Velvyslanectví České republiky ve Varšavě

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo Twitter

LN: Nedoceněný odpůrce komunistů

Ve věku 88 let zemřel 17. března 2013 filozof, sociolog a bývalý politik Rudolf Battěk. Aktivista levicových názorů za Pražského jara patřil k zakladatelům Klubu angažovaných nestraníků a během sametové revoluce patřil k důležitým postavám Občanského fóra.

Příběh Rudolfa Battěka je svědectvím o ojedinělé mravní integritě, statečnosti a kontinuálním vzdoru proti politické indoktrinaci. Rudolf Battěk (1924–2013) představuje vzácný příklad člověka, který se proti komunistickému systému angažoval od počátku do konce. Jeho myšlenkový odkaz však stále čeká na své objevení.

Rudolf Battěk sám sebe označoval za „levicového demokrata“ či za „nezávislého socialistu“, kterému nejde ani tak o „ismy“ jako spíše o konkrétní sociální, ekonomické a politické koncepty a programy. Kladl důraz na „iniciaci perspektivních možností“ a na „sociálně spravedlivou a demokraticky spravovanou společnost“, ve které bude mít každý jedinec stejné právo na uplatnění. Jeho bytostný demokratismus a potřeba „mluvit do toho“ jej přirozeně vedly ke střetu s komunistickým režimem, který jej věznil bezmála polovinu husákovského období.

Battěk prošel šesti vazebními a vězeňskými zařízeními a byl StB „rozpracován“ jako nepřátelská osoba pod krycím jménem Křižák, nejspíše i kvůli tomu, že bezpečnostní orgány trápil svým nezlomným humorem a fyzickou odolností. Známé je jeho cvičení jógy, které mu umožnilo především překonávat řadu závažných zdravotních obtíží, ale i vypláznout jazyk na dozorce s následným vysvětlením, že to patřilo k dané jogínské sestavě. Napsal také přes dvě stě dopisů z vězení, které jsou obdobně zdrcujícím svědectvím o zvrácenosti minulého režimu jako dopisy z vězení Václava Bendy.

První protest proti vládě lži Sociolog, politik, spoluzakladatel Klubu angažovaných nestraníků (KAN), signatář Charty 77, zakládající člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) a spiritus agens Hnutí za občanskou svobodu (HOS) se narodil v roce 1924 v Bratislavě v sociálně demokratické rodině. Po vyhlášení Slovenského státu v roce 1939 odešel s rodiči do Prahy, kde se v letech 1940 až 1945 vyučil strojním zámečníkem v ČKD Praha. Již v roce 1946 vyjádřil v básni „Čtyři strany v zemi české“ své znepokojení nad omezením tvorby nezávislého politického myšlení a v předvečer pohřbu Jana Masaryka v březnu 1948 převázal za pomoci dvou svých přátel ústa sochy Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí červeným šátkem na protest proti vládě lži. S pobavením pak druhý den sledoval, jak jej hasiči sundávali. V letech 1946–1947 absolvoval vojnu a v roce 1948 veřejně protestoval proti sloučení KSČ a sociální demokracie.

V letech 1948 až 1952 vystudoval coby „dělnický kádr“ vysokou školu a až do roku 1961 působil jako ekonom na úseku místního hospodářství, kde „plánoval mejdlo, sodu, prací prášky…“. Kvůli opakované neúčasti ve volbách byl zbaven funkce vedoucího oddělení a pracoval dále jako údržbář v kladenských hutích, což sám zpětně označil jako životní výhru, neboť zde mohl soukromě provádět sociometrický výzkum, díky němuž byl v roce 1965 přijat do Sociologického ústavu ČSAV, kde pracoval až do roku 1969.

Krátké období pražského jara jej přimělo aktivně se zapojit do politického dění, neboť doufal v možné překonání pohledu na svět omezujícím prizmatem stranické příslušnosti. V roce 1968 byl kooptován jako nestraník do nově konstituované České národní rady, kde se jako „nezávislý a nekomunistický poslanec“ odmítl smířit s důsledky „pancéřového srpna“ a vyzval v červnu a v září 1969 své kolegy k obraně národních zájmů, za což byl v září zbaven imunity a držen až do října 1970 ve vazbě. V listopadu 1971 se zapojil do letákové akce proti všeobecným volbám, jejíž aktéři se snažili upozornit spoluobčany na skutečnost, že blížící se volby jsou pouhou „šalebnou hrou s jasně daným výsledkem“. Celou noc tehdy roznášel po Praze letáky, ráno byl však zatčen a později poprvé odsouzen na tři a půl roku nepodmíněně za podvracení republiky. Ani ve vězení se však nevzdal a připojil se k poselství politických vězňů z plzeňských Borů ze září 1973, které doběla rozpálilo brežněvovské vedení, neboť bylo přečteno na oficiální mírové konferenci v Moskvě.

Po propuštění z vězení na prvního máje 1974 se živil jako nástrojař a čistič výloh. Patřil k prvním signatářům Charty 77 a aktivně se zapojil do diskuse o jejím dalším směřování. Vyslovil se při této příležitosti pro posílení organizačních struktur a nutnost politického myšlení v opozici. Patřil k spoluautorům prohlášení „Sto let českého socialismu“ z dubna 1978, ve kterém se dvě desítky signatářů přihlásily ke staletým tradicím počátku dělnického a socialistického hnutí. V roce 1980 se stal jedním ze tří mluvčích Charty 77. Již v dubnu téhož roku mu „neznámí pachatelé“ propíchali pneumatiky jeho vozu, jenž v červnu zmizel úplně. Když byl po oznámení krádeže o několik dní později odvezen příslušníky Veřejné bezpečnosti pod záminkou podání doplňujících informací na služebnu v Praze 8, netušil, že se domů vrátí až za více než pět let – své auto nespatřil již nikdy.

Obviněn byl z údajného napadení příslušníka VB, odsouzen však již podruhé za podvracení republiky. Podporučík Václav Vacek tehdy tvrdil, že jej Battěk udeřil pěstí do spánku. Ve skutečnosti se však Battěk pouze snažil odejít ze služebny poté, co zjistil, že se otázky vůbec netýkají ukradeného vozu. Příslušník za ním vyběhl před budovu, kde jej zezadu pevně sevřel, a v důsledku Battěkova ošívání mu spadla čepice na zem. Battěkovu verzi u soudu potvrdil i osmdesátiletý svědek, jehož však soud pod předsednictvím JUDr. Jana Rojta prohlásil za příliš starého na to, aby si mohl událost pamatovat. Battěk byl odsouzen v červenci 1981 na sedm a půl roku vězení, Nejvyšší soud však v říjnu téhož roku trest snížil o dva a půl roku.

Z vězení byl propuštěn 30. října 1985, těsně před oficiální návštěvou bývalého západoněmeckého kancléře Willyho Brandta, který její uskutečnění podmínil právě Battěkovou svobodou. Od tohoto dne si Battěk začal psát zcela unikátní deník. Podrobně v něm popsal svá setkání a rozhovory s rozmanitými představiteli československé opozice, kteří byli od sebe často značně ideově vzdáleni. Nastínil v něm také vlastní pohled na situaci v opozičním hnutí a velmi intenzivně se zaobíral otázkou, jakým směrem by se mělo ubírat. Dodnes nevydané deníky ukazují nejenom na Battěkův bohužel nedoceněný myšlenkový potenciál, ale jsou i strhujícím svědectvím o autentičnosti jeho života.

Rudolf Battěk vstával v časných ranních hodinách a téměř každý den cvičil. Následně dopsal do deníku to, co nestihl učinit předchozí večer. K jeho častým činnostem patřily dlouhé procházky – Stromovkou či Ďáblickým hájem –, na kterých jej doprovázela jeho žena nebo na nich diskutoval s některým z představitelů disentu. Vášeň pro chůzi mu byla vlastní již od mladických let, když coby 24letý absolvoval s přáteli pěšky více než dva tisíce kilometrů dlouhé putování Polskem. Když se v listopadu 1988 konala ve Vratislavi manifestace za československé vězně svědomí, shromáždila se bezmála stovka účastníků u stromu, na který umístili tabulku s následujícím textem: „Toto je strom polskočeskoslovenského přátelství, zasazený v roce 1947 Rudolfem Battěkem, signatářem Charty 77, členem Polsko-čes. solidarity a dlouholetým vězněm svědomí husákovských kriminálů.“

Chůze mu pomáhala vyrovnat se i se stísněným vazebním prostředím, když chodil hodiny ode zdi ke zdi, a v říjnu 1970 psal své ženě, že při „měření cely“ nachodil nejspíše již tisíce kilometrů. Schopnost překonat větší vzdálenost však využil i tehdy, když jej „estébáci“ v zimě 1979/1980 opakovaně odváželi desítky kilometrů od Prahy do lesů a on se pak nedostatečně oblečen a bez prostředků vracel zpátky pěšky, dokud se mu v ranních hodinách nepodařilo stopnout nějaké auto.

Při četbě deníku je čtenář doslova vtahován do děje a objevuje se i pověstný Battěkův humor, se kterým komentoval své zážitky. Když se například jednou na podzim 1986 rozhodl po procházce občerstvit v pohostinství, spatřil uvnitř jednoho známého z disidentských kruhů, který seděl u stolu s podivným člověkem, a jakmile Battěka spatřil, „začal se krýt půllitrem“. „O jeho dobrých službách je leccos nedobrého známo,“ napsal si tehdy do deníku. O jeho humoru svědčí i jiná událost, tentokrát z října 1989. Když tehdy spolu s dlouholetým přítelem Ladislavem Lisem přecházeli Karlův most, ozvala se série dělových ran u příležitosti oslav 40. výročí vzniku NDR. Battěk tehdy vykřikl: „K zemi!“ a Lis okamžitě reagoval.

V denících se však zrcadlí i některé z konstantních rysů Battěkovy osobnosti. Kromě preciznosti a skromnosti to byla především schopnost brilantního zachycení podstatného a ochota diskutovat s kýmkoli, nikoli však bezbřeze a bezobsažně. Netrpěl „ředitelským komplexem“ a nezanášel na pomyslný seznam svých nepřátel ty, se kterými se neshodl v zásadních věcech. Naopak. Byl schopen naslouchat a projevoval zvláštní shovívavost kromě jediné výjimky, negalantního a nevhodného chování k ženám.

Již v textu z roku 1979 odmítl praktikovat strategii účel světí prostředky a v rozhovoru s Evou Kantůrkovou o devět let později se přiznal k „morálnímu idealismu“, tedy přesvědčení, že politiku – „tu děvku proradnou“ – lze přeci jen dělat v normách politické kultury. Nespokojoval se však s pouhým mravním apelem, nýbrž usiloval o vytvoření politického programu, který by odpovídal jeho „konceptuálnímu humanismu“ – jakési gradualistické koncepci prohlubování lidství – a současně by byl dost realistický na to, aby se hodil ke konkrétní politické práci. Podobně jako ostatní účastníci dnes již slavné snídaně s francouzským prezidentem Mitterrandem v prosinci 1988 nepokládal ani Battěk za důležité, co k ní bylo servírováno. Do deníku si však zaznamenal Mitterrandův výrok o tom, že politika se dělá mezi dvěma póly: „Tím výjimečně skvělým a úplně špatným řešením.“

Nejpozději od roku 1987 cítil potřebu vytvoření platformy, která by umožnila nejen propojit existující nezávislé iniciativy, ale především je posunout do „pozice politické opozice“. Šlo mu o to shromáždit jádro lidí, kteří by byli schopni formulovat moderní a demokratický sociální program. Snil o „Společenství pro demokracii“, pro které také již koncem ledna 1988 vytvořil programový dokument „Demokracie pro všechny“. Během následujících měsíců jej konzultoval s klíčovými představiteli rozmanitých proudů v rámci Charty 77 i mimo ni a velmi si cenil kritického, ale věcného komentáře Ladislava Hejdánka. Nesnažil se prosazovat svoji vizi za každou cenu a domníval se, že „zásada rovnoprávného politického partnerství musí platit i uvnitř opozice“. Byl si vědom důležitosti společného cíle, a proto neměl nejmenší problém s tím, když byl jeho původní text přepracován a doplněn Václavem Havlem, který zohlednil i připomínky několika dalších zástupců disentu, kteří se u něho na Hrádečku sešli v září 1988. Právě na tomto setkání byl přijat pozdější název nového opozičního seskupení Hnutí za občanskou svobodu (HOS), které ve svém prohlášení „Demokracie pro všechny“ z října téhož roku nejenže otevřeně kritizovalo vedoucí úlohu KSČ, ale záměrně nepoužilo termín socialismus. Battěk patřil k usilovným propagátorům vzniku Československého občanského výboru jako sdružení zástupců různých nezávislých iniciativ a připadl mu nelehký a nevděčný úkol prostředníka a usmiřovatele mezi Václavem Havlem a Emanuelem Mandlerem. Nabádal k větší ochotě ke spolupráci a orientaci na budování demokratických struktur.

Rudolf Battěk intenzivně prožíval změnu společenské atmosféry konce 80. let a v silvestrovském zápisu označil rok 1988 za bohatý na události „posunující společnost do nové roviny; a pohyb, jak se zdá, se asi nezastaví; jdeme do období ještě zajímavějšího a složitějšího“. Nezávislé iniciativy měly podle něho vyjít vstříc kritickému potenciálu ve společnosti, o což se jako hlava pražského výboru HOS snažil tím, že se kontaktoval s dělníky v podnicích. „Když lidé jsou ochotni jít do ulic manifestovat proti totalitě, nemůžeme jim říkat nechoďte!,“ poznamenal si do deníku v roce 1989 a rozhodně podporoval ideu veřejných protirežimních akcí. Dokázal si však udržet patřičný odstup a neschvaloval projevy přemrštěného slovního radikalismu, kterým chybělo hlubší poznání dobových souvislostí.

Rudolf Battěk stál u zrodu Občanského fóra a jako poslanec za ČSSD a místopředseda Federálního shromáždění se aktivně zapojil do polistopadové politiky. V červnu 1990 byl však z ČSSD vyloučen, a přestože bylo o tři roky později toto rozhodnutí zrušeno, do sociální demokracie se již nevrátil. V roce 1992 byl spoluzakladatelem a vůdčí osobností politického hnutí Demokraté 92 – za společný stát. V následujícím období se systematičtěji věnoval politické publicistice a v roce 1994 byl zvolen předsedou Evropského hnutí v České republice. V roce 1996 kandidoval neúspěšně v senátních volbách v Praze 8. V roce 1997 obdržel Řád Tomáše Garrigua Masaryka.

Battěk se i po listopadu 1989 zasazoval za dodržování lidských práv ve světě. Jako jeden ze Strážců odkazu Charty 77 vyzval v prosinci 2008 k podpoře čínské Charty 08, hlásící se k odkazu československé občanské iniciativy a usilující o politické reformy a demokratizaci v Číně.

Zemřel 17. března 2013.

***

Lidové noviny, sobota 6. dubna 2013, strana 25
O autorovi| TOMÁŠ VILÍMEK historik

Fotografie: cssd.cz