Brusel je v posledních desítkách let dějištěm tvrdých diplomatických bitev. Před téměř dvěma stoletími se ale v jeho těsné blízkosti odehrála bitva skutečná, která vstoupila do dějin. V jediném dni totiž ukončila hvězdné období Francie od pádu Bastily po vládu císaře Napoleona Bonaparta.

Jde o slavnou bitvu u Waterloo. Toto mondénní městečko několik kilometrů za okrajem Bruselu se vždy v červnu změní na vojenské ležení. Důvodem nejsou cvičení armád NATO, ale právě výročí známé bitvy.

Co vede každý rok několik tisíc mužů i žen, že opustí svoje zaměstnání, odloží manažerské obleky, pracovní kalhoty a rukavice, opustí místo státního úředníka, ženy nechají manželům děti, ze skříní vytáhnou pestrobarevné uniformy z hrubého sukna, koženou výstroj a starodávnou výzbroj? Všichni se sjedou do malého Waterloo, postaví historická vojenská ležení a několik dní žijí životem té doby. Abychom odpověděli na tuto otázku, musíme udělat malý historický exkurz.

Vzestup a pád

Francouzská revoluce, která začala 14. července 1789, šířila své myšlenky nezadržitelně Evropou na bodacích otrhaných, ale vítězných revolučních armád, které porážely takticky strnulé armády Rakouska, Pruska a Svaté říše římské. Hesla jako Volnost, Rovnost, Bratrství spolu s učením francouzských encyklopedistů a materialistů nezadržitelně měnila tehdejší Evropu. Revoluce se ale zmítala ve vnitřních problémech, požírala své vlastní děti a bylo jasné, že dříve nebo později musí přijít vláda silné ruky, která jí dá jasný směr.

Ta přišla s osobou Napoleona Bonaparta, který se vyznamenal ve vojenských taženích končícího 18. století, roku 1799 se stal jedním ze tří vládnoucích konzulů, roku 1800 pak prvním konzulem Francie a roku 1804 dokonce císařem Francie. Monarchistické Evropě vadilo vytvoření nové vládnoucí dynastie neurozeného původu, a také si uvědomovala hrozbu, kterou pro ni znamenají myšlenky francouzské revoluce. Proto se snažila Francii a Napoleona udolat v řadě koaličních válek vedených armádami kontinentální Evropy s podporou anglických peněz, které však díky vojenské genialitě Napoleona prohrávala. Byly to bitvy jako Marengo (1800), Ulm (1805), Slavkov (1805), Jena (1806), Jílové (1807), Friedland (1807), Wagram (1809), které se zapsaly do historie a vojenských učebnic.

Napoleon byl na vrcholu, vládl fakticky a nebo smluvně skoro celé Evropě, jeho příbuzní vládli některých dalších zemích. Pak se ale začal zaplétat do války ve Španělsku a Portugalsku a tragické bylo rozhodnutí napadnout 24. června1812 Rusko. Obrovská armáda o síle několika set tisíc mužů složená z vojáků  17 národností sice vyhrála u Smolenska, Borodina a dobyla bezcennou a vypálenou Moskvu, ale po katastrofální zimě se vrátilo zpět jen asi 7 tisíc vojáků. Pak již následoval rychlý pád, prohraná bitva u Lipska (1813) a ústup do Francie.

Koaliční velitelé se s podporou vojenské přesily naučili konečně i vyhrávat. Pochopili, že nemohou bojovat se samotným Napoleonem, ale mohou porážet jeho generály. Vědom si své neutěšené situace, protiválečných nálad ve Francii a na naléhání svých maršálů a generálů podepsal v dubnu 1814 Napoleon svou abdikaci a opustil Francii na malý ostrov Elba. Do Francie se mezitím vrátil francouzský král Ludvík XVIII, šlechta a spousta válečných emigrantů.

Lidožrout a Veličenstvo

Celá Francie si oddychla, domnívala se, že ji čeká mír, blahobyt, ekonomický a společenský rozvoj. Opak byl pravdou. Ludvík XVIII. se sice snažil dodržovat to, co bylo z doby Napoleona pozitivní, ale šlechta a emigranti, kteří se vrátili společně s ním, bažila po návratu starých pořádků. Postupně byli vyměňováni státní úředníci a důstojnický sbor, vojáci byli propouštěni z armády. Nespokojenost s vládou Ludvíka XVIII. rostla a Napoleon dění ve Francii pozorně sledoval z Elby.  Když podle jeho názoru uzrála situace k návratu zpět, nalodil své malé vojsko a 1. března 1815 přistál u jižního pobřeží Francie. Od tohoto okamžiku se začíná počítat jeho „100 dní vlády“ až po bitvu u Waterloo. Tento výraz se tak ujal, že se používá až do dnešních dnů pro období  „hájení“ nové vlády, nového vedení, nových změn. Jedny tehdejší pařížské noviny se rozhodly komentovat Napoleonovu cestu z pobřeží následujícím způsobem:  „Korsická obluda se vylodila v zálivu Jouan“, „Lidožrout táhne na Grasse“, „Uzurpátor vstoupil do Grenoble“, „Bonaparte obsadil Lyon“, „Napoleon se blíži k Fontainebleau“, „Věrná Paříž dnes očekává Jeho Císařské Veličenstvo“.

Napoleon se domníval, že jeho hladké převzetí vlády ve Francii vytvoří „status quo“ v Evropě, ale probíhající Vídeňský kongres jednoznačně definoval svůj cíl jako konečné odstranění Napoleona z politického života Evropy. Na Francii se daly na pochod armády ze všech konců Evropy. Napoleonovi bylo jasné, že této síle nemůže odolat, ale že se může pokusit porazit postupně jednotlivé armády a tak si vybudovat dobrou výchozí vyjednávací pozici. Jako největší nebezpečí vyhodnotil pruskou a anglo-batavskou armádu vedenou vévodou z Wellingtonu a se svojí Armeé du Nord vyrazil směrem na Brusel rozhodnout o svém osudu. Úvodní střetnutí u Ligny a Quatre-Bras ještě Napoleon vyhrál, ale pak přišla závěrečná bitva u Waterloo. Mnoho nechybělo (kdyby maršál Grouchy nejedl jahody a vyrazil za hlasy děl) a Napoleon by zase vyhrál, tentokrát však Štěstěna stála na straně koalice. Napoleonova porážka z neděle 18. června 1815 se stala synonymem významné prohry. Napoleon po ní odjel do Paříže a přes nabízené možnosti útěku do Ameriky se vydal do rukou Angličanů. Ti ho odvezli na ostrov Sv. Heleny, kde roku 1821 údajně po otravě arsenem zemřel. Je pochován v pařížské Invalidovně.

Bitevní pole a jednací stůl

Proč je napoleonská doba přes své některé negativní stránky tak vzrušující, proč jí podlehají všechny generace? Bylo to období velkých bitev, pestrobarevných armácd, dalekých a bleskurychlých pochodů, vzrušujících dobrodružství a doby, kdy naposledy mladí a stateční vojevůdci vedli své jednotky do útoku v prvních řadách. Byla to doba, kdy více jak jindy platilo úsloví „že každý nosí v tornistře maršálkou hůl“.  Dobrou tradicí se proto stává čas od času soustředit napoleonské nadšence  na jedno místo a pro vděčné publikum uspořádat zmenšené zopakování důležité bitvy. Význačnou událostí tohoto typu byla  bitva u Slavkova u příležitosti 200. výročí bitvy. Rakušané v roce 2009 (200 let od Wagramu) velké oslavy neorganizovali, snad proto, že tehdy odešli poraženi.

Zato však u Bruselu se bojuje pravidelně. Rekonstrukce bitvy u Waterloo v roce 2009 byla tak náruživá, že se jednu chvíli zdálo, že nadšenci představující francouzská vojska Angličanům pěkně napráskají, na zásah pořadatelů se ale dění na louce vrátilo do historických kolejí. Na základě předchozích zkušeností bylo pro letošní rekontrukci, která proběhla od 18. do 20. června 2010, zvoleno větší bitevní pole blíže památníku „Butte du lion“ a větší tribuny. Tomu však odpovídaly i větší dopravní zácpy.

Tentokrát se historický scénář nevymkl kontrole, nicméně při děkovačce představitele Napolena Bonaparta se ozýval spontánní jásot „Vive la France, Vive la France“. Zajímavým oživením rekonstrukce byl průjezd moderního vozidla záchranné služby napříč bojištěm, kdy bojující strany ukazněně přerušily boj a po průjezdu vozu jej obnovily v neztenčeném rozsahu. Snad jen bitevní pole by možná bylo vhodné před bitvou posekat, jednak by diváci viděli o něco lépe, a pak také vzrostlého obilí bylo docela škoda.

Už nyní se ale Brusel usilovně připravuje a cvičí na výročí bitvy u Waterloo v roce 2015, kdy od slavného střetu uplyně přesně 200 let. Snad už Napoleon tenkrát tušil, že někdy v budoucnu se bude v Bruselu střetávat celá Evropa. I když bitvy se nyní místo na poli odehrávají u jednacího stolu.

Text a foto: Petr Kos, Stálé zastoupení ČR při EU