TEL AVIV Kibuc Givat Chajim Ichud existuje ve středním Izraeli už půlstoletí. Už dávno ale nevypadá tak, jak jej zakládali Židé, kteří sem přišli po válečných útrapách. Původně striktní komuna, jejíž členové se dělili o práci i majetek, se proměnila ve společenství lidí, kteří vědí, co je osobní vlastnictví.

Do kibucu poblíž města Chedera se minulý týden sjeli pamětníci terezínského ghetta, kteří žijí v Izraeli. Osadu totiž navštívil český ministr zahraničních věcí Jan Kohout. „V komunistickém Československu se málo mluvilo o obětech nacismu, obzvlášť se nám nelíbil vztah k Terezínu, ulpěla na něm propaganda, že šlo jen o takový dětský tábor,“ popsala důvody vzniku památníku Beit Terezin – neboli „terezínského domu“ – Ruth Bondyová, která sama Terezín přežila.

V 60. letech proto terezínští pamětníci žijící v Izraeli začali mluvit o vybudování památníku, který by tyto lidské tragédie připomínal. A nápad se nakonec skutečně podařilo o deset let později zhmotnit: uprostřed kibucu Givat Chajim Ichud dnes stojí muzeum, výstavní síň, knihovna a vzdělávací středisko. V „terezínském domě“ mají navíc archiv a databáze se seznamem jmen 162 000 Židů z Čech a Moravy, Rakouska, Německa, Nizozemska, Dánska a dalších evropských zemí, kteří byli v terezínském ghettu drženi. Kohout správcům domu předal šek na milion korun, což přijde vhod. V minulých letech se totiž provozovatelé památníku potýkali s nedostatkem peněz.

Příliš levicový kibuc „Hitler ze mě udělal sionistu,“ vypráví Petr Lang, muž, který v dětství zažil Terezín a posléze i Osvětim. Po válce, kterou velká část jeho rodiny a přátel nepřežila, odjel tento jihlavský rodák do Izraele. Usadil se tehdy v kibucu a se svou manželkou Tamarou žije nedaleko izraelského města Hadera dodnes. Za uplynulá léta se však mnohé změnilo: tehdy byly všechny služby zdarma, věci společné a v obchodě se nakupovalo bez peněz. Dnes obyvatelé dostávají výplatu.

„Nedá se to srovnat, tehdy nikdo nezamykal, všichni si byli rovni, pracovali, společně jedli,“ vzpomíná 73letá paní Ruth. Sama okusila život v komuně, když jí bylo čtrnáct let. „Přijeli jsme s rodinou v roce 1949, většina rodiny se nevrátila z táborů, tak otec rozhodl, že odjedeme,“ vypráví. V mladém věku přijela do kibucu Kfar Masaryk u severoizraelské Haify. „Odevzdala jsem oblečení a vše, co jsem měla, a nafasovala košili a kalhoty a začala pracovat v zahradnictví. Moc dobře na to vzpomínám, bylo to společensky výborné, s lidmi, které jsme tam poznala, se vídáme dodnes.“

Navzdory tomu ale v kibucu nevydržela. Na jejím rozhodnutí odejít se prý podepsal odklon komuny doleva. Řada kibuců totiž prošla v padesátých letech rozkolem: do křížku se dostali farmáři s umírněnými názory a radikálové inklinující k Sovětskému svazu. „Když jsem musela pochodovat na První máj, řekla jsem si, že půjdu pryč.“ I v dnešních kibucech však utkvělo něco ze staré formy. Je to pohostinnost. Sebemenší projev zájmu o komunitu vede k nabídce: „Přijeďte sem žít, kdykoli.“

O autorovi| Jarka Synáčová zvláštní zpravodajka LN v Izraeli