česky  italiano 

rozšířené vyhledávání
Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Historické dokumenty

(Archivní článek, platnost skončena 04.07.2020.)

Dokumenty z historie vztahů státu a katolické církve: 1. Perzekuce církve v období 1948 až 1989, 2. Rezistence

Dokumenty z historie vztahů státu a katolické církve

1. Perzekuce církve v období 1948 až 1989

Proticírkevní boj v bývalé ČSR po únoru 1948

Adolf Rázek

Směrnice

Proticírkevní boj po uchopení moci komunisty v únoru 1948 byl v popředí zájmu Ústředního výboru KSČ, jak dokládal dále citovaný stručný obsah jeho pokynů, založený ve spisu "Moštěk a spol." v archivu MV pod a.č. V-7875:

1. Korespondence Vatikánu s arcibiskupy, biskupy bude prováděna jedině prostřednictvím vlády.

2. Pastýřské listy biskupů pouze se svolením vlády.

3. Přísně budou kontrolována kázání a promluvy duchovenstva všech náboženských složek.

4. Církev československá a evangelická budou povýšeny na církve národní, majetek církve katolické bude skonfiskován a dle potřeby přidělen této církvi národní.

5. Přemlouvání a přesvědčování katolického duchovenstva k přestupu k národní církvi.

6. Zostuditi kněžstvo najímáním placených žen za každou cenu pokud možno z katolických rodin.

Celkový nábor se připravuje a očekává v měsíci říjnu.

Vyčkejte pokynů!

Podobné směrnice vydala i Národní fronta na začátku července 1948. V nich je výslovně uvedeno, že státní moc, formálně reprezentovaná Národní frontou, nemá zájem na spolupráci, ale na získání moci rozhodovat bez církve a proti církvi. Tyto směrnice v podstatě jsou, jak ukazuje zkrácený text, prováděcím předpisem k pokynům ÚV KSČ.

1. Vatikán - podlomit důvěru a vážnost všemi způsoby, obzvláště útoky v tisku, kompromitující články atd.

2. Rozleptat jednotu duchovenstva: rozdělit vyšší duchovenstvo od nižších, vrazit klín mezi biskupy a kněze, klín mezi duchovenstvo a věřící.

3. Zásadně nenavazovat styky s vyšším duchovenstvem. Jednání s nimi je výlučně věcí generálního sekretariátu AVNF p. min. ČEPIČKY, jednání jednotlivých KAV, jak ukazuje zkušenost, by vedla k ústupkům ze strany KAV, což je nepřípustné.

4. Úkolem církevních komisí při akčních výborech není navázat spolupráci s církví katolickou, ale získat moc rozhodovat bez církve a proti církvi. To je nutno míti na zřeteli, obzvláště při jmenování členů těchto komisí, nebudou-li delegováni biskupy.

5. Nejužší spolupráce s církví československou.

6. Zdůrazňovat co nejvíce dnešní náboženskou roztříštěnost národa a potřeba jednoty, v první fázi použít jednotícího společenství československé církve.

7. Do boje proti duchovenstvu katolické církve zasadit osvědčené zbraně.

V duchu těchto směrnic bylo postupováno až do jara 1949, kdy byly nahrazeny novým podrobnějším plánem.

Realizace

Širší předsednictvo ÚV KSČ se na své schůzi 25. dubna 1949 velmi podrobně zabývalo dalším postupem v úsilí o likvidaci církve. Dosavadní tlak vedl spíše k růstu vlivu církve, zejména mezi mládeží. Kupříkladu Biblických závodů, soutěže ve znalosti Nového zákona, se účastnily tisíce mladých.

Pro řízení následných represivních opatření proti církvi byla ustavena zvláštní operativní komise (šestka) vedená A. Čepičkou. Její činnost byla sledována samotným prezidentem, jak dokládá dopis ministra Čepičky z 1. června 1949. I o dalším vývoji dostával Gottwald podrobné informace.

Prvním z řady plánovaných zásahů bylo vytvoření rozkolnické organizace "pokrokových katolíků" - laiků uvnitř církve, kteří by si vytyčili jako úkol obrodu církve v souladu se zásadami lidové demokracie. Tato prokomunistická organizace by přejala známý a užívaný název Katolická akce. Měla vrazit velmi rychle klín mezi biskupy a klérus, o věřících ani nemluvě. Prvního června už měla "šestka" podrobný plán na její ustavení a věděla, že do 12. června již bude ustavena.

Od dubnové schůze měli soudruzi i pracovní program postupné likvidace. Na ní soudruh Ďuriš výslovně navrhoval podvodný záměr: "Například mírové hnutí může být dobrým začátkem, je to široká základna a tady je můžeme doběhnout (zvýrazněno aut.). Obsahem katolické akce by mělo být také mírové hnutí. "Církevní šestka 30. dubna explicitně vyjádřila důvody schizmatické Katolické akce: "Chceme jim vzít vše, co dosud mají, aby jim nezůstalo nic…"

Pozornost si zasluhují i jiné návrhy, jako odnímání potravinových lístků duchovním nebo přerušení telefonického spojení na faru. Protože je nutná kontrola všech stanovených úkolů "je třeba rozšířit síť důvěrníků tak, aby v každém místě, kde je fara, byl důvěrník, který bude dobře informován o činnosti faráře jak v kostele, tak mimo něj. K tomu bychom chtěli použít zejména učitelů, kteří by takový úkol mohli úspěšně plnit."

K ustavení zamýšlené prorežimní " katolické akce" došlo 10. června 1949. Že se jednalo o velmi vyhrocenou situaci, dokládá zpráva ministra Čepičky prezidentovi ze 14. června. Nato 15. června vydali biskupové pastýřský list, ve kterém objektivně a dost podrobně popsali vztahy mezi státem a církví i jejich předpokládaný další vývoj.

Komunistická strana se prostřednictvím ministerstva vnitra snažila nejen zabránit jeho doručení na farní úřady, ale zvláštním oběžníkem hrozila tresty podle § 32 zák. 231/48 Sb. za jeho čtení při bohoslužbách. Zmíněný paragraf říká, že bude potrestán odnětím svobody od 1 měsíce do 3 let ten, kdo rozšiřuje poplašnou zprávu, která je způsobilá znepokojit alespoň část obyvatelstva některého místa. Je samozřejmé, že pastýřský list musel znepokojit i ty křesťany, kteří si až do té doby nevšímali probíhajících proticírkevních zásahů státní moci.

Doručení výhružného oběžníku KSČ bylo ostře sledováno a pověřený "politicky spolehlivý poštovní odborník" soudruh Hruban musel podat na ÚV KSČ podrobnou zprávu, ve které uváděl i takové detaily, jako že zástupce pošty musel s dopisy utíkat poklusem až na Masarykovo nádraží. "Soudruzi pošťáci" museli, jak uvádí ve své zprávě o akci soudruh Hruban, zajistit doručení 2 656 dopisů ve stanovené lhůtě od 15 hodin v sobotu 18. června do nedělního rána 19. června 1949.

Devatenáctého června při liturgické oslavě Božího těla ve velechrámu sv. Víta inscenovali komunisté provokační akci, m.j. s pokusem o zpěv internacionály, a bezprostředně po návratu do paláce izolovali příslušníci StB arcibiskupa Berana v jeho rezidenci.

Zápis "6" dokládá nezlomný arcibiskupův postoj vzdor internaci tím dnem zahájené. Druhý den, 20. června, je v Římě vydán exkomunikační dekret vztahující se na římskokatolické křesťany, kteří se vědomě a dobrovolně dosud přihlásili nebo v budoucnu přihlásí do státem založené Katolické akce. Prvního července je v Římě publikován dekret o komunismu, běžně pojmenovávaný "exkomunikační dekret". Je samozřejmé, že oba zmíněné materiály musely být rozšiřovány již utajenými cestami. Jejich publikace a šíření byla později důvodem k řadě zatčení a potrestání desítek duchovních i laiků.

Předseda vlády Antonín Zápotocký "vysvětlil" v rozhlasovém projevu 21. června důvod internace arcibiskupa Berana. Tvrdil v něm, že církevní hodnostáři v čele s arcibiskupem Beranem se snaží použít i církevních institucí, kostelů a klášterů ke štvaní proti republice a rozrušování nepravdivými zprávami… Mluví o pronásledování věřících, o persekucích a znásilňování… Biskupové zakazují politickou činnost, která by směřovala ve prospěch lidovědemokratické republiky (rozuměj KSČ - pozn. aut.)… Arcibiskup zakázal kněžím činnost a členství v krajských, okresních a místních národních výborech… Biskupové odmítají dohodu s vládou… Odsuzují Katolickou akci… Katolická akce (zřízená podle rozhodnutí předsednictva ÚV KSČ z 25. 4. 1949, bod I/1: Obrodné hnutí katolíků - pozn. aut.) je prohlašována za nekatolickou, ačkoliv je vedena hluboce věřícími katolíky a má souhlas i podporu tisíce katolických kněží.

Zmínil se i o tom, že v neděli měl být v kostelích čten pastýřský list, který byl podle předsedy vlády "snůškou nepravdivých útoků proti republice". Vůbec se však nezmínil o tom, že strana jeho čtení zakázala a za jeho čtení hrozila tresty,jak bylo již vpředu uvedeno.

V závěru projevu ujistil, že " vláda vezme v ochranu všechny ty tisíce kněží, kteří věrnost republice zachovávají a v její prospěch pracovat chtějí".Tedy ty, kteří odmítají poslušnost podle církevního práva a podle závazků, které na sebe dobrovolně a svobodně vzali. Dále znovu pohrozil, že "proti (…) vyvolavatelům rozbroje a neklidu bude podle zákona a práva zakročeno".

Ukázkou takového zákroku může být případ Theodora Funka, tajemníka arcibiskupa v Olomouci, který za to, že na kněžských poradách rozšiřoval mezi přítomné kněze výtisky "ilegálního" oběžníku "Výklad dekretu proti bezbožeckým naukám," byl 15. září 1949 odsouzen pro zločin velezrady k 10 letům těžkého žaláře.

Kněží zatčených za přečtení pastýřského listu byly desítky. Mnozí z nich sloužili jen jako nástroj zastrašování a rukojmí propagandistickým cílům, aby vláda mohla později dokumentovat svoji snahu o řešení vztahů církve a státu udělením amnestie. Vláda také prohlásila, že neuznává exkomunikace a že je pokládá za politické pronásledování. Prostřednictvím krajských sekretariátů NF byly vydány pokyny pro protiopatření.

V nich je výslovně uvedeno, že mají být ukládány peněžité tresty při užití podstatně vyšších sazeb, než byly určeny při čtení pastýřského listu v červnu. "Ve zvláště pobuřujících případech je možno zavést trestní řízení podle zákona na ochranu republiky."

Autor je dlouholetý pracovník Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu.

2. Rezistence

Dva dopisy kardinála Tomáška k petici katolíků

Katolickým věřícím v Československu

Milovaní bratři a sestry,

posílám vám srdečný pozdrav v den svatého Vojtěcha, mého slavného předchůdce na pražském biskupském stolci. Před 1000 lety patřili do jeho pastýřské péče Češi, Moravané, Slezané i Slováci. Od té doby vznikly na tomto rozsáhlém území další diecéze, ale dnes jsou téměř všechny bez biskupů.

Mnozí z vás ze všech koutů naší republiky se setkali se mnou při různých příležitostech. Projevy srdečné příchylnosti ukázaly mně i komukoliv, jak pevným poutem lásky jsme spojeni v našem Pánu Ježíši Kristu. V posledních měsících jste mi poskytli neobyčejně přesvědčivý důkaz své důvěry v podobě více než půl milionu podpisů pod petici, kterou jsem podpořil. Považuji to za zmocnění stát se vaším mluvčím, když žádáte, aby u nás došlo k nápravě vztahu státu k církvi a k věřícím. V tom smyslu jsem zformuloval stanovisko, které posílám vládě ČSSR k rukám jejího předsedy Lubomíra Štrougala.

Mám radostnou povinnost poděkovat všem, kteří jste petici podepsali nebo podepsat chtěli a nemohli, neboť podpisování probíhalo improvizovaně a s obtížemi. Zvláštní dík si zaslouží ti, kteří při tom obětavě pomáhali. Mile mě překvapily upřímné sympatie mnoha spoluobčanů nekatolíků; pochopili, že nám nejde jen o vlastní výhody. Svoboda je nedělitelná, přejeme ji všem jiným stejně jako sobě.

Váhu vašich podpisů zvětšuje strádání pro víru a církev, které sotva koho z vás v minulých desetiletích nepostihlo. Odpouštění je křesťanská povinnost, nebylo by však spravedlivé nevzpomenout při této příležitosti s úctou zvláště těch, kteří složili těžší daň věrnosti Kristu ztrátou svobody, ba i života. S kněžími a biskupy, s řeholníky a řeholnicemi to byli i mnozí laici.

Dík a obdiv si zasloužíte vy všichni, kteří jste se odvážili pokračovat neveřejně v aktivitě neoddělitelné od plného křesťanského života, avšak státní mocí pronásledované. Myslím na rodiče a další předávající dětem a mládeži poučení o víře; na pečovatele o nemocné i po duchovní stránce; na vydavatele a šiřitele náboženské literatury; na řeholní společenství; na kněze i laiky soukromě doplňující okleštěnou pastoraci, a na mnohé další.

Ať veřejně, nebo v soukromí, stále jsme jedna Kristova církev. Mluvit o oficiální církvi a o druhé, politicky zaměřené "tajné církvi" je fikce a pomluva.

Události ozřejmily další věc, kterou vám chci položit na srdce. Je to odpovědnost vás laiků za církev. Po léta jsem mluvil za vás téměř marně. Byl jsem označen za "generála bez vojska". Proto bylo třeba, abyste promluvili vy. Nejsme vojsko a nebojujeme o moc. Ale povinnost hájit se proti nespravedlnosti je jeden ze základních kamenů mravnosti. I náš Pán se před soudem hájil proti falešnému obvinění a ohradil proti políčku.

Je správné, když jako občané uplatňujete svá práva vůči světské moci. To však není všechno, co máte možnost dělat. Je třeba ujímat se svých práv i fakticky. Litera zákona sice velmi zužuje náboženský život katolíků. Přesto je nám upíráno mnohé, co nezakazuje zákon, ale mimo zákonnou kompetenci lidé pověření veřejnou správou. Ale v každém právním státě platí zásada: Všechno, co není zakázáno, je povoleno - rozumí se zákonem, ne něčí libovůlí. Nebojte se tedy např. uskutečňovat plný církevní život v duchu Druhého vatikánského koncilu, ve farnostech i mimo ně. Na vás je také, abyste byli oporou kněžím, kteří se po minulých zkušenostech obávají ztráty možnosti sloužit vám veřejně. Nebojte se působit na mládež a děti - zvláště nyní, kdy se už veřejně vyslovují obavy o jejich mravní profil.

V podání vládě ČSSR tlumočím váš požadavek zásadní změny postoje státu k církvi a věřícím, zejména, že se nespokojíte malými ústupky z milosti místo respektování práv a mezinárodních závazků. Je třeba dosáhnout takového řešení, které by zabránilo vměšování státu do vnitřního života církve: tak chápu požadavek odluky církve od státu, obsažený v petici. Navrhuji zahájení vážného dialogu o celkovém stavu věcí, a to se skutečnými zástupci církve, kterým důvěřujete.

Uvědomil jsem si, že i já mám vůči vám povinnost, která nestrpí odkladu. Stále ještě se dovídám o postihování, šikanování, zastrašování nebo diskriminování kněží a laiků i jejich dětí. Kdyby takové jednání pokračovalo, byť i jen na nejnižších stupních moci, bylo by to špatným předznamenáním dialogu. Bylo by také neblahé, kdyby věřící žili s vědomím, že se jich vlastní církev nesmí nebo nechce zastat.

Proto jsem se rozhodl nabídnout pomoc, kdykoli dojde k porušení spravedlnosti v souvislosti s vírou nebo církví. Když se někdo nedomůže práva normální cestou nebo s pomocí vlastních církevních pastýřů, má možnost obrátit se přímo na mne. S pomocí příslušných odborníků se budu snažit zasáhnout v jeho prospěch. Je zapotřebí, aby zcela vymizely ústrky vůči věřícím občanům. Uvítám všechny dobré zprávy o případech vyřešených přímo úřady.

Bratři a sestry, v této důležité chvíli našich dějin spojme odvahu s rozvahou, naději s trpělivostí, pravdivost s láskou. Pán vám žehnej.

Váš František kardinál Tomášek, arcibiskup pražský

Poznámka redakce: Zmíněnou petici sestavil a 1. ledna 1988 rozšířil k podepisování pan Augustin Navrátil.

Vládě Československé socialistické republiky,

k rukám předsedy Lubomíra Štrougala

Vážený pane ministerský předsedo,

považuji za svou povinnost sdělit Vám a Vaším prostřednictvím členům Vaší vlády své stanovisko k událostem prvních měsíců tohoto roku, které se dotýkají vztahu katolické církve a státu. Musím se ohradit proti způsobu, jakým na ně reagovali někteří veřejní činitelé a sdělovací prostředky. Chci také osvětlit pravý význam těchto událostí v širších souvislostech a poukázat na nutnost vyvodit z nich správné důsledky.

Dne 1. ledna 1988 bylo zahájeno podepisování petice nadepsané "Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů". Ústava našeho státu zaručuje občanům právo podávat petice a dostávat na ně odpovědi. Iniciátor, katolický laik (Augustin Navrátil - pozn. red.), navíc její podepisování předem oznámil Generální prokuratuře sdělením ze dne 7.12.1987. Obdobně informoval i Vás, pane předsedo vlády, a další vysoké činitele dopisem ze dne 20.12.1987. K němu přiložil text petice a také výzvu věřícím, obsahující výslovně její hlavní záměr: "docílení zásadního obratu ve vztahu státu k církvi".

Tato akce vyšla z katolického lidu. Uvítal jsem ji a podpořil také proto, že moje mnohaleté úsilí o normálnější život církve a věřících u nás nepřineslo téměř žádné výsledky. Moje četná podání odpovědným státním činitelům zůstala bez odpovědi.

Žádný orgán petici nezakázal. Dověděl jsem se však o mnoha pokusech potlačit její podepisování zastrašováním. Byla také rozpoutána dezinformační kampaň proti jejím autorům a signatářům i proti mé osobě. Sdělovací prostředky se neostýchaly používat slovník padesátých let. U věřících, a nejen u nich, vzbudila tato kampaň oprávněné rozhořčení. Naopak petice si získala takový souhlas, že se do dnešního dne u mne sešlo přes půl milionu podpisů. Taková je pravda o petici.

Její pravý smysl je možné pochopit jen v historické souvislosti. Petice je dosud nejmohutnější a nejzřetelnější, ale zdaleka ne první projev mínění a vůle našich věřících. Po čtyři desetiletí dává katolický lid různými způsoby najevo svůj nesouhlas s církevní politikou státu. Ta byla koncipována v duchu tehdy vládnoucí ideologie stalinismu. Dosud nebyla zásadně revidována. Její represívní a nespravedlivý charakter zakusily miliony věřících a jejich dětí v podobě různého šikanování a diskriminačních zásahů v oblasti povolání, vzdělání atd. Velmi mnozí z nich, zvláště řeholní osoby, kněží a biskupové, ale i četní laici zaplatili svou věrnost životu podle víry a duchovnímu poslání dokonce léty strávenými v internaci, v pracovních táborech, ve vězeních, někteří i ztrátou života. Náboženská praxe, pokud byla vyloučena z úzkého rámce povolené pastorace - řeholní společenství, náboženská literatura a mnoho jiného - pokračovala neveřejně a byla tvrdě postihována právě proto, že byla mlčenlivým protestem proti plánovité likvidaci víry a církve. Při sebemenším uvolnění ukázali věřící tutéž vůli nenechat víru odumřít, a to tím, že přestali tajit svou aktivitu, pokud začala být tolerována. Konečně v posledních letech začalo přibývat i výslovných projevů v podobě petic a stížností.

Pokojná manifestace věřících, modlících se na náměstí v Bratislavě dne 25. března 1988, proti níž Bezpečnost bezdůvodně uplatnila drastické násilí, je spolu s masovou podporou petice jen pokračováním neutuchající snahy věřících o svobodu víry a církve. Zároveň se tu ozřejmilo, že vztah státu k církvi se octl v krizi. Dosavadní církevní politika může pokračovat jen za cenu násilí. Násilí ovšem krizi neřeší, ale prohlubuje. Katolíci jsou si vědomi svých práv, budou je dále požadovat a jsou odhodláni přinášet oběti.

Katolický lid z Čech, Moravy i Slovenska už dříve mnoha způsoby a nyní statisíci podpisů, které zastupují miliony dalších katolíků, projevil mně svou plnou důvěru. Tento morální mandát mne nejen opravňuje, ale přímo zavazuje k tomu, abych nemlčel. Proto jménem našich katolických věřících latinského i řeckého obřadu prohlašuji: Žádáme změnu postoje státu k církvi. Nechceme jít cestou konfrontace, ale dialogu!

Jsem přesvědčen, že v nynějším stavu naší společnosti je to nejen rozumné a správné, ale zcela nutné. Naše veřejnost je stále citlivější na příkoří vůči komukoliv. Světová veřejnost sleduje velmi pozorně, jak se dodržují nebo pošlapávají základní lidská práva, včetně náboženských, která jsou zaručena též řadou mezinárodních dohod. Tato práva není nadále možné upírat ani našim věřícím. Není možné považovat je za občany s omezenými právy a církev za skupinu, kterou je zapotřebí držet pod zvláštním "státním dozorem" podepřeným sankcí trestního zákona. Není možné pod heslem " uspokojování náboženských potřeb" zvenčí diktovat obsah a rozsah křesťanského života a ignorovat názor křesťanů samých. Není možné, aby se státní moc vměšovala do vnitřních záležitostí církve. Není možné trpět zasahování nejrůznějších veřejných činitelů do soukromí věřících.

Tento dosavadní stav společnost destabilizuje a nikomu neprospívá. Je nejvyšší čas situaci řešit. Toho se nedosáhne jednostranným diktátem, ale společně dialogem. Tím rozumím jednání dvou partnerů, kteří se vzájemně respektují a mají upřímnou vůli dospět k seriózní dohodě.

Partnerem za katolickou církev je především Svatý stolec, a to v nejzávažnějších záležitostech. V ostatních věcech je partnerem domácí církev. Za ni ovšem nemohou jednat lidé, kteří nemají důvěru ani Svatého stolce, ani věřícího lidu. Zejména církevně zakázané sdružení "Pacem in terris" je pro vztah církve a státu faktor vysloveně negativní. Katolický lid dal nejednou jasně najevo, kdo je jeho pravý mluvčí.

Z vlastního jednání mohu prohlásit toto: Církev nestojí o privilegia. Přeje všem náboženským společnostem a všem občanům bez rozdílu přesvědčení svobodu k rozvíjení toho, co potřebují a na co mají právo. Církev potřebuje pouze prostor pro naplňování celého svého duchovního poslání a pro službu lásky všem lidem i společnosti. Věřící nemají mít místo ve společnosti jen jako pracovní síly, ale jako rovnoprávní občané. Tato země je jejich vlastí, cítí se za ni odpovědni a víra je rozhodně neodvádí od poctivého postoje ke společnému dobru.

¨Jsme připraveni ke skutečnému dialogu o zásadním řešení postavení církve v našem státě. Jsme ochotni odpouštět minulá bezpráví, avšak nehodláme být mlčením spoluvinni na bezpráví vůči nám, našim dětem a vnukům. Samozřejmě uvítáme každý příznivý počin, nyní především zaplnění katastrofálního prázdna na hierarchické úrovni. Ale ani plný stav diecézních a světících biskupů ještě neznamená, že budou moci plně vykonávat svou duchovní službu, dokud zůstává nynější stav.

Katolický lid ode mne právem očekává nejen slova, ale i činy. Proto jsem se rozhodl k prvnímu kroku směrem k dialogu. Vážné jednání nelze vést bez důkladné přípravy. Pro stát ji obstarávají jeho experti. Církev potřebuje mít své experty. Proto jsem požádal některé členy církve s příslušnou kvalifikací, aby se ujali úkolu všestranně rozpracovávat danou problematiku.

Doufám, že jsem v podstatě splnil úkol, který mi svěřil katolický lid naší republiky, tlumočit jeho přání po nápravě vztahu státu k církvi. Očekávám Vaši odpověď s nadějí a seznámím s ní naše věřící.

Přeji Vám, pane předsedo vlády, do nového období působení na tak odpovědném místě zdar při úsilí o pokojné spolužití všech občanů v našem společném státě. V tomto smyslu, jak nás učí naše víra, Vám vyprošuji osobně já i naši věřící, kněží a řeholní osoby pokoj a dobro od Boha, Otce všech lidí.

František kardinál Tomášek, arcibiskup pražský

V Praze, na svátek sv. Vojtěcha, 23.4.1988

Na vědomí: Svatému otci Janu Pavlu II., Ordinariátům diecézí v ČSSR.

Převzato ze samizdatové řady Orientace, č. 26, květen 1988.