SZ ČR PŘI EVROPSKÉ UNII

česky  english 

rozšířené vyhledávání

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Svět si připomíná začátek „Velké války“

Kdy: 04.08.2011, Kde: Brusel

První výstřely na belgickém území zahájily před 97 lety 1. světovou válku.

V ospalý srpnový čas si jen málokdo v Belgii po oslavách státního svátku 21. července vzpomene na jinou historickou událost, která měla zásadní dopad na Belgii a celou Evropu. Tím momentem byl začátek tzv. Velké války, později přejmenované na 1. světovou válku. 4. srpna 2011 od této chvíle uplyne již 97 let.

Německé přípravy

Na konci 19. a začátku 20. století se začaly v Evropě formovat dva základní mocenské bloky uvnitř spojované ekonomickými, politickými a národnostními zájmy. Hlavním impulsem budoucího vývoje byla prusko-francouzská válka v roce 1870. Tu Francie prohrála, ztratila Alsasko a Lotrinsko a zaplatila velké kontribuce. Tato situace znemožnila na několik desetiletí smíření mezi oběma zeměmi - Francie žila myšlenkou odvety a Německo myšlenkou preventivní války a potvrzením současného stavu.

Po řadě jednání (veřejných i zákulisních) a řadě překvapivě vytvořených a rozvázaných spojenectví se situace na začátku 20. století stabilizovala. Na jedné straně stála Francie, Velká Británie a Rusko a na druhé straně se utvářelo spojenectví mezi Německem a Rakouskem, kde Německo hrálo dominantní roli. Němci si byli vědomi toho, že dříve nebo později vypukne nová válka mezi Německem a Francií. Dívali se nevraživě na politický a ekonomický růst poražené Francie z roku 1870 a na rozvoj koloniální říše.

Silné pravé křídlo

Hlavním „technickým“ mozkem budoucí války byl náčelník německého generálního štábu v letech 1891 až 1906 hrabě Alfred von Schlieffen. On, stejně jako ostatní němečtí důstojníci, respektoval axiom hraběte von Clausewitze (pruský generál a významný válečný stratég a teoretik; 1780-1831), že „srdce Francie leží mezi Bruselem a Paříží“. Tento názor bohužel narážel na neutralitu Belgie zaručenou od roku 1839 smlouvou mezi Anglií, Francií, Ruskem, Pruskem a Rakouskem.

Tato smlouva však nehrála v německých plánech příliš velkou roli, protože Němci byli připraveni v každém případě neutralitu Belgie porušit. Plán Německa spočíval v obejití francouzských pevností budovaných podél hranic Alsaska a Lotrinska a využití prostoru Belgie ke gigantickému obchvatu francouzské armády s útokem na Paříž údolím řeky Oisy. Proti Francii mělo být nasazeno sedm osmin německé armády, zbytek měl hlídat a zdržovat Rusko, které mělo být rychle poraženo po zúčtování s Francií. S aktivní rolí Anglie se příliš nepočítalo, i když obě velmoci měly být poraženy současně.

Neustále, až do své smrti v roce 1913, hrabě von Schlieffen připomínal svým nástupcům hlavní zásady: „Musí dojít k boji. Jen ať je silné pravé křídlo.“ a „Až vpochodujete do Francie, nechť se poslední muž napravo rukávem dotýká průlivu La Manche“. Další vývoj pak ukázal, jak si jeho nástupce generál von Moltke vzal jeho slova k srdci.

Na prahu katastrofy

Německo požadovalo na Belgii, aby umožnila německé armádě volný průvod při útoku na Francii. Belgie pochopitelně odmítla, do čela armády se postavil osobně král Albert  a celou Belgii zachvátilo nadšení vzdoru a obrany. Ale 4. srpna 1914 v 6:00 ráno předal německý velvyslanec v Bruselu nótu, která znamenala vyhlašení války a o dvě hodiny později se převalila masa německých vojsk přes německo-belgické hranice. V průběhu 4. srpna si evropské státy vzájemně vyhlásily válku a svět se ocitl na prahu největší katastrofy, jakou si nikdo do té doby nedokázal vůbec představit.

Belgická armáda nepředstavovala pro Německo nějakou zásadní překážku. Němce mohla na chvíli zdržet opevnění kolem Lutychu a Namuru, ale po přisunutí obléhacích děl padaly pevnosti jedna za druhou do německých rukou, i když často za cenu jejich úplného zničení. Mnohem větší obavy měli Němci z odporu obyvatelstva, i když belgická vláda nařídila obyvatelům nezavdávat okupantům žádný důvod k represím. Přesto Němci zahájili plánované represe proti civilnímu obyvatelstvu zakončované i popravami.

Bez ohledu na vylodění britského expedičního sboru a pomoc francouzské armady obsadili Němci 20. srpna Brusel. Tři dny a tři noci procházelo 320 tisíc mužů německé 1. armády městem. Spojenecká vojska  utržila porážky v Lotrinsku, v Ardenách, u Charleroi a Monsu a Němci nezadržitelně postupovali. I přes prokazatelné vojenské úspěchy se dopouštěli stále větších a zbytečných represí na civilním obyvatelstvu. Např. v Dinantu popravili 612 osob včetně tři týdny starého dítěte a celé represivní chování německé armády vyvrcholilo totálním zničení Lovaně 25. srpna, které trvalo šest dní a nocí. Svědci popisovali město jako „domy se zčernalými zdmi a rozpálenými chodníky plnými těl mrtvých lidí a koní“.

Na Paříž

Přes všechen odpor spojenců se německé armády draly do srdce Francie, 30. srpna již byly jen 50 km od Paříže. Francouzi ztratili města jako Lille, Valenciennes, Cambrai, Arras, Ameins, Meziéres, St. Quentin a další. Pod dojmem nezadržitelného postupu začali Němci pošilhávat ne po dobytí Paříže, ale po obklíčení dosud bojujících francouzských armád  severovýchodně od francouzské metropole. Teprve potom chtěli zaútočit na samou Paříž, kterou začala již opuštět vláda i všechny důležité instituce a kde se připravovala destrukce důležitých mostů a budov.

Nikdo již nevěřil, že by se situace mohla zásadně změnit. Podle hlášení hlídek a získaných dokumentů se však najednou německé pravé křídlo začalo otáčet před Paříží směrem na Compiégne. Poslední informací bylo hlášení britských průzkumných letců, po jejichž zprávě nevěřícně křičeli důstojnící francouzského generálního štábu: „Odkrývají nám svůj bok. Bože, odkrývají nám svůj bok“.

Dál už je historie známá. Spojenci zaútočili neočekávaně ve známé první bitvě na Marně 6. září 1914 do německého boku a totátně vyčerpaná německá armáda začala ustupovat. Následoval pak „běh“ k moři s cílem obsadit přístavy na pobřeží, vytvoření zákopové linie táhnoucí se od Švýcarska až po kanál La Manche a vznik poziční a materiálové války. Bitva na Marně se stala jednou z klíčových bitev dějin ne proto, že by rozhodla o definitivní prohře Německa nebo vítězství Spojenců, ale protože rozhodla, že „Velká válka“ bude pokračovat ještě další čtyři roky.

Poznámka: O 26 let později se situace opakovala. 10. května 1940 překročili Němci nizozemské, belgické a francouzské hranice a již 13. června vlála německá vlajka nad Paříží. Ale to už je zase jiný příběh, který nicméně bohužel také začal v Belgii.

Text a foto: Petr Kos, Stálé zastoupení ČR při EU

Zdroj: Barbara W. Tuchmanová – Srpnové výsřely, MF 2000

 

galerie