Konzulát České republiky v Sydney

česky  english 

rozšířené vyhledávání

Významní krajané

Přehled významných krajanů, kteří působili či stále působí v Austrálii a kteří za svou mimořádnou činnost byli oceněni cenou Ministra zahraničních věcí ČR Gratias Agit. Přehled budeme průběžně doplňovat o další výjimečné osobnosti z naší komunity.

Milan Vyhnálek 1998 - Milan Vyhnálek

Narodil se 18.10.1925 v podorlické vesničce Hnátnice, ve zbožné selské rodině, kde bylo zvykem tvrdě pracovat. Už za války, v době, kdy navštěvoval dvouletou rolnickou školu, ho začala přitahovat výroba sýrů. Přihlásil se proto na mlékařskou školu v Kroměříži. V červnu 1945 školu s vyznamenáním dokončil a okamžitě dostal nabídku nastoupit jako technický vedoucí do mlékárny v Lanškrouně. Cítil ale, že jeho vzdělání moderním nárokům na sýrařství nestačí. Chtěl se zdokonalovat. Měl v úmyslu odjet do Dánska a v sýrařské velmoci studovat. Po komunistickém převratu ale na stáž na Západě mohl zapomenout. Brzy došel k závěru, že setrvávat ve vlasti nemá budoucnost. Když v noci z 11. na 12. srpna 1949 překračoval třiadvacetiletý Milan hranici do Německa, měl v osobním zavazadle jen pár drobností a knihu o sýrařství. Jako by si tím napsal motto pro svůj budoucí život.

V Německu se deset měsíců přesunoval z jednoho uprchlického tábora do druhého, než mu úřady povolily odplout lodí do Melbourne. V srpnu 1950 se už potuloval po tasmánských horách a pralesích. První roky se pod Jižním křížem živil jako dřevorubec, dělník na stavbě silnice a přehrady, fotograf, krejčí, prodavač aut, dovozce vína i jako řidič buldozeru. Nepřestal však toužit po lákavé vůni sýrů. Na začátku padesátých let minulého století byli Australané a Tasmánci zvyklí konzumovat pouze čedar a tavené sýry. Vyhnálek se rozhodl, že jim ukáže, že existují i jiné pochoutky a speciality, například ementál, gouda, eidam a romadúr. U tamních výrobců se zprvu s velkou vstřícností nesetkal.

Na Velikonoční pondělí roku 1955 začal Milan Vyhnálek kopat na křovím zarostlé pastvině v Burnie základy své továrny. Od tří do sedmi hodin ráno musel po městě rozvážet mléko a pak až do večera dřel na stavbě. Stal se mužem devatera řemesel. Na stavbě byl Vyhnálek od rána do večera a za čtyři měsíce své dílo dokončil. Sýrárnu nazval Lactos (podle české skupiny mlékáren Laktos) a hned v prvním roce vyprodukoval 50 tun sýrů. Svůj úspěch založil na kvalitě. Prvních pět let byl tak fanaticky zaujat svými plány, že nikoho jiného k výrobě sýrů nepustil. Nad každou maličkostí musel mít kontrolu. Pak si ale uvědomil, že člověk musí mít odvahu svěřit zodpovědnost i druhým.

Rok 1965 začal slibně. Z Lactosu bylo vyexpedováno do šesti zemí světa už 500 tun sýrů. Tržba činila celý milion dolarů. Ale Burnie postihla katastrofa. Sýrárna vyhořela. Co dál? Milan to nevzdal a svůj podnik za pár měsíců znovu postavil na nohy. V následujících letech vymyslel s mladým Jugoslávcem Frankem Spegličem mechanický systém na kontinuální výrobu čedaru. Byl to učiněný převrat v sýrařské výrobě. Když se v roce 1970 konal v Sydney první Mezinárodní mlékárenský kongres, stal se středem pozornosti.
V roce 1972 se už z Burnie ročně vyváželo 4000 tun goudy do Japonska a 1250 tun do USA. Sýrárna skvěle prosperovala, ale v létě roku 1977 vyhořela podruhé. Ani tentokrát to českého tvrdohlavce nedostalo na kolena. Za necelý rok dokázal se svými spolupracovníky vydupat Lactos ze země znovu. Jeho slavnostního otevření se jako čestný host zúčastnil nejenom Mitsugi Sato, zakladatel největší japonské mlékárenské společnosti, ale i tehdejší australský ministerský předseda Malcolm Frazer, který v novém provozu strávil třikrát delší dobu, než mu přikazoval vládní protokol.

Od začátku osmdesátých let začal Vyhnálek systematicky uskutečňovat svůj další sen: stavbu vzorové mléčné farmy, vybavené nejmodernějším zařízením na dojení krav. Dal jí jméno Lacrum. Odborníci v ní měli opravdu co obdivovat. Za hodinu se na otočném karuselu supermoderní farmy podojilo 600 krav a celou obsluhu tvořili pouze tři mladí zaměstnanci. Milan Vyhnálek měl v té době pod sebou 300 lidí, spolupracoval s 250 farmáři a celkový obrat jeho firmy činil 20 milionů dolarů. Zároveň působil jako poradce australského ministra pro zahraniční obchod. To mu umožňovalo podrobně nahlížet do ekonomických záležitostí řady zemí jihovýchodní Asie, ale i Jugoslávie, Maďarska, USA a dalších zemí. V roce 1985 byl vyhlášen tasmánským „Mužem století“. Jeho zásluhou se Tasmánie stala sýrařskou velmocí, jakými jsou Dánsko, Švýcarsko nebo Holandsko. Nevelký ostrov ležící jižně od Austrálie dnes vyrábí více druhů sýrů než Francie.


Na místo, kde se narodil, tasmánský sýrařský král nikdy nezapomněl. Stal se významným mecenášem rodné vesničky. Už v osmdesátých letech se zasloužil o obnovu hnátnického kostela, o opravu místních varhan a také o odlití kostelních zvonů. Po listopadu 1989 se často vydával na cestu z Burnie do rodného kraje. A opačným směrem – na Tasmánii – začali zase jezdit absolventi našich vysokých zemědělských škol. V roce 1994 byl Milan Vyhnálek jmenován doktorem honoris causa na Vysoké škole zemědělské v Praze, a to nejenom za to, co ve světě ve svém oboru dokázal, ale také za velkorysou pomoc studentům, kterým řadu let umožňoval získávat zkušenosti na farmách a v mlékárenských závodech po celém světě. V roce 2006 se do staré vlasti vrátil natrvalo. Z oken penzionu v Ústí nad Orlicí s potěšením sleduje provoz na dva kilometry vzdáleném letišti. Milan Vyhnálek zemřel 10.3.2013 v České republice. O svém životě napsal knihu Kde je tráva zelenější.

(použití textu Milana Švihálka)

Milan Kantor

2002 - JUDr.Milan Kantor

Psal se rok 1949, Milan Kantor právě dostudoval práva, ale optimistické vyhlídky mladého muže, který odpor k totalitě prokázal i v protinacistickém odboji, zchladil únorový komunistický puč.

V Austrálii ho čekaly těžké začátky. Posléze se však stal úspěšným právníkem, oženil se s dívkou z vážené rodiny Anne Murdochovu, s níž založil početnou rodinu, a když padl v Československu komunismus, stal se čestným vyslancem své rodné země, takzvaným honorárním konzulem se sídlem v Melbourne. V roce 2007 dostal také vyznamenání od prezidenta V.Klause.

Milan Kantor v Melbourne založil a stále spolufinancuje dům pro krajany seniory s názvem Domov, podporuje krajanský spolek i Českou školu a založil nadaci na podporu českých umělců i českou galerii.

Každoroční říjnové oslavy vzniku Československa se v Melbourne díky panu Kantorovi odehrávají i v prestižním Melbourne Clubu, jehož členy jsou politické a obchodní špičky země, tedy včetně Milana Kantora.Tato melbournská sešlost se svou 150ti letou tradicí patří k nejprestižnějším klubům svého druhu v celé Austrálii.

Milan Kantor před pár lety popsal pro web krajane.net, jak náročné bylo se v zemi prosadit a proč podporuje českou komunitu v Austrálii.

"Češi byli rozprášeni, pak jsme se ale začali stýkat a bylo to lepší. Ta sounáležitost vznikla vlastně z nutnosti, spíš nežli z nějaké radostné motivace. Prostě jsme chtěli být zase uznáni jako lidi," řekl například Kantor.

Dnes ale v Austrálii patří k váženým občanům.


Zora Šemberová

2005 -ZORA ŠEMBEROVÁ

 

 

 Umělkyně, která neúnavně šířila a předávala krásu české hudby, tance a umění dalším generacím v Austrálii

Narodila se 13. března 1913. Studovala tanec v Paříži,Vídni a Drážďanech. Byla členkou Zemského divadla v Brně a Národního divadla v Praze. Vyučovala na konzervatoři v Brně a Praze. V roce 1995 byla jmenována čestnou členkou Baletu Národního divadla v Praze. Patří k nejvýznamnějším českým tanečnicím. V roce 1998 obdržela Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v oboru tanečního umění. Nebyla jen výjimečnou umělkyní tanečního umění na jevišti, ale byla i pozornou a motivující pedagožkou. Významně ovlivnila tvůrčí a umělecké směřování dalších osobností, jako byli J. Kylián, P. Šmok, L. Fialka a Vl. Harapes.

Roku 1968 emigrovala. Působila  na  Flinders University v Adelaide jako pedagožka na dramatickém oddělení, kde vyučovala pohybový výraz a pantomimu. V roce 1975 zakládá Australian Mime Theatre. Od roku 1978, kdy jí končí angažmá na univerzitě, vyučuje soukromě. V roce 1979 obdržela čestný doktorát Flinders University. I ve svém pokročilém věku neúnavně pracovala, psala odborné knihy a aktivně přispívala k uměleckému dění v australské i české komunitě.

Zora  Šemberová  je  jednou  z  osobností,  které  založily Českou obchodní komoru v Adelaide, aktivně se zúčastnila jejího zasedání a svým elánem přispívala k rozvoji česko-australských obchodních vztahů. Zcela zásadní byla její mimořádně aktivní, 36 let trvající obětavá práce pro českou komunitu v Jižní Austrálii. V Československém klubu v Adelaide se podstatnou měrou podílela na výchově mladé umělecké generace Čecho-Australanů při jejich tanečních a pěveckých vystoupeních.

Zora Šemberová zemřela 9.10.2012 v Adelaide.


Jaroslava Moserová

  2006 - Jaroslava Moserová

Lékařka, vědecká pracovnice, politička

Jaroslava Moserová-Davidová se narodila 17. ledna 1930 v Praze. Absolvovala Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Více než 30 let se jako lékařka věnovala vědecké činnosti – v oboru popálenin dosáhla mezinárodního uznání.

Za sametové revoluce Jaroslava Moserová-Davidová spontánně nabídla své schopnosti do služeb budování obnovené demokratické společnosti. V letech1990–1991 působila jako poslankyně a členka předsednictva České národní rady, v následujícím období zastávala funkci velvyslankyně v Austrálii a na Novém Zélandu; velkou část svého politického života strávila jako senátorka (1996–2004). Ve své politické činnosti byla vždy příkladem morální integrity, osobní statečnosti a noblesy. Byla jedním z nejvýznamnějších a nejuznávanějších představitelů polistopadového vývoje.

Jaroslava Moserová-Davidová stála při zrodu České komise pro UNESCO. Jako její vedoucí tajemnice a dlouholetá předsedkyně se zasloužila o prosazování ideálů UNESCO. Vynikajícím způsobem reprezentovala Českou republiku na tomto prestižním mezinárodním

fóru. Dvakrát zastupovala ČR ve Výkonné radě UNESCO a v roce 1999 byla zvolena předsedkyní 30.zasedání Generální konference UNESCO. Všichni si ji pamatují jako charismatickou, neúnavnou obhájkyni lidských práv ve světě, zanícenou propagátorku rozvíjení dialogu mezi různými kulturami a civilizacemi. Jaroslava Mizerová – Davidová zemřela 24.3.2006.


Jan Šedivka   2008 - Jan Šedivka

                             Houslista a hudební pedagog

Jan Šedivka se narodil ve Slaném 8.září 1917. Od šesti let se učil hře na housle. V roce 1935 nastoupil na Mistrovskou školu (pozdější AMU) v Praze k prof. Jaroslavu Kocianovi. V roce 1938 odešel do Paříže, kde získal stipendium. Zde se setkal s Bohuslavem Martinů, Vítězslavou Kaprálovou, Rudolfem Firkušným, Jiřím Muchou a dalšími českými hudebními a literárními osobnostmi.

Na začátku války byl společně s dalšímu přáteli zatčen a až do května 1940 vězněn. Po několika měsících v pracovních táborech se Šedivkovi  a jeho přátelům podařilo uprchnout z okupované Francie a odcestovat do Maroka. Šedivka se odtud v prosinci r. 1940 dostal do Londýna. Zde jeho hudební dráha pokračovala. Začal řídit londýnské České trio a stusymfonického orchestru, přičemž česká hudba tvořila vždy významnou součást jeho repertoáru. V roce 1961 se Jan Šedivka s manželkou, klavíristkou Beryl, a dalšími přáteli přestěhovali do australského Queenslandu, kde J. Šedivka přijal místo hlavního lektora houslové a komorní hudby na hudební akademii v Brisbane. V roce 1972 se stal rektorem Tasmánské hudební akademie v Hobartu. Jeho studenti z celého světa v současnosti působí na prestižních pozicích v souborech a na nejlepších univerzitách v Evropě a Americe.

Tradice české houslové hry byla díky Janu Šedivkovi přenesena do Austrálie, kde založil mistrovskou smyčcovou školu. V roce 1966 založil Trio tasmánské hudební akademie, do jehož repertoáru zahrnul Smetanovy a Dvořákovy skladby. Jeho české kořeny a láska k české hudbě byly vždy základem jeho dlouhé úspěšné umělecké a pedagogické dráhy. Po celou dobu svého pobytu v Austrálii pokračoval v tradici české houslové školy a je v Austrálii uznáván jako nejvýznamnější houslista a hudební pedagog. Založil Smyčcový kvartet Petra, který hrál po celé Austrálii, v Evropě a Asii.

 Za své zásluhy o hudbu obdržel Jan Šedivka vysoká ocenění, např. Pamětní cenu Sira Bernarda Heinze a Cenu Dona Bankse. Je členem Řádu Austrálie za zásluhy v oblasti hudby. Je také čestným členem londýnské Trinity College of Music a čestným profesorem na šanghajské hudební akademii.Byla mu udělena Zlatá medaile pražské Akademie múzických umění a je čestným občanem královského města Slaný.  

Jan Šedivka zemřel v Hobartu 23.srpna 2009.

 

chaloupka Jiří Chaloupka, znalec severoaustralského aboriginského umění

se narodil v Týništi nad Orlicí 6.září roku 1932 a jako šestnáctiletý byl v roce 1948 k potkání v uprchlickém táboře Bad Aibling u Mnichova. Jeho exilová anabáze začala v západoaustralském Perthu, v roce 1956 se rozhodl dorazit do Melbourne, aby viděl olympijské hry. Nevím, proč cestoval přes Darwin, první noc tam přespal mezi domorodci na Mindil pláţi. Pravděpodobně to byl nedostatek peněz, který ho donutil se zajímat o nějakou práci. Měl osudové štěstí. V té době exulant ing. Jiří Petrů prováděl hydrologický výzkum vodních toků v Severním teritoriu, kde zmapoval řadu dosud nepopsaných potoků a říček, dvě nazval po své manželce a její sestře, jsou

stále na mapách, Jaru a Maru, obě z Ústí nad Orlicí. Petrů Chaloupku zaměstnal a tak mu umožnil pracovními cestami do vnitrozemí seznámit se severoaustralskou divočinou a původními australskými obyvateli, kteří tam často ještě žili tradičním způsobem. Ukázali mu malby jak pod skalními převisy (jeskyně tam nejsou), tak ty, které malovali na kusy odloupnuté stromové kůry, či jak zdobili didgeridoo, až 1.5 m dlouhý dechový hudební nástroj z blahovičníkové větve. Jiří Chaloupka v Darwinu již zůstal a později byl zaměstnán v nově založeném místním muzeu. I když neměl odborné vzdělání, stal se místopisným znalcem severoaustralského prehistorického umění.

Vzpomněl na své domorodé přátele kmene Badmardi ve skvostné publikaci “Journey in Time“. Austrálie může Chaloupkovi vděčit za prozatím úplný inventární soupis 25 tisíc skalních maleb v rozlehlé a řídce obydlené Arnhemské zemi s necelými 17ti tisíci obyvateli a v rozloze 97 tisíc km² (Česká republika je o 18 tisíc km² menší). Za zmínku stojí, že Chaloupkův zájem podporoval jeho přítel, čsl. exulant E. J. Brandl, který ve funkci vedoucího sociálního úřadu v Darwinu cestoval po celém Severním teritoriu a také si všímal domorodého umění, pilně publikoval, snad nejznámější je jeho v r. 1973 vydaná kniha “Australian Aboriginal Painting in Western and Central Arnhem Land“. V roce 1956 český geolog dr. M. Schleiss objevil ložiska smolince v povodí Alligator River a tento uranový revír je znám jako Schleissback. Posrpnový exulant, antropolog Ivan Haškovec působil v Kakadu národním parku a Stanislav Moc vytěžil svoje tamější pracovní zkušenosti románem “Tábor na Alligator River“.

Bez podpory těchto krajanů by ztěží výprava z ČSSR, z Moravského muzea v Brně, uskutečnila antropologický výzkum v Arnhemské zemi, v publikovaných zprávách se nikdy neobjevila zmínka o pomocné ruce exulantů. Výprava musela zkrátit pobyt, členům hrozilo vyhladovění (!), masné konzervy, které si vezla s sebou, byly zabaveny australskými celníky a dolarové vybavení bylo minimální.

Když Václav Havel, tehdy československý postkomunistický prezident navštívil Austrálii, vyžádal si mezipřistání v Darwinu. Nešlo mu při této příležitosti o seznámení s australskou politikou nebo průmyslem. S Jiřím Chaloupkou cestoval do Arnhemské země, chtěl s výkladem nejpovolanějším poznat tisíciletou domorodou kulturu.

Jiří Chaloupka zemřel v Darwinu v polovině října 2011. Z mnoha australských uznání kterých se dočkal, se zmiňuji jen o poslední poctě, byl mu uspořádán státní pohřeb, pro českého exulanta v Austráli poprvé.

Miloš Ondrášek, převzato z Čechoaustralana 2011-12

 

nedved Vladimír Nedvěd, generálmajor, pilot RAF

se narodil 27. března 1917 v Brně. Svá mladá léta a studia strávil v Kyjově. V říjnu 1936 byl přijat k letectvu čs.armády, z Vojenské akademie v Hranicích byl vyřazen v roce 1938 jako poručík čs.letectva. Hned po okupaci Československa se rozhodl uprchnout. Jeho cesta vedla přes Maďarsko (kde byl zatčen a vězněn), Jugoslávii, Řecko, Turecko a Libanon, lodí pak do Francie, kde se stal členem členem Čs. Letecké skupiny v lednu 1940. Po porážce Francie v červnu téhož roku odplouvá s ostatními členy skupiny do Liverpoolu. Ve Velké Británii vstupuje do československého zahraničního vojska.

Od července 1940 zde sloužil jako navigátor a později pilot 311. československé bombardovací perutě Royal Air Force. 16. prosince 1940 se mu se štěstím podařilo přežít havárii svého letadla a navíc zachránit své dva kamarády z hořícího letadla.

V bojích s nepřítelem se mu dařilo; 9. září 1942 jako pilot a kapitán bombardéru Wellington v přímém leteckém souboji nad Biskajským zálivem dokonce vyřadil z boje tři nepřátelské stíhačky Junkers 88.

Dne 22. srpna 1943 byl jmenován velitelem 311. československé bombardovací perutě. Jak známo, 311. československá bombardovací peruť RAF byla složena z Čechů a Slováků, kteří podobně jako Vladimír Nedvěd uprchli z okupovaného území a dobrovolně se přihlásili k boji v rámci spojeneckých jednotek. Jen málokteří vojáci se mohli pochlubit takovými úspěchy jako právě příslušníci 311. perutě. Právě oni vyřadili během 2. světové války z boje 20 nepřátelských letadel, podnikli 35 útoků na nepřátelské ponorky a zničili 11 nepřátelských lodí. Při operačních letech v trvání 27 000 operačních hodin shodili na strategické cíle na nepřátelském území 1311 tun výbušných bomb.

Čeští letci se vyznamenali při operacích spojeneckého letectva, a to především v bitvách o Británii, Evropu a o Atlantik. Letci 311. perutě uskutečnili 3610 bombardovacích náletů proti nepříteli. V bojích druhé světové války položilo svůj život 560 českých letců. Zahynul tak každý druhý - v bojích nebo při haváriích jejich letadel.

Vladimír Nedvěd jako velitel 311. československé bombardovací perutě významně přispěl k vítězství spojeneckého letectva v bitvě o Atlantik. Zúčastnil se také leteckých bojů na Dálném Východě. Za své válečné činy, k nimž mimo jiných patřila i záchrana kamarádů z hořícího letounu, byl vyznamenán Řádem britského impéria, českým Řádem bílého lva a je čtyřnásobným držitelem Československého válečného kříže.

Po skončení 2. světové války se vrátil do vlasti.  Komunistický převrat v bývalém Československu v roce 1948 jej však podruhé vyhnal z domova do exilu. Za hranice se dostal spolu s dalšími piloty únosem letadla ČSA do Mnichova. V letech 1949-1955 sloužil v britském letectvu RAF.

Po ukončení aktivní služby v roce 1955 se natrvalo usadil v Austrálii, nejprve v Sydney, pak se přestěhoval s rodinou na Sunshine Coast. Vladimír Nedvěd byl rehabilitován a v roce 1991 povýšen z hodnosti vojína (na kterou byl degradován komunistickým režimem v roce 1949) do hodnosti generálmajora.

Při příležitosti 60. výročí konce 2. světové války jej prezident České republiky Václav Havel povýšil do hodnosti generálporučíka.

Pan Vladimír Nedvěd zemřel 31.10.2012 na Sunshine Coast.