Velvyslanectví České republiky v Rakousku

deutsch  česky 

rozšířené vyhledávání

Historie budovy velvyslanectví

PŘÍBĚH JEDNOHO PALÁCE

Budova Velvyslanectví České republiky ve Vídni již svým vzhledem budí jistý respekt, současně však prozrazuje, že její historie je starší, než stát, který si v něm zřídil své zastupitelství. Už letmý pohled napoví, že komplex budov velvyslanectví vznikal postupně z různých staveb, které byly až v minulém století sjednoceny historizující fasádou, část budov byla při přestavbách zbořena.

Penzinger Strasse, na níž budova stojí, patřila odedávna do sítě cest, které přiváděly do Vídně návštěvníky z celé Evropy. Její kraje vroubily venkovské usedlosti, vinice a pole. Proměna naší ulice nastala po roce 1744, kdy se zvolna stala žádoucí adresou. Přestavba loveckého zámečku na letní císařovnino sídlo v Schönbrunnu učinila z naší ulice místo, které bylo in. U hlavního vjezdu do císařského paláce i říčka Vídeňka pomáhala udržet žádoucí respekt, ale hned za ní mohly vyrůstat paláce císařovniných oblíbenců. Tak domek jistého Leonarda Portera a okolní stavby získal rodilý Lisaboňan Emanuel Teles da Silva, duc da Silva-Tarouca. Narozen 17. 9. 1969 vstoupil do císařského vojska a bojoval proti Turkům. V roce 1740, kdy Marie Terezie nastoupila na trůn, se stal prezidentem Nizozemské rady. Obratný dvořan se stal jedním – dnes bychom řekli – z poradců císařovny a v letech 1744-1749 zastával úřad dvorního ředitele staveb a byl tak nadřízeným N. Pacassiho, který v té době vedl přestavbu zámku Schönbrunn podle přání Marie Terezie. Silva-Tarouca byl důvěrníkem císařovny, její “mentor”, byl jedním z mála dvořanů, kteří ji mohli i kritizovat. V roce 1744 začal přestavovat svůj dům v Penzingu. Hlavním zákonem úspěšného dvořana však byla císařovnina vůle. A tak, když o stavbu svého stavebního ředitele projevila zájem, Silva-Taroucovi jiného nezbylo, než své oblíbené vládkyni stavbu v roce 1747 prodat. Tarouca ostatně v roce 1755 na místě dnešního čísla 11 začal stavět nový palác, kterého se rodina časem zbavila a podle nového majitele, bohatého dolnorakouského podnikatele barona Pouthona, dostala stavba nové jméno.

Číslo 13 bylo v letech 1747-1781 domem císařských lovčích, kteří zde připravovali lovecké zábavy v blízké oboře, která se dnes skrývá pod názvem Lainzer Tiergarten. Dnešní číslo 9 na naší ulici získal Karel Lotrinský, bratr Františka I., manžela Marie Terezie. František měl svého bratra rád a císařovna měla ráda všechny, které si oblíbil její manžel (až na jednu hraběnku Auersperkovou, která ostatně v Hietzingu měla také svůj domek). Švagr Karel postupoval rychle ve vojenských hodnostech a stejně rychle prohrával drobné bitky ve válce o slezské dědictví proti Prusům. Jen v jedné šarvátce u Vratislavi, 22. listopadu 1757, se mu podařilo zvítězit, čehož Marie Terezie využila rychle k tomu, aby mu udělila velkokříž řádu, který založila a kterému dala své jméno. Karel se stal vůbec prvním nositelem tohoto stupně řádu Marie Terezie. Vévoda Karel si života v Penzingu mnoho neužil, zemřel v roce 1780 v Nizozemí jako tamní císařský místodržící. Stojí za to odcitovat Karlovo hodnocení historikem minulého století: “Obwohl der Prinz in den Kriegen mit Preussen mehrere Schlachten verlor, so bleibt ihm doch der anerkannte Ruhm, dass seine Dispositionen und Entwürfe, und seine Anstalten, selbst bei verlorenen Schlachten, wohl überdacht und eingeleitet waren. Die Hauptursachen dieser widrigen Zufälle waren theils in der damaligen wirklich besseren Einrichtung der preussischen Truppen, theils in der ausserordentlichen Güte dieses Prinzen, welcher die Nachlässigkeiten und Fehler der Untergeordneten nur zu sehr schonte, theils aber auch in unvermuthetem zufälligen Ereignissen, dem sogenannten Kriegsglücke, zu suchen.” Později císařský dvůr palác, který byl dále označován jako Lotrinský, prodal a vystřídalo se zde několik majitelů, v roce 1814 jej koupil bohatý vídeňský lékárník Anton Würth.

Také číslo 9 prošlo rukama ještě mnoha majitelů a pak sdílelo osudy celého komplexu. Až v roce 1940 se stal sídlem herecké školy, dnes nazývané Max Reinhardt-Seminar. To již její zakladatel Max Reinhardt (1873-1943), který se narodil v Bádenu u Vídně, žil v USA, kam utekl před nacisty. Reinhardt je dodnes jedním, ne-li jediným zakladatelem moderního německého a rakouského hereckého umění. Do roku 1933 vedl německé divadlo v Berlíně, do roku 1937 určoval obsah Solnohradských festivalů. V roce 1929 byl povolán na vídeňskou školu pro hudbu a herecké umění, která v tom roce začala vyučovat. Tehdy sídlila v zámeckém divadle v Schönbrunnu a, jak jsme již zmínili, v roce 1940 byla přenesena do dnešních budov. Právě v této části budov se dochovaly některé původní barokní prostory, barokní slavnostní sál s ilusionistickými nástěnnými malbami. V místech dnešního parčíku, který objekty obklopuje, byla jezdecká kasárna a ještě zde bylo dost místa na příslušný cvičák, první stromy zde byly vysazeny až v roce 1841, kdy byl prostor připojen jako park k Lotrinskému domu. S nadsázkou se dá říci, že kasárna byla proměněna v stánek umění, častěji se bohužel setkáváme s postupem opačným.

Poslední soukromá kapitola našeho domu nastala až v druhé polovině minulého století. Císařská správa přidělila tzv. Lotrinský dům poslednímu hannoverskému králi Jiřímu V., příbuznému anglického panovnického rodu. Hannoversko bylo v roce 1866 nešťastně a nepřipraveně vtaženo do války s Pruskem. Hannoveřané sice zvítězili v bitvě u Hohensalzy, v níž se vyznamenal korunní princ August Ernst, za což mu František Josef udělil řád Marie Terezie, ale válku prohráli. Slepý a nemocný Jiří V. se nejdříve uchýlil do vily svého příbuzného Wilhelma, vévody z Braunschweigu, v Hietzingu. Pak mu a jeho rodině císař František Josef I. určil jako sídlo Stöckl na okraji parku v Schönbrunnu, zatím byl rychle upravován Lotrinský dům. Hannoverští opustili zemi důstojně a v klidu, mohli si vzít i své rodové umělecké sbírky. Podstatná část sbírek tedy Hannoverským zůstala. Možná si někdo vzpomene, že před několika lety jako poklad Velfů byla dražena, celé Německo tehdy sbíralo marky, aby mohlo koupit jeden cenný středověký rukopis. Podstatná část sbírek byla dovezena do Vídně a umístěna v našem paláci. Palác byl doslova přeplněn vzácnými malbami, velkou knihovnou, nábytkem, stříbrnými a zlatými předměty a dalšími starožitnostmi. V roce 1868 slavil královský pár výročí stříbrné svatby, jejich vídeňské sídlo navštívili mnozí Hannoveřané, rakouský předseda Beust mohl ulehčeně konstatovat, že se oslavy udály v úzkém kruhu. Poslední hannoverský král žil převážně ve francouzských lázních, v létě v Berrages a na podzim v Biarritz a na zimu se uchyloval do Paříže, kde také 12. června 1878 zemřel. Pohřben byl v kapli zámku Windsor. Korunní princ se domáhal svých práv, ale Bismarck zůstal neoblomný. Ernst August přijal pro dobu, než se bude moci vrátit do Hannoverska, titul Herzog von Cumberland, Herzog zu Braunschweig und Lüneburg. Asi netušil v roce 1878, že ho tento titul bude provázet až do smrti. Anglická královna Viktorie mu udělila řád Podvazku. Nyní již vévoda z Cumberlandu se pravidelně snažil připomínat své právní nároky, činil tak však klidně a distancoval se vždy od těch hannoverských politiků, kteří se snažili vztahy s Pruskem vyostřit, nepodpořil ani vytvoření tzv. Welscher Legion. Ještě ve stejném roce 21. prosince 1878 se oženil na zámku Christiansborg s princeznou Thyrou, dcerou dánského krále Christiána IX. Po sňatku se usadili novomanželé ve vile Klusemann v Gmunden. Gmunden byl již tehdy mondénní letovisko v Solnohradsku, jen pár kilometrů vzdálené od císařského Ischlu. Tam se narodila většina jejich dětí: Marie Luise 11. října 1879, Georg Wilhelm 28. října 1880, Alexandra 29. září 1882, Olga 11. července 1884 a Christian 4. července 1885. Až nejmladší syn Ernst August se narodil v Penzingu 17. listopadu 1887. Pro rostoucí rodinu se Ernst August rozhodl vybudovat si v Gmunden nové letní sídlo, vévoda se podílel horlivě při přípravě a výstavbě budovy a uplatnil při tom vlastní vkus. Vznikl tak poněkud těžkopádný novogotický komplex, asi jedna z posledních rozsáhlých zámeckých staveb v Rakousku. Vévoda své znalosti gotické hradní architektury získal během četných cest do Francie a Anglie, na nichž ho provázeli odborníci jako Henri Antoine Revoil (1822-1900) a Eugene-Emanuel Violet le Duc (1814-1879).

V paláci Cumberland v Gmunden si vévoda zřídil knihovnu, vévoda totiž náruživě sbíral rukopisy a miniatury, v roce 1891 vyšlo s jeho podporou desetisvazkové dílo “Reliquienschatz des Hauses Braunschweig-Lüneburg”. Rád navštěvoval Germánské národní muzeum v Norimberku, “ostatně nebyl nikdy unaven, aby nemohl navštívit nějaké muzeum nebo knihovnu, což děsilo často jeho doprovod.” V Gmunden i Penzingu ho navštěvovali lidé jako Karl Hampe (1869-1936) nebo Josef Strzygowski (1862-1941). Rozšířil a doplnil také hannoverskou královskou sbírku mincí a medailí, jejíž soupis vydal pražský německý zahradník a především sběratel evropského rozhledu Eduard Fiala (1855-1924). Katalog v několika svazcích pak vyšel tiskem.

Po druhé se tady dostává – po Taroucích, kteří měli statky v Čechách a na Moravě – do hry česká stopa, a můžeme si tuto osobnost připomenout. Eduard Fiala se narodil v rodině známého zahradníka (který se řemeslu ostatně vyučil v Mödlingu u Vídně) a pokračoval v otcových stopách. Výčet parků, které navrhl a vysadil je impozantní, nás snad více zajímá jeho dílo numismatické. Jako náruživý sběratel nelenil sil a prostředků, aby rozšířil svou sbírku. Měl však i patřičnou trpělivost a erudici, a tak se stalo, že zkatalogizoval několik velkých tehdejších sbírek. Do Vídně přijížděl často, aby v krámech vídeňských starožitníků hledal přírůstky do své sbírky. Ve Vídni se sblížil s Arnoštem knížetem Windischgrätzem, jehož rodina měla statky v západních Čechách, a vydal popis jeho sbírky a v jeho paláci pak často bydlel. Popis knížecí sbírky začal vydávat v roce 1895, poslední svazek vyšel v roce 1917. Fialu však uznávali odborníci v Mincovním kabinetu a ve Vídeňské mincovně, mincovna také vydala jeho soupis vlastní sbírky mincovních razidel a kolků (1901-1906). Nezjistíme, kdo jej představil Cumberlandovi, ale oba sběratelé si asi padli do oka a uznávaný Fiala vydal brzy prvý svazek hannoverské sbírky pod názvem “Münzen und Medailen der Welfischen Lande”. Dovedeme si představit, jak si v “našem” paláci v roce 1895 oba muži prohlíželi ještě tiskárnou vonící svazek, poslední vyšel v roce 1917 a bohužel dílo nebylo nikdy dokončeno.

Ještě jeden detail spojoval vévodu Ernsta Augusta s Čechami, ovšem jen formálně. Vévoda byl majitelem pluku č. 42, který sídlil v Terezíně. Do této hodnosti jej jmenoval František Josef I. Byl to úřad zcela čestný, vévoda si s velitelem pluku vyměňoval blahopřejné telegramy, věnoval občas důstojníkům pluku pamětní medaile a přispěl na opravu plukovního oltáře v terezínském kostele. Nevíme zatím ani, zda vůbec někdy v Terezíně byl, jeden z jeho synů však sloužil v pluku jako hejtman. Jistou vzpruhou pro rodinu byl v roce 1900 sňatek dcery Marie Luisy s princem Maxmiliánem Bádenským, německým kancléřem. Princezna zemřela až v roce 1948 na zámku v Salemu, v blízkosti elitní školy, jejíž prospěch jí tak ležel na srdci a kterou založil její manžel. Princezna Alexandra se v roce 1904 provdala za velkovévodu Friedricha Františka IV. z Mecklenburg-Schwerinu, zemřela v roce 1963. Těžká rána rodinu postihla v roce 1901, kdy zemřel princ Christian.

Gmundenské noviny podrobně sledovaly společnost, která vévodu navštěvovala. Pečlivě referovaly o vévodově účasti na slavnostním obědě, který byl uspořádán na počest setkání Františka Josefa I. s anglickým králem Eduardem VII. Překvapil tím, že na něj přijel ve své slavnostní ekvipáži, s lokaji v hannoverských barvách. Byl zde ještě někdo…Pozorný sir Frederick Ponsoby z králova doprovodu si však o vévodovi poznamenal “…an old man dressed as a British general but in a uniform of pre-Crimean War pattern, with an antiquated Garter ribband…”. Inu, dvořan se nezapře.

Vévoda cumberlandský, jehož tchánem byl dánský král, dával svou nechuť k německému císaři najevo i tím, že na návštěvy do Dánska jezdil oklikou, aby nemusel vstoupit na půdu, kterou v jeho pojetí okupovali Prusové. Nakonec se i Cumberland musel smířit s Hohenzollerny za okolností, které se zdají, jako by je napsal autor červené knihovny. Když v roce 1912 zemřel dánský král Kristián IX., bylo jasné, že rodina musí být na pohřbu zastoupena. Vévoda se omluvil a poslal svého nejstaršího syna, prince Jiřího Viléma. V noci před cestou se Jiřímu zdálo, že je na vlastním pohřbu a jeho rakev hlídají dva němečtí důstojníci. Svěřil se se svým snem bratrovi. Odjel a cestou se v Německu se svým vozem naboural u Nackelu v Braniborech a na následky nehody zemřel 20. května 1912. Německý císař zachoval pravidla slušnosti a nechal se na princově pohřbu zastupovat dvěma důstojníky. Nyní musel opět Cumberland ukázat znalost etikety a poslal svého mladšího syna Ernesta Augusta, rodáka z Penzingu, do Berlína, aby poděkoval za projevenou soustrast. Na císařském dvoře se princ setkal s císařovou dcerou princeznou Viktorií Luisou, mladí se do sebe zamilovali. Cumberland byl proti sňatku, ale pak svolil. Svatba 24. května 1913 byla společenskou událostí roku a jednou z posledních velkých dvorských slavností v Berlíně před začátkem “velké” války. Na svatbu pak vzpomínali za pár let “bývalí” s jistou nostalgií, údajně to bylo naposledy, kdy jen a pouze příslušníci i nejvyšších rodů tančili pověstný “Fackeltanz”. I jejich svět rozbila válka. Na svatbě přítomný ruský car byl později zavražděn, německý císař dožil v Holandsku. Jak přijal vévoda cumberlandský konec války, nevíme. Cítil snad zadostiučinění, že nepřátelský Vilém II. na konec života musel zažít také život exulanta? Díky sňatku Hannoverští museli překousnout svou nechuť k Hohenzollernům, ale na druhé straně jim to umožnilo vracet se do Německa stále častěji, císař vrátil svému zeti správu v Braunschweigu, jmenoval ho generálem pruské armády. Na paměť svatby byla dokonce ražena pamětní 5 marka, mince dnes mezi sběrateli velmi vyhledávaná.  Penzinský rodák Ernst August, který abdikoval na vládu v Braunschweigu v roce 1918, zemřel v roce 1953 a zanechal potomky.

Válka změnila život i této rodiny. Cumberland dal palác v Penzingu k dispozici Červenému kříži, 21. prosince 1917 jej císař Karel jmenoval generálem kavalerie, nic nevadilo, že vévoda měl již zmíněnou hodnost anglického generála. Zřízení vojenského lazaretu v našem domě naznačuje, že rodina na Penzingu postupně ztrácela zájem. K poválečné republikánské Vídni vévoda neměl vztahy již žádné, a proto, když nová československá republika hledala sídlo pro svůj diplomatický úřad, který krátce našel útulek v Lobkowiczkém paláci, nic nebránilo tomu, aby byl palác prodán. Vévoda Ernst August zemřel na svém zámku v Gmunden 14. listopadu 1923, dnes je i tato stavba přeměněna na sociální ústav. Jeho manželka zemřela v Gmunden 26. února 1933. Pro palác na břehu Vídeňky začala nová kapitola jeho dějin, jejichž současné řádky píší diplomaté zastupující zájmy České republiky.

Zdroj: Pastrnak’s Austrio – Bohemia Press, Tschechische-Slowakische Literatur & Musik, 2011

Další informace k historii budovy velvyslanectví České republiky ve Vídni.