Robert Gajdík se narodil v r. 1923 ve Zlíně a od svých šestnácti let žil ve Skopji (jeho otec byl zaměstnancem československé vodní elektrárny v kaňonu Matka). Během středoškolských studií inklinoval k levicovým hnutím a po okupaci Makedonie se aktivně zapojil do diverzní činnosti proti okupačním silám Německa, Bulharska a Itálie. V listopadu 1941 byl zatčen gestapem, ale podařilo se mu uprchnout. Následně se přidal k partyzánskému oddílu „Zenel Hajdini“ působícímu na území dnešního Kosova. Na počátku roku 1942 byl Gajdík zajat v přestřelce u Lipljan po té byl a veřejně popraven.

Robert Gajdík se v Makedonii těší pověsti národního hrdiny, jeho památku si připomíná stejnojmenné občanské sdružení a je po něm pojmenována městská část ve Skopji, kde od r. 1972 stojí jeho památník.

Akce se zúčastnili členové občanského sdružení, zástupci městské části "Opština Centar" a příznivci a členové hnutí protifašistických bojovníků. Vedoucí občanského sdružení "Robert Gajdík" Ružica Andonovska pronesla krátkou zdravici a poté vystoupil s proslovem o Robertu Gajdíkovi pan Atanas Bojanovski. Účastníci se následně přesunuli a shromáždění pokračovalo prostorách výše zmíněného občanského sdružení. Členové sdružení i ostatní přítomní ocenili trvalou snahu Velvyslanectví České republiky ve Skopji o připomínání památky československého občana i o zlepšení stavu samotného památníku. Vysoce ceněna byla také účast zástupce přidělence obrany Velvyslanectví České republiky v Bělehradě  nprap. Františka Bajera.

Závěrem uvádíme proslov pana Atanase Bojanovského:

Vážení přítomní!

            Stojíme zde dnes, ve jménu důstojnosti a cti, ve jménu světlých okamžiků historie temné éry: Doby vzdoru, věznění, spálenišť, šibenic, pochodů, ofenziv a bojišť. Stojíme zde před památkou člověka a bojovníka. Člověka, který bojoval, i když mu bylo jen 19 let. Člověka, který byl zavražděn - i to je součást té doby. Stojíme před památkou Roberta Gajdíka – Slavka…

            Narodil se v roce 1923 v Československu.

            Jeho rodiče se již před válkou přestěhovali do Skopje. On zůstal ve Zlíně, kde pracoval v továrně na boty Baťa.

            V roce 1938, když Němci okupovali Československo, odcestoval a na kole přijel do Skopje za svými rodiči. Tady studoval na Střední technické škole a ihned se zapojil do aktivit pokrokové mládeže. V roce 1938 byl přijat za člena SKOJe (Svaz komunistické mládeže Jugoslávie) a poté i za člena KPJ (Komunistická strana Jugoslávie).

            Byl německým státním občanem a uměl výborně německy, což mu pomáhalo snáze plnit zadané úkoly. V roce 1941 nastoupil do zaměstnání v dole Raduša. Pracoval jako hlavní skladník a zásoboval partyzány zbraněmi a explozivním materiálem…

            Na zadání Místního komitétu zorganizoval tajnou dílnu na výrobu zbraní a bomb v domě Serafima Vidovského.

            Jeho aktivitu odhalila v listopadu 1941 okupační policie a byl zatčen v nastražené léčce… Podařilo se mu uprchnout a přesunout se na Kosovo.

            Jugoslávii přijal jako svou druhou vlast a začátkem roku 1942 vstoupil do partyzánského oddílu „Zejnel Ajdini“, kde zůstal do konce roku. Z důvodu nemoci byl přesunut na podpůrné operace, kde opět začal vyrábět zbraně a ruční bomby…

            V prvních dnech ledna roku 1942 se ve vesnici Suvi Dol uskutečnila stranická schůze, na které se diskutovala otázka albánského obyvatelstva, které spolupracovalo s italskými okupanty.

            Vesnice Suvi Dol, jako sídlo s velkým počtem členů Strany byla trnem v oku okupantů.

            Proto za svítání dne 14. ledna 1942, byla vesnice obklíčena více než třemi tisíci okupačních vojáků. Všichni obyvatelé byli zajati a odvezeni do Lipljan.

Robert Gajdík a Aco Marković jako ilegální vojáci, nechtěli při obklíčení padnout do rukou okupantů.  Začal nerovný boj dvou proti dvěma stům, ve kterém byli oba těžce zraněni a zajati.

            Před očima shromážděných obyvatel je odvezli ke zdi budovy, z jejíž střechy visely rampouchy a z nich kapala ledová voda. 

            Několik metrů proti nim se postavila skupina deseti fašistických vojáků s namířeními puškami a očekávajícími povel ke střelbě. Stateční bojovníci začali volat „Ať žije svoboda!…“ Jejich hlasy umlčela až salva výstřelů. Jejich těla padla na bílou sněhovou pokrývku.

            Nastalo příšerné ticho. Slyšet byl jen křik okupantů, kteří bili a vyhrožovali shromážděnému obyvatelstvu.

            Tak statečně skončil život tohoto smělého syna protifašistického odboje, který bude navždy příkladem cti pro mnoho budoucích generací naší země…

            Tento člověk je součástí osudu národa.

            A my vzpomínáme na jeho činy, protože jsou příkladem pro budoucnost, pro nás a pro naše budoucí generace!...