášení o horlivém použití nové zbraně.

Jen Alojzi Davídkovi se nelíbilo mrhání materiálem. Jednou jsem jej viděl stát před bednami s granáty a pozorovat je s žádostivými pohledy, jakoby se jednalo o veškeré cizí jmění.

Ve večerním šeru se vydal k ručním granátům. Nejdříve zanesl dvě loutky v uniformách vycpané slámou, které jsme často pro zábavu vystrkovali ze zákopu, na levé křídlo roty. Pak vyhodil ze svého místa, které leželo na pravém křídle, snop kukuřičných stvolů, zdánlivě proto, aby nebyl viděn, až bude vystupovat ze zákopu. Ve skutečnosti vyskočil na předpolí a to právě v okamžiku, kdy na našem levém křídle byly zvednuty loutky. Jeho skok zůstal nepozorovaný, protože nepřítel soustředil samozřejmě palbu na oba cíle.

Vzrušeně jsme pozorovali Alojze Davídka, který ležel natažen na zemi. Co když se vzpřímí? Jemu však vůbec nenapadlo se vzpřímit a nabídnout nepříteli svou postavu. Pohyboval se vpřed vleže, tisknouc tělo k zemi. Slovo "plazit se" se používá často v řeči jako synonymum pro "pomalost". Zde se cosi plazilo rychlostí salamandra, ale nebyl to žádný salamandr, avšak Alojz Davídek. Hnal se cik cak k nepříteli, využívajíc nejmenší kryty, hned mrtvolu vojáka, hned snop uschlých stvolů. I nám, kteří jsme jej nespustili z očí, mizel chvílemi z očí. Jako lezec na fasádu leze kolmo nahoru a využívá každý hrot zdi, každý ornament vhodný k uchycení a každou římsu, tak teď šplhal Davídek po vodorovné fasádě.

Když tímto způsobem pospíchal leže několik vteřin, doslova "ventre à terre", zmizel v plochém granátovém trychtýři, asi dvacet metrů od nepřítele, a z tohoto jeho trychtýře hned hučely v rychlém tempu čtyři vajíčka do nepřátelského zákopu. Abych řekl pravdu, viděl jsem letět jen jedno, protože ve stejném okamžiku se tam zvedla země, ochranný val se s hlukem rozletěl a jeho součásti vířily vzduchem.

Než se kouř rozptýlil, byl Alojz Davídek zalitý potem opět u nás. I cestu zpět absolvoval po břiše, protože se, jak řekl, bál víc našich střel než nepřítele, který byl v tom okamžiku zaměstnán sám se sebou.

Velitel pluku nechal Alojze Davídka předvolat, potřepal mu rukou, nabídl mu sklenici vína a kousek dortu a přidělil jej štábu pluku. Jen těsně před útoky byl komandován Alojz Davídek do útočné linie. Vždy připravil svou akci jiným způsobem, jednou například nechal z našeho postavení vyběhnou dvě malá prasata, a zatím co Srbové zaměřili svou pozornost na ně, explodoval jejich ochranný zákop.

Jednoho dne jsem byl povolán na štáb pluku, abych našim útokům propůjčil podobný švih, jaký propůjčoval Alojz Davídek svým ručním granátům. Snad to bylo možné připsat Alojzi Davídkovi, snad mně, že náš velitel pluku povýšil. Převzal velitelství brigády. Na jeho místo přišel vysoký podplukovník, vyparáděný a parfémovaný, v přehnaně elegantní uniformě, přes pravý slzní váček monokl a domýšlivost v pozdvižených koutcích úst. Našim vojákům ze severního Českého lesa to bylo lhostejné, kdo z mnoha tisíc štábních důstojníků rakousko-uherské armády byl určen k velení pluku, protože neznali vysoké panstvo. Jen tohoto podplukovníka znalo mnoho z nich. Byl to totiž kontrolní důstojník zbrojařské továrny Škoda, jejíž oddělení pro zpracování dřeva a také zkušební středisko pro děla ležely uvnitř našeho doplňovacího okrsku. Naši vojáci se seznámili jeho prostřednictvím s nejtvrdším vojenským drilem na vlastním těle před tím, než ještě byli vojáci. Kdyby byla pravda desetina z toho, co vyprávěli o brutalitě podplukovníka vůči mužským pracovníkům a jeho laskavosti vůči ženským, tak by byl už dostatečně objasněna stísněnost, se kterou viděli, jak se u nás vynořil.

Pro laskavost vůči ženskému pohlaví u nás chyběla příležitost. O to víc nerušeně rozvinul své diktátorské sklony. Především zavedl nový pořádek. Přesně v pět hodin ráno musel stát kuchař se sklenicí citrónové šťávy u podplukovníka lůžka. V pět třicet zahájil podplukovník inspekci, která byla současně jeho zažívací procházkou a která jej zavedla až ke čtyřem velitelstvím praporů, nikoliv však dále. Objevil se, kde to nebylo nebezpečné, na stanovištích telefonistů a bojových spojek, pomluvil umístění toren a chlebníků a rozkázal, aby se uniformy a boty čistily dvakrát denně. Mimo to požadoval nepřetržité čistění cest. Spojovací zákop, který vedl od bojové linie k obvazišti, kde se pohybovali kuchaři s kapajícími pojízdnými kuchyněmi, kde se plazili nebo byli přenášeni krvácející ranění - tento zářez v zeměkouli a blátě měl být čištěn a opečováván jako štěrková cesta v zámeckém parku. Pokud podplukovník našel někde něco, nad čím se pozastavil, tak nechal vinníka přivázat přímo k nejbližšímu kmenu stromu. Osobně dával pozor, aby to nebyla žádná formalita, ale aby se provazy zařezávaly hluboko do masa.

Přesně v sedm ráno přikročil k sakrálnímu obřadu. Pro jeho provedení si nechal hned prvý den zřídit jen pro něj určenou latrínu, jejíž komfort daleko přečníval to, co předepisovaly c. a k. pokyny pro stavbu technických polních zařízení. Konstrukce zřízená pro podplukovníka se sice sestávala jen z lavice, ta však byla tak veliká a stabilní, že by na ní mohl zaujmout místo najednou celý důstojnický sbor. Mimo to byla lakovaná a opatřená pohodlným opěradlem.

Nás štvala nevážnost, s jakou byla zřízena latrína přímo před naším stanovištěm. Museli jsme většinou svých pěti smyslů vnímat, jak podplukovník každé ráno v sedm tam zaujal své místo a celebroval akt spolu s důkladnou následnou prohlídkou, za jejímž účelem se nahýbal přes opěradlo.

Naše stanoviště leželo na kraji spojovacího zákopu a tam viděl podplukovník jednoho dne ležet na zemi několik útržků papíru. Zuřivě se osočil na Alojze Davídka, který se bránil, že tam musel někdo ty papíry zahodit právě v tomto okamžiku. "Posbírej to" poručil podplukovník svému pobočníkovi, který jej doprovázel, "a dones to zpravodajskému důstojníkovi."

Od zpravodajského důstojníka se podplukovník dozvěděl, že útržky papíru tvořily obálku adresovanou pěšákovi Alojzi Davídkovi. Alojz Davídek byl zavolán, aby slyšel:

"Ty ulhané prase! Jednu hodinu uvázat! Ty si musíš na mne pamatovat!"

Alojz Davídek stál na špičkách, tělo přitištěné ke kmenu provazy. Jeho dlouhé prsty byly jako ze sádry. Bílý byl i jeho obličej. Jen v jeho očích byla barva, plápolaly, jak jsem je ještě nikdy plápolat neviděl.

Ještě stále plápolaly, když se vrátil naše stanoviště se stále ještě bílým obličejem. Jeho oči plápolaly, ale nic neviděly. Alojz Davídek také neslyšel. Alespoň mi neodpověděl na otázku, zda nechce doušek kávy. Mluvil sám k sobě. Syčel si něco. Rozuměl jsem slovům "takový pes", "musí chcípnout", "m u s í chcípnout".

Nastala noc, jedna z hvězdných nocí Srbska, které jsou světlejší než den.

"Nechceš si lehnout a spát?" zeptal jsem se jej nakonec.

"Takový pes", řekl mi nebo sobě, "ráno musí pryč. Už ráno. Ráno se o něj postarám, to přísahám při životě své matky."

Poděšeně jsem se posadil. "Chceš jej zabít?".

Plápolající se oči se na mně udiveně obrátily: "Co to říkáš? Zabít? Považuješ mne za vraha? Jsem zloděj, rozumíš: zloděj."

Když jsem se opět položil a on věřil, že už spím, vybalil ze své torny polní lopatku a zmizel ze stanoviště. Vyskočil jsem a viděl, jak se vrhl na zem a pohyboval se vpřed vodorovným během, který jsem znal z jeho exkurzí s ručními granáty.

Ulehčeně jsem pozoroval, že nezamířil ve směru k velení pluku, kde spal podplukovník. Alojz Davídek se pohyboval k nové latríně. Tam, dole nebo bezprostředně za sedátkem, jsem viděl jej a jeho vlastní stín lézt po zemi a pracovat s lopatkou, nerozuměl jsem však, co to má znamenat.

Napřed jsem si myslel, že uvolnil zeminu, aby lavice spadla, kdyby si na ni někdo sedl. Nebo chtěl dokonce podřezat opěrný pilíř lavice? Byl jsem rozhodnutý, že to zabráním, neboť to přece muselo vyjít na denní světlo.

Ještě tišší a mírnější než jindy noci v přírodě jsou noci ve válce. Bojový hluk, nepřetržité rachocení puškových střel a hluk děl byly tímto tichem nasáté, rozpouštěly se v něm beze zbytku a sloužily k tomu, aby je zesilovaly. Venku útočilo dělostřelectvo, sténaly osy, supěli koně, práskaly biče a nadávali ohňostrůjci, a vojáci leželi v nejtišším spánku. Když však ve vedlejším stanu někdo začal chrápat, vyjeli vztekle spáči, neboť rušil hluboký hlučný klid.

Uprostřed tohoto ticha jsem přesně slyšel, když Alojz Davídek začal pracovat na žebřinách latríny. Absolutně tiše se plazil Alojz Davídek za sedátkem. Při tom pohyboval pravou rukou, ve které držel lopatku. Pak jsem viděl, jak přisouvá k latríně několik snopů kukuřičných stvolů, které ležely všude kolem.

Přišlo ráno. Přesně v sedm ráno přikročil podplukovník ke své ranní činnosti. Ohlížel jsem se po Alojzi Davídkovi, ale neviděl jsem jej. Tak jsem nespustil, protože jsem netušil nic dobrého, sedícího podplukovníka z očí, dokud neskončil.

V této vteřině jsem viděl pádícího rychlého salamandra v lidské velikosti, pevně přitisknutého k zemi a kryjícího se snopy kukuřičných stvolů, šinout se zezadu k podplukovníkovi, téměř pod ním. Na polní lopatku něco nabral a lidský salamandr zmizel.

Podplukovník mezitím povstal, otočil se a sehnul se, ruce opřené o opěradlo.

Nic neviděl.

Sehnul se hlouběji a nic neviděl.

Dal si do oka svůj monokl a nic neviděl.

Vzal svůj monokl z oka, dýchl na něj, očistil jej, nasadil jej opět do oka a nic neviděl.

Vedle mne stál navrátivší se Alojz Davídek a pozoroval podplukovníka, který si opět sedl na latrínu.

Podplukovník konečně povstal, samozřejmě bez výsledku, dokolísal do svého příbytku a zavolal si plukovního lékaře. Ten přiběhl, prohlédl podplukovníka, podal projímadlo a zůstal u něj, - kdyby mohli zranění a na úplavici nemocní vojáci dole na obvazišti vidět, jak byli odbaveni, zacpaný podplukovník měl přirozeně přednost před běžnými zákazníky.

Alojz Davídek opět ležel na svém stanovišti. Musel číhat sotva půl hodiny, než bledý podplukovník přispěchal na svou latrínu. Klidně vzal Alojz Davídek polní lopatku a odešel. Opět jsem jej viděl sjednoceného se svým stínem, se tam hnát, opět jsem jej viděl, jak se zmocnil kořisti, a s ní zmizel. Když přišel zpět, otřel lopatku zeminou a nechal přes ni téct vodu, udělala své a myla si nevinně své ruce.

Naproti vstal podplukovník a napřímil se. Jeho pohyb dýchal osvobozením, uspokojením, štěstím. Pomalu, oddalujíc požitek, se otočil.

A tím jeho krásné pocity končily. Bez porozumění se díval dolů, zaraženě se nakláněl hlouběji a bez pohybu zíral na nic. Prohlédl si šaty a boty, obešel sedátko, podrobně je prohlížel. Všude bylo jen nic, nic než nic.

Podobal se mrtvole, když se táhl k plukovnímu lékaři, přijal od něj nové projímadlo a položil se na polní lůžko. Jak nám oznámil sluha, házel se v bolestech, pochopitelný stav, protože měl v těle dvě dávky projímadla a jinak nic jiného, i když jak on, tak plukovní lékař věřili v opak.

Předjel sanitní vůz, aby podplukovníka dopravil do divizní nemocnice.

Kdokoliv přibyl do divizní nemocnice s jakýmikoliv symptomy, byl vyšetřen na dysenterii, a kdo byl vyšetřen v dysenterních barácích, ten se jistotně od nemocných nakazil. U podplukovníka se zdála diagnóza na dysenterii od počátku jasná. Druhé projímadlo během jízdy v kodrcajícím sanitním voze provedlo svůj účinek a při nedostatku jiné hmoty vydalo najevo jen krev a vodu.

Několik dní později přišla zpráva o hrdinské smrti podplukovníka a také o posmrtném udělení řádu Železné koruny. V novinách jsme četli zprávu o odhalení pamětní tabule v Škodových závodech, také po něm měla být pojmenována jedna ulice.

A tím končí moje historka, historka o zločinu se smrtelným koncem, který nelze potrestat.

 

Citáty ze Švejka o konzulu Procházkovi:

Jaroslav Hašek: Osudy dobrého Švejka za světové války

První vydání v nakladatelství Levné knihy Kma, Praha 2004, Edice českých autorů

Díl druhý – NA FRONTĚ, kapitola 3. – Švejkovy příhody v Királyhidě: str. 259-263

Velitelem vojenského vlaku byl štábem naznačen rezervní důstojník doktor Mráz.

     Na takové hloupé služby vždy házeli rezervní důstojníky. Doktor Mráz byl z toho jelen. Nemohl se dopočítat pořád jednoho vagónu, ačkoliv byl v civilu profesorem matematiky na reálném gymnasiu. Kromě toho na poslední stanici hlášený stav mužstva z jednotlivých vagónů kolísal s číslem udaným po skončeném nástupu do vagónů na budějovickém nádraží. Zdálo se mu, když se díval do papírů, že kde se vzalo tu se vzalo o dvě polní kuchyně víc. Neobyčejné nepříjemné šimrání v zádech působilo mu konstatování, že se mu rozmnožili koně neznámým způsobem. V seznamu důstojníků nemohl se dopátrat dvou kadetů, kteří mu scházeli. V kanceláři pluku v předním vagóně hledali neustále jeden psací stroj. Z toho chaosu rozbolela ho hlava, snědl již tři aspirinové prášky a nyní revidoval vlak s bolestným výrazem v obličeji.

     Když vstoupil do arestantského kupé se svým průvodcem, nahlédl do papírů, a přijav raport zničeného desátníka, že veze dva arestanty a má tolik a tolik mužstva, porovnal ještě jednou ve spisech pravost udání a rozhlédl se kolem.

     "Kohopak to vezete s sebou?" otázal se přísně, ukazuje na vrchního polního kuráta, který spal na břiše a jehož zadní tváře vyzývavé se dívaly na inspekci.

     "Poslušně hlásím, pane lajtnant," zakoktal desátník, "že my tentononc..."

     "Jaképak tentononc," zabručel doktor Mráz, "vyjádřete se přímo."

     "Poslušně hlásím, pane lajtnant," ozval se místo desátníka Švejk, "tento pán, který spí na břiše, je nějakej vopilej pan obrfeldkurát. Von se k nám přidal a vlez nám sem do vagónu, a poněvadž je to náš představenej, tak jsme ho nemohli vyhodit, aby to nebylo porušení superordinace. Von si patrné spletl štábní vagón s arestantským."

     Doktor Mráz si vzdychl a podíval se do svých papírů. O nějakém vrchním polním kurátovi, který má jeti s vlakem do Brucku, nebylo v seznamu zmínky. Cukl nervózně okem. Na poslední stanici mu najednou přibývali koně, a nyní se mu dokonce rodí zčistajasna vrchní polní kuráti v kupé pro arestanty.

     Nevzmohl se na nic jiného, než že vyzval desátníka, aby spícího na břiše obrátil, poněvadž z této polohy nebylo možno určit jeho identitu.

     Desátník obrátil po delší námaze vrchního polního kuráta naznak, přičemž se ten probudil, a vida důstojníka před sebou, řekl: "Eh, servus, Fredy, was gibt's Neues? Abendessen schon fertig?", zamhouřil opět oči a obrátil se k stěně.

     Doktor Mráz poznal ihned, že je to týž žrout od včerejška z důstojnického kasina, pověstný vyžirač všech důstojnických mináží, a tiše si vzdychl.

     "Za to," řekl k desátníkovi, "půjdete k raportu." Odcházel, když ho vtom Švejk zadržel:

     "Poslušně hlásím, pane lajtnant, že sem nepatřím. Mám být zavřenej jen do jedenáctý, poněvadž právě dnes vyšla moje lhůta. Byl jsem zavřenej na tři dny a teď už mám sedět s vostatníma v dobytčím voze. Poněvadž už je dávno jedenáct pryč, prosím vás, pane lajtnant, abych byl buď vysazenej na trať, nebo převedenej do dobytčího vagónu, kam patřím, nebo k panu obrlajtnantovi Lukášovi."

     "Jak se jmenujete?" otázal se doktor Mráz, dívaje se opět do svých papírů.

     "Švejk Josef, poslušně hlásím, pane lajtnant " "Ehm, vy jste tedy ten známý Švejk," řekl doktor Mráz, "vy jste měl opravdu vyjít o jedenácté. Ale pan nadporučík Lukáš mne žádal, abych vás nepouštěl až v Brucku, je prý to bezpečnější, alespoň na cestě nic nevyvedete."

     Po odchodu inspekce nemohl desátník udržet se jízlivé poznámky:

     "Tak vidíte, Švejku, že vám to hovno pomohlo, obracet se k vyšší instanci. Kdybych byl chtěl, mohl jsem vám oběma zatopit."

     "Pane desátníku," ozval se jednoroční dobrovolník, "házet hovny je víceméně věrohodná argumentace, ale inteligentní člověk nemá užívat takových slov, je-li rozčilen nebo chce-li dělat výpady na někoho. Potom to vaše směšné vyhrožování, že jste nám mohl oběma zatopit. Proč jste to u všech čertů neudělal, když jste měl k tomu příležitost? Jeví se v tom jistě vaše veliká duševní vyspělost a neobyčejná delikátnost."

     "Už toho mám dost," vyskočil desátník, "já mohu vás oba přivést do kriminálu."

     "A kvůli čemu, holoubku?" otázal se nevinně jednoroční dobrovolník.

     "To je moje věc," dodával sobě odvahy desátník. "Vaše věc," řekl jednoroční dobrovolník s úsměvem, "vaše i naše. Jako v kartách: moje teta vaše teta. Spíš bych řekl, že na vás působila zmínka o tom, že půjdete k raportu, a proto začínáte na nás hulákat, ovšem že neslužební cestou."

     "Vy jste sprosťáci," ozval se desátník, nabíraje poslední odvahu tvářit se strašně.

     "Já vám něco povím, pane kaprál," poznamenal Švejk, "já už jsem starej voják, sloužil jsem před válkou, a vono se to vždycky s těma nadávkama nevyplácí. Když jsem tenkrát sloužil před léty, pamatuju se, že u nás byl u kumpanie nějakej supák Schreiter. Von sloužil za supu, moh jít už jako kaprál dávno domů, ale byl, jak se říká, uhozenej. Tak ten člověk na nás vojácích seděl, lepil se nám jako hovno na košili, to mu nebylo recht, to zas bylo proti všem foršriftům, sekýroval nás, jak jen moh, a říkal nám: ,Vy nejste vojáci, ale vechtři: Mě to jednoho dne dožralo a šel jsem ke kumpanieraportu. ,Co chceš?` povídá hejtman. ,Mám, poslušně hlásím, pane hejtmane, stížnost na našeho pana feldvébla Schreitra, my jsme přece císařští vojáci, a ne žádní vechtři. My sloužíme císaři pánu, ale nejsme žádní hlídači ovoce: ,Koukej, hmyze,` vodpověděl mně hejtman, ,ať už tě nevidím: A já na to, že prosím poslušné přeložit mě k batalionsraportu. U batalionsraportu, když jsem to vysvětlil obrstlajtnantovi, že nejsme žádní vechtři, ale císařští vojáci, dal mne zavřít na dva dny, ale já jsem žádal, aby mne přeložili k regimentsraportu. U regimentsraportu pan obršt po mým vysvětlování na mě zařval, že jsem pitomec, abych táh ke všem čertům. Já zas na to: ,Poslušně hlásím, pane obršt, abych byl předveden k brigaderaportu.` Toho se lek a hned dal do kanceláře zavolat našeho supáka Schreitra a ten mě musel vodprosit přede všema oficírama za to slovo vechtr. Potom mne dohonil na dvoře a voznámil mně, že vole dneška mně nadávat nebude, ale že mě přivede na garnizón. Já jsem si vod tý doby dával na sebe největší pozor, ale neuhlídal jsem se. Stál jsem post u magacínu a na stěně každej post na zel vždycky něco napsal. Bud tam vykreslil ženský přirození, nebo tam napsal nějakej veršíček. Já jsem si na nic nemohl vzpomenout, a tak jsem se z dlouhý chvíle podepsal na stěnu pod název ,Supák Schreiter je hnát`. A ten pacholek supák hned to udal, poněvadž za mnou slídil jak červenej pes. Nešťastnou náhodou ještě nad tím nápisem byl jinej: ,My na vojnu nepůjdeme, my se na ni vyséreme,` a to bylo v roce 1912, když jsme měli jít do Srbska kvůli tomu konzulovi Procházkoví. Tak mě hned poslali do Terezína k landgerichtu. Asi patnáctkrát tu zel od magacínu s těma nápisama i s mým podpisem páni od vojenskýho soudu fotografovali, desetkrát mně dali napsat, aby zkoumali můj rukopis, ,My na vojnu nepůjdeme, my se na ni vyséreme`, patnáctkrát musel jsem psát před nimi ,Supák Schreiter je hnát`, a nakonec přijel jeden znalec písma a dal mně napsat: Bylo 29. července 1897, kdy Králový Dvůr nad Labem poznal hrůzy prudkého a rozvodněného Labe. ,To ještě nestačí,` povídal auditor, ,nám se jedná o to vysrání. Nadiktujte mu něco, kde je hodně s a r.` Tak mně diktoval: Srb, srub, svrab, srabařina, cherubín, rubín, holota. Von už byl z toho ten soudní znalec písma tumpachovej a pořád se vohlížel dozadu, kde stál voják s bajonetem, a nakonec řekl, že to musí do Vídně, abych napsal třikrát za sebou: Také začíná už slunko pálit, horko je znamenité. Vodpravili celej materiál do Vídně a nakonec vyšlo to tak, že pokud se týká těch nápisů, že to není moje ruka, podpis že je můj, na kterej jsem se přiznal, a že za to jsem vodsouzenej na šest neděl, poněvadž jsem se podepsal, když jsem stál na vartě, a nemoh jsem prej hlídat po tu dobu, co jsem se podpisoval na zdi."

     "To je vidět," řekl desátník s uspokojením, "že přece jen nezůstalo to bez trestu, že jste pořádnej kriminálník. Já bejt na místě toho landgerichtu, napařil bych vám ne šest neděl, ale šest let "

     "Nebuďte tak strašným," ujal se slova jednoroční dobrovolník, "a pomýšlejte raději na svůj konec. Právě nedávno vám řekla inspekce, že půjdete k raportu. Na takovou věc měl byste se připravovat velice vážně a rozjímat o posledních věcech desátníka. Co jste vlastně proti vesmíru, když povážíte, že nejbližší nám stálice je od tohoto vojenského vlaku vzdálena 275 000krát, než je Slunce, aby její paralaxa tvořila jednu obloukovou vteřinu. Kdyby vy jste se nacházel ve vesmíru jako stálice, byl byste rozhodně příliš nepatrným, aby vás mohly postřehnout nejlepší hvězdářské přístroje. Pro vaši nepatrnost ve vesmíru není pojmu. Za půl roku udělal byste na obloze takový maličký oblouček, za rok maličkou elipsu, pro vyjádření kteréž číslicemi není vůbec pojmu, jak je nepatrná. Vaše paralaxa byla by neměřitelnou."

     "V takovým případě," poznamenal Švejk, "moh by být pan kaprál hrdej na to, že ho žádnej nemůže změřit, a ať to s ním u raportu dopadne jak chce, musí bejt klidnej a nesmí se rozčilovat, poněvadž každý rozčílení škodí na zdraví, a. tel ve vojně si musí každej zdraví šetřit, poněvadž ty válečný outrapy vyžadujou vod každýho jednotlivce, aby nebyl žádnej chcípák. - Jestli vás, pane kaprál, zavřou," pokračoval Švejk ,s milým úsměvem, "jestli se vám stane nějaký to příkoří, tak nesmíte ztrácet ducha, a jestli voní si budou myslet svoje, vy si taky myslete svoje. Jako jsem znal jednoho uhlíře, kerej byl se mnou zavřenej na začátku války na policejním ředitelství v Praze, nějakej František Škvor, pro velezrádu, a později snad taky vodpravenej kvůli nějakej pragmatickej sankci. Ten člověk, když se ho u vejslechu ptali, jestli má nějaký námitky proti protokolu, řek: Ať si bylo, jak si bylo, přece jaksi bylo, ještě nikdy nebylo, aby jaksi nebylo.

Potom ho za to dali do temný komůrky a nedali mu nic jíst a pít po dva dny a zas ho vyvedli k vejslechu, a on stál na svým, že ať si bylo, jak si bylo, přece jaksi bylo, ještě nikdy nebylo, aby jaksi nebylo. Může bejt, že šel s tím i pod šibenici, když ho potom dali k vojenskýmu soudu."

Díl třetí – SLAVNÝ VÝPRASK, kapitola 2. – V Budapešti: str. 394 - 396

„Ve štábním vagóně rozhovor o nově utvořených válečných poměrech zasáhnutím Itálie do války byl by býval jisté velice fádní, když zde nebylo již slavného vojenského teoretika kadeta Bieglera, kdyby byl jaksi ho nezastoupil poručík Dub od třetí kumpanie.

     Poručík Dub byl v civilu profesorem češtiny a již v té době jevil neobyčejný sklon k tomu, aby všude, kde jen to bylo možno, mohl vyjádřit svou loajálnost. V písemných pracech předkládal svým žákům témata z dějin rodu habsburského. V nižších třídách strašil žáky císař Maxmilián, který vlezl na skálu a nemohl slézt dolů, Josef II. jako oráč a Ferdinand Dobrotivý. Ve vyšších třídách byla ta témata ovšem spletenější, jako kupříkladu úloha pro septimány: "Císař František Josef I., podporovatel věd a umění", kteráž práce vynesla jednomu septimánovi vyloučení ze všech středních škol říše rakousko-uherské, poněvadž napsal, že nejkrásnějším činem tohoto mocnáře bylo založení mostu císaře Františka Josefa I. v Praze.

     Velice dbal vždy toho, aby všichni jeho žáci při císařských narozeninách a jiných podobných císařských slavnostech zpívali~s nadšením rakouskou hymnu. Ve společnosti byl neoblíben, poněvadž o něm bylo jisto, že je též denunciantem mezi svými kolegy. V městě, kde vyučoval, byl jedním z členů trojlístku největších pitomců a mezků, který se skládal z něho, okresního hejtmana a ředitele gymnasia. V tomto úzkém kroužku naučil se politizovat v rámcích rakousko-uherského mocnářství. Též nyní počal vykládat své rozumy hlasem a přízvukem zkostnatělého profesora:

     "Celkem vzato mé naprosto nepřekvapilo vystoupení Itálie. Čekal jsem to již před třemi měsíci. Je jisté, že Itálie značně zpyšněla poslední dobou, následkem vítězné války s Tureckem o Tripolis. Kromě toho příliš spoléhá se na své loďstvo i na náladu obyvatelstva v našich přímořských zemích a v jižním Tyrolsku. Ještě před válkou mluvil jsem o tom s naším okresním hejtmanem, aby naše vláda nepodceňovala iredentistické hnutí na jihu. Dal mně též úplné za pravdu, poněvadž každý prozíravý člověk, kterému záleží na zachování této říše, musel již dávno předpokládat, kam bychom dospěli s přílišnou shovívavostí vůči takovým živlům. Pamatuji se dobře, že asi před dvěma lety jsem prohlásil v rozmluvě s panem okresním hejtmanem, že Itálie, bylo to v době balkánské války při aféře našeho konzula Prohasky, čeká na nejbližší příležitost nás zákeřně napadnout. - A teď to máme!" vykřikl takovým hlasem, jako by se s ním všichni hádali, ačkoliv všichni přítomní aktivní důstojníci si při jeho řeči mysleli, aby jim ten civilista žvanil vlezl na záda.

     "Je pravdou," pokračoval již mírnějším tónem, "že se ve většině případech i ve školních úlohách zapomínalo na náš bývalý poměr s Itálií, na ony veliké dny slavných vítězných armád i v roce tisíc osm set čtyřicet osm, i v roce tisíc osm set šedesát šest, o kterých se mluví ve dnešních příkazech po brigádě. Já jsem však ale vykonal vždy svou povinnost a ještě před ukončením školního roku, takřka na samém začátku války, dal jsem svým žákům slohový úkol: ,Unsre Helden in Italien von Vicenza bis zur Custozza, oder...`"

     A blbeček poručík Dub slavnostně dodal: "...Blut und Leben für Habsburg! Für ein 0sterreich, ganz, einig, groß!`"...

     - - - - - -

Odmlčel se a čekal patrně, že ostatní ve štábním vagóně též budou mluvit o nové utvořené situaci a on že jim ještě jednou dokáže, že to už věděl před pěti lety, jak se jednou zachová Itálie ku svému spojenci. Zklamal se však úplně, neboť hejtman Ságner, kterému přinesl batalionsordonanc Matušič ze stanice večerní vydání Pester Lloydu, řekl, dívaje se do novin: "Tak vida, ta Weinerová, kterou jsme viděli v Brucku vystupovat pohostinsky, hrála zde včera na scéně Malého divadla."

     Tím byla zakončena ve štábním vagóně debata o Itálii.“