Velvyslanectví České republiky v Tel Avivu

česky  english 

rozšířené vyhledávání
Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Muž, který naučil Čechy bránit Izrael

Umřel Chanan Rozen a jsou nás tady i na Slovensku a v Izraeli tisíce, které ta zpráva zasáhla. Bylo mu pětadevadesát. On naše tři země, naše tři národy, naše kultury spojoval jako málokdo jiný. Byl hned po vzniku státu Izrael spoluzakladatelem a pak generálním tajemníkem Ligy přátelství Izrael – Československo. Naposledy generálním honorárním konzulem České republiky v Izraeli. Ale v těch funkcích to nebylo. Co nebylo? To jeho kouzlo, spojující lidi všude kolem něj, bylo v jeho vitalitě, dobrosrdečnosti a neúnavné aktivitě. V jeho nezlomném optimismu.

22.2.2013 Hospodářské noviny | autor: Petr Pithart

Narozený jako Valtr Rosenzweig pokládal Československo, zemi, ze které na poslední chvíli v roce 1938 musel se dvěma bratry uprchnout, za svou „rodnou vlast“. Tak to říkal, ale tak to hlavně myslel a podle toho také celý život jednal. Stal se vlastencem izraelským, ale zůstal přitom vlastencem českým. Na jeho životním příběhu jako na málokterém jiném se dá jímavě, ale hlavně věrohodně ukázat, co je vlastenectví a co je nacionalismus a jak to může – a jak by nemělo! – souviset s národností, s rasou, s občanstvím. Rodíme se bez zásluhy i bez viny do rasy, do národa, pokládá-li se za kmen pokrevních příbuzných, ale vlast? Naopak vlast si volíme, rozhodneme-li se pro ni vynakládat své síly. A přinášet jí i oběti, bude-li třeba. Vlast je pozitivní volba, a proto je bez nenávisti.

Když se vzpomíná, že již v roce 1964 spolu s Maxem Brodem uspořádal v Praze výstavu o Franzi Kafkovi, představí si Chanana, kdo ho neznal, jako nějakéhožidovského intelektuála. Je nás mnoho, kteří máme příliš mnoho předem hotových představ a soudů, ale život bývá neskonale pestřejší: Chanan se narodil v Moravské Ostravě jako nejmladší syn do početné chudé rodiny a vyučil se zámečníkem-nástrojářem ve Vítkovických železárnách.

To se mu pak tuze hodilo, když jako mladistvý člen podzemní odbojové organizace Hagana vyráběl – doslova pod zemí, tedy ve sklepích – zbraně prý z všelijakých trubek... Do tehdejší Palestiny se dostal po vodě: dva měsíce se plavil po Dunaji, přes Černé moře a Středozemní moře. Pirátská loď, která byla ochotna uprchlíky naložit, byla ostřelována z moře i z pevniny Brity, kteří měli své jiné, důležitější zájmy, totiž kšefty s Araby, a o uprchlíky před Hitlerem nestáli. Rozzlobili by si totiž ty bohaté Araby. Loď napoprvé přistála na Kypru, mysleli si přitom ti zoufalci, že už jsou u cíle. Ke břehům Palestiny později doplavali, protože loď dostala zásah a začala se potápět.

Když nás jednou Chanan se svou milou ženou Rifkou (odjela posledním vlakem jako patnáctiletá holka z Pohořelic) vzali k moři a my se se ženou vrhli do vody, zůstali stát daleko od břehu. Volali jsme je, ať se jdou koupat s námi, ale on odpovídal s trochu přehrávaným, hořkým smíchem: Do vody nepůjdu! Kdepak. Já už tam jednou byl… Plavete, vysvětloval pak, ačkoli vlastně neumíte plavat, nevíte, kam že to vůbec plavete, je tma, a ještě k tomu po vás střílejí… Chanan se pak už do konce života v moři nesmočil.

V osmašedesátém nás, skupinu mladých českých publicistů a novinářů, spisovatelů a tehdejších studentských vůdců, zastihla srpnová okupace v kibucu Shomrat. Tam si pro nás přijeli tamější Češi a Slováci. My nějaký čas bydleli u Rozenových v Tel Avivu a od těch dob jsme byli přáteli. Pak se Chanan objevil ve Špalíčku, ve štábu Občanského fóra, jako jeden z prvních, co za námi ze světa přijeli. A obnovil všechny své československoizraelské aktivity: hlavně Ligu přátel (ČSSR totiž v roce 1967 přerušila s Izraelem nejen diplomatické styky). Když tu ligu zakládal po válce poprvé, byla to v Izraeli vůbec první liga přátelství s nějakou cizí zemí. Už tehdy jsme tam my Čechoslováci byli uznáváni jako ti, kteří se nezalekli mezinárodního nátlaku. Jako spolehliví spojenci, kteří byli ochotni pomoci Izraeli vyzbrojit se proti strašné arabské přesile.

Ptáme se dodnes: Proč? Proč zrovna my? Snad i proto, že jsme měli Masaryka a ten v Hovorech s Čapkem přiznal, že s antisemitismem, vštípeným matčinou výchovou, bojuje vlastně celý život; tedy proto, že jsme měli věrohodný vzor, nikoli jen kazatele proti rasismu. A nejspíše i proto, že jsme zažili Mnichov. A proto, že Izrael vytvořili také naši lidé. Jako Chanan Rozen.

O necelý rok později mě Chanan doprovázel jako prvního řečníka na první kongres mírových sil v Izraeli v sále telavivské filharmonie. První slovo jsem dostal proto, že jsem přijel z čerstvě okupované země, a Izraelci chtěli tehdy slyšet, jaké to je, být okupovaný – sami v šestidenní válce okupovali velké kusy země i s Araby. A já jim pověděl, co oni tušili: že i nejlepší předsevzetí moudrých a velkorysých okupantů půjdou nakonec do háje. Chanan mně dodával odvahy jim to říct. Moc jsem ji tehdy potřeboval.

O co všechno se Chanan zasloužil tady i v Izraeli, nelze vůbec vypočítat. Vzpomenu jen zřízení památníku odvlečených Židů z Ostravy a mezinárodní konferenci tamtéž na téma „První transport Židů v Evropě“. Nacisté jej vypravili z Ostravy do polského Niska – tehdy ještě ani žádné tábory smrti postaveny nebyly, ti první je měli vybudovat kdesi na louce. Nebyl jsem sám, kdo do té doby nevěděl, že větší síla našichŽidů byla před válkou v Ostravě než v Praze. Ostravští Židé byli ti vůbec první evropštíŽidé do transportů.

Z životního příběhu tohoto ostravského „chachara“ dá se dobře pochopit pro mnohé nepochopitelné, že Žid nemusí být vždycky tiskový magnát, spisovatel anebo obchodník. Ten náš, československý Žid v Izraeli, byl tedy zámečník. A přitom přítel Maxe Broda.

Jeho starší bratr odejel do Palestiny o mnoho let dřív, takže stačil doprovázet Tomáše Garrigua Masaryka při jeho návštěvě Palestiny v roce 1927. Masaryk byl vůbec prvním státníkem na světě, který území budoucího židovského státu navštívil. Bratr z té chudé ostravské rodiny byl pak ministrem v izraelské vládě.

Česká republika je i dnes nejproizraelštějším evropským státem. Vypadá to, že někdy unii pěkně štveme. Nejsme ale nekritičtí k izraelské politice: co slyší tamní politiciod přátel, bude mít, doufáme, větší váhu než kritiky ze strany těch, kteří chtějí být za každou cenu nad věcí. Nad Židy i Palestinci. A pak plují s proudem, proti těm slabším, protože obklíčeným, nepočetným. Chanan po celý život věřil v možnost rozumného soužití Palestinců a Židů, vždycky se obával jestřábů na obou stranách.

Náš v Evropě dnes výjimečný vztah k Izraeli nevymysleli ani jen Tomáš či Jan Masarykovi, ani současný ministr zahraničí. Vyvinul se spontánně z příběhů takových lidí, jako byl právě Valtr Rosenzweig. Stojí na osudech řady dalších, kterým jsme rozuměli a mohli jim uvěřit, protože to byli naši. Naši, kteří se rozhodli pro loajalitu k oběma svým tolik nepodobným a zároveň tolik podobným vlastem. A dokázali pro ně žít a pracovat bez nenávisti a zášti k jiným.

Václav Havel vyznamenal Chanana Rozena Řádem bílého lva, který dostávají jen sem tam nějací prezidenti. Ten hoch z Ostravy, co neuměl plavat a vyráběl pak střílející porichtunky, si to zasloužil. Jeho neuvěřitelnému životu jsme uvěřili. Dnes už definitivně.