SZ ČR PŘI EVROPSKÉ UNII

česky  english 

rozšířené vyhledávání

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Šťastné a veselé na západní frontě

Kdy: 24.12.2011, Kde: Brusel

Vojáci na začátku první světové války někdy neuposlechli velitele a slavili Vánoce s nepřítelem.

Vánoce, po Velikonocích největší křesťanský svátek, jsou spojeny s klidem a pokojem. Stejně tak si chtěli prožít několik dnů tehdejších Vánoc statisíce vojáků v zimě 1914 na západní frontě. Situace jim ale moc nadějí nedávala. Válka už zuřila skoro pět měsíců a výzva papeže Benedikta XV. ze 7. prosince 1914 ke klidu zbraní po dobu vánočních svátků byla představiteli všech válčících států tvrdě odmítnuta.

Fronta se od letních měsíců, kdy byly jednotlivé armády ještě v pohybu, stabilizovala a zákopy se táhly od švýcarských hranic až do Belgie k moři. Boje se zatím vedly v ne úplně zničené krajině a ani vzájemná nenávist jednotlivých válčících stran nebyla tak silná jako v pozdějších letech, kdy válečné běsnění dosáhlo vrcholu. I chování podle národností bylo rozdílné. Francouzi se chovali podle zásady „žít a nechat žít“, Britové, tvořeni alespoň na samém začátku války skutečně profesionální armádou, byli v bojových akcích aktivnější. To pak kontrastuje s tím, že k dále popisovaným událostem docházelo spíše na britsko-německých zákopech než na francouzsko-německých. Tam si především Francouzi připomínali, že se bojuje na jejich půdě, v jejich zemi.

Období od počátku 20. století do začátku první světové války bylo obdobím vrcholné ekonomické a politické prosperity, dostatku práce a tedy i výdělků. Tyto vzpomínky na minulé období ještě válka nestačila přehlušit. A proto se po celé délce fronty začaly objevovat jednoduše vyzdobené a svíčkami svítící malé vánoční stromečky, bylo slyšet vánoční písně a koledy a bylo vidět i vánoční plakáty. Nebylo divu, že na obou stranách zákopů, když vzdálenost mezi nimi nebyla často větší než několik desítek metrů.

Míč místo bajonetu

V okolí belgického města Ypres bojovala na německé straně řada mužů, kteří před válkou pracovali v Británii na nejrůznějších místech jako kuchaři, číšníci nebo řidiči taxíků. Odtud se také začaly šířit velmi neobvyklé věci. Například začali na protější Brity pokřikovat ve smyslu: „Jestliže vy nebudete střílet, my také nebudeme střílet!“ Občas se náhodou potkaly hlídky, které se pak bez boje, skoro přátelsky, rozešly. Na Štědrý večer a pak hlavně 25.12. se objevil zajímavý úkaz. Ještě před nějakou dobou do sebe zaklesnutí vojáci si začali přehazovat malé dárky, později sebrali odvahu, vylézali ze zákopů a setkávali se na tzv. území nikoho. Tam se začali spolu bavit, vzájemně si vyměňovat výstrojní součásti či jídlo (obě strany už trpěly nedostatkem potravin, resp. nepravidelností dodávek) a dokonce i adresy, kde se po válce sejdou. Oblíbeným směnným artiklem bylo víno, whisky, švestkový puding, ponožky, cigarety a doutníky.

Přerušení boje bylo využito i k pochování mrtvých, odsunu raněných a i například k vykonání společných bohoslužeb! Podle pamětníků probíhalo např. vzájemné stříhání vlasů a dokonce i fotbalové utkání, kde údajně zvítězili Němci 3:2 nad Brity. Docházelo i k tomu, že se vojáci vzájemně varovali o plánovaných útočných akcích a dokonce nabídli protivníkovi vlastní zákopy k jeho ochraně před dělostřeleckým bombardováním. Takováto vánoční atmosféra se však nešířila po celé frontě. Byly úseky, kdy se celé Vánoce tvrdě bojovalo, i když vojáci často mířili úmyslně mimo cíl.

Vyšší důstojníci byli chováním vojáků šokováni, navíc proto, že se vánočních oslav zúčastňovali i nižší důstojníci, žijící ve stejně bídných zákopech jako jejich podřízení. V danou chvíli se s tím ale nedalo nic dělat, oslavy byly spontánní a příliš rozsáhlé. Po skončení svátků se situace na vzpourou zasažených úsecích postupně vracela do „normálu“. Válečné příměří ale nabylo takového rozsahu, že to již nešlo v žádném případě ututlat. Informace se záhy objevily jak v anglickém, tak i v německém tisku. Zdrojem byla jednak hlášení důstojníků či dopisy vojáků, které se ne vždy podařilo vojenským cenzorům zastavit a jednak vyprávění samotných účastníků těchto akcí.

Trest za spontánnost

Generálové a politici si uvědomili, že se již nikdy něco podobného nesmí stát. Na britské straně byly některé vojenské útvary rozpuštěny, vojáci byli přeloženi k jiným oddílům, na německé straně byli vojáci většinou posláni na východní frontu. Je pravdou, že se již nic podobného a tak vědomě a spontánně provedeného nikdy neopakovalo.

Situaci popisuje jeden z přímých účastníků událostí: „Nikdy... jsem si tak jasně neuvědomil, jakým šílenstvím je válka“. Sir Arthur Conan Doyle, tehdy v roli válečného zpravodaje, hodnotil vzniklou událost „jako jedinou lidskou epizodu mezi všemi zvěrstvy“.

Poslední účastník tohoto vánočního příměří z roku 1914, skotský veterán Alfred Anderson, zemřel ve věku 109 let dne 22. 11 .2005.

Tato událost nedosahuje významu a věhlasu ukončení války 11. listopadu 1918, byla však významná tím, že vojáci obou stran dokázali potlačit svoji vzájemnou nenávist a byli schopni se chovat ještě jako lidé. Neměli bychom právě pro to na tuto událost zapomínat.

Ke spontánnímu vánočnímu příměří v roce 1914 byla vydána řada článků, vzpomínek a knih, nejlépe však je situace popsána a zobrazena ve filmu „Joyeux Noël“ (s českým názvem „Šťastné a veselé“), který aspiroval v roce 2006 na nejvyšší filmová ocenění.

Autor: Petr Kos, SZEU Brusel

Zdroj: časopis Živá historie (1-2/2011)

Foto: Wikimedia Commons