Polská občanská válka

Zpráva o zemi, kde levice neexistuje a dva pravicové bloky spolu bojují na život a na smrt

Panuje všeobecná shoda, že v Evropě už před lety skončila doba politických střetů, v nichž se kromě osobních ambicí politiků odrážely i zásadní rozdíly v pohledu na svět.
Důležitou výjimku z tohoto trendu představuje Polsko, kde už delší dobu probíhá politicko-kulturní bitva, která jako kdyby se svou intenzitou více hodila do Ameriky Baracka Obamy a Tea Parties než do střední Evropy. Český střet pravdoláskařů s klausovci vedle ní vypadá skoro jako nezávazná hra.

Polská občanská válka je vedena na půdorysu bývalého protikomunistického tábora, takže v ní kromě politiky nechybějí velké osobní příběhy, lidské sympatie a antipatie a po havárii letadla s prezidentskou delegací u Smolensku ani prolitá krev.
Na začátku příběhu stojí Lech Walesa, legendární předák Solidarity a laureát Nobelovy ceny míru za rok 1983. Polská opozice už od svých počátků v 70. letech byla aliancí mezi dělnictvem a intelektuály z měst, jimž vévodil historik a esejista Adam Michnik. Elektrikáře Walesu tito intelektuálové akceptovali, protože jim byl užitečný. Měl jiskru a dar prostého vyjadřování, byl pro ně pojítkem s protirežimně naladěnou masou. Současně jímvšak pohrdali, viděli v něm intelektuálně nedostatečného burana. „Skoro každý z nichměl do konce 80. let s Walesou nějaký konflikt, jen si všichni ve jménu boje za vyšší věc výhrady k němu nechávali pro sebe,“ tvrdí Robert Krasowski, autor knihy o rozpadu solidaritního tábora v 90. letech.
Walesa měl vedle šarmu i dar politické intuice, což se dramaticky ukázalo v létě 1989. To už bylo po kulatém stole, legalizaci Solidarity a prvních relativně svobodných volbách. Opozice v nich vyhrála skoro vše, co směla. Walesa se svým pobočníkem Jaroslawem Kaczynským byl ve vedení Solidarity první, kdo si uvědomil, jak moc jsou komunisté zesláblí. Prosadil, aby Solidarita převzala vládu, a rozhodl, že novým premiérem bude zasloužilý katolický intelektuál Tadeusz Mazowiecki. Sám zůstával „pouhým“ předsedou nezávislých odborů, všem ale bylo jasné, že v sobě nosí prezidentskou touhu (podle pamětníků ji přiživoval i zahraniční úspěch Václava Havla). Když však požádal Mazowieckého, aby teď zase on pomohl jemu do prezidentského úřadu, kladné odpovědi se nedočkal. Pryč od klerikalismu!
Mazowiecki se bál porušit dohody od kulatého stolu, na jejichž základě seděl v prezidentském paláci generál Jaruzelski. V jeho představách drželi komunisté pořád velkou moc. Podle Krasowského se Mazowiecki tehdy choval jako „sapér, který strašně opatrně našlapuje po poli, ačkoliv na něm není už žádná nevybuchlá munice“. A kromě toho se u klíčových lidí probudily protiwalesovské předsudky.
Walesa se samozřejmě prezidentem stal, ale napětí mezi ním a elitou disentu mezitím vešlo v obecnou známost. Řadového Poláka hádky ve vítězném táboře zarazily, nepochopitelná se mnoha příznivcům Solidarity zdála i příliš vlažná podpora špiček Walesovi v tažení proti „polskému Pinochetovi“ a komunistické straně.
Vysvětlení záhady přitom bylo jednoduché. Michnik a spol. neměli o polské společnosti dobré mínění, takže proti ní a jejím démonům preventivně hledali spojence. Báli se, že teď ve svobodě se společnost propadne zpátky kamsi před druhou světovou válku, k autoritářskému režimu, národovectví, dokonce snad k antisemitismu. Gazeta Wyborcza, zprvu předvolební noviny Solidarity, které se pod Michnikovým vedením vyšvihly na pozici nejvlivnějšího listu v zemi, napřela síly proti scénáři, v němž se z Polska stává konfesní stát a biskupská konference získává podobné postavení jako rada duchovních vůdců v Íránu. S odstupem dvaceti let můžeme bezpečně konstatovat, že to byl čistě intelektuální konstrukt. Do škol bylo sice hned v roce 1990 zavedeno náboženství, ovšem jen jako nepovinný předmět. Dokonce ani preambule ústavy nedefinuje Polsko jako katolickou zemi.
Logickým důsledkem tiché aliance mezi nábožensky vlažnými liberály a bezbožnými komunisty byla politika tlusté čáry. A brzy se ukázalo, že není radno tu čáru překračovat. První pokus o lustrace v červnu 1992 totiž přispěl k pádu pravicového kabinetu Jana Olszewského.
Noční směna Jak moc, není dodnes úplně jasné. Fakt je, že Olszewski už nějakou dobu ztrácel podporu i mezi stranami, které ho držely. Možné je, že spolu se svým ministrem vnitra, radikálním antikomunistou Antonim Macierewiczem, který už delší dobu připravoval lustrace, dospěli k názoru, že když už politickou smrt, tak i pořádný pohřeb. Na jejich popud tedy Sejm zaúkoloval ministerstvo vnitra, aby do týdne (!) vylustrovalo politické špičky.
Macierewicz přinesl do Sejmu seznam a mezi politickými prominenty, jimž byl předložen k nahlédnutí nejdřív, zavládlo zděšení. Kromě 65 poslanců, ministrů a náměstků tu figuroval i agent Bolek alias Lech Walesa. Pozdě večer se konala spěšná porada několika politiků s prezidentem, na níž se rodí dohoda, že vláda musí být vyměněna co nejdřív. Walesa důrazně gestikuluje: „Musíme to udělat dnes. Okamžitě. Nemůžu ty lidi zítra pustit do jejich kanceláří.“ Výrok byl nahrán na video a později se objevil v dokumentárním filmu „Noční změna“.
Sejm ještě tu noc vládě vyslovil nedůvěru, premiérem se stal šéf lidovců, na lustrace se muselo čekat dalších pět let, a navíc přišly v měkké variantě. Na rozdíl od české politiky, z níž byl problém s agenty vyříznut lustračním zákonem už v roce 1991, se v Polsku zbytečně o řadu let protáhla nejistota, která přerůstala v podezřívavost, která přerůstala v agentomanii.
A jak to bylos Walesou a tajnou policií? Exprezident dodnes vehementně popírá, že byl agent, a lustrační soud mu v roce 2000 dal za pravdu. Ovšem od té doby vydaly archivy tajné policie SB nové důkazy, z nichž vyplývá, že v roce 1970 ve vazbě skutečně přistoupil na spolupráci. Po šesti letech v sobě našel odvahu, kontakty s SB přerušil a i po vyhlášení stanného práva v prosinci 1981 se choval příkladně.
Spíš než občasnou spolupráci v 70. letech, o níž dnes v historické obci nepochybuje téměř nikdo, mu kritici vyčítají, že nenašel odvahu postavit se ke svému problému čelem ani jako prezident a že místo toho zneužil svého postavení k odstraňování kompromitujících materiálů z archivu vnitra.
Červnem ’92 se každopádně datuje Walesův přechod od nesmiřitelných k michnikovcům a také jeho postupný politický úpadek. Dnes se uplatní maximálně jako vývozní artikl do ciziny (za slušný honorář), nikoliv už jako vážený hlas v domácích diskusích.

Ve sporu o lustrace se také ukázalo, že elitisté mají, ehm..., elitářské instinkty. Když se Adam Michnik v roce 1990 jako jeden z prvních smrtelníků podíval do archivu ministerstva vnitra, vyšel ven a povzdechl si: Je to hrůza, už by to radši nikdo neměl vidět. Ale proč by měl pravdu spatřit on a pak ji upírat obyčejnějším lidem, dokonce i obyčejnějším disidentům?
Michnikovština Že tu opakovaně narážíme na jméno Adam Michnik, není náhoda. Tento statečný disident a trojnásobný politický vězeň dosáhl po roce 1989 vlivu, jaký u nás nemá obdoby. Ustavil se kolem něho tzv. salon, společenství lidí, co spolu mluví. Ať už byl u moci liberální střed nebo postkomunisté, šéfredaktor Gazety svými telefonáty opakovaně zasahoval vládě do politiky. Premiér za postkomunisty Leszek Miller později prohlásil, že s prezidentem Aleksanderem Kwasniewským počítali Michnika k sobě do triumvirátu vládnoucího Polsku.
Symbióza skončila v roce 2003, kdy Michnik obvinil filmového magnáta Lwa Rywina, že za ním přišel s nabídkou: Dej 17,5 milionu dolarů a já u Millera zařídím, abyste si směli koupit satelitní televizi Polsat. O tu vydavatelství Gazety skutečně usilovalo, jenže jak se později ukázalo, usilovalo o ni ještě v dlouhém mezičase mezi Rywinovou nabídkou a začátkem aféry, takže zveřejnění aféry bylo také pomstou Millerově vládě za to, že akvizici odmítla schválit.
Tak klíčový člověk se přirozeně dostane i do soudobé literatury. Spisovatel sci-fi Rafal Ziemkewicz mu věnoval studii „Michnikovština. Záznam nemoci“, novinář Bronislaw Wildstein literární postavu v románu Údolí nicoty (česky 2010, Pulchra), podle několika znalců Michnika jeho mistrný portrét.
Michnik v románu vystupuje jako šéfredaktor Bogatyrowicz. Občas ho ještě pronásledují nepříjemné vzpomínky na bezesné noci ve vězení, ale „teď si myslí, že to stálo za to, protože právě on, Bogatyrowicz, vytyčuje cestu své země a této části Evropy a možná, do určité míry, i celé Evropy“. Chová se tak bohorovně, že když konkurenční list Kurýr vyrukuje se zjištěním, že předseda konference rektorů donášel kdysi SB, Bogatyrowicz se nerozpakuje letět do Bruselu za zahraničním vlastníkem Kurýra, aby příslušného šéfredaktora vyhodil. „Bogatyrowicz natáhl k předsedovi ruku s krabičkou gauloisek. Měl rád tu chvíli. Pánové tohoto světa najednou začínali chápat, že jim ten neohrabaný Polák nabízí, aby porušili zásadní principy, jež platily v jejich kruzích, a nebyli schopni mu odporovat. Podléhali. Přistupovali na to, že ztělesňuje nezkrotný historický živel. Připomínali ženy, kterým při prvním polibku nečekaně strčil ruku mezi nohy.“Atd. atp.
Údolí nicoty je potřeba číst jako zčásti autobiografický román. Jeho autor Wildstein se v mládí na studiích v Krakově přátelil s Leszkem Maleskou a Stanislawem Pyjasem, jehož v květnu 1977 zavraždila tajná policie. Wildstein se do záhadné smrti kamaráda pokoušel vnést jasno a pokračoval v tom i po návratu z emigrace v roce 1990: „Dostala se mi do ruky práce důstojníka SB, ze které bylo zřejmé, že tehdy mezi námiměli agenta. Krycí jméno Ketman.“ Indicie ukazovaly na Maleszku, po roce ’89 prominentního komentátora Gazety.
Wildstein se dovtípil v roce 2001 a se starým přítelem si domluvil schůzku: „To, že byl Ketman, mi přiznal skoro hned, ale celkem chytře to okecával. Že prý byl sám oběť a podobně. Asi se domýšlel, jaké papíry jsem mohl vidět a jaké jsou zničeny. Možná to i konzultoval se svým řídícím důstojníkem. Tehdy si ještě nikdo neuměl představit, kolik se toho dá poskládat z informací roztroušených v různých dokumentech.“ Gazeta se od svého komentátora distancovala, při natáčení dokumentárního filmu o příběhu trojice Pyjas-Maleszka-Wildstein Tři kamarádi v roce 2008 však vyšlo najevo, že s ním spolupracuje dál. Maleszka editoval z domova a psal pod pseudonymem. Po odvysílání filmu se Gazeta od Maleszky musela distancovat definitivně. Wildstein už ale Michnikovi nevěří: „Myslím, že pro ně pracuje pořád, je to přece ach-tak-skvělý editor.“ Vyhazovu ze svých novin se naopak dočkal Wildstein, když v roce 2005 z Institutu národní paměti vynesl neodtajněný seznam agentů SB a sledovaných osob.
Lumíci vs. ptakopysci Září 2005 – volby překvapivě vyhrávají dekomunizátoři, národně konzervativní Právo a spravedlnost (PiS) Jaroslawa Kaczynského. Favorizovaná Občanská platforma (PO) Donalda Tuska končí až druhá. Jednání mezi konzervativci a liberály o vládě nikam nevedou, Platforma jde do opozice. Kdovršení všeho za pár týdnů Tusk prohrává ještě jednou, tentokrát prezidentské volby proti Lechovi Kaczynskému, dvojčeti Jaroslawa.
PiS přibrala do vlády dvě menší populistické strany a začala jiná éra. Nový premiér přišel do úřadu s teorií „ukladu“. Termín znamená komplot temných sil, v tomto případě starých komunistických struktur a lidí z tajných služeb s oligarchy nové éry. Že to není jen paranoia, o tom svědčí aféra Rywin, z níž se levice nevzpamatovala dodnes. Ovšem Kaczynski uklad důsledně používal na všechny svoje protivníky, Mazowieckým počínaje, Tuskem konče.
I vinou malých národovecko-populistických stran získala vláda v evropských médiích mimořádně špatný zvuk a Kaczynski byl karikován jako směšná figura, autokrat a zpátečník. Přispěla k tomu ale i větší asertivita Varšavy v EU. Odteď už neplatilo heslo, které mělo možná smysl před vstupem do Unie, kdy s ním přišel nestor polské diplomacie Wladyslaw Bartoszewski: „Když je holka chudá a ošklivá, má být aspoň hodná, aby si ji někdo vzal.“ Špatná pověst Kaczynských u evropského establishmentu nicméně Tuskovi dobře posloužila v příštích volbách, hodně na tento argument slyšela společenská vrstva, jíž by se všude jinde říkalo mladí profesionálové, ale v Polsku má speciální název – lumíci (polsky lemingi).
Lumík je hlodavec, který se vyskytuje v tundře, žije v rozsáhlých koloniích, přesouvá se ve stádech. Při těchto přesunech občas dochází k hromadným smrtelným nehodám. V polštině slovo lumík vyvolává představu stáda, které se bezmyšlenkovitě vrhá do propasti. V politické polštině je lumík obyvatel velkoměsta, zástupce oné kýžené střední třídy, o níž nejprve patnáct let tlachali sociologové, než se skutečně objevila. Lumík si neumí představit život bez smartphonů, stavuje se ve Starbucksu na uspěchané espreso, čte Paola Coelha, polštinu prokládá manažerskými anglicismy. Víru vyznává jen vlažně a o to víc hoří pro Evropu, která kontrastuje se zaprděným světem rodičů. Slepě opakuje všechno, co mu z televize poradila nějaká mediální autorita. Za metropoli lumíků platí varšavská čtvrť Wilanów, známá též jako polské Beverly Hills. PO tu v posledních volbách získala 70 procent.
Pravicový intelektuál se lumíkům posmívá, současně ale před nimi musí chránit svoje lidi, tedy všechny ty, jimž levice nadává do ptakopysků (dziobaki; podobně jako noční živočich totiž katolický obskurantista vyhledává tmu, navíc název obsahuje narážku na „Kačery“), mohérových baretů (moherowe berety; podle pletených čepic charakteristických pro starší návštěvnice kostelů) nebo zavařovaček (sloiki; vidlák do města jede s kufrem plným zavařovacích sklenic). Tato část polské inteligence je samozřejmě hluboce věřící a trpí alergií na každého intelektuála, který se povyšuje nad venkov, národ a polskou historii. Jsme tu zpátky u dělení na domýšlivou elitu a ostatní.
Léta 2005 až 2007, kdy vládla PiS, byla pro lumíky jako zlý sen. Přišel tvrdý lustrační zákon (který zrušil až Ústavní soud). Dekomunizátor Wildstein se na čas stal ředitelem veřejnoprávní televize. Přestože vláda snižovala daně podnikatelům, zdálo se, že její hlavní vášní jsou tajné služby. Na vicepremiéra a populistu Leppera prasklo několik případů sexuálního harašení. Každou aféru a aférku komentoval západní tisk, o čemž zpětně dopodrobna referovala domácí média. Mezi lumíky rostl nepříjemný pocit, že na svých zahraničních dovolených budou pro smích celé Evropě.
Velmi zajímavý pohled skýtá volební mapa z roku 2007: Platforma vyhrála ve velkých městech, ale taky v západním Polsku obecně, přičemž dělení přesně kopírovalo předválečné polsko-německé hranice. Sociolog Pawel Spiewak, v minulosti poslanec PO a dnes ředitel Židovského historického institutu ve Varšavě, připomíná, že na západních územích proběhla na venkově kolektivizace aměsta byla z velké části dosídlena, zatímco v dnešním východním Polsku, které tvoří baštu PiS, přežila většina rolníků na svých rodových držbách.
Už zase druhý oběh Od podzimu 2007 vládne Donald Tusk a jeho Platforma. Podnikatelům místo nižších daní nadělil rostoucí byrokracii, vrátil se na tzv. cestu rozumu uvnitř EU a vytrvale zdůrazňoval, že pevně počítá se vstupem do eurozóny, dokonce i tehdy, když eurozónu zachvátila krize. Kvůli tomu musel Tusk čelit výtkám zprava, že je zrádce národa. Když v dubnu 2010 cestou na pietní akt do Katyně havarovalo u Smolensku polské vojenské letadlo a na jeho palubě zahynulo všech 96 pasažérů včetně prezidentského páru a velení polské armády, nechuť mezi oběma tábory přerostla v nenávist.
Tragédii předcházely intriky z úřadu vlády, aby prezident Kaczynski mohl oběti Stalinova masakru v Katyni uctít až po premiérovi. To je však jen velmi nepřímý faktor v havárii, za niž podle dosavadních šetření mohla předevšímposádka letadla, které přistávalo v husté mlze, a v menší míře i špatný stav ruského vojenského letiště. Neprůbojný Tusk pak ale nedokázal zařídit, aby Rusové vrak letounu vrátili do Polska. Ve vyšetřování se objevilo několik nesrovnalostí a Jaroslaw Kaczynski to použil jako zkratku pro nekompetentnost Tuskovy garnitury. Vybičované emoce na obou stranách znamenaly konec mnoha dávných přátelství, nejen mezi vysokými politiky.
Loni na podzim vydal konzervativní týdeník Uwazam Rze článek o tom, že na vraku tupoleva byly nalezeny stopy výbušniny a omísto přišel obratem autor článku i šéfredaktor. Dvacet dalších redaktorů solidárně podalo výpověď. Hypotéza v článku vypadá divoce, divoká byla i čistka. Vlastník týdeníku, podnikatel Grzegorz Hajdarowicz, přiznal, že se kvůli článku vrátil předčasně z dovolené a ještě v noci před redakční čistkou se sešel s mluvčím vlády. Minimálně stejně důležitá bude okolnost, že premiér Tusk neměl redaktory Uwazam Rze v lásce, před časem totiž zveřejnili fakta o propojení vládní garnitury s hazardním průmyslem. Byla to první velká aféra jeho vlády.
Pro atmosféru současného Polska je charakteristické, že vypuzení novináři se svému oligarchovi nedali a že naopak vědomě začali stavět na svojí partyzánské legendě. Do půl roku od čistky založili dva nové týdeníky:WSieci a Do Rzeczy (jemuž poskytl Václav Klaus proslulý rozhovor, v němž zkritizoval Václava Havla; pro týdeník píší i autoři historické studie, která před pěti lety rozptýlila pochybnosti o tom, že Walesa je agent Bolek). Založili i kabelovou televizi TV Republika, jejímž šéfredaktorem není nikdo jiný než Wildstein.
Partyzánský ráz se projevuje ve všem: přestože oba týdeníky prodávají každý kolem 100 tisíc výtisků, což je na polské poměry hodně, v obou nápadně chybějí inzeráty, zřejmě i proto, že si firmy nechtějí pohněvat vládu. TV Republika sídlí na nevábné periferii Varšavy, interiér televize působí chudě. Startovní kapitál činil nicotných 50 tisíc zlotých (kurs zlotý : koruna je 1 : 6), nicméně šéfredaktoru Wildsteinovi se mezitím podařilo uzavřít smlouvu o odběru své produkce s Polsatem – tím Polsatem, o nějž kdysi tolik stál Michnik. A na obzoru je zahraniční kupec.
Oddělené plesy Okruh spolupracovníků televize a obou týdeníků se z velké části překrývá. Do skupiny patří i deník Gazeta Polska, který disponuje sítí čtenářských klubů v řadě menších měst země. Vyrostla tu subkultura definovaná ostrou opozicí vůči zbytku novinářského a politického světa; říká mu hlavní proud a sobě druhý oběh, v narážce na samizdat 80. let. Dorost se zhlíží v antikomunistických disidentech, jako byl Wildstein, a není mu úplně nepříjemné pomyšlení, že už zase vznikají hodnoty v katakombách. Podle Krasowského přitom konzervativní publicisté dnes představují nejvlivnější názorový proud v zemi. Jejich razantní názory začínají zpětně ovlivňovat i mainstream, z něhož byli před nedávnem vyloučeni.
Wildsteinovské a michnikovské společenství pořádají oddělené novinářské plesy. Stane se, že bývalí přátelé, kteří se léta potkávali v podzemí a posléze v redakcích, se dnes při náhodném setkání na ulici ani nepozdraví. Sociolog Spiewak nicméně zdůrazňuje, že polský intelektuální vesmír se těmito dvěma skupinami nevyčerpává: „Většina inteligence nemá chuť patřit ani do jednoho, ani do druhého tábora. Vidíte to ve všem. Gazeta dneska prodá polovinu toho co před deseti lety.“
Podobně jako klesá počet čtenářů novin, však ubývá i voličů. Už tak mívá Polsko nejnižší volební účast v Evropě a zklamaní stoupenci Tuska nebudou přecházet k PiS, ale spíš mezi nevoliče. Tím vším logicky roste vliv silně motivovaných menšin na vývoj v zemi. Do příštích voleb zbývají sice ještě dva roky, dnes je ale PiS zpátky v čele průzkumů a i vzorový Evropan Tusk musel před týdnem odpískat přijetí eura „v této dekádě“. Prý kvůli malé podpoře veřejnosti.

***

Liberálové se po pádu režimu báli, že se Polsko propadne zpět k autoritářství, národovectví, ba k antisemitismu. Spojili se proto s komunisty, aby dosáhli politiky tlusté čáry. Kaczynski přišel do úřadu s teorií „ukladu“ – komplotu temných sil, v tomto případě starých komunistických struktur a lidí z tajných služeb s oligarchy nové éry

Konzervativní a liberální společenství pořádají oddělené novinářské plesy. Bývalí přátelé, kteří spolu pracovali v podzemí a v redakcích, se dnes na ulici ani nepozdraví.