PROJEV J.E. MONS. DOMINIQUE MAMBERTIHO, TAJEMNÍKA SVATÉHO STOLCE PRO STYKY SE STÁTY, NA SLAVNOSTNÍM KONCERTU K OSLAVĚ DVACETILETÍ OBNOVENÝCH DIPLOMATICKÝCH VZTAHŮ MEZI SVATÝM STOLCEM A ČESKOU REPUBLIKOU

(překlad z italského originálu)

Excelence,

dámy a pánové,

jsem velmi vděčen velvyslancům České a Slovenské republiky za pozvání, které jsem obdržel na tento koncert, konaný v překrásném prostředí Liberiánské baziliky, jež je prvním a hlavním chrámem Matky Boží ve městě Římě.

Tímto večerem vysokého kulturního významu si chceme připomenout šťastné výročí, které připadá na tyto dny. Právě 19. dubna 1990 Svatý stolec a Československá federativní republika obnovily vzájemné diplomatické vztahy po bolestivém čtyřicetiletém období jejich přerušení. Byly obnoveny ty bilaterální vztahy, které již existovaly v meziválečném dvacetiletí a to od 15. května 1920.

            Událost, kterou dnes večer oslavujeme, se stala před následnou apoštolskou cestou, kterou uctívaný Jan Pavel II. vykonal v Praze, na Velehradě a v Bratislavě ve stejném období, ve kterém se nyní nacházíme. Dne 21. dubna 1990 byl Jan Pavel II. přijat kardinálem Františkem Tomáškem, arcibiskupem pražským, a tehdejším prezidentem republiky, panem Václavem Havlem. Ten ve svém pozdravném projevu definoval návštěvu následníka sv. Petra jako „zázrak“.

            „Nevím, zda vím, co je to zázrak. Přesto se odvažuji říct, že jsem v tomto okamžiku účastníkem zázraku: člověk, který byl ještě před šesti měsíci zatýkán jako nepřítel svého státu, vítá dnes jako jeho prezident prvního papeže v dějinách katolické církve, který stanul na půdě, kde tento stát leží. Nevím, zda vím, co je to zázrak. Přesto se odvažuji říct, že budu dnes odpoledne účastníkem zázraku: na tomtéž místě, kde se před pěti měsíci - v den, kdy jsme se radovali ze svatořečení Anežky České - rozhodovalo o budoucnosti naší země, bude dnes hlava katolické církve sloužit mši svatou a pravděpodobně děkovat naší světici za její přímluvu u toho, kdo má ve svých rukou tajemný běh všech věcí.“

            Následující den byl papež, který v roce 1980 prohlásil svatého Cyrila a Metoděje za spolupatrony Evropy, na moravském Velehradě, aby tam celebroval tyto dva svaté bratry, věrozvěsty slovanských národů a průkopníky vlastního písma a jejich vyspělé kultury.

            „Zde jsou naše kořeny… - řekl papež před více než 200 000 lidmi – Nárožní kámen evropské jednoty nalézáme také zde: na Velehradě. Nejen na Montecassinu, odkud svatý Benedikt budoval Evropu latinskou. Také zde - na Velehradě, kde soluňští bratři natrvalo vštípili do dějin Evropy tradici řeckou a byzantskou.“

            Nekonečné davy lidí očekávaly papeže ve stejný den i na rozlehlé planině poblíž vojenského letiště Vajnory v Bratislavě. Návštěva to byla krátká, ale velmi intenzivní. Při rozloučení se slovenskými věřícími papež vyjádřil přání opět se s nimi setkat.

            Lze tedy snadno pochopit uspokojení, se kterým Svatý stolec znovu navázal diplomatické vztahy s bývalou Československou federativní republikou, které trvají již dvacet let. Nejednalo se pouze o politicko-diplomatický akt, ale, jak už tomu bývá, i o událost duchovního významu, a v tomto případě z pohledu nejvyšších veleknězů a katolické církve i o velmi významnou skutečnost pro evropský kontinent.

            Jak jsem již uvedl na začátku, dnes jsme byli pozváni na tento koncert velvyslanci dvou zemí, České republiky a Slovenské republiky. Svatý stolec ihned přijal žádost o uznání jejich nezávislosti a možnost navázání těch diplomatických vztahů se Svatým stolcem, které již existovaly mezi Českou a slovenskou federativní republikou. Papež Jan Pavel II. zaslal prostřednictvím apoštolského nuncia, současného kardinála Giovanniho Coppy, přání míru, hojnosti a pokroku oběma novým republikám. Nuncius následně na konci půlnoční mše sloužené v pražské katedrále přečetl poselství, ve kterém bylo mimo jiné zdůrazněno, že

            „Láska k míru obou republik je velkou útěchou a živou nadějí pro budoucnost, která se těmto milovaným národům otevírá.“

            A v poselství Slovenské republice, čteném ve všech farnostech v zemi, bylo zdůrazněno, že:

„Svatý otec, který tolik miluje dobré a věrné obyvatelstvo Slovenska, je duchovně přítomen při inauguraci nového státu a doprovází ho na jeho cestě svou modlitbou, aby byl pod Boží ochranou.“

Poté, co Jan Pavel II. oba státy znovu navštívil v roce 1995, mohl konstatovat, že:

„oba národy, dříve spojené, se mírumilovně rozdělily a daly světu významný důkaz toho, jak se mohou vyřešit základní požadavky sebeurčení a nezávislosti ve vzájemném respektování, v míru a ve skutečném bratrství.“

            Věřím, že mohu rozhodně chápat toto společné pozvání obou velvyslanců na dnešní večer jako šťastné potvrzení toho, že slib jednoty, bratrství a míru papeže se skutečně naplnil ve vzájemných vztazích mezi těmito zeměmi.

            Cesta započatá před dvaceti lety mezi Svatým stolcem a těmito dvěma zeměmi byla a je úspěšná a zahrnuje i další významné chvíle. Nemohu se nezmínit o cestě Svatého otce Benedikta XVI., který navštívil v září minulého roku Českou republiku a její národ, který je zeměpisně i historicky v srdci Evropy, aby vzdal čest odvážným svědkům evangelia z dob minulých i ze současnosti a dodal jim odvahu pokračovat v budování sociálního soužití v pravdě a lásce. Já sám si stále uchovávám živé vzpomínky z mé loňské cesty na Slovensko, které si je vědomo svého bohatého křesťanského dědictví, jež formovalo dějiny, a které projevilo snahu dále prohloubit existující plodnou spolupráci s katolickou církví.

            Děkuji umělcům, kteří dnes večer potěší a povznesou svým vystoupením naše duše. A co nejsrdečněji si přeji, aby vztahy, které existují již dvacet let mezi Svatým stolcem, Prahou a Bratislavou, se dále rozvíjely vzájemnou spoluprací nejen pro dobro občanů obou zemí, ale v širším kontextu i pro dobro mezinárodní komunity, díky stále většímu sdílení závazku podpory skutečného lidského dobra a lidské rodiny.