A za zdí kvetly jabloně

Strhující příběh středoevropského superhrdiny Witolda Pileckého, kterému chybí jediné – happy end.

V polských městech se nedávno objevily zvláštní plakáty. Jsou na nich Superman, Batman, Captain America a celé valné shromáždění kreslených superhrdinů. Před nimi stojí prošedivělý muž nikterak ohromující postavy ve vojenské uniformě.
Ve srovnání se svalovci v pestrých kostýmech působí víc než fádně.
Přesto titulek nenechává nikoho na pochybách, kdo z té směsice si zaslouží úctu a obdiv především: Witold Pilecki – přivítejte opravdového superhrdinu!

Střední Evropa netrpí nadbytkem postav, které by měly místo v globálním povědomí. Dějiny píší vítězové a náš region se mezi ně řadil jen vzácně.
Každý průměrný filmový divák zná americké bratrstvo neohrožených, slyšel o francouzském odbojovém hnutí či statečných sovětských odstřelovačích ve Stalingradu. Pamatuje si dokonce i na šlechetného atentátníka na Hitlera v uniformě wehrmachtu s tváří Toma Cruise. Příběhy ze střední Evropy – tedy ze zemí „poražených vítězů“ války – ale v téhle galerii chybí. Snad i proto, že jen málokdy končily happy endem. Největší středoevropská země – Polsko – se to pokouší měnit a začíná své hrdiny vykopávat. Doslova a do písmene.
Na okraji varšavského hřbitova Powązki, v místě známém jako Loučka, je hustota superhrdinů na metr čtvereční přímo ohromující. Státní bezpečnost tam v letech 1945–1956 vhazovala do hromadných hrobů těla popravených „nepřátel lidovědemokratického zřízení“. Vedle sebe tam leží téměř celá smetánka polského podzemního státu, který se během okupace Němcům nepodařilo zcela rozkrýt a zničit: třeba generál August Emil Fieldorf – Nil, velitel kontrarozvědky Zemské armády (AK); legendární partyzán, vůdce Brigády smrti z vilniuského okrsku Zygmunt Szendzielarz – Łupaszko nebo Jan Rodowicz – Anoda, hrdina skautských bojových jednotek z varšavského povstání. V posledních měsících trvaly na Loučce exhumační a archeologické práce, jejichž cílem byla identifikace a v neposlední řadě i řádný pohřeb ostatků popravených. Bezpochyby nejčastěji zmiňovanou obětí, která by mohla být díky tomuto průzkumu nalezená, je Witold Pilecki.
Špehem v továrně na smrt Pilecki se v posledních letech stal v Polsku symbolem obnovení historické paměti po období komunismu a zároveň symbolem generace, která v průběhu několika let musela čelit dvěma totalitním režimům. V pomořanském Štětíně vzniklo na jeho počest před několika dny 23 metrů dlouhé graffiti. V Lodži uspořádali na výročí jeho smrti společný průvod fanoušci místních fotbalových týmů Widzew a LKS – jindy nesmiřitelní nepřátelé. Na jiném stadionu, v Bydhošti, celou tribunu přikryla plachta se slovy, která Pilecki vyryl na zdi své vězeňské cely krátce před popravou: Snažil jsem se žít tak, abych se v okamžiku smrti mohl spíše radovat než bát. Populární hiphopový zpěvák Tadek Pileckému věnoval písničku s příznačným refrénem „Proč jsem se o tobě neučil ve škole?“. Jeden z týdeníků umístil na titulní straně Pileckého fotografií s titulkem „Polský James Bond“. A katolický publicista sepsal stať, v níž vysvětluje, proč by měl být v případě Pileckého zahájen beatifikační proces.
Letos uplynulo přesně sedmdesát let od Pileckého nejspektakulárnější akce: koncem dubna 1943 podnikl s několika spoluvězni úspěšný útěk z koncentračního tábora v Osvětimi. Na rozdíl od milionů jiných se tam ovšem Pilecki ocitl z vlastní vůle – jako dobrovolník vyslaný polským odbojem, aby v táboře vytvářel konspirační síť. A právě v horkých dnech léta 1943 dokončil Pilecki dokument, který je dnes známý jako Zpráva Witolda Pileckého – první svědectví z nitra nacistické továrny na smrt.
Nicméně Pileckého životopis promlouvá i v širším kontextu – dalo by se napsat, že je ztělesněním tří příběhů klíčových pro polskou historickou paměť: ztraceného východního pohraničí, podzemního státu z doby německé okupace a „prokletých vojáků“ protikomunistického odboje.
Krvavá země Starý šlechtický rod Pileckých byl několik století spjatý s Novogrodským vojvodstvím, které leželo na dnešním pomezí Běloruska a Litvy. V 19. století se v tomhle mnohonárodnostním a multináboženském prostředí svářily imperiální vliv Moskvy, rodící se nacionalismus Bělorusů i Poláků a tradice zemského patriotismu dávného Litevského velkoknížectví. Pilečtí, stejně jako další šlechtické rody, byli nositeli té poslední tradice – polsko-litevské Rzeczpospolité –, která se naposledy projevila během Lednového povstání proti ruskému impériu v roce 1863, kdy na povstaleckých praporech vedle polského orla vlály i litevský Vytis a ukrajinský archanděl Michael. Právě v důsledku represí po porážce povstání se Pilečtí byli nuceni přestěhovat o tisíce kilometrů severněji – do někdejší Karélie, kde se také v roce 1901 narodil Witold.
První světová válka nicméně celou rodinu zastihla už zpět ve Vilniusu – městě, jehož hlavními jazyky tehdy byly polština a jidiš. Brzy se Pilečtí ocitli uprostřed chaosu: konec války, revoluce v Rusku, narůstající národnostní a třídní napětí, aspirace Litevců, Poláků, Bělorusů… Namísto ve školní lavici tak Witold období dospívání strávil v koňském sedle. Nejdříve ve spontánně organizovaných oddílech polské domobrany a poté v armádě. Jako mladý šlechtic s hlavou plnou Sienkiewiczových románů se samozřejmě dal k hulánům, dědicům tradic polské kavalerie. Léta 1919–1921 mu tak přinesla nekonečnou sérii potyček s bolševiky (a občas i s Litevci), v nichž se převážně bojovalo stejným způsobem jako v dobách Sienkiewiczových hrdinů ze 17. století: na denním pořádku byly rychlé přesuny, noční přepadení, šarže se šavlemi v rukou. Pilecki absolvoval nejdříve ústup před Rudou armádou až k Varšavě a později i triumfální návrat na východní pohraničí.
V meziválečném období se pak věnoval obnově zchátralé rodinné usedlosti Sukurcze, založil rodinu a pro místní kostel namaloval několik obrazů. Ve volném čase vzdělával místní sedláky, pro něž zřídil i družstevní mlékárnu a zemědělský spolek. Svůj kraj opustil definitivně až v srpnu 1939, kdy byl jako člen aktivní zálohy mobilizován kvůli hrozícímu nebezpečí ze západu. Na východ se pak už nikdy nevrátil: hned vzápětí se totiž území bývalého Litevského velkoknížectví proměnilo, slovy amerického historika Timothyho Snydera, v „krvavou zemi“; v dějiště největšího masakru v dějinách Evropy, po němž zde z někdejšího mnohonárodnostního charakteru nezbylo nic, ani trosky. Důsledný boj svede nový režim dokonce i s Pileckého statkem v Sukurczích (dnes Bělorusko). Dům byl zbořený až k základům a místo zaoraly traktory ze sousedního kolchozu.)

Zde se od jednoho klíčového mýtu polských dějin dostáváme ke druhému. Pileckého huláni bojovali proti wehrmachtu až do poloviny října 1939 – o tři týdny déle než vrchní velení armády. Už začátkem listopadu se pak jejich velitel objevil ve Varšavě jako spoluzakladatel jedné z mnoha konspiračních organizací, jež se posléze proměnila ve strukturu paralelního podzemního státu.
V červnu roku 1940 začínají první transporty do koncentračního tábora v Osvětimi. V tomto prvním období se nacisté zaměřují v podstatě výlučně na politické vězně – opravdové či potenciální členy odboje. Rostoucí temná pověst tohoto místa způsobuje, že se ve Varšavě začíná diskutovat o nutnosti výzvědného průzkumu tábora. Dobrovolníkem, který se v září 1940 nechá chytit během německého zátahu, je samozřejmě Pilecki. „Rozloučil jsem se se vším, co jsem dosud znal na zemi, a ocitl se v místě, které zemi vůbec nepřipomínalo,“ napsal později. Dostává číslo 4859, je tedy v Osvětimi téměř od jejího zrodu a v pekle přežije dva a půl roku.
Skok do temného prostoru Vězněni byli v té době v lágru téměř výlučně Poláci. Primárním cílem likvidace byla inteligence: uvést při registraci povolání jako kněz či advokát znamená skoro jistě rychlou smrt. Nicméně velmi brzy šly „politické důvody“ stranou: „Tady nebyl potřeba politicky důvod, abychom zemřeli. Zabíjelo se jen tak.“
Jestliže je Osvětim pro Adorna či Baumana symbolem vrcholu modernity: mechanizovanou a racionalizovanou továrnou na smrt, její první měsíce Pilecki popisuje naopak jako inferno zcela tradičního rázu: „Hnali nás před sebou... Cestou jednomu přikázali, aby běžel ke sloupu stranou od cesty, a hned na něj vystřelili dávku z kulometu... Vytáhli z řady dalších deset náhodných lidí a zastřelili je pistolí při pochodu, v rámci solidární odpovědnosti za útěk, který sami zinscenovali. Pak všech jedenáct těl táhli za motorkami přivázané za jednu nohu. Dráždili psy zakrvácenými mrtvolami a štvali je.“
Píše se rok 1940 a realita koncentračního tábora přesahuje všechno, co lidstvo dosud znalo: „Původně jsem měl dojem, že nás zavřeli do ústavu pro choromyslné.“ Teprve postupem času se smrt spojuje s technologickým chladem a efektivitou – injekcí fenolu aplikovanou muži v bílých pláštích a plynovými komorami. „Pokrok civilizace – ano!“ okomentoval suše Pilecki, když na otravu plynem zemřela první pokusná skupina sovětských zajatců v srpnu 1941. Dobře si přitom uvědomoval, že hlavní genocida probíhala na okraji táborového života. Židé z celé Evropy umírali, aniž by dostali čísla: „Většina transportů šla přímo do Birkenau, kde lidi bez evidence rychle měnili v popel.“
Pileckého Zpráva má stejný, děsivý rytmus: pokusy o útěk, popravy, invaze vší, tyfus, nové transporty, zpracovávání „zbytků“ po hrůzném továrním procesu: lidských těl a osobních věcí povražděných. Přidává i drobné zážitky, které pomáhají přežít: náhodná koupel v teplé vodě během brigády v koželužně, zvuk táborového zvonu uloupeného z blízkého kostela, kvetoucí jabloně za zdí.
V těchto podmínkách neustálého boje o holý život přistupuje Pilecki ke svému úkolu: začíná organizovat v táboře konspirační síť. Je založena na systému „pětic“, které nejsou navzájem propojené, a dokonce o sobě často ani nevědí, aby nebezpečí odhalení celé struktury kleslo na minimum. Byla to poměrně sisyfovská práce: jména nově přijatých členů se ve Zprávě neustále střídají se jmény těch, kteří mezitím skončili na tyfovém bloku, ve frontě na jehlu, na popravčím dvorku či v nejtěžších pracovních komandech, z nichž už nebylo návratu. Nicméně nakonec se členové konspirace počítají ve stovkách.
Primární cíle organizace jsou velmi neokázalé: „Pozvednout na duchu, dodávat a šířit zprávy zvenku, zajišťovat v možné míře potraviny a rozdělovat prádlo.“ Obrovský význam měla také vzájemná pomoc při rozdělování na táborové práce: jak Pilecki mnohokrát zdůrazňuje, „práci pod střechou“ v některé z mnoha dílen vděčí za to, že se mu podařilo v táboře přežít tak dlouho.
Až ve druhé fázi mohla organizace přistoupit i k předávání zpráv ven. Převážně díky tomu, že řada vězňů byla vysílána na různé práce mimo tábor a získávala tak příležitost ke kontaktu s místními. Další cestou byly pak útěky. Během nejslavnějšího z nich ujeli čtyři členové organizace z tábora v uniformě důstojníků SS a velitelovým autem. Pileckého buňky začaly dokonce shromažďovat primitivní arzenál krumpáčů, lopat a jiného nářadí, který měl posloužit jako zbraně v okamžiku povelu k všeobecné vzpouře. Pokyn k ní měl přijít zvenku, od velení podzemního státu. Nakonec však nikdy nedorazil...
Lze spekulovat, proč na Pileckého Zprávu nereagovalo velení Zemské armády. Sám její autor jako důvod uvádí, že byl nedostatek sil k provedení tak mohutné akce. Osvětim se nacházela na území připojených přímo k Říši a nejbližší – krakovský – okresek Zemské armády zdaleka nepatřil k nejsilnějším. Pokusy zaujmout informacemi o vyhlazovacích táborech Západ, stejně jako trochu pozdější cesta kurýra Jana Karského, nepřinesly výsledky. Spojenci je vyhodnotili jako neuvěřitelné a nedůvěryhodné. Pileckého plán tak nakonec velení zahrnulo mezi ty, které mají být uskutečněné až v případě celonárodního povstání.
Vzhledem ke stále větší hrozbě prozrazení a mizivým vyhlídkám na vojenskou akci se Pilecki rozhodl pro útěk. V dubnu 1943 se mu podařilo dostat se do pracovního komanda, které se pravidelně vypravovalo mimo tábor, do nedaleké pekárny. Během noční šichty využil se dvěma kolegy nepozornosti esesmanů: „Skok do temného prostoru. Běželi jsme za sebou. Současně za námi třaskaly výstřely. Jak rychle jsme utíkali, se nedá popsat.“
Navzdory děsivým zkušenostem Pilecki nevydrží dlouho v nečinnosti. Brzy se zapojuje do přípravy tajné buňky NIE (od slova Niepodległość – Nezávislost), která vzniká v rámci Zemské armády. Jejím úkolem bylo připravit se na obsazení Polska Rudou armádou. Pilecki dostal rozkaz neúčastnit se normální konspirační a bojové činnosti, ale když 1. srpna 1944 ve Varšavě propuklo povstání, jako obyčejný dobrovolník se přihlásil k nejbližší povstalecké jednotce. Teprve když zdecimovaný oddíl začal zoufale postrádat důstojníky, zveřejňuje svou vojenskou šarži a přebírá velení jedné z rot.
Stanovišti poblíž Poštovního nádraží, které se mu dařilo bránit celé týdny, se říkalo Witoldova reduta. Po kapitulaci povstání byl Pilecki odvezen do zajateckého tábora v bavorském Murnau. Ani tam však nepřestal myslet na Osvětim: sepsal dlouhý seznam jmen vězňů, které chtěl zachránit před zapomenutím.
Někdo zůstat musí Varšavský vojenský soud, březen 1948. Veřejné přelíčení s obzvláště nebezpečnou skupinou „imperialistických agentů“. Rozzuřený soudce, bývalý voják Zemské armády (přesně v duchu polského rčení „Němci z nás dělali hrdiny, Sověti z nás dělají svině“), pokřikuje na odsouzeného, proč změnil svoji dřívější výpověď. Odsouzený Witold Pilecki, na jehož těle jsou patrné známky všech možných druhů mučení, chvíli mlčí a potom odpoví s vojenskou stručností: „Byl jsem... unavený.“
Pilecki se dostal zpátky do Polska krátce po konci války. Podle všeho opět dobrovolně a na vlastní přání: přihlásil se k jednotkám polské armády na Západě pod velením generála Anderse a nabídl své konspirační zkušenosti. Organizace NIE přestala existovat dříve, než začala působit: generál Nil byl na Sibiři v lágru, generál Okulicki – velitel Zemské armády – spolu s dalšími vůdci odboje čekal na smrt v moskevském vězení. Přesto se po celé zemi více či méně koordinovaně vojáci podzemního státu vraceli do ilegality a se zbraní v ruce pokračovali v boji.
Když celou Evropu zachvátila vlna oslav konce války, v noci z 8. na 9. května se v Polsku střílelo do lidí, nikoliv do vzduchu: toho dne partyzáni osvobodili vězení v městečku Grajewo, s více než stovkou těžce zmučených vězňů. Proti sobě měli jak jednotky NKVD, které polské území po válce neopustily, tak struktury z Moskvy nově dovezené vlády, jejíž základ ovšem tvořili sovětští občané „pověření funkcí Poláků“ – jak se tehdy říkalo. Pilecki měl za úkol vytvářet konspirační síť a předávat informace generálu Andersovi. Posílal mu depeše o komunistickém teroru proti bývalým členům odboje i o budování ekonomické závislosti Polska na Sovětském svazu.
Zoufalství, beznaděj a fyzická i psychická únava byly podle vzpomínek pamětníků nejčastějšími pocity, s nimiž se po šesti letech války museli v roce 1945 začínat znovu schovávat. Tyto pocity posilovala i skutečnost, že se naděje na rychlý zvrat poměrů vEvropě ukázala jako planá a naopak zesílil tlak komunistických bezpečnostních sil na podzemní organizace.
Koncem roku 1946, když se smyčka kolem jeho skupiny poměrně rychle stahuje, tento pocit ovládá i Pileckého. Na příkaz k návratu na Západ odpovídá: „Já zůstanu, všichni odtud nemohou odjet. Někdo musí vytrvat bez ohledu na důsledky.“
Zatčen byl Witold Pilecki v létě 1947. Komunističtí vyšetřovatelé jej mučili se všeobecně známou vynalézavostí a následně jej nechali odsoudit k smrti za podvratnou činnost a špionáž. Během vyšetřování vypovídal Pilecki poměrně otevřeně o svých aktivitách. Vycházel z předpokladu, že Státní bezpečnost o nich už dobře ví. Odmítl však uznat, že šlo o zločin. „Nebyl jsem agentem cizí rozvědky,“ nechal zapsat do soudního protokolu, „ale pouze armádním důstojníkem polské armády, který plní rozkazy.“
Jeho žena si z posledních krátkých setkání s odsouzeným zapamatovala dva vzkazy. Vprvním jí doporučil knihu Následování Krista od Tomáše Kempenského – pozdně středověký spis, jehož závěrečná kapitola nese název Královská cesta kříže. Ve druhém jí na téma svého pobytu v žaláři řekl: „Ve srovnání s tímhle byla Osvětim hračka.“ Marii Pilecké se také do paměti vryl obraz jeho prstů se strženými nehty.
Witold Pilecki zemřel 25. května 1948 ve varšavské věznici v ulici Rakowiecké. Poprava byla provedena způsobem, pro nějž se v Polsku vžil název „katyňská metoda“ – ranou z pistole z těsné blízkosti do zátylku. Tvář Komunisticky režim se nespokojoval s likvidací svých protivníků. Snažil se také o jejich vymazání z paměti. Rodina rotmistra Pileckého nedostala žádnou informaci o místě uložení jeho těla. O lidech pohřbených na Loučce chybí jakékoliv záznamy. Ještě v červenci roku 1989 vrchní vojenský prokurátor na žádost o rehabilitaci Pileckého odpověděl, že „ačkoliv nelze popírat zásluhy Witolda Pileckého během války a jeho podíl na aktivním boji s nacistickým okupantem, chybí důkazy pro úplnou rehabilitaci výše jmenovaného v souvislosti s jeho působením v poválečném období“.
Ač se o tom mnoho učebnic nezmiňuje, defalzifikace historické paměti byla v 80. letech jedním z hlavních hesel vznikající Solidarity. Hesla žádající pravdu ohledně Katyně či stalinského teroru se objevovala stejně často jako ta z oblasti lidských či zaměstnaneckých práv. Nicméně během dvou dekád po roce 1989 se Polsko ocitlo ve stavu podivné dějinné schizofrenie. Na jedné straně se i Pilecki konečně dočkal rehabilitace, vyznamenání postmortem a prvních publikací; na straně druhé stále přetrvával výklad, podle něhož boj těch, kteří se postavili proti poválečnému uspořádání, byl zoufalým a zbytečným pokusem o zvrácení „nevyhnutelných dějinných procesů“.
A ještě jedna věc se nepodařila: učinit tragédii střední Evropy v područí dvou totalitních režimů součástí společné evropské paměti. Právě Pilecki je pro Poláky tváří těchto snah: na jedné straně je jeho příběh spojený se všeobecně známou Osvětimí a dějinami holokaustu, na straně druhé s sebou nese na Západě stále odmítané poselství rovnosti dvou totalit.
Minimálně v Polsku, zdá se, nastává změna. Tak třeba návštěva uctívaného rodáka Zygmunta Baumana měla pro mnohé poněkud překvapivou dohru: odstartovala bouřlivou debatu, zda je správné oslavovat jako mravní autoritu současnosti tohoto populárního sociologa, když před svou akademickou kariérou získával vyznamenání za „výborné výsledky“ v řadách Státní bezpečnosti při likvidaci „lesních band“.
Vědci mezitím nepřestávají zkoumat na dvě stovky lebek s dírou v zátylku exhumovaných na Loučce a pátrat po té, která patří Witoldu Pileckému...

***

Na rozdíl od milionu jiných se Pilecki ocitl v Osvětimi z vlastní vůle – jako dobrovolník, který se nechal zavřít, aby v tomhle předpeklí vytvořil konspirační síť Witoldova žena si z posledních krátkých setkání s odsouzeným manželem zapamatovala jeho vzkaz: „Ve srovnání s tímhle byla Osvětim hračka.“

Zpět do Polska se Pilecki dostal krátce po válce. Znovu dobrovolně: přihlásil se k jednotkám polské armády na Západě a jejímu veliteli nabídl své zkušenosti.

O autorovi| MACIEJ RUCZAJ, Autor je politolog, působí v Polském institutu v Praze. Citace ze Zprávy Witolda Pileckého jsou převzaty z knihy Adama Cyry Dobrovolným vězněm v Osvětimi (Vydavatelství Víkend 2013).