Po studiích na nižší reálce v Praze na Vinohradech odjel studovat do Francie, kde na gymnáziu v Poitiers 1923 maturoval. V červenci téhož roku poprvé navštívil Maroko, jež se stalo jeho celoživotním zájmem. Od roku 1930 pracoval pro Národohospodářský ústav při České akademii věd a umění, Orientální ústav, Ministerstvo zahraničního obchodu a další instituce a pomáhal navazovat a rozvíjet styky se severní Afrikou. Poznatky a dojmy ze svých pobytů v Maroku (1926, 1930-38, 1947, 1956) soustředil do řady odborných i populárně naučných knih a příspěvků v časopisech. Stal se průkopníkem našich styků s Marockým královstvím a zasvěceným znalcem jeho historie, kulturního bohatství i hospodářského a politického vývoje. Zaměřil se rovněž na studium dějin čs. -marockých vztahů, při němž spolupracoval s archívy ve Vídni, Mnichově aj. Shromáždil bohatou knihovnu o Maroku včetně starých foliantů a rytin. Byl dlouholetým členem Československé společnosti orientalistické. Přednášel v pražském Náprstkově muzeu a patřil k účastníkům mezinárodních sympozií v Africkém muzeu dr. E. Holuba v Holicích.

D.-k.: Maroko, nakl. Karel Voleský, Praha 1928, 112 s.; Francouzské Maroko z hlediska hospodářského a náš obchod, Praha 1932, 36 s.; Zdravotní příručka československého turisty a kolonisty v severní Francouzské Africe, Praha 1939; Maghreb El Aksa, nejzápadnější Orient, Unie, Praha 1941, 184 s.; Evropan mezi Mohamedány, Praha 1941, 35 s.; Mladým do světa, Praha 1945, 136 s.; Fez, klenot islámu, Unie, Praha 1946, 64 s., 75 celostránkových fot.; V zajetí Maurů, Praha 1947, 191 s.; Maroko, křížem krážem, Orbis, Praha 1959, 180 s. (vyšlo též v slovenském, něm. a maď. překladu); L'historique des relations Tchécoslovaques avec le Maroc, Rabat 1975, 59 s.

D.-č.: Marocké lidové umění, NO 14 (1959), 6: 112; Tizi N'Test, Lidé a země 8 (1959), 5: 213; Malta, kamenná výspa Středomoří, Lidé a země 8 (1959), 7: 308; Agadir včera, dnes a zítra, Lidé a země 9 (1960), 7: 304; Tandža, Lidé a země 10 (1961), 5: 216.

L.: Domin, K.: V říši marockého sultána, Matice česká, Praha 1940: 64-72; Šimek, J.: Průkopník našich styků s Marokem, Lidé a země 24 (1975), 11: 493; Vaniš, J.: Afrika-Holice 1985. Sborník sympozií 1981 a 1983, Muzeum dr. E. Holuba, Holice 1985: 1-5; Šmíd, K.: Naši v Maghrebu, Orient Club, Přelouč 1998.

(Zdroj: Kdo byl kdo? Čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté, Libri)

---

    Jednou ze zemí, kam směřovaly kroky našich obchodníků, bylo i Maroko.

    V Casablance působil například afrikanista, cestovatel a publicista Jan Kořínek (*7. prosince 1904, Praha – †25. února 1984, Praha). Vystudoval gymnázium ve francouzském Poitiers a hned po studiích v roce 1923 odjel do Maroka, kterému věnoval celý život. Pracoval například pro Národohospodářský ústav při České akademii věd a umění, Ministerstvo zahraničních věcí, Orientální ústav aj.

    Z jednoho ze svých pobytů, kdy v Maroku působil se svojí firmou Jan Kořínek v Maroku, odeslal Kořínek dopis, v němž zhodnotil činnost československého konzulátu v Casablance. K tomu mj. uvedl:

    „Potvrzuji příjem Vašeho ct. dopisu ze dne 29 m. m. v záležitosti činnosti zdejšího našeho konsulátu. V případě, jakým je tento, je velmi těžko předložiti nějaká konkrétní data. Předepsanou administrativní agendu vykonává jistě konsulát zcela správně dle předpisů. To je přirozeno. Pokud se týče podávání informací neb podpory při navázání styků se zdejším trhem, nemám zkušeností, neboť jsem podobné podpory od Konsulátu nepožadoval, věda dobře, že jednám vlastně s konkurentem, alespoň v některých artiklech. Vystavoval bych se tím nebezpečí naprosté kontroly svého počínání.

    Úloha konzulská může však býti vyplněna tak obsáhle, že mezi činností jednotlivých konsulů může býti rozdíl obrovský. Není možno lidsky žádati od honorárního konsula, aby podával veškeré zprávy obchodní, když tento sám je obchodníkem. Je přirozeno a plně odpustitelno, když pro svůj stát nezíská všechny dosažitelné zprávy, pokud by tyto byly na úkor jemu samému. Záleží na svědomitosti konsulově, jak dalece dovede oba zájmy vyrovnati. V důsledku toho význam velké většiny honorárních konsulů tkví ve společenské representaci, poněvadž konsulové-neobchodníci ve většině případů nejsou opět způsobilí obchodně informovati.

    Podle mého názoru nevyhovuje zdejší konsulát ani v jednom, ani v druhém směru. Nevyhovuje prostě proto, poněvadž na propagaci československých věcí nemá naprosto žádného zájmu. To je můj soukromý úsudek. Dovoluji si pochybovati o upřímné snaze prospěti Československu u indiferentního Francouze, sekundovaného v této honorární funkci německým Židem. Pan Franz Freund, nyní prokurista firmy Léon Bénédic, které je p. Péraire, náš honorární konsul ředitelem, vykonává za tohoto veškerou konsulární agendu. Abstrahuji při tom úplně národnost či náboženství dotyčného pána, ale béřu v úvahu jen vrozené vlastnosti a přirozenou orientaci. … Ve svých dopisech jsem měl příležitost se zmíniti také o praporu československého konsulátu a pouze pro informaci Vám chci sděliti, že ani nyní, po opatření nového praporu, není tento v neděli vyvěšen na rozdíl od ostatních zdejších konsulátů, které jsou všecky ozdobeny prapory.“

    Vladimír Mašek, rodák z Hořic v Podkrkonoší, byl dalším, kdo dne 3. února 1931 požádal Orientální ústav o stipendium do Maroka; o tři dny později mu byla schválena částka 25 000 Kč. Následující měsíc Mašek nastoupil u firmy J. Kořínek v Casablance.

    Mašek před cestou do Casablancy pracoval téměř pět let v zahraničním oddělení a Exportní službě P. V. V., kde získal zkušenosti nejen z oboru zbožíznalství, ale i o potřebách a nedostatcích československého exportu. Byl členem francouzského Carole Gaulois, Ligue Maritime et Coloniale Française v Paříži, aj.

    V Maroku chtěl spolupracovat a hledat odbytiště pro československé výrobky spolu s Janem Kořínkem, který byl do této země vyslán Orientálním ústavem v roce 1930. První rok svého pobytu chtěl Mašek pracovat u Kořínka v kanceláři, později i mimo ni, a obeznamovat se s marockými poměry na různých obchodních cestách. Později si chtěli s Kořínkem práci rozdělit tak, aby každý pracoval na jiném místě. Mašek si byl vědom těžkých začátků a dle svých slov věřil v úspěch. Maroko bylo podle jeho názoru zemí mnoha možností. V březnu 1932 si Mašek u Orientálního ústavu požádal o prodloužení svého pobytu v Casablance o další tři měsíce, v čemž mu bylo vyhověno a schválena další částka ve výši 6 000 Kč.

(Zdroj: Zrod Orientálního ústavu v Praze, jeho problémy při zakládání a hospodářské aktivity naší země v Maroku, Napsal René Kopecký, http://ww.opusarabicum.org/obcasnik/74-opus-arabicum-e-obcasnik/316-zrod-orientalniho-ustavu-v-praze-jeho-problemy-pri-zakladani-a-hospodarske-aktivity-nasi-zeme-v-maroku)

---

JAN KOŘÍNEK A MAROKO
(7. 12. 1904 - 25. 2. 1984)

Touto výstavkou chceme alespoň stručně připomenout význam mnohaleté práce Jana Kořínka, kterou zasvětil budování českých vztahů k Maroku. Výrazně se zasloužil o rozvoj vzájemného obchodu a zároveň zprostředkovával českým čtenářům mnohostranné poznávání starobylých i moderních rysů severoafrické země v jejím koloniálním období i na počátcích nezávislosti. Jen málokterým asijským nebo africkým zemím se z české strany dostávalo po desetiletí, už od let první republiky, tolik smysluplné pozornosti díky neúnavnému úsilí zanícené osobnosti, jakou byl vůči Maroku Jan Kořínek.
Narodil se a studoval nejprve v Praze, která ostatně mimo léta strávená v Maroku, zůstávala trvale jeho hlavním působištěm. Cesta do Afriky vedla přes Francii, kde dokončil gymnaziální studia maturitou v roce 1923. Ještě v tomtéž roce zamířil poprvé do Maroka, které mu doslova učarovalo. Znovu se tam vrátil v roce 1926 a pak na celých osm let v období 1930-38. Po nucené přestávce za války pobýval v rychle se měnícím Maroku ještě dvakrát: v roce 1947 a v roce nezávislosti 1956. Za četných pobytů procestoval doslova celou zemi, pobřeží, roviny, stará královská i moderní obchodní města, atlaské hory, berberské vsi i pokraje pouště. Nebyl pouhým turistou. Pracoval pro Národohospodářský ústav při České akademii věd a umění a také pro Orientální ústav, pro Ministerstvo zahraničního obchodu a také pro některé československé obchodní firmy. Sám své obchodní aktivity, v nichž na prvním místě komodit stál nepochybně český cukr, líčí takto: „Cukr mne nejvíce přiblížil domorodému světu. Prodával jsem v Maroku hornobřízské obkládačky, dobřanské dlaždice, textilie, punčochy, budějovické pivo, lovecké střelivo, smaltované nádobí, sklo, stroje, chemikálie, nábytek, papír, pletené zboží, baserské datle a jiné výrobky a produkty, ale byla to především skřivanská homolička, která mi svou tvrdou třpytivou náplní tevřela jak nepřístupné patricijské domy ve Fezu, tak jižní pustiny divoké hory. Po jejich cestách necestách jsem šel za svým cílem vydobýt našemu vyspělému cukrovarnictví na marockém trhu místo, kterého si zasluhovalo.“ O úspěšném prodeji našeho cukru, včetně vítězství nad francouzskou i jinou konkurencí, se rozepisuje i na mnoha dalších místech. Šlo o výtečný doplněk k tradičnímu marockému zelenému, mátou aromatizovanému čaji a v menší míře také o výrobek ceněný jako novinka: o balený cukr ke kávě z české Ratiboře. Na tento export navázala výstavba rafinerie cukru v Casablance, kterou provedly Škodovy závody. Neuplatnil se však jiný tradiční český exportní artikl, totiž jablonecká bižuterie, protože, jak Kořínek dokumentuje, Maročanky, včetně chudých, dávaly vždy přednost pravému zlatu. Překvapivě se však i v této muslimské zemi prosadilo pivo, podle Kořínkova svědectví s naším podílem na úspěchu pivovaru v Casablance: „Může nás těšit, že na opravdu dobrém jeho pivu není účasten jen náš chmel a do jisté míry i slad, ale i um našich českých lidí. Malý kompromis s Alláhem, po případě se sultánem, jeho představitelem v marocké zemi, umožnil, že bylo pivo vyňato z alkoholických nápojů, které korán věřícímu zakazuje a zajištěn tak pivovaru dobrý odbyt hlavně v řadách domorodých dělníků.“
Cenným, trvalým výtěžkem pobytů v Maroku se staly Kořínkovy knížky. Je jich celkem devět českých, vydaných v Praze, a jedna francouzská, vydaná v Rabatu. Starší práce slouží jednak všeobecnému představení u nás do té doby velmi málo známé země (Maroko, 1928), jednak praktickému poučení pro další české cestovatele a podnikatele (Francouzské Maroko z hlediska hospodářského a náš obchod, 1932; Zdravotní příručka československého turisty a kolonisty v severní Francouzské Africe, 1939).
V meziválečných letech autor sledoval hospodářský růst v Maroku, pro něž neváhal použít označení, jaké tehdy zřejmě zaznívalo ve francouzských kavárnách, za ,,africkou Ameriku“.V tomto kontextu i působení čilé české kolonie v Maroku, která podle jeho informací čítala 150 členů. Ve svých knížkách zachytil i některé stránky jejich života, včetně víkendů na pláži, úspěchů ve volejbalu, který prý v Maroku zavedli právě oni, a také vzájemných hádek.
Za vynucené cestovatelské pauzy za válečných let Kořínek dále bilancoval nabyté poznatky (Maghreb El Aksa, nejzápadnější Orient, vyšlo v edici původních prací českých cestovatelů Cestou necestou, 1941; Evropan mezi Mohamedány, 1941). Hned po válce oživuje chuť cestovat (Mladým do světa, 1945) a zároveň prohlubuje kulturně historické zaměření výkladů, k jakým se propracovával již v Maghrebu El Aksa (Fez, klenot islámu, knihu doplňuje 75 fotografií tzv. Sixtova souboru, poskytnutého Orientálním ústavem, 1946). V nových podmínkách následovaly ještě knížky (V zajetí Maurů, 1947) a (Maroko křížem krážem, 1959). Kniha vydaná v Rabatu podává výklad o dějinách vztahů mezi Československem a Marokem (L'historique des relations Tchécoslovaques avec le Maroc, 1975).
Kořínkový knížky nejsou tradičními cestopisy. Zajímají se o minulost i současnost, líčení příležitostně osvěžují ilustrativními příběhy a přinášejí cenná svědectví o různých stránkách života v Maroku v průběhu několika desetiletí. Autor věnuje velkou pozornost řemeslům na súku i způsobu výuky a života studentů na staroslavné fezské univerzitě Qarawíjín, problémům fezské kanalizace, životu muslimské polygamní rodiny i ambicím a životnímu stylu ,,starých koloniálů“ a také marockých Židů. K zachyceným zvláštním reáliím koloniální doby patří i paralelní existence tří pošt - francouzské, španělské a anglické. Z doby předkoloniální zaznamenává jednak údaj o tehdejších představitelích šerífské dynastie, jednak o evropských cestovatelích 19. a počínajícího 20. století, kteří Marokem procházeli v přestrojení. Patřil k nim i náš E. Stanko Vráz, který bohužel o svých marockých zkušenostech nezanechal podrobnější psané zprávy. Kořínek se s ním sám osobně setkal.
Nejvyzrálejším dílem je nepochybně Maroko křížem krážem. O její oblibě svědčí mimo jiné i její vydání ve slovenském, německém a maďarském překladu. Kniha probírá systematicky, avšak beze stopy školského suchopáru, dějiny a současnost čerstvě nezávislého Marockého království a pak se pozornost pozvolna ve sledu kapitol přesouvá marockými městy a provinciemi z Casablanky postupně na jih a pak na sever a na východ. Dnes, kdy se Maroko stalo vyhledávaným turistickým cílem i pro stále početnější české turisty, tato knížka, byť již starší než 40 let, si stále zaslouží doporučení jako nejvhodnější četba v češtině pro kohokoli, kdo si z cesty Marokem chce odnést co nejvíce poznatků a pochopení.
Kořínkův zájem o Maroko postupně přesouval své ohnisko od obchodu, jímž začínal, ke kulturním dějinám a k obecné problematice československo-marockých styků. Ke své odborné práci využíval i zahraničních archivních materiálů ve Vídní, v Mnichově i jinde. Sbíral také veškerou důležitou tištěnou dokumentaci. Sám o tom píše: „Pokud jsem všechna ta dlouhá léta nežil přímo v Maroku, žil jsem aspoň v jeho ovzduší, obklopen řadami knih, kterých přibývalo po každé mé cestě do ciziny. Tak jsem kolem sebe shromáždil bohatou knihovnu, která doplňovala mé zkušenosti a přenášela mne na stránkách starých foliantů a rytin i do dávné minulosti této země.“
Tyto znamenité knižní soubory věnoval ještě za svého života Náprstkovu muzeu.

(Zdroj: Luboš Kropáček, http://wwwold.nkp.cz/vystavy/korinek/korinek.htm)