SZ ČR PŘI EVROPSKÉ UNII

česky  english 

rozšířené vyhledávání

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Cestování po vojenských hřbitovech v Belgii a okolí

Kdy: 17.09.2012, Kde: Brusel

Belgie a severní Francie skýtá nepřeberné množství příležitostí k zajímavým a netradičním výletům do historie Evropy.

Přestože léto, čas dovolených a cestování, je už u konce, i jiná roční období nabízejí příležitost k poznávacím výletům v Belgii či v sousední severní Francii. Tato část Evropy poznala tvrdé boje za obou světových válek, a je tedy je plná míst, která tato smutná období připomínají.

Dovoluji si proto napsat svůj poslední příspěvek z Bruselu s vojensko-historickou tématikou. Za svého pobytu jsem se snažil popsat či upozornit na některé události evropských a i československých dějin, které by rozhodně neměly zapadnout a která mají souvislosti s místy, kam se může každý tady z Bruselu při troše zájmu podívat. Mnohá tato místa stojí za návštěvu nejen z toho historického hlediska, ale také pro to, že jsou na krásných místech a působivě a zajímavě vypadají.

Z mého původně nesmělého zájmu o první světovou válku vzniklo nakonec několikaleté putování po vojenských hřbitovech a bojištích nejen této, ale i druhé světové války v Belgii, Nizozemsku, Lucembursku a severní Francii. Francouzských, belgických, holandských, amerických, německých, československých a britských vojenských hřbitovů jsem nakonec navštívil přes 250 a najezdil při tom více než 50 tisíc km.

Procházka po místě posledního odpočinku

Řeklo by se, co může být zajímavé na vojenském hřbitově, vždyť všechny vypadají stejně, jen jména jsou jiná. Více jak devadesát let práce na vzhledu vojenských hřbitovů od vlastního návrhu, přes osazení trávníkem a vysazením stromů až po perfektní údržbu zejména anglických a amerických válečných hřbitovů ale udělalo z každého hřbitova svým způsobem umělecké dílo s respektem k místnímu prostředí a okolní architektuře. Proto žádný hřbitov není stejný i při zachování určitých stejných principů.

Větší a velké hřbitovy jsou koncipovány jako hezké a promyšlené parky, se vzrostlými stromy a květinovou výzdobou, a také jsou tak využívány. Pochopitelné jsou návštěvy ze zemí padlých vojáků, často i velké skupiny a školní výpravy. Ale je naprosto běžné a pro našince více než překvapivé vídat procházet se celé rodiny i s malými dětmi. V létě jsou místa známých hřbitovů plná lidí a jen absence křiku, výskotu a her je odlišuje od skutečných parků.

 Půda, na které jsou hřbitovy umístěny, je výsostným majetkem spojenecké země. Hřbitovy jsou zpravidla obehnány kamennou nebo cihlovou zdí s tepanou železnou branou s názvem hřbitova. Větší z nich mají na své ploše postavenu alespoň jednu kamennou stavbu ve tvaru útulku, ve které je obvykle schránka pro návštěvní knihu a seznam hrobů. Bývá zvykem, že hřbitovy mají ještě ocelovou pamětní desku se symbolickou mapou bojiště a s výčtem hrobů podle národností. Každý hřbitov nad 40 hrobů má navíc na osmibokém podstavci vysoký kříž „Cross of Sacrifice“, tj. Kříž obětování, ve smyslu obětování vlastního života, se vsazeným mečem jako rytířským symbolem.

Hřbitov nad 1000 hrobů má obvykle na svém východním konci mohutný památník ve tvaru kvádru, tzv. „Stone of Remembrance”, s nápisem „Their Name Liveth For Evermore“. Jde o způsob připomenutí či památky ve smyslu „dokud tento kámen potrvá, potrvá i naše vzpomínka na vás padlé“.

Co skrývají náhrobky

Náhrobky na jednotlivých hrobech respektují (abychom použili moderního výrazu) „jednotný vizuální styl“. Jsou stejného tvaru z portlandského pískovce, později z bílého italského mramoru a s čelní stranou většinou otočenou k východu. Na náhrobku je podle dostupných informací uveden znak vojenského útvaru nebo národní symbol, hodnost a jméno, jednotka, datum úmrtí, případně věk. Pod tímto je symbol podle náboženského vyznání a osobní vzkaz od rodiny. Některé náhrobky (a je jich zlomek) mají za jménem jednoduchý symbol VC. Je to u nositelů nejvyššího britského vojenského vyznamenání Victoria Cross, v drtivém počtu udělovaném „in memoriam“.

Řada náhrobků je však ale z hlediska výzdoby jednodušší. To v situaci, kdy není známo, kdo je do hrobu uložen. V takových případech obsahuje pouze náhrobek nahoře nápis „A soldier of Great War“ v různých modifikacích a dole nápis „Known onto God“. Autorem tohoto textu je britský spisovatel a básník Rudyard Kipling, jenž tak označil neznámý hrob svého syna, který padl ve Velké válce.

Okolí hrobů je často vyzdobeno (osázeno) záhony trvalek, květinami, které kvetou od jara do hlubokého podzimu. Naleznete zde kvést z jara čemeřice, konvalinky, tulipány i narcisy či kosatce. V létě jsou bílé náhrobky doprovázeny květy a vůní levandule, rozrazilu, mateřídoušky, hvozdíky či hořící láskou, na podzim náhrobky rozsvěcují astry, bohyšky a zjemňují povívající klásky travin. A samozřejmě růže, těch je nejvíce. Dokonale upravené trávníky jsou naprostou samozřejmostí.

Kromě klasických vojenských hřbitovů jsou v uvedených oblastech ještě rozmístěny památníky, většinou na významném či velkým hřbitovu. Na těchto monumentech jsou uvedena jména padlých vojáků, jejichž těla se však nikdy nenašla.

Takovým nejznámějším památníkem je v Belgii Menin Gate v městě Ypres, na kterém jsou vytesána jména skoro 55 tisíc britských vojáků, kteří po své smrti nebyli identifikováni a nebo vůbec nalezeni. Místo není vybráno náhodou, protože touto branou procházeli všichni britští vojáci mířící na flanderskou frontu.

Samostatnou kapitolou jsou nápisy na náhrobcích, které jsou tvořeny buď citáty z bible nebo vzkazy od rodin, které jsou nejpůsobivější. Pokud procházíte mezi řadami hrobů a čtete nápisy na nich, jímá vás hrůza ze zmařených lidských osudů a nadějí, cítíte nezměrný zármutek a neštěstí pozůstalých. Společně zde leží jak synové rodičů, tak i manželé a otcové rodin a někdy dokonce i vedle sebe bratři.

Tisíce hřbitovů všech válčících stran

Pokud se někdy dostanete v Belgii do oblasti města Ypres či v severní Francii do oblastí kolem měst Lens, Arras, Bapaume, Albert, Cambrai, Bethune, není možné nenarazit na vojenské hřbitovy, kterých je zde skoro tisíc, resp. o tento počet se stará britská vládní organizace Commonwealth War Graves Commission. Najděte si proto trochu času a odbočte podle zelených značení s bílým písmem. Projděte se tam a zkuste se vžít do myšlení a pocitů prostých vojáků, kteří čekali v zákopech na hvizd důstojnických píšťalek, aby vyrazili na jistou smrt proti kulometům a dělům druhé strany.

Část jejich pohnutek se pokusil vysvětlit například John Keegan ve svém díle „První světová válka“: „Zkušenosti prvních válečníků z let 1914-18 – pravděpodobnost zranění či smrti v prostředí špíny a mizérie – rychle nabyly punc nevyhnutelnosti. I v tom je záhada. Jak mohly anonymní miliony navlečené do nerozlišitelné šedi, bez rozdílu připravené o každý ždibec slávy, které tradičně činil život mužů ve zbrani snesitelným, najít tolik rozhodnosti, aby vydržely tento boj a uvěřily v jeho smysl? Že tuto rozhodnost našly, je jedním z nezvratitelných faktů Velké války. V zákopových městech západní i východní fronty kvetlo kamarádství, jež svazovalo neznámé lidi nejtěsnějšími pouty bratrství a povznášelo vzájemnou věrnost vzniklou v rámci étosu pluku až na úroveň pokrevních svazků života a smrti. Muži, kteří v zákopech navázali důvěrná přátelství, si vytvořili svazky vzájemné závislosti a sebeobětování silnější, než jaká mohou vzniknout z kamarádství založeného v míru a v lepších časech. To je elementární záhada první světové války. Pokud dokážeme porozumět jejím láskám stejně jako jejím nenávistem, mohli bychom se přiblížit porozumění záhady lidského života,“ píše Keegan. To vše je možné vidět ve filmech jako je „Na západní frontě klid“, „Ztracený prapor“ a další.

Francouzské hřbitovy jsou méně honosné, možná někdy i hůře udržované, s jednoduchými kamennými kříži s kovovou cedulkou se jménem vojáka, označením jednotky, datem úmrtí a nápisem „Mort pour la France“. Oproti tomu jsou honosné americké hřbitovy, které jsou už od návrhu koncipovány jako parky, s kaplí ve tvaru kvádru, se sněhobílými kříži a nádherným, pečlivě udržovaným trávníkem. Nezbytným znakem je ranní vztyčování a večerní spouštění americké vlajky za zvuků národní hymny a tzv. Večerky. Tam, více než jinde můžeme vidět skutečně celé rodiny, které navštěvují hroby svých blízkých. Přesně tak, jak začíná a končí film „Zachraňte vojína Ryana“.

V oblastech však nejsou jen hřbitovy vítězů, ale i poražených. Německé hřbitovy jsou méně okázalé, ve stínu mohutných dubů, a jeden hrob je často posledním odpočinkem pro více vojáků. Zajímavé je, že na těchto hřbitovech jsou podle symbolu Davidovy hvězdy uloženy i ostatky řady německých židovských spolubojovníků. Tenkrát to ve Velké válce 1914-1918 ještě nikomu nevadilo.

Kam se podívat

A nyní co a kdy navštívit. Pokud budete mít možnost volby, zkuste jaro nebo léto a slunný den, protože všechno kvete a je prokresleno barvami a stíny. Ale i zima a déšť mají své kouzlo a rozhodně velkou výhodu. Budete na místě nejspíš sami, což vám umožní mnohem věrněji vnímat genia loci

Návštěvníkům, kteří by jeli jen za turistickou raritou, stačí, když navštíví v Bruselu britský vojenský hřbitov v Evere. Pro hlubší zájemce doporučuji určitě navštívit v Ypres Menin Gate (N50.85201, E2.8911), počkat si na každodenní ceremoniál ve 20:00 večer a při cestě tam se zastavit na některém hřbitově podle desítek zelených ukazatelů. Známý a největší hřbitov je Tyne Cot (N50.88759, E3.00087), proslavený svými růžemi.

V severní Francii doporučuji navštívit alespoň ta nejznámější místa: muzeum v Peronne, památník v Thiepval (N50.05062, E2.68571) a památník Beaumont-Hamel (N50.07386, E2.6482) včetně systému zákopů, kanadský památník Vimy-Ridge (N50.3795, E2.77385), památky u Verdunu a určitě československý vojenský hřbitov v La Targette ve Francii. Na dohled od něho ještě francouzský vojenský hřbitov Notre-Dame de Lorette.

Za návštěvu určitě stojí i některý americký vojenský hřbitov podle www.abmc.gov. Doporučuji také navštívit alespoň jeden z německých hřbitovů Langemark, Hooglede, Menem, ale zejména Vladslo se svým symbolem „truchlících rodičů“. Vše najdete jednoduše na Internetu.

Pokud pojedete za určitým cílem, většinou objevíte na cestě ještě další zajímavosti a dostanete se tam, kam byste normálně nejeli. Pro základní poznání je toho hodně, a rovněž i k vyprávění. Za mě ale mohu už jen říct: Farewell, Belgie.

Text a foto: Petr Kos, SZEU Brusel

 

galerie