Velvyslanectví České republiky v Tel Avivu

česky  english 

rozšířené vyhledávání

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Ve věku 94 let zemřel 18. února generální honorární konzul ČR v Izraeli.

V pondělí 18. února zemřel ve věku 94 let Chanan Rozen, generální honorární konzul České republiky v Izraeli. S úctou a láskou lze biblicky říci, že odešel stár a syt dnů, ale něco málo, leč velmi důležitého by tomu chybělo. Ten úsměv, který se každému, kdo ho znal, vybaví před očima a zahřeje na duši.

Jan Schneider | 21.02.2013

Chanan Rozen se narodil jako Valtr Rosenzweig v Ostravě ještě za Rakousko-Uherska 24. září 1918. V početné rodině byl nejmladší. Vyučil se nástrojařem ve Vítkovických železárnách.

V roce 1926 jeho starší bratr (později přijal jméno Šlomo Rosen) odjel do tehdejší mandátní Palestiny („udělal aliju“). A o rok později tam dokonce doprovázel československého prezidenta Tomáše G. Masaryka při jeho historické návštěvě. V roce 1933 se vrátil do Ostravy a do roku 1935 se věnoval organizaci mladých sionistů Hašomer Haca’ir.

Nebylo tedy divu, že se z Valtra Rosenzweiga stal zapálený sionista. Koncem roku 1938 spolu s dalšími dvěma bratry podnikli dramatickou cestu do tehdejší Palestiny. (V jejím závěru musel do zaslíbené země z potápějící se lodi doslova doplavat, a proto měl jednou pro vždy moře plné zuby.) První léta strávil v kibucu Sarid. V letech 1939 až 1948 byl aktivním příslušníkem Hagany, pro niž jako nástrojař vyráběl zbraně. Poté pracoval jako funkcionář odborů a kibucnického hnutí.

Oženil se s Rivkou Rozenbaumovou, která přišla do Palestiny také již před válkou. Společné příjmení vyřešili snadno. „Růžovou větev“ (Rosenzweig) a „Růžový strom“ (Rosenbaum) zkrátili na „Rozen“, čímž symbolicky potvrdili to, co udělali alijí: „Vrátili se ke kořenům.“

Přítel Československa

Chanan Rozen založil v roce 1951 spolu s Maxem Brodem Ligu přátelství Izrael-Československo a stal se jejím předsedou. Byla to vůbec první organizace přátelství mezi Izraelem a dalšími národy, jichž je nyní v Izraeli asi šedesát pět. Rozen to považoval za logické, a nejen kvůli tomu, že Židé žili víc než tisíc let v dobrých vztazích na české půdě. Důležité bylo období první republiky, kdy se prezident Masaryk zasadil o uznání židovské národnosti. „Předtím jsme museli optovat buď k německé, nebo k české národnosti,“ vysvětloval Rozen.

Zásadní existenční důležitost však měla velká morální, politická a vojenská pomoc Československa, která přispěla ke vzniku a udržení státu Izrael v roce 1948. Proto také například nebyla náhodná vděčná účast Ligy přátelství Izrael-Československo při vysázení růžového sadu v Lidicích.

V šedesátých letech se Rozen podílel na kulturních kontaktech mezi oběma státy. Vysoce si cenil účasti izraelských umělců na Pražském jaru či na karlovarském filmovém festivalu. V roce 1965 byl jako první izraelský občan oceněn zlatou medailí Československé společnosti pro mezinárodní styky. Rozen veřejně protestoval proti přerušení diplomatických styků mezi Československem a Izraelem v roce 1967. Po okupaci Československa v srpnu 1968 vyzýval jako předseda ligy izraelskou veřejnost k demonstracím a k vyjádření solidarity.

Těsně před okupací přijela do Izraele na návštěvu uspořádanou spisovatelem Ladislavem Mňačkem skupina novinářů a studentů, kteří organizovali petiční akci za obnovení vzájemných diplomatických vztahů. Zpráva o okupaci je zastihla v zemi, která má k Československu specifický vztah, a hluboce se jim vryla do paměti. Mezi účastníky byli například Jaroslav Bašta, Jaroslav Suk, Eda Kriseová, Helena Klímová, Petr Chudožilov a také Petr Pithart, který ve svých vzpomínkách věnoval pěknou pasáž Chananu Rozenovi.

Bratři v politice

Chananův bratr Šlomo Rozen (1905–1985) pracoval dlouhé roky v kibucu Artzi. V roce 1965 byl zvolen poslancem Knesetu, v roce 1969 získal mandát znovu. V roce 1974 se stal prvním izraelským ministrem původem z Československa. Ve vládě Goldy Meirové byl ministrem pro přistěhovalectví a ve vládě Jicchaka Rabina v roce 1977 ministrem pro bytovou výstavbu.

Od roku 1975 se i Chanan Rozen angažoval v politice. Byl zvolen členem městské rady města Ramat Gan a v letech 1983 až 1989 v něm vykonával náměstka primátora a věnoval se především kulturním záležitostem. Je nutno ocenit obrovskou šíři kontaktů, jež Chanan Rozen díky svému bratrovi i politickému angažmá získal a využíval je i ku prospěchu naší země.

Po změně režimu v Československu se v roce 1990 Chanan Rozen stal předsedou Izraelské společnosti přátel Československa. V prosinci 1991 pak byl jmenován honorárním generálním konzulem ČSFR v Izraeli a v roce 1993 honorárním generálním konzulem České republiky.

V listopadu 1994 bylo Chananu Rozenovi uděleno čestné občanství města Ostravy, v roce 1998 mu prezident Václav Havel propůjčil Řád bílého lva a v roce 2007 ho ocenil ministr zahraničí Karel Schwarzenberg cenou Gratias agit, udělovanou osobnostem a organizacím, které se výrazně podílely či podílejí na šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.

Diplomatická vzpomínka

Bývalý český velvyslanec v Izraeli Daniel Kumermann vzpomíná na příhodu hned z prvního týdne svého působení v Izraeli. Chanan Rozen ho pozval na večeři, a když ještě toho dne ráno volal, aby se ujistil, že všechno platí, dodal záhadně cosi o překvapení. Kumermann znejistěl a začal to překvapení z Rozena páčit.

Ten chvíli vzdoroval, ale pak nevydržel a sdělil, že mu „sehnali vepřové, aby se cítil jako doma“. K Rozenovu nemilému překvapení to velvyslanec nijak neocenil, ba naopak. Rozenovi však nakonec zjistili, že až na to vepřové se s ním dá docela dobře vyjít.

Daniel Kumermann touto příhodou naznačuje až trochu paternalistický vztah Chanana a Rivky Rozenových k českým velvyslancům v IzraeliSnažili se je provést bez úhony přes všemožná úskalí života v této zvláštní zemi a současně jim v ní vytvářeli co nejdomáčtější prostředí. Skoro jako by právě to Rozen považoval za hlavní úkol generálního honorárního konzula a všechny ostatní vyplývající z jeho funkce ve srovnání s tím až za druhořadé.

Nezapomenutelní Rozenovi

„Interview nedávám. A vůbec, přestaňme se stále bavit o válce. Pojďme se bavit o něčem veselejším. Jak to bylo s tím pogromem v Kišiněvu?“ Touto starou anekdotou mě Chanan Rozen zarazil již zkraje mé žádosti o rozhovor v létě 2006, kdy na sever Izraele dopadaly Hizballáhem vystřelované rakety, a nikdo netušil, jak se věci vyvinou. Místo odpovědí na banální otázky mi tím byla živě zprostředkována zkušenost, jak Izraelci prožívají a přežívají různé krize.

Chanan a Rivka Rozenovi s oblibou pobývali v Karlových Varech. Jediným stínem, který při těch pobytech Chanana tížil, byl katastrofální stav Národního domu, kde se za první republiky odehrály dva sjezdy Světového sionistického kongresu. Chanan byl poutavý a veselý vypravěč. A tak jsme seděli u oběda v Karlových Varech a Chanan povídal a povídal, když tu jeho žena Rivka najednou docela brutálně přeťala jeho řeč a pravila se zamyšleným údivem: „Ty, Chanan, víš co je divný? Že jsme tu spolu už přes týden – a ještě mě neštveš.“

Tomu, co následovalo, se říká vypadnout z role. Ale jenom na chvilku, to by zase nebyl Chanan. Ale i tak byla ta chvilka dost dlouhá na to, udržet se a nerozřehtat nahlas. Zlatá paní Rivka, bez níž by vzpomínka na Chanana Rozena prostě nebyla úplná!

Možná je to onen opožděný smích, který nyní přivádí trochu vláhy do očí. Kolika lidem se to však povede, že se na ně vzpomíná s úsměvem?