SZ ČR PŘI EVROPSKÉ UNII

česky  english 

rozšířené vyhledávání
Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Evropa si připomíná konec 1. světové války

Kdy: 11.11.2010, Kde: Brusel

11. 11. v 11 hodin (a 11 minut). V tu chvíli skončilo v roce 1918 válečné šílenství, jaké svět do té doby nepoznal.

Jako každý rok si i letos Evropa a Severní Amerika připomíná 11. listopad jako Den válečných veteránů, známý také pod názvy Armistice Day (Den příměří) nebo Remembrance Day (Den vzpomínek). Dne 11. 11. 1918 v ranních hodinách bylo totiž v železničním vagónu v Compiègne u Paříže podepsáno příměří, resp. kapitulace tzv. Centrálních mocností. Informace o ukončení bojů se bleskem roznesla po všech jednotkách na obou stranách fronty a ke skutečnému ukončení bojů 1. světové války došlo už v 11 hodin. Pro větší zajímavost se navíc uvádí i v 11 minut.

Skončilo válečné šílenství, jaké do té doby svět nepoznal, a které trvalo více než čtyři roky. Na začátku byla jediná kulka z pistole Gavrilo Principa v Sarajevu a na konci bylo na straně Centrálních mocností na tři a půl milionu padlých a na straně Dohody asi pět milionů dvě stě padesát tisíc. Dalších přinejmenším 11 milionů osob bylo zraněno a vyřazeno z normálního života. Když se po válce prováděla závěrečná bilance, zjistilo se, že na smrt každého jediného vojáka připadlo zhruba 50 tisíc výstřelů. 

Zlom v dějinách

Pokud si máme připomenout konec 1. světové války, musíme se podívat trochu do historie. Předchozí války z konce 19. a začátku 20. století byly většinou válkami rychlými či lokálními a neměly většinou zničující dopad na ekonomiku země či lidské zdroje. Pak ale přišel zlom. Najednou proti sobě stály čtyři znepřátelené mocnosti (Německo, Anglie, Francie a Rusko) a vedení všech čtyř zemí se domnívalo, že tehdejší situace ohrožuje jejich životní zájmy. Hlavně silně průmyslové Německo nemělo odbytiště pro svoje výrobky, nemělo v podstatě kolonie a cítilo se obklíčeno Francií a Ruskem na pevnině a Velkou Británií na moři.

Vyjma Německa, které nakonec válku na začátku srpna 1914 vyvolalo, ostatní státy na budoucí válku příliš připraveny nebyly, respektive netušily, jak taková válka bude vypadat. Když britský ministr války lord Kitchener avizoval, že budoucí válka bude trvat nejméně tři roky a že poslední bitvu svede poslední milion bojeschopných mužů, nikdo mu nevěřil.

Zatímco po vyhlášené mobilizaci rukovali do ostatních armád vojáci na základě povinných odvodů, v Anglii se hlásili dobrovolníci. Většina mladých mužů žila v přesvědčení, že válka je vzrušující dobrodružství. Přestože během prvních čtyř měsíců zahynuly na nejrůznějších frontách tisíce mužů, stále panoval na obou stranách názor, že do konce následujícího roku bude opět mír. Dobrovolníci nadále zaplavovali odvodní kanceláře, ale tato situace měla brzy skončit. Bylo bohužel mnoho inteligentních mladých mužů, učitelů, právníků, mediků, inženýrů a dalších, kteří dobrovolně narukovali jako řadoví vojíni. S nadšením, ale bez pořádného výcviku se vrhali rovnou do frontových bojů a umírali při útocích proti strojním puškám, při masivní dělostřelbě a později i kvůli plynovým granátům. To byly zbraně, které v takovém masovém měřítku do té doby nebyly nasazeny a „spolehlivě“ decimovaly armády na obou stranách.

Díky soustavě zákopů, která se táhla přes severní část Francie až do Belgie k pobřeží, se válka označovaná jako Velká (The Great War, La Grande Guerre) změnila na válku Zákopovou (The Trenches War). Celé čtyři roky žily desetitisíce mužů v páchnoucích, promáčených zákopech, na každém kroku je provázela hrozba dělostřeleckých granátů, odstřelovačů a bojových plynů. Uvnitř zákopů na ně útočily krysy, vši, blechy a štěnice. Hlavní důvod, proč následkům nemocí a hygienických podmínek nepodlehlo více lidí, byl ten, že dříve než si na nich vybrala svou daň smrtící nemoc, zahynuli kulkou, šrapnelem či plynem.

Bylo až k nevíře, jak generálové a maršálové nedokázali vymyslet žádnou taktiku, jak postupovat a vést armády, a celé jejich umění spočívalo v přetahování se o úzký pruh země ve Francii a Belgii formou masových a současně nesmyslných útoků. Mezitím narůstaly nekonečné řady hrobů na stovkách hřbitovů, které dodnes budí hrůzu. Tak si nikdo „novou“ válku nepředstavoval. Dobrou představu, co znamenaly masové útoky pěšáků proti opevněným zákopům a kulometným hnízdům, přinášejí například filmy „Na západní frontě klid“ z roku 1930, film „Gallipoli“ z roku 1985 či „Stezky slávy“ z roku 1957. Všechny patří mezi 80 nejslavnějších amerických válečných filmů.

Květ vlčího máku

Nicméně i tato válka skončila a jako památka na miliony zmařených životů se na začátku listopadu objevují na klopách kabátů a sak, na bundách a kloboucích červené vlčí máky. Proč se vlastně stal vlčí mák symbolem oslav ukončení 1. světové války a symbolem válečných veteránů? První zmínky o rozkvetlých vlčích mácích se datují již z doby napoleonských válek, kdy váleční korespondenti popisovali hroby vojáků hustě porostlé vlčími máky.

Myšlenka použít vlčí máky jako symbol všech padlých 1. světové války vznikla v Kanadě a postupně se začala šířit po dalších zemích. Patrně největším impulsem pro převzetí symbolu vlčích máků se stala báseň podplukovníka Johna McCrae „In Flanders Fields“ (Na flanderských polích). John McCrae vykonával nikdy nekončící službu lékaře u kanadských jednotek v oblasti Flander, tedy v západní část Belgie. Po prvním plynovém útoku Němců dne 22. 4. 1915 a po dalších nepřetržitých útocích ošetřoval McCrae stovky raněných vojáků obou stran a ze svého úkrytu polního obvaziště (Advanced Dressing Station) sledoval, jak se na protějším vojenském hřbitovu zvětšují řady prostých křížů.

Symbolickou poslední kapkou byla smrt jeho dobrého přítele, nadporučíka Alexandra Helmera, který si do svého deníku jednoho večera napsal: „Noc je klidná, snad se mi podaří chvíli spát...“. Příští den ho německý granát rozmetal. Když ho chtěl jeho přítel pohřbít, musel jeho tělo doslova po kouskách sesbírat ze země a uložit do pytle, který se používal po naplnění pískem jako ochrana před střelbou. Helmerovy ostatky byly pohřbeny na vojenském hřbitově Essex Farm. Za pár dní byl Helmerův hrob vyhozen do povětří jiným německým granátem, takže z něho nezbylo nic, jen jeho jméno je vytesáno na Meninské bráně v Ypres mezi ostatními skoro 55 tisíci vojáky, jejichž jména jsou známa, jejich hroby však nikoliv.

Johna McCrae tato otřesná událost a okolní hrůza inspirovala k napsání snad nejslavnější básně 1. světové války Na flanderských polích, kterou však hned po napsání zahodil. Kolemjdoucí důstojník ale zmačkaný papír zvedl, přečetl a zaslal do Británie. Text básně byl otištěn 8. prosince 1915 a vzbudil velký ohlas. Vzniku tradice vlčích máků se John McCrae nedožil. Zemřel z důvodu vyčerpání organismu na zápal plic v lednu 1918.

 

John McCrae – In Flanders Fields

 

In Flanders fields the poppies blow

Between the crosses, row on row,

That mark our place; and in the sky

The larks, still bravely singing, fly

Scarce heard amid the guns below.

 

We are the Dead. Short days ago

We lived, felt dawn, saw sunset glow,

Loved and were loved, and now we lie

In Flanders fields.

 

Take up our quarrel with the foe:

To you from failing hands we throw

The torch; be yours to hold it high.

If ye break faith with us who die

We shall not sleep,

though poppies grow

            In Flanders fields.

John McCrae – Na polích ve Flandrech

 

Na polích ve Flandrech divoké máky rostou,

Tam mezi kříži, řada za řadou.

Zde ležíme. Nahoře mezi červánky,

Je možná slyšet zpívat skřivánky,

Zde dole kanóny jen svojí píseň řvou.

 

My už však nevstanem a je to možná zdání,

Že včera ještě žili jsme a byli milováni.

Teď jenom tiše ležíme

Na polích flanderských.

 

Náš boj však zase jiní převezmou.

Do vašich rukou dáme my teď svou

Hořící pochodeň a vy ji neste dál.

Kdyby vám uhasla, vzpomeňte na náš žal,

Že jsme tu padli zbytečně. Jen máky porostou

Na polích flanderských.

 

Překlad: Věra Černá

 

A proč vlastně vlčí máky rostou na hrobech a místech bojů? Botanické vysvětlení je jednoduché. Vlčí máky kvetou v době, kdy jiné rostliny v okolí jsou mrtvé. Semena vlčích máků odpočívají v půdě řadu let a když nejsou v blízkosti konkurenční rostliny, vyraší. A právě půda na bojištích rozbrázděných a přerytých bombami, granáty a hroby, se silnou koncentrací vápence ze zničených budov působí jako katalyzátor pro vyrašení vlčích máků. A v květnu 1915, kdy McCrae psal svou báseň, rozkvetlo takové množství vlčích máků, jaké zde před tím nikdo neviděl.

Text a foto: Petr Kos, SZEU Brusel

Zdroje:

  • WWW - Asociace nositelů legionářských tradic
  • WWW - Wikipedia
  • WWW - Ministerstvo obrany ČR
  • WWW – Česká obec legionářská – M.Kolaříková
  • Philip Warner – První světová válka

 

galerie