V souvislosti s přervávající dluhovou krizí a nestabilitou eurozóny stále častěji zaznívají nejen hlasy požadující vystoupení některých problematických zemí z eurozóny, ale i přání týkající se odstoupení od závazku v budoucnu do eurozóny vstoupit, tzn. dojednat trvalou výjimku na zavedení eura. V této souvislosti se v posledních týdnech a měsících objevila i v českých mediích řada nepřesných informací. Jak to je tedy se závazkem přijmout euro?

Společnou evropskou měnu dosud přijalo celkem 17 zemí EU. Mimo eurozónu stojí z původní evropské patnáctky pouze Velká Británie, Dánsko a Švédsko. Z členských zemí, které do EU přistoupily později, to je pak Bulharsko, Česká republika, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Polsko a Rumunsko. Explicitně sjednanou výjimku na zavedení eura, která vyvazuje zemi EU od povinnosti, nikoli možnosti, nahradit národní měnu společnou měnou, má pouze Velká Británie a Dánsko ve formě protokolů 15 a 16 tvořících součást evropského primárního práva.

Velká Británie a Dánsko si tuto výjimku prosadily již při vyjednávání Maastrichtské smlouvy v roce 1992. Tato výjimka však může být vždy zrušena na základě jejich výslovné žádosti, poté, co takové rozhodnutí, případně podmíněné i všelidovým hlasováním, učiní na vnitrostátní úrovni.

Jak je někdy mylně v mediích interpretováno, Švédsko takovou trvalou výjimku sjednanou nemá. Přesto společnou měnu doposud nezavedlo, ač bylo a je na vstup ekonomicky připraveno. Naposledy byla otázka vstupu Švédka do eurozóny otevřena již v roce 2003, kdy byl však vstup zamítnut ve všelidovém hlasování.

Česká republika je tedy společně se Švédskem, Bulharskem, Litvou, Lotyšskem, Maďarskem, Polskem a Rumunskem právně vázána jednotnou měnu přijmout. Tato povinnost vyplývá především z přístupových smluv, které zavazují k převzetí veškeré evropské legislativy, a to včetně závazku usilovat o zavedení společné měny euro. Dříve nebo později, v závislosti na plnění maastrichtských (ekonomických) konvergenčních kritérií, by se tedy všechny tyto země EU měly stát i členy eurozóny. Ale je tomu tak skutečně?

Ve skutečnosti vstup těchto zemí EU do eurozóny závisí čistě na rozhodnutí jejich vlád, centrálních bank a národních parlamentů o termínu vstupu do systému směnných kurzů ERM II a na schopnosti jejich ekonomik plnit dlouhodobě a důvěryhodně ekonomická kritéria. Tudíž i v případě ČR je rozhodnutí vlády o vstupu do systému směnných kurzů ERM II tím rozhodným okamžikem, od kterého se budou odvíjet další etapy vedoucí k plnému členství naší země v eurozóně.

Toto lze také interpretovat tak, že žádná země EU nemůže být ke vstupu do eurozóny přinucena proti své vlastní vůli, i kdyby všechna ekonomická kritéria plnila, jak ukazuje mimo jiné i případ Švédska. Potřeba sjednat trvalou výjimku na zavedení eura se tak nejeví minimálně z právního hlediska jako nutná, ale jde o otázku čistě politickou, kde konečné rozhodnutí přísluší našim vedoucím politickým činitelům.